Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Čas vysvobození

17.07.2009 (08:45) • Adushka9 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2437×

Jako každý den i dnes jsem nehybně seděl na posteli ve svém pokoji v domě Tanyi a přemýšlel nad tím jakou jsem udělal hloupost. Už 1 rok 328 dní a 13 hodin jsem ji neviděl.

Mou lásku. Smysl mé existence.

Její výraz, když jsem ji opuštěl..Ty slova, za které bych se nejraději zabil.. Ty lži! Představte si, že lásce svého života ( v mém případě existence) lžete do očí a myslíte si, že je to pro její dobro.. Ale všechno navědčuje tomu, že to asi zas tak dobré nebylo.. Ale kdo ví, třeba je teď šťastná. Například s Jacobem Blackem, nebo Mickem Newtonem.. Jeden lepší než druhý opravdu.. Ale oba lepší než já..

Jak rád bych jí viděl, jak rád bych jí řekl, že to všechno byla lež, že ji miluji a že to byla chyba. Co by udělala? Řekla mi, že ona mně miluje stále? Nebo že mě nenávidí?

Jediné, co mi teď zbylo jsou vzpomínky na ni.

„Žádná bolest se nesnáší hůř, než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.“

Sice nevím, kdo to řekl, ale vím jistě, že mněl pravdu.

„Edwarde..“ vyrušila mě z mého bádání Esme.

„Nedělej si starosti Esme..“

„Trhá mi srdce vidět tě jak trpíš.“

„Zasoužím si trpět!Esme já jí ublížil, to co jsem jí řekl já já.. Jsem idiot! Alice je na mně právem naštavaná a hlavně Bella-..“ odmlčel jsem se. Její jméno už jsem nějaký ten pátek nevyslovil.

„Jo jsi idiot Edwarde!“ řekla Alice, která se právě přihnala do dveří.

Super ta mi tu chyběla..

„Nejenom to! Ty js sobec! Myslíš, že jsi jediný kdo se trápí? Víš co je to pro Bells? Kdybys mněl mou schopnost a viděl, co jsi udělal! Víš jak se trápí? Přestává komunikovat!Sakra Edwarde, vzchop se! Jdi za ní!!!“ křičela na mně.

„Alice! Nejsem sobec! Já ji miluju a mrzí mě, že se trápí, ale kdybych k ní opět přišel, hrozila by jí smrt!Jsem pro ni nebezpečný!My všichni.“

„A myslíš, že jinak jí smrt nehrozí? S námi, nebo bez nás! Hrozí! Victoria se snaží pomstí Jamese, ale to tě nezajímá, že?!“

„Vy dva! Okamžitě toho nechte!“ zakřičela si pro změnu Rose.

Oba jsme se s Alice na sebe zamračili, ale dál se nehádali.

Vlastně má Alice pravdu. Nemněl jsem ji opouštět. Ale přece ji nebudu vystavovat tomu nebezpečí! Byl jsem rozhodnutý.

Vyšel jsem ze svého pokoje a po schodech sešel do obýváku. Alice se na mně usmívala.

„Konečně ti to došlo!“

„Už dál nemůžu. musím být s ní. Já musím-“ nedokončil jsem větu. Alice mněla vdění. Bylo o Belle. Dopisy, její náklaďáček a potom.. Skok z útesu.

„NÉÉÉ!!!“ zakřičel jsem.

Na nic jsem nečekal a vyběhl snad svou nejrychlejší možnou rychlostí. Hodně za mnou byl zbytek mé rodiny. Já měl asi dvacetikilometrový náskok. Bello to nesmíš! Doufám, že přijdu včas. Je mi jedno, jesi mě budeš nenávidět, ale musíš žít. Běžel jsem jak nejrychleji to šlo. Poprvé za dobu co jsem upír jsem cítil, že tohle je vražedné tempo. Rychlost cca. 500 km/h(?) prostě jsem běžěl šíleně rychle. Mám dojem, že jsem zavinil dvě nehody, když jsem přebíhal přes silnice. Pardon…

Už jsem se k ní blížil. Už jsem ji cítil. Zpomalil jsem, ale né moc čas nemilosrdně utíkal a já taky. Nedíval jsem se napravo nalevo. Jen jsem spěchal k ní.. Vůně mě vedla přímo k útesu v La Push. Kašlu na nějakou blbou smlouvu! Já chci jenom Bellu!

Viděl jsem její náklaďáček, motor stále běžel. Rychle jsem doběhl k okraji útesu podíval se do vln a uviděl ji pod hladinou.

„Bellooo!!“ zakřičel jsem a skočil do vln.

Chytil jsem ji a doplaval s ní na břeh. Její srdce bylo velmi slabě, skoro neslyšitelně i pro upíra. Okamžitě jsem začal s úmělým dýcháním a opatrnou masáží srdce.

„Bello, lásko tohle mi nedělej! Omlouvám se! Prosím neumírej! Já tě miluju!!“ říkal jsem mezi vzlyky.

Najednou se rozkašlala a plivala vodu. Spadl mi kámen ze srdce- žije!

„Edwarde?“ podívala se na mně svýma krásnýma očima.

„Ano, jsem to já. Pojď musím tě odvézt domů jsi celá mokrá!“

„Néé!Ne,ty mně znovu opustíš!“ chytila se mě za košili.

„Už nikdy!!“ řekl jsem rozhodnutě.

Po tváři jí začaly stékat slzy.

„Neplakej.Bello omlouvám se.“ řekl jsem a díval se jí do jejích krásných očí.

„Nechci se probudit!“ říkala s pláčem.

„Ale ty jsi vzhůru.“

„Tohle je sen. Tohle.. Edwarde neopuštěj mě! Už znovu nechci žít svou noční můru!“ objala mně tak pevně, jak jen to šlo, ale oproti upírově síle o nebylo vůbec nic.(..)

„Bello.. Už nikdy Tě neopustím. Už nikdy nebudeš trpět! To nedovolím a už nikdy nezaviním!“

„Slibuješ?“

„Ano.“

„Konečně.“

„Co konečně..? Nechceš mi někdy dovolit nahlédnou do Tvé mysli?“

„To víš, že nechci..“ šibasky se usmála. „Konečně nastal čas vysvobození. Konec utrpení a“ nedokončila to.

Musel jsem.. Musel jsem ji políbit. A tak se naše rty opět setkaly. A jak říkala Bella. „Nastal čas vysvonození.“ Už budeme navždy spolu.

Autor: Adushka9 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čas vysvobození: