Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bolest, tíha a láska

14.07.2009 (18:27) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 6126×

Psala jsem ji na tuto písničku, takže si ji pouštějte pořád dokola!

Hnědovlasá dívka se dívala z okna. Bylo pozdě večer a ona jen tupě zírala z okna. Seděla u velkého nemocničního okna a dívala se dolů. Ano, seděla. Ona napořád. Před třemi měsíci měla nehodu, která ji změnila celý svět. Už nikdy se nepostaví na svoje nohy. Už nikdy se na svět nekoukne z výšky. Nehoda ji však vzala ještě mnohem více. Oholili ji skoro celou hlavu, aby jí ji mohli zašít. Tu teď zakrývala šátkem. A taky…selhaly ji ledviny.

Byla z ní ještě větší troska, než před tou nehodou. Kdyby ji možná neopustil, nikdy by se tohle nestalo… Jenže tohle jsou jen řeči… To, co se stalo, nikdo nevrátí… nikdo nezmaže minulost, i kdyby měla být hrozná, bolestná… A takovou ona měla…

Vlastně vše začalo jako v pohádce… zamilovala se… a on, krásný anděl, do ní… Jenže pak teprve začali komplikace… A pak, den po osmnáctých narozeninách ji opustil… Navždy… Nechal ji, samotnou,…Dostávala se z toho hodně těžce a nějaký čas i strávila v nemocnici…kvůli podživení…nic nesnědla, nešlo to… I když venku nic neviděla, bylo ji ještě větší smutno…

Často tu bývala sama… Nikoho neměla… Její matka byla daleko na Floridě a její otec za ní jezdil, kdy mohl… I tak ji pořád někdo chyběl… Chyběla ji druhá půlka… Její srdce ji chybělo… Její city… Ztratila věrnost v druhé…Ztratila smysl života… Nač vlastně chcete žít, když nemáte pro co, pro koho? Má cenu žít? Má cenu tu zabírat místo někomu jinému? Má cenu se dívat na ztrápené tváře svých rodičů? Má cenu poslouchat ty stejné lékařské řeči?

Ona už věděla odpověď… Nevěděla, co je to smysl života. Ten ji kdysi dávno opustil… Nevěděla, kde ho má hledat… Věděla však, že stačí jedno slovo a bude konec… navždy… „Slečno Swanová?“ ozvalo se ode dveří a dívka svůj pohled stočila na doktora.

I její čokoládové oči se změnily – už v nich dávno nebyla láska, žádná jiskra, ale smutek, bolest, tíha… Změnila se celá… Byla ještě bledší, než byla… Pod očima měla velké kruhy pod očima, které se už ani nesnažila zakrývat… Musela hodně zhubnout, ale ani toto neřešila… Neřešila už vůbec nic… Nikdo o tomto jejím rozhodnutí nevěděl… Pozvala doktora dál a zase se koukala ven. Chvíli ji doktor něco vykládal, pak ji podal nějaký formulář a dívka ho rychle podepsala.

Doktor už byl u dveří, když se dívka potichu zeptala: „Jak dlouho?“ „Maximálně čtyři měsíce,“ odpověděl ji a odešel. I její hlas byl úplně jiný – tichý, nenápadný, bez známky života,…poslední dobou vlastně moc ani nemluvila. Sotva viditelně přikývla hlavou a pak se zase koukala z okna.

Čtyři měsíce… Jaká to dlouhá doba pro ni. Pro ostatní by to uteklo hned, ale ona bude trpět… jako od svých osmnáctých narozenin…trpěla už necelých šest měsíců…a teď ještě čtyři… Ani devatenáctých narozenin se zřejmě nedožije… Ale stejně se zařekla, že svoje narozeniny už nikdy neoslaví… Nikdy… Co vlastně bude dělat celé ty čtyři měsíce?

Vlastně,…nemusí tu být ještě čtyři měsíce. Doktor říkal maximálně... Takže klidně může být za měsíc mrtvá… Už ji nic nebude bolet, už neuroní žádnou slzu, už nebude vzpomínat… bude jí dobře… Někdo jednou četla, že lidé se narodili proto, aby umřeli… Nebylo tam naspáno, jak, kdy,…

Tak proč by ona nemohla? Někdy si říkala, že se měla zabít při té nehodě… Nemusela by se tolik trápit, nemusela by vydržet tolik bolesti, nemusela by nic,… Byla by někde tam nahoře, šťastná, bez bolesti… To se však nestalo… Nevěděla, proč ji začaly téct slzy… poslední dobou ji tekly pořád… Ani se nesnažila je utírat, nechala je, aby ji tekly po krásném obličeji, ve kterém byla bolest…

Čas pomalu plynul…

Sedm nádherných lidí, nebo spíše andělů, šlo nemocničními chodbami. Vedl je jeden z doktorů… Snažili se usmívat, ale moc jim to nešlo… Hlavně tomu nejnádhernějšímu anděly… Trpěl, bolelo ho srdce, které stejně už dávno nebilo… Udělal největší chybu, kterou mohl udělat… Ale bylo to pro její dobro… Teď zřejmě bude dodělávat střední školu,… po prázdninách půjde na vysokou, najde si někoho a bude šťastná… Při té posledního věci ho bodlo u srdce… Nesnesl, nemohl ji vidět s někým jiným… Ta představa bolela, ale ona aspoň bude šťastná…

Celá jeho rodina trpěla, protože oni ji považovali za součást rodiny… Věděl, že udělala pitomost, ale nebyl dost silný na to, aby se k ní vrátil, aby se ji znovu podíval do těch čokoládových očí, aby ji žádal o odpuštění… Pořádně ani nevěděl, proč jsou tady… Moc poslední dobou neposlouchal ostatní členy rodiny…ani jejich myšlenky ne… Říkali něco o finanční pomoci zdejšího oddělení… Měli se sem nastěhovat… Jemu to bylo jedno…

Bylo mu jedno, kde se bude utápět v bolesti, kde bude myslet na ni, na její čokoládové oči, na její úsměv… Kdyby mohl plakat, pláče pořád… On však plakal, někde uvnitř plakal… Tak moc si přál, aby mu tekly slzy… Aby mohl dát svoji bolest najevo… Říká se totiž, že muži nepláčou… On by klidně plakal, až by se ve svých slzách utopil… Ani jedno však nebylo možné… On bude trpět celou věčnost…

Neměla už tolik síly, jak před časem… Její nemoc ji ničila… Nebyla však nemocná… vlastně svým způsobem ano, ale to nebylo z lékařského hlediska. Poslední dobou jen ležela… Měla velké bolesti, ale žádné léky na ni nechtěla… poslední měsíce trpěla pořád a nevadilo ji to…tak bude trpět i teď…

Neměla sílu se ani posadit… Teď se však zase chtěla podívat z okna… S pomocí sestřiček se dostala do křesla… Dívala se na ten zmatek, který vládl venku… Venku… Tak dlouho už nebyla venku, nadechnout se čerstvého vzduchu, nastavit svoji bledou tvář sluníčku… Začaly ji růst vlasy… Možná by se radovala, ale na co ji to bude… Stejně brzy umře…

Procházeli skoro všechno pokoje… Jeho už to unavovalo… On se však nikdy nemohl unavit… Stejně s nikým nemluvili, většina pacientů spala… Jeden pokoj však vynechali… „Proč nejdeme i na tenhle?“ zeptala se jeho sestra. I ona trpěla… ztratila svoji nejlepší kamarádku, sestru… „Ta dívka se vzdala naděje, před necelým měsícem se rozhodla její léčbu ukončit,“ vysvětlil doktor. Chtěl ji navštívit…

Oba se něčeho vzdali… Ona života… on lásky, na kterou čekal několik desetiletí… Byla a je hlupák, on to ví, ale nic neudělá… A ta dívka taky ne… Určitě trpí, ale ona aspoň trpí dobrovolně… On vlastně taky… To ON ji opustil a nemusel… Ale udělal to, a to čas už nikdy nevrátí… Doktor po chvíli váhání zaklepal… Nikdo se však neozval, ale doktor stejně vešel… A my za ním… Dívka seděla na křesle a dívala se z okna.

„Slečno Swanová?“ oslovil ji a myslel, že omdlí. Dívka se otočila… a zůstala překvapeně koukat na anděle… Nemohl tomu uvěřit… Tato dívka není jeho láska… Prostě není… Nemůže být… Má být šťastná… Ve tváři měla bolest, v očích tíhu, žádná jiskry v nich nebyla… „Necháte nás o samotě?“ požádala Alice, dívka lehce připomínající elfu. Doktor by l překvapený, ale odešel.

„Bello?“ oslovila pak dívku, ta však sebou trhla… Jako by ji tak nikdo dlouho neřekl. Dívka stočila svůj pohled na ruce, které měla v klíně. Po tváři ji začaly téct slzy… už zase… „Proč…proč si se vzdala?“ ozvala se žena, kterou oni považovali za svou matku.

Zvedla svůj pohled a koukla se ven…

„Vidíte ty lidi? Jsou šťastní, našli smysl života, nic je nebolí,…nestráví svůj zbytek života v bolesti, smutku, nejistoty, jestli se druhého rána probudí… Mají přátelé, rodinu, děti… Takový život já nemám, tak proč tu být?“ zašeptala a podle hlasu bylo poznat, že takhle dlouho moc nemluvila. Nedokázal poslouchat její slova… Ještě víc ho to bolelo…

Pomalu šel k ní… Klekl si vedle ní… „Bello,“ oslovil ji potichu. Lekla se, takhle blízko ho nečekala. Koukla se na něj… byl úplně stejný…nezměnil se. Věděl, že slova jsem teď zbytečná… Vzal jemně její obličej do svých dlaní a donutil ji, aby se mu dívala do očí… Natáhl se a lehce ji políbil… Do polibku dali oba to stejné – lásku, bolest, věrnost,… „Promiň,“ zašeptal, když polibek po chvíli ukončil… Jen se usmála a objala ho…

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest, tíha a láska: