Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ztráta, nalezení a stálá smůla. P.S. Nikdy nepřestanu milovat.

19.03.2010 (22:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2973×

Když naleznete ztracená křídla a pak vás dostihne osud.

Když ztratíte křídla lásky, jsou tu přátelé, kteří vám létat pomáhají. Já jsem tyto křídla ztratila a moji přátelé nebyli tak opravdoví jak jsem si myslela. Stačila jedna malinká chyba, která se stala osudovou. Stačila jedna oslava narozenin, kterou jsem ani mít nechtěla. Nechtěla jsem slavit narozeniny, protože znamenali, že jsem o rok starší než moje láska.

Ten večer mi řekl, že mě miluje a další den tomu bylo naopak? Ano, věřila jsem tomu, ale postupem času mi docházelo, že to byla lež, aby mě ochránil. Jak už jsem řekla, neměla jsem přátele, ztratila jsem i rodinu a bydlela na koleji. 

Na vysoké škole, kde sem se celé večery trápila. Bolelo mě srdce, ale chtěla jsem zapomenout a z části se to podařilo. Jsou to čtyři roky. Je mi 22 a jsem sekretářka ředitele nejprestižnějších novin v Americe. Vlastním moderní byt a rychlé auto. Zálibu jsem si našla v provokování mužů.

Jak pořád opakoval, jsi krásná, krásnější dívku jsem neviděl, a že jsem jich viděl spoustu. Jsi krásnější, než jakákoliv upírka. Na vysoké jsem se změnila, změnil se můj styl oblékání, postoj k životu a vnímání okolí.

Dnes sedím v kanceláři a čekám, jestli přijde ředitel, nebo ho budu na schůzi muset zastoupit. Zatím má čas. Sedím za starožitným dubovým stolem a píšu zprávu na příští týden. Volají mi lidé a já s pomocí diáře, řediteli zařizuji schůzky. Netrvalo mi moc dlouho sehnat tohle místo. Stačilo si obléct podvazky, minisukni a tričko s výstřihem. Kabát do půlky stehen a kozačky na vysokém podpatku. 

Všichni muži jsou tak stejní, tak předvídatelní. Stačilo, abych si rozepnula kabát a sedla si s nohou přes nohu, vykoukl mi podvazek, pohodila vlasy a řekla, že o tuhle práci mám veliký zájem a měla jsem jí.

Edward (ten, který mi odřízl křídla) říkával, že jako upírka bych měla každého pouze pohledem. Jsem člověk a mám každého. Stačí pohled, dýchnutí do obličeje a mám, co chci. Je až neuvěřitelné, za jak krátkou dobu se naučíte používat svoje zbraně.

Dnešní schůze má být o ničem. Jen jednání na téma : „Nejvyhledávanější téma.“ To zas bude nuda. Má přijít nováček. Nový redaktor, který má psát do ženského sloupečku. Ještěže tak, má přijít i redaktorka pro módu, no uvidíme, kdo to bude.

„Krásné ráno Bello,“ pozdravil mě ředitel, který akorát vcházel do dveří. 

„Dobrý den Johne,“ odpověděla jsem mu a brala si jeho diář a šla za ním do pracovny. Jako každý den – stereotyp, který mě už začínal nudit.

„Bello, ještě před schůzí přijdou ti nový, tak je prosím uveď ihned, jak přijdou. Nechci, aby čekali.“

„Samozřejmě, dnes ve dvě máte schůzku s ředitelen z personálního a volala vám žena,“ řekla jsem mu poznámky a chtěla odejít.

„Děkuji, můžete jít se mnou na schůzi a zapisovat?“

„Ale jistě Johne, jdu připravit zasedačku a pak vám ještě donesu papíry,“ odpověděla jsem a zavřela dveře.

Zasedla jsem za stůl a dodělávala tu zprávu, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vstala jsem tedy a ladným krokem na bílých lodičkách na podpatku, které klapaly o podlahu. Měla jsem na sobě černý overal se širokými nohavicemi a šátek s bílými puntíky kolem krku. Vlasy rozpuštěné a sahaly mi do půli zad. Černé linky, které mi dělali kočičí pohled a pronikavá rtěnka.

Otevřela jsem dveře a zarazila se. Stála tam Alice a Edward. Co ty tady dělají, no to budou ti noví. Budu se chovat, jako kdybych je viděla prvně v životě. Moje chvíle překvapení trvala asi tak pět vteřin.

„Dobrý den, už vás očekáváme,“ řekla jsem a zvala je dál. Byli zaražení.

„Ahoj,“ ozvala se Alice a objala mě. Edward mlčel a šel dál. „Bell, sluší ti to. Konečně jsi se něco naučila.“

„Dáte si kávu nebo něco jiného? Pan Crasher už vás čeká,“ řekla jsem jako bych Alice neslyšela a otevřela jsem dveře do Johnovi pracovny. „Už jsou tady Johne, dáte si kávu?“

„Ach ano Bello, dám a vy?“ kývnul směrem k Alici a Edwardovi.

„Nic,“ odpověděl Edward a já odcházela vařit kávu. Proč mám nutkání ho políbit, proč? Za okamžik už jsem nesla šálek k Johnovi a podávala mu smlouvy. Posadila jsem se do křesla vedle Johna a poťukávala prsty o stůl. Proč vždycky chce, abych tu byla s ním?

„Johne vidím, že se hezky bavíte, ale za deset minut je ta schůze,“ skočila jsem mu do vyprávění.

„No vidíte to, málem bych zapomněl,“ odpověděl zvedal se. Vstávala jsem také, že Cullenovi odvedu na místa, ale Edward mě chytl za ruku a počkal, až Alice i s Johnem odejdou do zasedačky.

„Ano? Co chceš?“ napálila jsem mu otázku do obličeje. Omámila ho má vůně.

„Proč se takhle chováš?“

„Jak se chovám a co ti je vůbec do toho?“

„Máš pravdu, nic, ale změnila si se,“ řekl smutně.

„Chtěl si, abych žila ne? Já žiji, už je na mně jak. Nikdo se mě neptal, jestli chci po tom, co jsi mě opustil žít. Tak může být všem jedno, jak žiji. Chtěl si, abych zapomněla a já se snažím, aby to tak bylo. Řekl jsi, že to bude, jako kdybys neexistoval. Lhal si, už nikdy to nebude tak, jak to bylo předtím, než jsem tě poznala. Ovlivnil si můj život, i když jsi tu nebyl,“ dořekla jsem a utopila se v jeho očích.

„To je všechno pravda a je mi hrozně, že jsem se tady ukázal, ale už to nevrátim. Řekni mi pravdu. Miluješ mě?“

„Proč bych ti měla odpovídat? Takovýmu lháři jako jsi ty?“

„Protože tě miluju?! Nikdy jsem nepřestal a Alice mě podrazila.“

„Fajn, jestli je tohle důvod, tak by si se možná měl zeptat Alice, jak odpovím.“

„Bells?“

„Neříkej mi Bells, nejsem tvoje holka a už nikdy nebudu.“

„Opravdu si se změnila.“

„Ano.“

„Pořád si neodpověděla.“

„Ta tvoje zvědavost. Ano, miluji tě, nikdy jsem nepřestala a nezapomněla.“ Než jsem se nadála, už mě svíralo ledové obětí a líbaly mě ty nejdokonalejší rty. Líbala jsem stovky mužů, ale jen na tyhle nikdy nezapomenu. Snažila jsem se ho odstrčit, ale pak jsem to vzdal a opětovala jsem mu polibky.

„Bello, pojď už jsme začali,“ křičela Alice ze dveří, ale když nás viděla křikla zpět, že to bude psát sama.

„Edwarde, co si to dovoluješ?“ křikla jsem na něj, když mě postavil.

„Já, promiň, už to nikdy neudělám, promiň, ztratil jsem kontrolu. Tak moc si mi chyběla,“ odpověděl.

„Už to nikdy neděl bez mého dovolení,“ řekla jsem a políbila ho. „Promiň musíme jít, jednání už probíhá.

„Dáš mi telefon?“

„Po schůzi se mnou můžeš jít na oběd, jestli máš čas. Jinou šanci nedostaneš!“

xxx

Už nikdy jsem ho nechtěla potkat, už nikdy jsem s ním nechtěla mluvit, nikdy jsem ho nechtěla vidět a teď? Jsme se líbali. Perfektní, Všechno, co jsem držela na uzdě, se zvrtlo a moje schovaná a dobře hlídaná láska, znovu plápolá. Perfektní.

Seděla jsem v restauraci v jedné z luxusních Newyourských ulicích. Čekala jsem na něj, měl přijít v jednu. Bylo 13.15. Čekám ještě 5 minut a pak sbohem. Rozhodla jsem se a zaplatila vodu, co jsem pila.

Vždycky mu dám šanci, ať je třeba stá. Bude mít šanci vždycky. Na ubrousek jsem začala psát vzkaz,a le než jsem napsala první dvě slova. Někdo mi přikryl oči.

„Edwarde?“

„Spravně Bells, nechtěla si odejít, že ne?“

„Chtěla, ale nestihla.“ Odkryl mi oči a sedl si naproti mně. Podal mi růži a já se zamračila. „Nemysli si, že to zpravíš růží. To všechno budeš spravovat hodně dlouho, pokud ti bude odpuštěno.“ Natáhl se přes stůl a políbil mě.

„Udělám cokoliv, abych tě získal zpět.“

„No, můžeš začít tím, že mi řekneš, do kolika máš práci.“

„Už jsem skončil.“

„To je dobře, protože já taky. Jdeme.“

„Kam?“

„Mlč a pojď.“ Vzala jsem ho za ruku a táhla ho k autu. 

„Pěkné auto, já myslel, že nemáš ráda rychlá auta.“

„Změnila jsem se, chceš řídit?“

„Tak tohle si nenechám uniknout.“ Otevřel mi dveře spolujezdce a sám nasedl za volant. „Kam jedem?“

„Pochybuji, že to tady znáš. Takže první vlevo a pak třetí vpravo.“

„Dobře,“ odpověděl a šlápnul na plyn. „Kam vlastně jedeme?“

„To by si chtěl vědět viď? Chceš mě zpět? Tak se neptej a neprotestuj.“Jeli jsme chvíli, byla doba nejnižšího provozu a tak jsme byli u mě před bytem asi za deset minut. „Jsme tady zajeď do garáží – G8 Isabella Anne Swan.“

„Parkovací místo?“

„Jo“ zastavil, vystoupili jsme a já zamkla auto. Vyjeli jsme výtahem to nejvyššího patra a já odemkla dveře svého obrovského bytu, který zabíral celé patro. „Jdeš nebo budeš stát na chodbě?“

„Jo promiň, jen mě zarazilo, že máš tak ohromný byt.“

„To víš, jsem rozvedená s milionářem. Předmanželská smlouva nebyla a tak mám třetinu jeho majetku.“ Jen mu spadla brada.

„Ty si rozvedená?“

„Ano, ale nebylo to šťastné manželství. Byl starej.“

„Šlo ti o peníze?“

„Z části, ale nemohli by jsme to probrat ve vnitř?“ Neodpověděl a vešel. Nezouvala jsem se a rovnou se vydala do šatny s Edwardem za zády.

„Co ještě nevím?“

„Spoustu věcí,“ odpověděla jsem a rozepnula si šaty. Sklouzly po mém krásném těle a já cítila jak jeho oči sledují moje po tetovaná záda. Otočila jsem se k němu čelem a vlasy mi zakrývaly ňadra. „To byl svatební dárek, líbí?“ Byl mimo.

„Co?“

„To tetování,“ odpověděla jsem mu a on polkl.

„Je velice zajímavé. Květiny a drak se k tobě určitě hodí.“ Shodila jsem boty a zvedla oblečení. Pověsila jsem ho na ramínko a přešla do jiné skříně. Vyndala jsem z ní dokonalé šaty styl Marilyn.

„Mohl by jsi mi pomoct?“ Během sekundy jsem ucítil ledové prsty, jak si užívají, že mi můžou zapnout ten zip. „Děkuju.“

„Není zač. My někam jdeme?“

„Ano, teď mám jeden večírek a potřebuju doprovod. Můžeš mi ho poskytnout, nebo mám zavolat někomu jinému.“

„Samozřejmě, že tě doprovodím, ale,“ nenechala jsem ho dopovědět.

„Neboj je to jen večírek. Je od čtyř.“

„Je asi třičtvrtě na dvě,“ řekl zvědavě.

„Já vím, ale lepší být převlečená teď, protože ty se budeš určitě ptát na spoustu otázek a navíc si ještě musím obléct podvazky.“ Usmála jsem se na něj a hledala pás a vhodnou barvu silonek. Vybrala jsem bílou. Vezmu si ty boty, co jsem měla celý den. Vyšla jsem z šatny a sedla si na pohovku. Dooblékla se a on na mě stále koukal.

„Tak se ptej!“

„Jo promiň, jsem nějak mimo.“

„To všichni, když mě vidí, ale ty? No tak, vždyť mě znáš.“

„Obávám se že ne.“

„Budeš se ptát, nebo můžu zalést do koupelny a udělat si něco s vlasy?“

„Promiň, jak dlouho jste spolu byli?“

„Manžele půl roku. Bylo to ještě na vysoký.“

„Jak je dlouho, co jsi se rozvedla?“

„Asi rok. Nepočítám to.“ Zasmála jsem se a on si sedl vedle mne.

„Do kolika budeme na tom večírku?“ 

„No to nevím, ale musím se ještě stihnout jeden a před ním, se musím ještě převléknout. Půjdeš taky?“

„Když ti nebudu vadit.“

„Ty vadit nebudeš, když budeš dělat to, co chci. A jak jsi na tom ty?“

„Vystudoval jsem další střední a teď jsme se s rodinou přestěhovali sem do New Yorku, neměl jsem nikoho.“

„Takže pořád stejný.“

„Jak to myslíš?“

„To je jedno. Pořád ti tolik vadí, že mi nemůžeš číst myšlenky?“

„Jo a teď dvakrát tolik. Řekni mi, jak si to myslela.“

„Na to přijdeš, když mě teď omluvíš, dojdu si pro něco k jídlu.“

„Jo, určitě.“

„No a co Tanya? Zkoušela to?“

„A ne jednou, ale nepovedlo se jí to.“

„Takže fakt pořád stejný,“ zašeptala jsem do ledničky a vyndala jablko.

„Já to slyšel.“

„Já vim, ale nemusíš poslouchat můj rozhovor s ledničkou,“ řekla jsem mu a šla si sednout zpět na pohovku. Neodolala jsem a sedla si na jeho klín.

„Řekni mi jak si to myslela,“ prosil. Zakousla jsem se do jablíčka a on se ušklíbl.

„Tak jak jsem to řekla,“ odpověděla jsem s plnou pusou. Líbnul mě na tvář. „Já ti to nedovolila,“ odsekla jsem a odsedla si.

„Promiň, ale to se nedalo.“ Usmála jsem se a odložila jabko na stolek. Vrátila jsem se zpět a zapletla mu prsty do vlasů.

„Máš to dovolený, dnes ano.“ Usmál se a už jsem měla jeho rty na svých. Opětovala jsem mu polibky a narazila na jeho hranice. „Opravdu se nic nezměnilo,“ povzdechla jsem si a šla vyhodit zhnědlé jabko.

„Promiň, prostě se o tebe bojím.“

„Dělala jsem spoustu věci, které by se ti nelíbili.“

„Jaký? Vždyť jsem tě prosil, aby si nedělala nic nezodpovědného.“

„Opravdu to chceš vědět? Když ti to řeknu posuneš hranice?“

„Ano, ale řekneš mi všechno podstatné, co se za ty čtyři roky stalo.“

„Domluveno. Takže dost jsem pila alkohol, kořila, no to dělám do teď, zkoušela jsem se zabít. Skákala ze skály a píchala si. Jednou jsem potratila, znásilnili mě a jednou jsem byla na potratu. No to budou asi poslední čtyři roky v kostce.“ Vyděsil se.

„Už nikdy tě nenechám samotnou.“

„To je milé, ale stejně za to můžeš, takže?“

„Promiň, myslel jsem si, že tě ochráním, ale ono to bylo naopak.“

„Hmm, jsi trubka viď?“

„Kdy tě to? Znásilnili?“

„No to bylo pár týdnů po tom, co si mě opustil. Chtěla jsem, aby moje poprvé bylo s tebou a nebo aspoň z lásky a nakonec to bylo v křoví kousek od Seatlle. Po měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná. Nikdo kromě tebe to neví ani táta. Šla jsem na potrat. Vylízala jsem se z toho a na vešce jsem chodila a jedním klukem, jmenoval se Karl. Měla jsem ho hodně ráda a chodili jsme spolu. Otěhotněla jsem a pak se s ním vybourala na motorce. On zemřel a já potratila. Ukončila jsem vejšku a našla milionáře, který se do mě zamiloval. Rozvod, přestěhování sem a jsem tu asi půl roku. Dál to znáš,“ dořekla jsem a on na mě nevěřícně koukal.

„Nedivím se, že si se změnila,“ řekl na konec a políbil mě.

„Je to už dávno, nijak mě to netíží.“

„Jsi silná a vždycky si byla.“ Usmál se a já si na něj sedla obkročmo.

„A co ty? Nějaké zvláštní zážitky?“

„No určitě ne jako ty.“

„Ani nemůžeš, nepřitahuješ neštěstí jako já,“ řekla jsem mu a začala ho líbat. Opravdu posunul hranice, možná že je i smazal. Líbal mě vášnivě a když jsem potřebovala kyslík, přesunul se mi na krk. Jeho rty byly snad na každém místě mého dekoltu. Rozvázal mi ramínka za krkem a kouknul na mě. Kývla jsem a on plynule pokračoval mým zipem.

Zastavila jsem jeho ruce a podívala se mu do očí. Myslel to vážně. Naťukala jsem na telefonu zprávu, že nepřijdu a při tom se věnovala jeho rtům. Odeslala jsem to a zamotala nohy kolen jeho pasu. Prsty rozepínala knoflíčky u košile a užívala si ho.

„Kde máš ložnici Bells?“ zeptal se mě, když jsem se nadechovala. 

„Vzadu můžeš to vzít přes šatnu a koupenu,“ odpověděla jsem mu a už ho zase líbala. Zvednul se a šel do ložnice, držel mě jednou rukou a tou druhou otevíral všechny dveře. Konečně se mi povedlo mu tu košili sundat a odhodit jí někde po cestě.  

Usmála jsem se, když mě hodil na postel a klekl si přede mne. Líbal mě a hladil po odkrytých stehnech. No šaty no. Moje ruce prozkoumávali jeho hruď. Sjela jsem po hraně postele a jeho ruce vyjeli po mém těle a vyhrnuly šaty. 

Klečeli jsme naproti sobě a líbali se. Jeho ruce mě hladili po bříšku a po zádech. Já jsem svými nahmatala jeho pásek a rozepnula ho. Nevěděla jsem, jestli to opravdu myslí tak vážně, ale nic nenamítal.

Jedním rychlím pohybem nás postavil a odstrkal mě ke zdi. Sundal si boty a já mu sundala kalhoty. Zvedla jsem ruce nad hlavu a on mi jedním rychlým pohybem sundal šaty. Jednou rukou mi sjel ke kolenu a vytáhl ho nahoru. Usmála jsem se a koukla se na podvazky. 

Kouknul se stejným směrem a pak zmizel od mých rtů a opatrně mi je sundal. Sundal mi i boty a já byla o patnáct centimetrů níž. Zvedl mě do vzduchu a vrátil se k mým rtům, odnesl mě do postele a neustále mě líbal.

Strašně pomalu mi sundal podvazkový pás a líbal mě na břichu, tak tohle jsem nevydržela a ruce mu položila na svoje krajková tanga. Ať je klidně zničí, hlavně ať jsou dole. Měla jsem nemravné myšlenky, ale jaké by jste v tuhle chvíli měli vy? Jeden pohyb a nebyly. Podívala jsem se mu do očí a viděla, jak neví, jak si není jistý, jestli dělá všechno správně.

Převalila jsem ho na záda a líbala ho všude po hrudi a na podbřišku. Začínal být cítit jeho kamarád. Musela jsem se usmát. Vrátila jsem se k jeho rtům a pak přes čelist k uchu.

„Neboj, slibuju, že budu něžná,“ zašeptala jsem mu do ucha a kousla ho do ušního lalůčku. Sundala jsem mu trenýrky a poprvé přirazila. Držel mě za boky a pomáhal. Tuhle část jsem měla ráda, ale předehra je lepší. Takovouhle jsem ještě nezažila. Přirážela jsem pomalu, ale on mě donutil zrychlit. Podvolila jsem se a za pár minut jsem dosáhla svého a on mě zachvěli následoval. Převalil nás na záda a pokračoval sám. Nevím jak dlouho, ani kolikrát jsem byla, bylo to mockrát a venku se setmělo. 

Byla jsem unavená a nikam se mi nechtělo. Chtěla jsem jen ležet s ním v posteli a nebo se jít vysprchovat. Objímal mě svýma ledovýma rukama a já zjistila, že jsem se ještě nikdy takhle necítila. Tak krásně, šťastně, spokojeně. Bude ho hodně bolet, až zjistí, že umírám?


Vymotala jsem se z jeho objetí a zalezla do sprchy, spustili se mi slzy. Musím mu to říct co nejdřív. Dveře koutu se odevřeli a dvě ruce, mě vytahovali ven. Musim mu to říct. Donesl mě do postele a schoval mě do jeho náruče. Posadila jsem se a on zvedl obočí.

„Edwarde já musim ti říct ještě něco.“ Zvážněl.

„Mluv,“ řekl a koukal se mi do očí.

„Já, já jsem nemocná.“

„Co ti je?“

„Mám chronickou leukémii a odmítka jsem léčbu. Je jen malá pravděpodobnost, že by mojí pokročilou leukémii vyléčili.“ A je to veku. Jeho pevné ruce mě objali a já se rozplakala. 

„Bells, budu tu s tebou a nedovolím, abys umřela, rozumíš?“ šeptal mi do ucha a já kývala. „Pojedeme za Carlislem a zeptáme se ho. Ano?“ kývla jsem. „Zkusíme tu léčbu, nebo třeba kostní dřeň, ale zachráníme tě. Rozumíš?“

„Ano Edwarde, rozumím.“ Setřela jsem si slzy a políbila ho.

„Pojedeme hned, Carlisle tam ještě bude,“ řekl a nesl mě do šatny.

„Edwarde, jsem sice nemocná, ale ještě ne tolik, aby si mě musel nosit, ale když chceš?“

„Chci, co si vezmeš na sebe?“

„Postav mě a jdi se obléct,“ řekla jsem a on zmizel v ložnici.

„Nevíš kde mám košili?“ křičel z ložnice.

„Tady na zemi,“ odpověděla jsem mu a shýbala se pro ni.

„Děkuju. Můžu mít otázku?“

„Samozřejmě a podej mi prosím z té skříně ty modré šaty,“ odpověděla jsem mu a oblékala si spodní prádlo a obouvala boty.

„Tady,“ řekl a podal mi šaty. „Jak to, že tě nic nebolí? Leukémie bývá bolestivá.“

„Já beru prášky, které tiší příznaky,“ odpověděla jsem a snažila se si zapnout šaty. Byl u mě a jedním pohybem mi je zapnul. 

„Proč, když to víš, stále kouříš?“

„Už to nic nezmění,“ odpověděla jsem mu a bral mě do náruče. „Klíče jsou ve dveřích.“ 

Dál už nic neříkal, jen mě posadil do auta a jel směr nemocnice. Jeli jsme dost rychle a on byl smutný.Neměla jsem mu to říkat. Ne teď, až později. Jsem hloupá. Seděla jsem a on mě držel za ruku. 

„Miluju tě Edwarde,“ řekla jsem on se na mě otočil. Než stačil zareagovat, vrazil do nás z protisměru náklaďák a já? Já jsem spadla do temnoty a nemohla se vrátit.

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráta, nalezení a stálá smůla. P.S. Nikdy nepřestanu milovat.: