Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život není lehký

02.07.2011 (20:00) • enchantress • FanFiction jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 2680×

„Slečno Swanová, povyprávíte nám o své rodině?“ zeptal se učitel literatury, který nám na dnešek připravil originální úkol. Měli jsme literaturu, ale on vymyslel úkol, který znamenal napsat slohovou práci o rodině. Jenže já žádnou neměla. Co jsem měla psát? Podívala jsem se na učitele, který byl netrpělivý a začínal být naštvaný, ale já nechtěla mluvit. Nechtěla jsem mluvit o svém otci, kterého jsem pořádně neznala, a hlavně jsem nechtěla mluvit o matce, která mi tolik ublížila. Jediného koho jsem měla, byla má babička, která se o mě starala. Už to bylo jedenáct let…

„Pane učiteli, omluvte mě prosím, že musím odejít,“ špitla jsem a rychle si sbalila své věci.

„Slečno Swanová, ale to nesmíte,“ začal na mě řvát.

„Pane učiteli, budu mít omluvenku a navíc mi je osmnáct,“ odpověděla jsem mu a odešla ze třídy. Spěchala jsem ke svému autu, už jsem chtěla být daleko od školy a v ten moment i daleko od Edwarda. Milovala jsem ho, ale on neví mou minulost. Neví, co se vlastně stalo s mými rodiči. Neví nic. Myslí si, že rodiče mi zemřeli při autonehodě. V podstatě tohle si myslel každý a já jsem na tom nehodlala nic měnit. Jen jsem si potřebovala všechno srovnat v hlavě.

Měla jsem i menší štěstí, že dnes svítilo slunce, které neumožnilo jít mé druhé rodině do školy. Byla jsem za to ráda. Nevím, jak bych vysvětlovala Edwardovi, že jsem se jen tak sbalila uprostřed hodiny a odešla. Budu mu to muset říct, ale teď ne. Teď jedu na místo, kde nemůže nikdo z mé druhé rodiny. Jedu do rezervace a doufám, že nenarazím na mého bývalého nejlepšího kamaráda, který se do mě zamiloval. Jenže já jeho lásku nemohla opětovat. Brala jsem ho jako bratra a nedovedla jsem si představit, že bych s ním mohla žít. Já byla bezhlavě zamilovaná do mého upíra Edwarda. Nikdo jiný pro mě neexistoval…

Dojela jsem na místo, které jsem tolik milovala. Byl to útes, který mě uklidňoval. Tady jsem mohla strávit tolik času a byla jsem sama. Vystoupila jsem ze svého nového auta, které mi koupil Edward, protože můj náklaďáček dosloužil. Měla jsem ho ráda, protože mi ho koupila babička… Jenže tohle auto bylo jiné. Bylo rychlé a celkově drahé. Neměla jsem ráda rychlé jízdy a hlavně jsem nesnášela luxus, který mi Edward dopřával. Povzdechla jsem si a zamířila na kraj útesu, kde jsem se posadila. Podívala jsem se dolů, kde byla voda. Dnes byla příliš klidná. Menší vlnky narážely do skály, ale nebylo to jako jindy. Jindy voda vytvářela obrovské a silné vlny, které dovedly i odlomit kousek skály. Jak jsem se tak dívala na vodu, vzpomněla jsem si na událost před jedenácti lety…

Tehdy jsem byla ještě malá sedmiletá holčička, která byla dost naivní. Těšila jsem se na příchod mé malé sestřičky, kterou jsem si vždy tak přála. Jenže byl tu i den, kdy jsem si šla poprvé pro vysvědčení. Moc jsem se těšila, až se budu pyšnit samými jedničkami. Ten den jsem nemohla dospat, už jsem se těšila do školy. Nebylo to jen kvůli onomu vysvědčení, ale hned po škole jsem ho měla donést babičce, aby se mohla také podívat. Babička bydlela kousek od školy, proto jsem u ní trávila čas, když mi ujel autobus. Většinou jsem ho nechávala ujíždět, protože jsem se domů vůbec netěšila. Věděla jsem, že budu za pár měsíců starší sestra, ale máma mě bila a využívala mě na různé věci. V sedmi letech jsem uměla polovinu domácích prací, které některé děti začali dělat, až ve čtvrté třídě. Peněz jsme taky moc neměli a díky tomu jsem i několikrát nejela do školy. Kamarádů jsem také moc neměla, protože jsem byla odlišná. S nikým jsem se nebavila a o přestávkách jsem to byla já, která seděla ve své lavici a dívala se z okna ven…

Ale když jsem se dostala k babičce… Byla jsem šťastná a jen jsem se usmívala. Babička mi vždy dávala nějaké peníze, které jsem si musela schovávat. Tehdy to bylo velmi těžké. Vlastní máma mě nechávala na Vánoce a jiné svátky doma samotnou a já nemohla nikomu nic říct. Jenže rozumu jsem moc neměla, proto jsem všechno řekla babičce, která vždy plakala. Jenže mé první vysvědčení zamíchalo životy. Má máma mě poslala babičce s tím, že si mě vyzvedne, až přijde od doktora. Jenže ona nepřišla. Čekala jsem na ni a doufala, že se objeví. Měla jsem ji ráda, i když mě bila a já musela uklízet, ale vždy jsem si řekla, že je to přeci má máma, která by mi v nejhorším pomohla.

Neozvala se dva měsíce. Celé prázdniny jsem čekala, že jednou zazvoní a já jí pyšně ukážu své vysvědčení, ale ona se o něj nezajímala. Nezajímala se o mě vůbec, už mě nechtěla, protože čekala mou sestřičku, která je pro ni důležitější…

Cítila jsem, jak mi slzy stékají po obličeji. Vzpomínky tolik bolely a já je nemohla smazat. Nemohla jsem zapomenout, protože to by nebylo vůči babičce spravedlivé. To ona se mě ujala a začala mě vychovávat. Díky ní jsem se dostala na střední školu, kterou tenhle rok končím. Vlastně to ještě není jedenáct let od té události. Bude to teprve za pár dní, které utečou jako voda. Za pár dní si s babičkou vzpomeneme na všechny šťastné zážitky v našem společném životě, které jsme zažily. Vždyť babička se mi stala mámou a tátou v jednom, protože otce jsem také neměla. On seděl ve vězení a pořád ještě sedí. Sama nevím, kdy ho pustí, ale vím jedno. Mého otce ani mámu nechci vidět. Oni mi ublížili a já jim nedokážu odpustit. Mámě jsem na jednu dobu odpustila a dokonce s ní a s mou sestrou zkoušela žít, ale nešlo to. Začalo se všechno opakovat, ale byla menší změna. Začala jsem dělat i chůvu.

Máma s jejím manželem se zadlužili a vím, že se oba dostali do vězení a má sestra žije s maminkou jejího táty. Říkám si, že historie se opakuje a má máma se nikdy nezmění. Nechápu, proč se takhle chová. Měla tolik možností se z toho dostat, ale ona to nechala plavat. Na všechno kašlala a užívala si své svobody, která rychle skončila…

Z mého vzpomínání mě vyrušil telefon, který zvonil. Podívala jsem se, kdo mi volá. Byl to Edward, ale já s ním nechtěla mluvit, proto jsem mu to típla a napsala omluvnou zprávu. Zvedla jsem se z útesu a došla k autu. Potřebovala jsem vidět babičku a obejmout ji. Už je na tom bohužel zdravotně velmi špatně. Cukrovka se poslední dobou zhoršila a Carlisle nedává velké naděje, ale já pořád věřím, že se stane zázrak a babička se uzdraví. Nasedla jsem do auta a nejrychlejší rychlostí vyjela domů…

Cesta netrvala dlouho, protože jsem jela rychle. Už jsem chtěla být doma a ujistit se, že je vše v pořádku. Rychle jsem vystoupila z auta a šla do domu…

„Babi, jsem doma!“ rozhlásila jsem po domě a čekala na odpověď, ale bylo ticho. Možná si babička lehla a usnula. Šla jsem do obývacího pokoje, kde nikdo nebyl, proto jsem se vydala do její ložnice. Potichoučku jsem vyšla těch pár schodů a pomalu otevřela její dveře. Ležela na posteli a byla zakrytá dekou. Usmála jsem se a šla k její posteli.

„Babičko, jsem doma,“ řekla jsem s úsměvem, ale ona neotevřela oči. Šáhla jsem na ni, ale byla ledová.

„Babi!“ zakřičela jsem, ale nic. Bylo hrobové ticho a během vteřiny se objevily první slzy smutku. Hned jsem popadla telefon a vytočila číslo Edwarda.

„Bello, co se děje?“ ptal se do telefonu.

„Edwarde, babička je…“ nedopověděla jsem a sesunula se k zemi. Neměla jsem sílu. Příliš to bolelo. Bolelo pomyšlení, že už v životě neuvidím babičku, jak se směje. Nikdy neucítím její objetí. Už nikdy…

Zavřela jsem oči a začala se topit v jezeru, kde byly všechny vzpomínky a radostné zážitky s osobou, která mě zachránila…

O pár dní později…

„Bello, měla bys něco sníst,“ říkal mi Edward stále dokola. Byly to tři dny od smrti mé babičky a dnes byl pohřeb.

„Edwarde, já nemůžu,“ zachraptěla jsem, protože stálý pláč, způsobil ztrátu hlasu.

„Bello,“ povzdechl si bolestně Edward.

„Bello, jestli nechceš, nemusíš tam chodit,“ řekl Carlisle, který se objevil ve dveřích.

„Já půjdu! Chci se s ní naposledy rozloučit,“ řekla jsem bolestně a slzy se zase objevily. Myslela jsem, že dávno vyschly, ale vrátily se.

„Nechte mě samotnou… Musím se připravit,“ zašeptala jsem a oni odešli. Edward se na mě bolestně podíval a já zamířila do koupelny, kde jsem měla nachystané černé šaty. Pohled na ně mě zabíjel, ale musela jsem tam jít. Musela jsem se rozloučit…

Oblékla jsem se a vrátila se do ložnice, kde byl Edward.

„Bello, tohle jsme našli, když jsme vyklízeli dům. Je to pro tebe,“ špitl a na zem položil krabici, která byla velká. Přešla jsem k ní a otevřela ji. Uvnitř byly všechny věci, které se koupily na různých výletech a podobně. Dávno jsem myslela, že se vyhodily, ale babička všechno schovala. Usmála jsem se a začala vydělávat všechny věci, které v krabici byly. Byly tam i fotografie, které jsem vždy obdivovala. Byla na nich babička za mlada a musím uznat, že byla nádherná. Když jsem se tak dívala na fotografie, zjistila jsem, že není fotka, kde by se babička nesmála. Byl to šťastný člověk, i když si pro ni život nachystal tolik nástrah…

Na spodu krabice byla šperkovnice, kterou si babička vždy chránila. Vytáhla jsem ji a pomaloučku otevřela. To co bylo vevnitř, mě překvapilo. Byly tam šperky a dopis, který jsem hned otevřela a začala číst řádky, které babička napsala.

Drahá Bello,

Jestli čteš tenhle dopis, tak já už tu nejsem, ale prosím tě netruchli! Vždyť jsi mladá a hlavně zamilovaná. V hloubi duše jsem doufala, že se zamiluješ šťastně a jsem ráda, že jsem se o tom mohla ujistit. Ty a Edward jste nerozlučný pár, který nic nerozdělí. Možná se divíš, jak je možné, že to vím, ale je to jednoduché. Láska nejde přehlídnout… Je mi líto, že jsem se nedožila vašeho společného dne, ale osud tomu chtěl jinak. Chtěl, abych odešla o něco dřív a mohla na tebe dávat pozor z nebe… Vzpomínej na naše společné chvíle, radost, blízkost a společnou lásku. Stále jsi a budeš součástí mého života, i když už nechodím po světě… Věř mi, že jsem tě vychovávala s láskou a v životě bych nechtěla, aby se ti něco stalo. Vždyť jsi pořád uvnitř ta zranitelná sedmiletá holčička. Bello, netruchli za mě. Já si života užila a ty si ho musíš užít taky. Život sice nese nástrahy a ty je musíš překonat, ale ber mou smrt jako mé vysvobození od bolesti. Víš, jak to bývá? Někdo z rodiny odejde a někdo zase přijde. Měla jsem tě ráda a na to nezapomeň, ale pamatuj si mě jako usměvavou babičku a ne tu paní, kterou za posledních pár dní skolila nemoc. Navždy tě budu chránit tvá babička!

Dočetla jsem dopis a slzy se opět objevily, ale tentokrát byly štěstím. Věděla jsem, že babička se má teď dobře. Už ji nic netrápí a určitě se může zase smát. Lehla jsem si na postel a dívala se do stropu. Kéž bych mohla vyplnit babiččinu poznámku. Bohužel do naší rodiny, už nikdo nepřijde, protože já děti mít nebudu…

„Bello, je čas jít,“ vyrušila mě má láska. Posadila jsem se a nechala se obejmout mou láskou. Babička měla pravdu, jsem zamilovaná. Nikdy na ni nezapomenu. Věčnost budu mít před sebou a já si zatím musím užít poslední chvíle svého lidského života…

„Jdeme,“ špitla jsem a políbila ho. On se usmál a vzal mě za ruku. Společně jsme vyšli k autu a pomalou jízdou se vydali k hřbitovu. Poslední rozloučení s milovanou osobou, která navždy zůstane v mém srdci i myšlenkách. Jen jsem smutná z toho, že jsem jí nemohla pořádně poděkovat za její péči a lásku, kterou mi každý den dávala.

„Měla jsem a stále tě budu mít ráda, babičko,“ pomyslela jsem si…

Shrnutí

Autor: enchantress (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Život není lehký: