Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žít nebo zemřít? - Nečekaný pád

05.09.2009 (08:00) • TwilightChild • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1933×

Žít nebo zemřít? – Nečekaný pád

Jacob Black

Stál jsem na pláži La Push. V mém rodném městečku. Jako obvykle pršelo. Déšť jsem ale nevnímal. Zaujala mě tmavá malá tečka pohybující se směrem ke mně. Teď jsem to viděl jasněji, byla to něčí postava. Najednou zvolala mé jméno:

,,Jacobe!“ Chtěl jsem se pohnout a jít za ní, ale nešlo to. Věděl jsem, že je to Bella. Podle hlasu. Ten hlas bych poznal mezi miliony. Chtěl jsem se rozeběhnout, vzít ji do náruče a nikdy ji už nepustit. Ale nešlo to. Stál jsem tam, nohy jako z kamene. Necítil jsem je, nemohl jsem s nimi pohnout. Bella se začala ztrácet v temnotě této noci. Mizela a já za ní nemohl. Odcházela pryč, ode mě. A já tam jen stál a nemohl ze sebe vydat hlásku.

Prudce jsem se posadil na posteli. Do okna bubnoval déšť. Bylo asi tři hodiny ráno. Při vzpomínce na můj sen jsem se otřepal. Věděl jsem, že už nedokážu usnout. A tak jsem se rozhodl vydat ven. Nasadil jsem si staré tepláky a šel. Rozeběhl jsem se přes silnic do lesa. Cestou jsem se proměnil ve vlkodlaka a pokračoval v běhu. Nasával jsem vůni čerstvě mokrého jehličí. Využíval vlčí smysly. Chtěl jsem utéct někam daleko. Ale věděl jsem, že před skutečností neuteču. Bella si vybrala jeho, upírskou pijavici jménem Edward. Brr. To jméno jsem nenáviděl. Miluju Bellu, ale ona miluje jeho. Jsem její nejlepší přítel a nic víc. Nemůžu utéct před touto realitou. Nevěděl jsem ani kam utíkat. Kam jít, kde bych na to nemyslel. ,,Co to zase vyvádíš, Jacobe Blacku!“ nadával jsem si v duchu. Nejlepší asi bude, když se vrátím domů a pořádně se vyspím. Zítra mám hlídku s Paulem a Samem. Bylo by dobré se na to vyspat. Otočil jsem směr a běžel zase zpátky.

V hlavě se mi točily vzpomínky na bezmocnou Bellu, z doby, kdy ji ta hnusná pijavice opustila. Byla jako bez duše. Trápila ji ohromná bolest, kterou přenášela na mě. Kdykoliv si na něho vzpomněla, nebo jenom někdo vyslovil jeho jméno, připadalo my jako by se uvnitř zhroutila a chvíli trvalo, než se zase poskládala dohromady. Jezdívala jsem do La Push skoro každý den, za mnou. Aby našla jiné myšlenky. Jenomže potom, co jsem se stal vlkodlakem, jsem na ni neměl tolik času. Trápilo mě to a ji přímo odrovnalo. Byl jsem její slunce, její vzduch. Pokusila se o sebevraždu, skočila z útesu. Naštěstí jsem ji odtamtud vytáhl včas. Byla to pro ni muka, do té doby, než se její životní láska, pro mě nechutná pijavice, vrátila. Odešla ode mě. Zůstala s ním i po tom, co jí udělal. Do teď jsem to nepochopil.

Zjistil jsem, že jsem už u silnice. Proměnil jsem se radši dřív, než aby mě někdo uviděl. Nechtěl jsem se zase potýkat s povídačkami o hnědočerveném přerostlém vlkovi. V domě bylo stejné ticho při jakém jsem odešel. Místnostmi se neslo jenom Billyho chrápání. Zalezl jsem zpátky do svého pokoje. Musel jsem přestat na ni myslet. Potřeboval jsem usnout. Přemítal jsem, jaká asi bude zítřejší hlídka. Toto dumání mně přinutilo na jiné myšlenky a já konečně opustil své vědomí.

Probudilo mě zaklepání na dveře. Byl to Billy a ptal se, jestli si s ním vezmu na snídani vaječnou omeletu.

,,Jasně jasně, tati“ odpověděl jsem trochu ospale. Kvůli svému nočnímu dobrodružství jsem byl nevyspalý. Nuceně jsem se postavil na nohy a trochu se protáhl. Do pokoje vanula vůně smažených vajíček. Měl jsem za tu noc docela hlad a tak jsem se z chutí vydal do kuchyně. Billy už seděl u stolu, četl noviny a dojídal zbytek své omelety. Moje ležela na talíři naproti němu. Sedl jsem si za stůl a pustil se do jídla.

,,Billy, byla skvělá“ dostal jsem ze sebe, když jsem si rukou otíral pusu.

,,Díky“ usmíval se. ,,Mimochodem“ dodal ,,volal Sam, ať si nedáváš na čas. Čekají tě tam, jako obvykle.“

,,Jojo, díky tati. Stejně jsem nic jiného neměl v plánu. Jdu tam hned.“ Odnesl jsem talíř do dřezu a vyšel z kuchyně.

Venku už bylo jasněji, ale slunce ještě nevyšlo. Rozeběhl jsem se, ve skoku proměnil a dopadl jako vlk. Běžel jsem přímo k místu srazu. Oba tam už byli a čekali na mě.

No to je dost, že jdeš. Pomyslel si Sam, jakmile mě spatřil.

Promiňte kluci, blbě jsem spal. Sedl jsem si vedle nich a vnímal jejich myšlenky.

Takže dneska bude hlídka jako obvykle. Já si vezmu tuhle stranu, Paul západní a Jacob tu zbylou. Nějaké otázky? Nikdo nic nenamítal. Bylo nám vše jasné. Takhle probíhala každá naše hlídka. Byl jsem rád i nebyl, že mě Sam přidělil stranu nejblíže Cullenovým.

Využíval jsem plno věcí, jen abych mohl být Belle nablízku. Byl jsem rád, že mám hlídku nejblíže tomu domu. Ale nemohl jsem na ni pořád myslet. Ubližovalo mně to. Věděl jsem, že je tam s ním. Nemohl jsem se zbavit pocitu, který mě roztrhával na několik kousíčků. Kdybych mohl, rozeběhl bych se přes Quilletské hranice a pádil přímo do domu pijavic. Odnesl bych Bellu odtamtud a utíkal s ní někam daleko. Daleko, kde by neexistovali žádní upíři. Jenom já a ona.                                                                                                                  

Jacobe, nemůžeš na ni pořád myslet. Paul mě vytrhl z mého snění. Uvědomil jsem si,  že mě celou dobu ti dva poslouchali. Tyhle vlčí schopnosti mi už lezli na nervy.

Starej se o sebe, Paule! Odsekl jsem mu naštvaně. Paul radši zmlknul. Věděl, že nechci poslouchat další lekci, jak zapomenout. Já jsem nechtěl zapomenout. Co jiného mi zbývalo? Nemohl jsem bez ní žít. Byla moje spřízněná duše, můj život. Ale já jsem byl její přítel, kamarád. Odfrkl jsem si při tom slově. Když jsem na ni myslel, trápila mě bolest, která se s každou vzpomínkou zhoršovala. Donutil jsem obrátit svoje myšlenky jiným směrem, než kterým se ubíraly. Přemýšlel jsem, co asi dělá Billy. Určitě jel za Sue. Od té doby, co jí zemřel manžel, tam trávil většinu svého času. Byli to dva staří dobří přátelé. Její děti, Seth a Leah, také patřily do naší smečky. Seth byl nejmladším vlkem a Leah jedinou vlčicí. Jako vlci se uplatňovali spíš muži než ženy, ale Lee byla zřejmě výjimka.

Byla přítelkyní Sama do té doby, než se otiskl do její sestřenice Emily. Sam za to nemohl, za otištění nikdo nemůže. Ale Lee to těžce nesla. Do teď ji to nepřestalo trápit. Zhoršilo se to ještě tím, že vstoupila do naší smečky. Mohla slyšet Samovi myšlenky a my zase  její, ve kterých se nejvíce objevoval Sam. Věděli jsme, že Leah trpí, ale někdy nám to docela vadilo.

Co kdybych se taky do někoho otiskl? Byla by tatam moje pravidelná muka. Tancoval bych jenom kolem té určité osoby. Měl bych oči jen pro ni. Bella by mě nezajímala. Nechápal jsem! Jak jsem na něco takového mohl vůbec pomyslet? Jak mě to mohlo napadnout? Nechtěl jsem dopustit, když už jsem Bellu mít nemohl, abych na ni dočista zapomněl. Aby pro mě byla to samé, jako nějací spolužáci ze základky, které jsem už hodně dlouho neviděl a nedokázal je už podle fotky všechny pojmenovat. I když, zbavit se mých bolestí, by byla docela dobrá nabídka. Ale nebyl jsem si jistý, jestli to chci. Jestli chci zapomenout na ni a na to, co k ní cítím. Bylo to jako jít po hrbolaté a příkré cestě s prozpěvujícími ptáky, s vůni pestrých květů a s paprskami slunce. Museli byste ale překonávat příkré kopce a vyhýbat se nastraženým pastím. Mohli jste přejít na rovnou neporušenou cestu, na které byste ale nenalezli ani jednu květinku, jediného motýlka. A ze které by jste se už nazpět vrátit nemohli. Tak jakou cestu si vybrat? Moc dobrých možností jsem na výběr teda neměl.

Vzpomněl jsem si, že mám hlídat okolí La Push, což mě zase přivedlo na jiné myšlenky. Loudal jsem se tam a zpět po území, které mně Sam přidělil a dál přemýšlel o otištění.

Pro dnešek to stačí kluci, běžte domů. Sam právě včas ukončil hlídku. Potřeboval jsem se zabavit. Přestat na ni myslet. Doma jsem měl ještě její starou motorku. Co kdybych se na ní projel a provětral si hlavu?

,,Jak dlouho chceš být venku?“ Billy se zase zbytečně strachoval.

,,Neboj tati, dlouho ne, jenom do setmění“ snažil jsem se nastartovat motorku. Už dlouho ji nikdo nepoužíval, nebylo divu, že jí to bude chvíli trvat. Najednou pode mnou něco zarachotilo, bouchlo, a já hlasitě vyjel na silnici. Billy tam stál a díval se za mnou dokud jsem mu nezmizel z dohledu.

Cítil jsem se báječně. Zapomněl jsem na bolest, která mě do teď trápila. Zapomněl jsem na otázky, jež jsem si položil a ještě si na ně neodpověděl. Vnímal jsem jenom ten bezstarostný pocit jízdy. Vítr mi foukal do obličeje a cuchal dlouho nestříhané vlasy. Kolem mě se míhal jeden les za druhým. Bylo mi jedno, kam až zajedu. Bylo mi jedno, kde zrovna jsem. Dokud jsem mohl, vstřebával jsem tyto pocity, které na mě donášela tahle jízda.

Kdybych mohl, nevrátil bych se zpátky. Nechtěl jsem zase na to místo, kde na mě všechno doléhalo a padalo. Ale věděl jsem, že musím. Billy na mě už jistě čeká. Bylo už dávno po setmění. Otočil jsem motorku a jel domů. Zpátky do propasti, ve které padáte a padáte a nevíte, kdy narazíte na dno, kdy všechno skončí.

V rezervaci bylo ještě plno lidí venku. Připadali mi zmatení, pobíhali sem a tam a pořád si něco šuškali. Někteří nemohli ze mě spustit oči. Co bylo na mně tak zajímavého? Kolem mě projelo policejní auto. ,,Co se děje?“ říkal jsem si sám pro sebe. Nevnímal jsem je a jel domů. Byl jsem už unavený, nechtěl jsem se už ničím zaobírat. Před naším domem stála sanitka. Díval jsem se na její světýlko připevněné na kapotě, které červeně a bez přestávky blikalo. Teď mi to všechno dávalo smysl. Ti lidé, nesví z nějaké nešťastné zprávy. Ti policisté odjíždějící od našeho domu. To sanitní auto… Všechno zapadlo do sebe, jako kousky puzzle.

,,Tati!“ křičel jsem a běžel do domu. Uvnitř stáli tři muži v sanitárním obleku a zírali na mě.

,,Billy! Kde je?!“ řval jsem na ně. Bylo mi jedno, jak s nimi mluvím. Potřeboval jsem vědět kde je. Co se mu stalo?

,,Není tady. Uklidni se chlapče.“ Promluvil ke mně pomalu jeden z těch mužů.

,,Já se mám uklidnit? Kde je Billy? Co se mu stalo?“ nechápal jsem, co po mě chtějí. Přijel jsem domů, uviděl to hnusné bílé auto, Billy nikde. A teď se mám uklidnit? Ten nejvyšší přistoupil ke mně, popadl mě za ramena a posadil na pohovku, vedle které jsem stál.

,,Všechno ti řekneme chlapče, jenom se musíš trochu uklidnit.“ Chlapče? Mluvili se mnou jako se malým děckem.

,,Billy měl zástavu srdce. Všimla si ho tady Sue.“ Až teď jsem si všiml Sue, jak sedí vedle mě na pohovce, hlavu opřenou v dlaních. Mezitím ten nejvyšší a zřejmě nejstarší pokračoval.

,,Sue zavolala nás. Celou dobu byla s ním. Dělali jsme, co jsme mohli.“

Při té poslední větě sklonil hlavu a vyčkával na moji reakci. Sue vedle mě vzlykla. Potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě. To není možný! Táta nemohl mít zástavu srdce. Byl zdravý jak řípa, když jsem odjížděl. Začínal jsem si uvědomovat význam té věty: Dělali jsme, co jsme mohli. To jako že víc udělat nemohli? Znamená to snad, že mu nemohli pomoct? Každou odpovědí na tuto otázku jsem se dopracovával k té pravdě. Ke skutečnosti, která mě pohlcovala. ,,NE!“ křičel jsem přes celý dům. ,,NE… ne.. to nejde.. jak.. přece..“ chtěl jsem ze sebe dostat několik otázek najednou, ale nevěděl, kterou začít.

,,Já vím chlapče-…“ začal jeden z těch můžu. ,,Ne“ nepustil jsem ho ke slovu. ,,TY NIC NEVÍŠ! Nechte mě být!“ prudce jsem se postavil a utekl z domu.

Běžel jsem po silnici pryč. Nevěděl jsem kam. Dočkal jsem se toho pádu. Dopadl jsem na dno té černé propasti. Ale nic neskočilo. Byl to teprve začátek. Začátek další mnohem hlubší a mnohem temnější díry. Můj táta tu se mnou nebyl. Nemohl mě nijak povzbudit, abych se začal z temnoty hrabat nahoru. Nikdo tu pro mě nebyl. Jenom já a černá hluboká propast pode mnou.

Autor: TwilightChild (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žít nebo zemřít? - Nečekaný pád: