Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zpřetrhala jsem provázky, ale co dál?

02.02.2011 (15:30) • Dakota • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1657×

Doufala jsem, že se za těch pět let nepřestěhovali, jinak nevím, jak bych je našla. Dorazila jsem na louku, kde se tehdy rozhodovalo o jejich životě. Nic se tu nezměnilo, vše zůstalo stejné.

Neustále jsem přemýšlela o tom, jak na mě budou reagovat. V hlavě se mi odehrávalo spousta možností našeho setkání. Od pomoci až k roztrhání a upálení. Byla jsem tak nejistá. Snad jsem se i bála. Kdybych jim toto řekla, vysmáli by se mi. Kdo to kdy slyšel? Nelítostná a krutá Jane má strach.

Ale nelítostná už nejsem, a krutá už vůbec ne. Změnila jsem se, snad. Nechtěla jsem být jako předtím. Přála jsem si druhou šanci, být jiná. Žít jiný život než do teď. To ale záleželo jen na nich.

Poblíž louky bylo jediné město. Spíše městečko, a ani to ne. Jmenovalo se Forks. Ve městě by určitě nebydleli. Na očím všech se svou odlišností ne. Museli být někde poblíž. Začala jsem prohledávat okolí města a doufala, že zachytím známý pach. K večeru se tak stalo. Pach mě zavedl do vily v lese, z části prosklené.

Zastavila jsem se přede dveřmi a zaváhala. Co když mě ani nevyslechnou? Co když se nebudou ptát, proč jsem přišla, a rovnou mě zabijí? Uklidňovala jsem se tím, že o mně ví. Že jim snad Alice řekla důvod mé návštěvy. A když ne, tak čeho se obávám? Žila bych v neustálém strachu, že mě Volturiovi najdou a potrestají. Jaký by to byl život? Ne, to si ho radši nechám vzít.

Zvedla jsem ruku, abych vešla dovnitř. Vzala za kliku a otevřela. Všichni tam byli. Celá rodina Cullenů i měnič. Všichni stejní jako v den, co jsme se viděli. Všichni, až na tu poloupírku. Vypadala na osmnáct. Téměř stejná, jako Bella.

Nesměle jsem vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Nikdo se nepohnul a já byla čím dál tím víc nervózní. Pokusila jsem se v myšlenkách zformulovat důvod toho, proč jsem tu. Edwardův výraz se změnil. Alespoň něco.

„Myslíš to vážně?" zeptal se podezíravě. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co bych mu měla odpovědět. Všimla jsem si, jak se ten blonďák neklidně ošil. Mé emoce musely být asi silné. Snažila jsem se zklidnit. Zhluboka jsem dýchala a pomalu se uklidňovala. Děkovně se na mě podíval a já se pokusila o úsměv. Zarazil se. Ani jsem se mu nedivila.

„Proč jsi sem přišla, Jane?" zeptal se Carlisle. Podívala jsem se na Edwarda. Stále jsem nebyla schopna mluvit. Edward se ujal objasňování mé návštěvy. Občas jsem ho myšlenkami opravila. Když skončil, všichni vypadali zmateně. Pořád lepší, než kdyby po mně skočili a chtěli mě roztrhat. Duševně vysílená jsem se sesunula na podlahu. Mé dlouhé hledání skončilo. Vložila jsem svůj život do jejich rukou.

Alice se zasekla a dívala se do prázdna. Pak se usmála a zvedla se z místa, kde do teď nehnutě seděla. Šla ke mně pomalým krokem se šibalskými plamínky v očích. Znala jsem ten pohled.  Zavřela jsem oči a čekala. Nechtěla jsem klást odpor, bylo by to zbytečné. Seděla jsem jen tak u zdi a čekala. Místo boje mě však chytla za ruku a vytáhla na nohy. Nechápala jsem to.

„Jestli tu máš zůstat, nebudeš nosit takové hadry. Jde se na nákupy.“ Cože? Já tu zůstávám. Nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem... zaskočená. Příliš překvapená ne jakoukoli reakci, kromě toho, že jsem stála s otevřenou pusou a zírala na Alici.

„Nezírej na mě jako na boží zjevení. Všichni souhlasili, tak...“

„V–v–všichni?“ vykoktala jsem. Čekala jsem, že třeba taková Rose bude proti.

„Jinak bych to asi neříkala, ne?“ Jestli je to tak... Dostala jsem svou vytouženou druhou šanci. Nečekala jsem to. Doufala, ale nečekala. Když jsem to teď věděla, cítila jsem... Ani nevím přesně co. Vděk? Úctu? Nejspíše úlevu, ta převládala. Vzpamatovala jsem se a trochu se uvolnila. Měla jsem pocit jakéhosi bezpečí a jistoty, které mi však připadaly cizí. Poddala jsem se tomu. Nechtěla jsem dělat problémy. Jen díky mé pověsti budou ostražití, budou si myslet, že jde o podraz, a budou nejistí. Mohou si myslet, že jsem sem byla nastrčená jako špeh, abych zjistila jejich slabiny, ale není tomu tak. Nechám se jimi do jisté míry ovládat. Nechám je, aby sami zjistili, že jim nic neudělám, a že nejsou v nebezpečí. Budu se muset naučit jejich způsobům. Dokázat se ovládat v blízkosti člověka. Naučit se chovat a vypadat jako člověk a zároveň být nenápadná.

Ale hlavně to bude znamenat přejít na zvířata. Byla jsem s tím smířená, ale po cestu sem jsem neměla dost síly, abych to zvládla. Snažila jsem se omezit lov, ale nebyla jsem zrovna dvakrát úspěšná. Při myšlence na krev se mi v krku rozhořel oheň. Jak to bylo dlouho, co jsem naposledy lovila? Týden? Víc? Už to potřebuji. Podívala jsem se na Edwarda. Přikývl.

„Potřebuje lov. Bude to její první po našem,“ ušklíbl se. „Nedokáže se příliš ovládat, Emme, Jazzi, půjdeme s ní. Ostatní tu zůstanou.“ Naznačil mi, ať ho následuji. Bez odporu jsem šla. Doběhli jsme na mýtinu. Edward se ke mně otočil.

„Nech se ovládat svými instinkty. To, co znáš při lovu lidí... je to stejné. Nasaj vůni a běž. Napoprvé je to nejhorší. Nevšímej si té chutě, soustřeď se jen na lov.“ Udělal krok stranou a nechal mě projít. Nasála jsem vzduch. Cítila jsem vůni, ne tak lákavou jako u lidí, ale i tak byla příjemná. Rozběhla jsem se za jejím zdrojem, medvědem.

Ani jsem nepřemýšlela, vše mi připadalo tak přirozené. Jediné, čím se tento styl lovení lišil od lovu lidí, byl ten, že jsem byla celá od chlupů a poté ta chuť. Snažila jsem se nějak očistit. Nebo alespoň urovnat oblečení, které na mně zbylo, marně. Povzdechla jsem si. Vracela jsem se k těm třem a zřetelně jsem viděla, jak Emmett potlačuje smích. Přešla jsem to, ale on si nemohl odpustit nějakou tu jeho poznámku.

„Tak to mám ale smůlu, když tu je další medvědomil.“ Hodil po mě smutný obličej a já se chtě nechtě musela zasmát.

Ani jsem si nevzpomněla, kdy jsem se smála naposledy. V upírství snad ani ne. Od té doby, co jsem byla proměněna, byl můj svět černobílý s rudým odstínem. Nic mi nepřipadalo divné, vždyť jsem byla upír a mým úkolem bylo sloužit. Teď se ale začínaly objevovat další barvy. Neviděla jsem černobíle, nýbrž jsem viděla i jiné věci. Nikdy jsem nešla jen tak do přírody. Nikdy jsem nešla ven poslouchat to ticho. Tolik věcí... Žiji již nejméně sto let a nikdy jsem si toho nevšimla.

„To máš, a budeš mít ještě větší, jen počkej,“ řekla jsem mu s tajemným podtónem a dramaticky se otočila. Stále s úsměvem na tváři jsem se vydala pro další kořist. Ten medvěd mi nestačil. Prohledávala jsem les, když jsem narazila na známou vůni. Člověk. Ne, to nesmíš, otoč se a utíkej, říkal hlásek v mé hlavě. Jen jdi, nestihnou tě zastavit. Copak to necítíš? přemlouval mě ten druhý. Nedalo se tomu vzdorovat. Rozběhla jsem se novým směrem.

„Ne!“ Ozvalo se za mnou. Nereagovala jsem na to. Běžela jsem dál. Nemohou mě zastavit, hystericky jsem se zasmála. Už jsem ho viděla, už jen kousek. Ta vůně... To je lepší něž nějaký zvíře. Je to tak vábivé, až je to neuvěřitelné.

Najednou mě ale chytily dvě silné paže a bolestivě mi zkroutily ruce za zády. Zavrčela jsem. Mě nikdo nezastaví. Použila jsem svou moc. Stisk povolil, ale to už přede mnou stál Edward a za mnou Emmett. Oba byli přikrčení v bojové pozici. Najednou jsem si uvědomila, co se stalo. Stáhla jsem svoji moc a narovnala se.

„Já... Omlouvám se, ještě to nezvládnu,“ sklonila jsem hlavu.

Cítila jsem se zklamaná sama sebou. Myslela jsem, že to zvládnu, nezvládla.

„Napoprvé je to těžké, a když jsi po celou dobu byla na lidské krvi, bude ti to trvat dlouho, než si na to zvykneš. Bude to těžké, já sám to ještě neovládám úplně. Na zvířecí jsem pár desítek let, ale problémy s ovládnutím mám stále,“ řekl Jasper. Otočila jsem se na něj. Stále rozdýchával mou moc. Bylo mi ho líto. Dosud nepopsané pocity se ve mně probouzely.

„Děkuji ti, žes mě zadržel a za tu moc... Omlouvám se ti,“ řekla jsem mu celá nesvá. Nebyla jsem zvyklá se omlouvat.

„V pohodě. Jen se příště více snaž. Myslím, že by to pro dnešek stačilo. Vrátíme se k ostatním.“ S tím jsem plně souhlasila. Nechala jsem se jimi vést zpět do vily. Seděli tam stále, jako by se nepohnuli, jen Alice přiběhla ke mně a prohlídla si mě od hlavy k patě.

„Na poprvé dobré, a teď se jde nakupovat,“ zavýskla a za ruku mě táhla někam dál do patra. Strčila mě do nějakého pokoje a začala se přehrabovat ve skříni. Nakonec mi podala oblečení, co jsem byla ochotná si vzít na sebe.

Netušila jsem, že nakupování může být tak... vyčerpávající. Alice mě táhla z jednoho obchodu do druhého a já neměla šanci jí odporovat nebo utéct. Navíc mě ze všech těch lidí tak příšerně pálilo v krku, že se to téměř nedalo vydržet. Chtěla jsem po nich skočit, ale naštěstí jsem se ovládla. Alice nakonec zastavila až zavírací doba. Cestou zpátky si stěžovala, že toho mám málo. Plný kufr, zadní sedačky, ale to je málo... Je to maniak. Zítra mě to čeká znovu. Doufala jsem, že mě někdo zachrání. Alice začala kroutit hlavou. Viděla to, mám smůlu.

„Prosím,“ zkusila jsem to ještě jednou.

„No, když tak hezky prosíš... Ne,“ zasmála se. „Chceš žít s námi, tak se tomu nevyhneš.“ Povzdechla jsem si. Esme mi uvolnila jeden pokoj. Byl malý, ale mně to stačilo. Zbytek dne jsem strávila tam. Přemýšlela jsem, co vše za nástrahy mě čeká. Vše bylo jednodušší. Teď, když jsem s nimi, dokážu se podívat dál než do dalšího dne. Snad se vše k lepšímu obrátí. Doufám.

Mé shrnutí

Můžu předem říci, že chystám další a poslední dílek. Kdy se tu objeví, to říci nemůžu. Bude to záležet i na počtu komentářů.

Věnování

Rajčině, za poskytnutou "kritiku" a její, i když malou, ale i tak pomoc.

RoSalie007, jen tak. :)

Deedee, za to, že pro mě jako jediná hlasovala v nej povídce ledna.

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zpřetrhala jsem provázky, ale co dál?: