Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žít ... je asi krásný...

16.07.2009 (11:58) • Sandra007 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3761×

       Bella - o 3 měsíce dříve...

Opět jsem byla na pláži v La Push, jediné místo, které mi ho nepřipomíná. Pomalu jsem se procházela v písku. Dnes “překvapivě“ pršelo, ale já jsem na sobě neměla bundu. Jen v tričku a džínech jsem se v dešti procházela po pláži. Boty jsem nesla v ruce, abych mohla cítit písek... Byla mi zima, ale nevadilo mi to. Byla jsem podvědomě ráda za ten chlad. Bylo to jako tady byl on. Jako kdybych byla v jeho chladném, ale nádherném obětí. Snažila jsem se na něj nemyslet, ale vzpomínky přicházeli samy...

„Ty... mě... nechceš?“

„Ne.“

Díra v mém hrudníku, na místě, kde bývalo moje srdce - které si on odnesl sebou - se zvětšila o další kousek. Nevěřila jsem, že může být ještě větší. Rukama jsem si objala tělo, abych se udržela pohromadě. Bolest se zvětšovala s další vzpomínkou.

Bude to, jako bych nikdy neexistoval.

Byla to lež. Zmizel, ale zůstala tu bolest. Bolest způsobená jeho odchodem. A taky vzpomínky. Nádherné, ale i “ty druhé“. Oboje bolí stejně nesnesitelně. Nedokážu přestat vzpomínat. Nedokážu zapomenout, i když vlastně nechci. Navždy si budu pamatovat jeho dokonalou tvář, jeho pokřivený úsměv. Navždy ho budu milovat.

Dál jsem se procházela po chladném, mokrém písku. Snažila jsem se nemyslet. Z letargie mě probral až teplý dotyk na rameni. Zastavila jsem se a opřela o Jakoba.

„Mám ráda déšť, protože není vidět, že pláču,“ zašeptala jsem a skoro si přála, abych nic neřekla. Jeho paže se okolo mě omotali a skryli mě v hřejivém objetí.

„Bello...“ zašeptal Jacob. Přerušila jsem ho nesouhlasným zamručením. Vím, co chtěl říct. Ale já na něj nikdy nedokážu zapomenout. Ani když je tu Jacob.

Raději jsem změnila téma: „Co Victorie?“

Jacob mlčel a já se zarazila uprostřed myšlenky. Skoro vždy mi bez rozmyslu odpověděl, že jim zase utekla. Jeho mlčení mě vyděsilo.

„Jacobe? Co se stalo?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

„Bello, nesmíš si to dávat za vinu, ano? To my jsme selhali...“ šeptal mi přímo do ucha. Opustila jsem jeho teplé náručí, abych se mu mohla podívat do očí.

„Zabila dalšího, viď?“ zeptala jsem se dutým hlasem. Jacob jen přikývl. To je už třetí člověk, kterého Victorie ve Forks - protože to určitě dělala i jinde - zabila. Třetí zmařený život a to jen kvůli mě. Je to jako bych je zabila já sama. Když Victorie vzdala snahu dostat se ke mě přes smečku vlkodlaků - zkoušela to dva měsíce - bez úspěchu - začala zabíjet ostatní z města. Bylo lehké chránit jen jednu osobu - mě - ale nedokážou chránit celé město.

U prvního těla, které vlkodlaci našli, byl vzkaz: „Každý týden zabiju jednoho člověka z Forks, dokud mi nevydáte Bellu.“ Jacob by mi to nikdy neřekl, ale slyšela jsem ho o tom mluvit se Samem. Chtěla jsem, aby mě nechali jít. Chtěla jsem, aby to skončilo. Jacob mi to nedovolil a pro jistotu mě nechal hlídat. Od té doby byl vždy někde poblíž jeden z vlků. I když některým z nich by nevadilo mě obětovat. Jacob se kvůli tomu ujal vůdcovství smečky a všem rozkázal mě hlídat a chránit.

„Koho?“ chtěla jsem vědět, koho jsem zabila tentokrát.

„Pana Newtona,“ šeptl Jake a vyčkával na mou reakci. Rozklepala se mi kolena a kdyby mě Jacob nezachytil, upadla bych.

„Zabila jsem Mikovi tátu...“  ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas, ale Jake něco říkal.

Zdálo se, že se mě snaží uklidnit. Nevnímala jsem jeho slova. Propadla jsem do temnoty výčitek a bolesti. Kéž by se nikdy nic z toho nestalo. Nedokázala jsem litovat, že jsem ho potkala. Před tím, než odešel, jsem byla neskutečně šťastná. To štěstí stojí za tu bolest, kterou teď cítím. Litovala jsem jen toho, že se Jamesovi tenkrát ve Phoenixu nepovedlo mě zabít a poté utéct. Všechno by bylo v pořádku. Umřela bych s vědomím, že on mě miluje a Victorie by neměla koho pomstít. Vše by dopadlo dobře. Teď se už nemůžu podívat Mikovi do očí.

Rozhodla jsem se. Uteču jim a dopřeji Victorii její pomstu...

Naštěstí byl dnes pátek, takže nemusím zítra do školy. Nesnesla bych pohled na Mika. Jacob pořád něco říkal a já ho stále nevnímala. V hlavě se mi utvářel plán. Dnes v noci mě bude hlídat Seth, nejmladší z vlkodlaků a můj kamarád.

„Jaku,“ přerušila jsem ho, „chtěla bych jít domů.“

„Dobře,“ řekl a odnesl mě do auta, posadil mě na sedadlo spolujezdce a poté mě mým náklaďáčkem odvezl domů. Celou dobu jsme mlčeli. Pátrala jsem očima po okolí, jestli náhodou neuvidím mezi stromy rudé vlasy...

/Začínáš bláznit/,napomenula jsem sama sebe. Victorie mě už nehledá, čeká až za ní přijdu a já přijdu... Raději jsem stočila pohled na vnitřek auta. To jsem ale neměla dělat. Pohled se mi zastavil na díře po stereu od Emmetta, Rosalie a Jaspera. Opět jsem ucítila prudkou bolest, tam kde by mělo být srdce. Hlavu mi zaplnily vzpomínky na moje 18. narozeniny a hlavně na události potom - na jeho odchod.

„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“

Bolest byla nesnesitelná, opět jsem se musela držet po hromadě. Jacob na mě jen kouknul a dál se věnoval řízení. Už pochopil, že téhle bolesti mě zbaví jen jeden “člověk“ a Jake to není. Dala jsem se dohromady ještě než jsme dojeli k Charlieho domu. Z hustého deště se stalo jen mrholení, ale moje oblečení neuschlo. Obula jsem si boty, když zastavil, a vystoupila jsem s tichým: „Díky.“

„Počkám tu na Setha,“ řekl Jacob než jsem zavřela dveře od náklaďáčku.

„Jestli chceš, tak pojď dovnitř,“ nabídla jsem mu a doufala, že odmítne. Chtěla jsem si připravit svůj plán na útěk.

„To je dobrý, chci se proběhnout.“

„OK, tak ahoj.“

„Čau,“ řekl ještě a já šla do domu.

Nejdříve jsem šla do svého pokoje. Vzala si suché oblečení a vyrazila do koupelny. Sprcha je to, co mě probudí. Tady můžu přemýšlet o svém plánu. Není to nic geniálního, ale s trochou štěstí, by to mohlo fungovat. Když jsem vyšla ze sprchy, oblékla jsem se a šla do kuchyně. Před smrtí, bych ještě chtěla udělat pár věcí: objednám si pizzu (Charlie dnes večeří u Billyho, takže nemusím vařit), taky napíšu pár dopisů na rozloučenou a pak až do setmění budu vzpomínat, na tu nejkrásnější tvář, jakou kdy Bůh stvořil...

Zatímco jsem čekala, než poslíček přinese pizzu, jsem si usušila vlasy. Bylo divné s jakým klidem, jsem uvažovala o vlastní smrti… Zachvěla jsem se při vzpomínce na Jamese. Nejspíš mě čeká něco ještě více bolestivějšího, ale nedovolím, aby mě strach z bolesti odradil. Dělám správnou věc. Po jeho odchodu, už to není život jen přežívání. Držela mě na živu jen myšlenka na to, že bych ublížila Charliemu. Teď se uklidňuji tím, že to beze mě zvládne. Nesmím přece dovolit, aby trpěli ostatní z Forks. Už jsem zničila tři rodiny - to je na jeden život až dost.

Poslíček zazvonil. Vzala jsem si od něj donášku a zaplatila. Pizza byla skvělá. Nemůže být žádné lepší poslední jídlo, než dobře udělaná pizza. Prázdnou krabici jsem poslušně odnesla do popelnice a potom našla tři dopisní papíry s obálkami. Každou obálku jsem pečlivě nadepsala: Renné, Charlie, Jacob. Snažila jsem se psát, co nejlépe, aby to po mě dokázali přečíst.

Jak se správně rozloučit? Mám psát o bolesti, kterou cítím? Aby věřili, že smrt je pro mě lepší než život? Nebo prostě jen poděkovat za to, co pro mě dělali? Snad to takto bude správně:

Maminko,

prosím nezlob se na mě za to, co udělám. Věřím, že tam kde budu mi bude lépe než tady. I přes všechnu tu lásku, kterou jsi mi od narození dala, jsem pocítila bolest. Bolest ze ztráty milované osoby. Zamilovala jsem se naprosto bláznivě. Kdyby jsi ho znala, chápala by jsi mě. Dal mi pocítit lásku, ale odešel a já teď nevím, jak dál. Děkuji ti, za všechno, co jsi pro mě kdy udělala. Ale musíš, mi slíbit, že se nebudeš trápit. Prosím, kvůli mě buď šťastná. Nesmíš ztrácet čas truchlením nad mou smrtí. Buď šťastná s Philem, tak jako já byla s Edwardem.

Miluju tě, Bella.

Bylo těžké napsat, jeho jméno, ale nakonec jsem to dokázala. Dopis pro Renné jsem dala do obálky s jejím jménem a začala jsem psát další.

Tati,

odpustit mi prosím to, co udělám. Byl jsi poslední měsíce se mnou a tak víš, jak to pro mě bylo těžké... Nemysli si, že by jsi dokázal něco změnit... Udělal jsi pro mě, co jsi mohl a i něco navíc. Není to tvoje vina. Nedávej vinu ani Edwardovi. Než odešel, musela jsem mu slíbit, že neudělám žádnou blbost. Budu muset tenhle slib porušit.

Byl jsi ten nejlepší táta a jsem šťastná, že jsem s tebou bydlela. Byly jste s mámou ty nejlepší rodiče, jaké jsem si mohla přát. Nebuď smutný, z toho, co udělám. Je to správná věc. Věřím, že tam kam se dostanu, mi bude lépe. Chci, aby jsi byl šťastný i beze mě. Věřím, že to zvládneš.

Miluju tě, Bella.

Dopis pro Charlieho jsem taky zastrčila do příslušné obálky. Ještě jeden dopis - ten nejtěžší - adresovaný Jacobovi. 

Jacobe,

nejdříve tě chci poprosit, aby jsi se nezlobil na Setha, on za nic nemůže. Bude zázrak, jestli se mi podaří mu utéct. Taky mi prosím odpusť, že jsem to udělala. Musela jsem... Nesnesu to pomyšlení, že lidé z Forks - mí sousedi a kamarádi - umírají jen kvůli mě. Takhle to bude lepší, nikdo už nezemře mojí vinou. Dělám to proto, abych vás zachránila.Prosím nesnaž se mi v tom zabránit, ani kdyby jsi to zjistil včas. Nehledej mě a nesnaž se mě zachránit. Nechci, aby se ještě někomu něco stalo. Vím, že toho chci hodně, ale mám ještě jednu prosbu. Jestli se někdy vrátí Cullenovi, řekni jim, že jsem je měla moc ráda a že jim za všechno děkuju. Edwardovi řekni, že jsem ho do poslední chvíle milovala. Chtěla bych ti poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal. Nemusím ti říkat, jak moc to pro mě znamená. Byl jsi mi nejlepším přítelem. S tebou jsem dokázala alespoň trochu žít. Vytáhl jsi mě z toho nejhlubšího dna, kde jsem byla po jeho odchodu. A to nemluvím o ochraně před Victorií, kterou jsi mi poskytl. Poděkuj za mě i všem ze smečky.

Děkuji ti za všechno!

Mám tě ráda, Bella.

Urputně jsem se snažila potlačit slzy deroucí se mi do očí. Rychle jsem sebrala všechny tři dopisy, vyběhla do pokoje, kde jsem je schovala pod polštář a unaveně sebou praštila na postel. Bylo odpoledne, Charlie se má vrátit až večer. Mám dost času, abych mohla vzpomínat, i když vím, že to bude bolet, moc. Chci si před smrtí připomenout všechno to hezké, co jsem s ... Edwardem - jen pomyslet si jeho jméno mi dělá potíže - zažila.

V domě bylo nepřirozené ticho... Ležela jsem na posteli, pohledem nepřítomně koukala na podlahu. Moji pozornost upoutalo prkno, které bylo mírné zvednuté. Zcela bezmyšlenkovitě jsem se zvedla s úmyslem to prkno srovnat. Když jsem se podívala z blízka, došlo mi, že je pod ním něco schované. Stiskla jsem ho na jedné straně a srdce mi vynechalo pár úderů...

Našla jsem svoje dárky k 18. narozeninám a jeho fotky...  Bylo tam všechno, o čem jsem byla přesvědčená, že si odnesl. Letenky na Floridu, od Esmé a Carlislea, CD s mojí ukolébavkou a dalšími Edwardovými písněmi, které mi dal Edward a Alice. Byly tu také fotky, které jsem stihla vyfotit foťákem od Charlieho - prostě všechno co jsem postrádala. Nedokázala jsem se pohnout, z fotky na mě koukala jeho nádherná tvář. Fotka zachytila i to co moje vzpomínky zapomněly. Zděsila jsem kolik detailů jeho tváře jsem zapomněla…

„Neboj. Jsi člověk – tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány.“

On měl pravdu! Já zapomínám! Ne, ne, ne! To se nesmí stát! Začala se mi motat hlava a dělat mžiky před očima. Uvědomila jsem si, že nedýchám. Pomalu jsem se zvedla a šla k přehrávači, který byl zavalen prachem. Ani nevím, kdy naposledy jsem si pustila nějakou muziku. Stiskla jsem play a šla si lehnout s jeho fotkami přitisknutými tam, kde by mělo být srdce. Začali se ozývat první tóny mojí ukolébavky.

„K téhle jsi mě inspirovala ty,“ řekl tiše, když mi ji poprvé zahrál u něho doma na klavír.

Slzy jako by přišli samy. Rozčilovalo mě, že jeho tvář na fotce vidím rozmazaně. Koukala jsem jen na tu jednu fotku, kterou jsem fotila před oslavou. Tu, na které jeho oči svítili láskou a štěstím. Napadlo mě proč, to tady schoval? Je možné, že by mě pořád minoval a chtěl, abych na něj nezapomněla? Znamená to, že mě pořád miluje? Ve Phoenixu říkal, že zůstane semnou dokud to pro mě bude to nejlepší. Je možné, že si myslel, že už to pro mě není dobré a tak odešel? Jen proto, že mě musel bránit proti Jasperovi – proti vlastnímu bratrovi? Co když mě chtěl jen ochránit před jeho světem a tak raději odešel? Miluje mě ještě?

„Bello, nechci, abys semnou odešla.“

„Ty… mě… nechceš?“

„Ne.“

Jeho slova říkaly opak. Nemiluje mě a nejspíš ani nikdy nemiloval… Byla jsem jen chvilkové rozptýlení ve věčnosti jeho nesmrtelnosti. Jen mě použil a zahodil, když jsem ho přestala bavit…

„No, já nezapomenu. Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení.“

Byla jsem jen rozptýlení. On si teď někde užívá a já pitomá kvůli němu brečím. Ale když už mu na mě nezáleží, proč tady nechal ty věci? Říkal přeci, ať zapomenu… Měla bych ho nenávidět! Ale na to ho příliš miluju…

Nedokázala jsem přijít na to, proč to tu nechal. Chtěl mě trápit nebo nechtěl, abych na něj zapomněla?

CD začalo hrát znovu od začátku. Zaposlouchala jsem se do tónů mé ukolébavky a vzpomínala na všechno to krásné, co jsem s Edwardem zažila. Každá vzpomínka bolela víc a víc, díra v mém hrudníku se zvětšovala. Nevnímala jsem to, nebo jsem se o to alespoň snažila. Pomáhalo mi vědomí, že už to brzo skončí. Ještě dnes zemřu…

Zanedlouho bouchly vchodové dveře. Rychle jsem běžela do koupelny – cestou jsem vypnula přehrávač – a omyla si obličej studenou vodou, aby Charlie nepoznal, že jsem brečela. Poté jsem seběhla za ním dolů do obýváku. Charlie seděl u televize a přepínal sportovní programy.

„Ahoj tati, jak bylo u Billyho?“ zeptala jsem se, aby si všimnul, že tam jsem.

„Á, ahoj. Jo dobrý, měli jsme ryby od Harryho Clearwatera“ odpověděl. Přestal přepínat televizi a odložil ovladač vedle sebe. Zdá se, že našel utkání, které hledal. Sedla jsem si k němu a stočila se mu v náručí. Přemýšlela jsem, jak moc mu asi ublíží moje smrt. Dokázal beze mě přeci žít i předtím, tak mu to určitě půjde i teď.

„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala jsem. Vím, že Charlie – vlastně ani já – není na projevování citů, ale chtěla jsem, aby to věděl.

„Stalo se něco, holčičko?“

„Nic se nestalo. Jen chci, aby jsi to věděl.“

„Já to vím,“ řekl a pak ještě zašeptal: „Taky tě mám rád.“¨

Snažila jsem se dívat na televizi. Když se mi podařilo, rozpoznat sport, na který se Charlie kouká, rozbolelo mě u srdce. Baseball. Rychle jsem zahnala vzpomínky na ten nejlepší baseball, kterého jsem jednou byla svědkem...

„Už si půjdu lehnout,“ vstala jsem dřív než mě vzpomínky přemohou.

„Dobrou noc.“

„Dobrou tati.“

Vyšla jsem schody. Nejraději bych běžela, ale nechtěla jsem riskovat, že upadnu a Charliemu by to přišlo divné. V pokoji jsem si vzala ručník a šla do koupelny. I když jsem dneska už byla ve sprše, tohle bylo jediná trochu účinná věc, co mě dokázala alespoň trochu uklidnit. Stále jsem se snažila nemyslet na baseballové utkání Cullenových, kterého jsem byla svědkem. Dokázala bych se na ně dívat donekonečna. Bylo to stokrát lepší než nudné lidské zápasy. Soustředěně jsem si prohlížela vzorek dlaždic ve sprše, zatímco teplá voda bičovala moje tělo. Uslyšela jsem, jak Charlie jde spát. To bylo dobré. Už nebudu muset čekat dlouho. Vypnula jsem vodu a osušila se. V zrcadle nad umyvadlem jsem našla prášky na spaní. Charlie mi je sehnal, když jsem se po Edwardově odchodu v noci několikrát probouzela s křikem. Nepomohly mi – ne úplně. Stále jsem se budila, ale už ne tolikrát za noc. Potichu jsem odešla do svého pokoje. Našla jsem si ty nejpohodlnější džíny, ve kterých se dá běhat, a tričko. Mikinu jsem si připravila na kraj postele. Ozvalo se Charlieho pravidelné chrápání. Přešla jsem k oknu, venku už byla pořádná tma.

„Sethe? Jsi tu?“ řekla jsem normálním hlasem. Věděla jsem, že mě uslyší. Vždycky byl kousek od mého okna. Něco potichu vyskočilo na parapet mého okna, byl to velký šedivý vlk. Seth mi olízl obličej. Pousmála jsem se. Měl úplně mokrý kožich – venku muselo pršet, když jsem byla v koupelně.

„Přeměň se – já ti zatím dojdu udělat teplý čas. Ještě kvůli mě nastydneš,“ řekla jsem a pohladila ho po čumáku. Cítila jsem se hrozně, když jsem mu do čaje sypala prášky na spaní. Nevěděla jsem kolik, tak jsem jich tam nasypala menší hrst. Snad mu to neublíží. Zaťukala jsem na dveře svého pokoje a doufala, že je Seth již oblečený. Pomalu jsem vstoupila.

„Bello, už jsi někdy viděla vlkodlaka s rýmou?“ pousmál se na mě Seth, když si ode mě bral čaj.

„Třeba by jsi byl první,“ odpověděla jsem s úsměvem. Bylo lehké mít Setha ráda. Byl jako můj mladší bratr. Koutkem oka jsem sledovala, jak na jeden lok vypil celý hrnek čaje s prášky. Pohodlně jsem se rozvalila na posteli a on si sedl do houpacího křesla, kde ze začátku sedával Edward, když mě chtěl pozorovat, jak spím. Potom už lehával se mnou na posteli. Nakázala jsem si přestat myslet na Edwarda. Teď na mě Seth nesmí nic poznat.

„Už jsi mluvila s Jacobem?“ zeptal se skoro šeptem Seth. Věděl, jak jsem citlivá na toto téma.

„Jako, kdyby jsi to nevěděl...“

„Spíše jsem se ptal, jestli si o tom chceš promluvit.“

„Ne, nechci, Sethe. Ale děkuju,“ odpověděla jsem mu. Chce mi jen pomoct a já zneužívám jeho důvěry, abych mohla utéct. Seth zazíval.

„Dneska jsem nějakej unavenej,“ řekl a já se cítila ještě více provinile.

„To protože celé noci nespíš a postáváš pod mým oknem. Klidně se tady natáhni na postel. Kdyby se něco dělo – jako, že se nic dít nebude – tak tě vzbudím. Souhlasíš?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem, aby měl pohodlí. Seth znovu zazíval.

„Máš pravdu. Nic se nemůže stát, když si na chvíli odpočinu,“ odpověděl mi Seth. Lehnul si na postel vedle mě a já se posunula na kraj, aby se ke mně vešel. Chvíli jsem čekala a pak se začalo ozývat pravidelné chrápání. Raději jsem ještě pár minut počkala a pak si oblíkla mikinu. Dopis pro Jacoba jsem schovala do Sethovi kapsy, aby ho nenašel Charlie. Dopisy pro Renné a Charlieho jsem položila na polštář.

Po špičkách jsem odešla z pokoje a pak i z domu. Utíkala jsem lesem co nejrychleji a přitom se snažila neupadnout. Přišla jsem na šílený nápad. Myslí mi projel obrázek jediného místa, kde bych chtěla umřít - kromě Edwardova náručí - naše louka. Naprosto iracionální přání. Věděla jsem, že není žádná šance, že bych se tam trefila, natož pak že bych cestou nepotkala Victorii. Naděje mě ale neopouštěla a já přemýšlela, jakým směrem mám běžet.

Připadalo mi, že jsem běžela už strašně dlouho. Nevím jestli to byla hodina nebo dvě. Pomalu mi docházeli síly a pálily mě plíce, i když jsem se snažila pravidelně dýchat. Nějakým zázrakem jsem dorazila na tu cestu, kde jsme tenkrát parkovali auto. Teď už stačilo jen běžet rovně. Sama sobě jsem se divila, že jsem vůbec trefila alespoň sem, ale teď nebyl čas obdivovat můj orientační smysl. Přestalo pršet, takže moji pachovou stopu už nic nesmyje a Seth se mohl už dávno probudit - vlkodlaci mě už mohli hledat. Vydala jsem se rychlím během do lesa...

Tma pomalu ustupovala a začalo se rozednívat - to znamenalo, že jsem běžela už celou noc. Nohy jsem necítila, ale prostě jsem to musela ještě vydržet. Na vteřinu jsem se zastavila, abych se rozhlédla kolem. Nevím jestli jsem běžela rovně - ten les mi připadal všude tak stejný! Znovu jsem se rozeběhla a přála si, aby to bylo správným směrem. Cesta byla rozmočená od deště a nerovná spadanými větvemi a vystouplými kořeny. I přesto jsem se snažila nepadat. Často jsem ale zakopávala - kolena riflí jsem měla mokrá a špinavá od bláta. Nebrala jsem na to ohledy - vždyť za chvíli stejně umřu - a běžela dál.

Přede mnou se pomalu začínaly tenčit stromy. Správně jsem odtušila, že už jsem blízko louky. Zrychlila jsem, co nejvíc to šlo. Najednou jsem zakopla o vystouplý kořen a tvrdě dopadla do spadaných větvičkách. Zvedla jsem se, tentokrát pomalu a jen tak, že jsem klečela.

Jak jsem se pomalu zvedla ze země projela mnou ostrá bodavá bolest. Pravá ruka mi vystřelila k centu bolesti. Na své levé ruce jsem cítila něco mazlavého a bahno to nebylo. Velmi nerada jsem pootočila hlavu k levému rameni.

„Au!“ šeptla jsem skoro udiveně... Z ramene mi trčela větvička asi o průměru 2cm. Podle velikosti jsem usuzovala, že to bude asi dost hluboko. Rychle jsem odvrátila pohled. /Jsem přeci tak blízko, teď to nevzdám!/ nabádala jsem sama sebe. Teď to nevzdám, na to jsem už moc blízko u cíle. Musela jsem začít dýchat pusou, abych necítila pach krve. Zvedal se mi z toho žaludek, snažila jsem se potlačit nevolnost. I přes veškerý můj odpor jsem sebrala poslední sílu a vůli. “Statečně“ jsem zavřela oči a uchopila větvičku, koukající mi z ramene. Zatnula jsem zuby, abych nevykřikla, a rychle jsem trhla. Bolest byla ještě horší a já silněji cítila pach krve. Opatrně jsem si svlékla mikinu - i když mi hned začala být zima - a přitiskla jsem jí na ránu, abych trochu zmírnila krvácení.

Vytáhla jsem se na nohy a v duchu jmenovala ten kořen pěkně peprnými výrazy. Snažila jsem se opět běžet, ale už to nešlo tak rychle. Naštěstí jsem věděla, že jsem už blízko.

Konečně!!! Stromy se přede mnou otevřeli a já jsem vešla na krásnou dokonale kulatou louku. Opřela jsem se o nejbližší strom tak, abych měla krásný výhled na celou louku. Byla jsem celá špinavá, zpocená a krvácela jsem, ale to snažení za to stálo. Tady můžu umřít - věděla jsem to.

Musela jsem si odkašlat, abych mohla zakřičet. „Victorie!“ zařvala jsem z plných plic. Následovalo naprosté ticho. Trochu foukal vítr a pohrával si s mými vlasy slepenými potem. „Victorie!“ zkusila jsem to znovu. Zaposlouchala jsem se do zvuků v lese, jestli jí náhodou neuslyším. Byla blbost chtít slyšet přicházet upíra.

Najednou na mě dolehla únava, opřela jsem se o kmen nejbližšího stromu a pomalu jsem se sesunula po jeho kmeni na zem.

,,Victorie. Pojď si pro mě. Jsem tady..." Tyto slova jsem už jen potichu zašeptala, jak jsem měla sucho v krku. Seděla jsem opřená o ten strom a dívala se přímo před sebe, když jsem mezi stromy zahlédla rudou hřívu... Victorie. Konečně!

,,Ahoj Bello."

„Victorie... Dlouho jsme se neviděli...“ řekla jsem klidně. Přes mou únavu už nezbylo místo na strach. Victoriin pohled padl na mé krvácející rameno. Pár kroků ustoupila... /Proč ustupuje, copak mě nechce zabít?/. Nejspíš viděla otázku v mém výrazu.

„Mám pár otázek... Nevykrvácíš mi, že ne?“ zeptala se jako by jí na tom opravdu záleželo.

„Neboj. V krvácení mám praxi.“ Ujistila jsem ji. /Ona si chce ještě povídat?/ No pár minut to ještě vydržím. O čem by se mohla chtít bavit se mnou?

„Proč tě opustil?“ zeptala se mě a já chtěla umřít. Tuhle otázku jsem nečekala. Musí mě mučit? Díra se ozvala s ještě větší intenzitou než doposud. Musela jsem si obejmout hrudník, abych se jako už tolikrát udržela pohromadě. Podívala jsem se jí do očí, z kterých sršela zvědavost.

„Já… Já nevím,“ zašeptala jsem a cítila, jak mě opouštějí síly, psychické i tělesné. Victorie čekala, že budu pokračovat. Uklidňovala jsem se tím, že čím dřív jí odpovím, tím dřív to budu mít za sebou.

„Řekl, že už mě nechce,“ nezmohla jsem se na víc než tichý šepot. Zatoužila jsem, aby mě zabila hned. Tohle vyptávání vyvolávalo vzpomínky a bolest. Bylo to horší než jakákoliv tělesná bolest, co jsem kdy zažila, dohromady. Victorie, zaujatá mými slovy se posadila. Vycházející slunce osvítilo její rudé vlasy a pokožku, která se třpytila. Nemohla jsem od toho světla, jasnějšího než bylo slunce, odtrhnout oči.

„Co se stalo předtím?“ vytrhla mě z letargie Victorie. Zabodla jsem pohled na trávu před sebou, abych na ní mohla přestat zírat. I teď před smrtí mě uchvacoval pohled na upíří pokožku na slunci.

„Je to důležité?“ zeptala jsem se. Napadlo mě, jestli by mě zabila hned, kdybych jí o to poprosila.

„Ano,“ odpověděla netrpělivě. Nechápala jsem, proč to potřebuje vědět. Musela tušit, jak moc mě bolí o tom mluvit. Chtěla mě nejspíš před smrtí ještě trochu potrápit. Proč jí to nedopřát?

Začala jsem vyprávět, ale moje slova skoro nebyly slyšet. Člověk by mě neslyšel - ona ano.

„Oslavovala jsem svoje narozeniny u Cullenových doma s celou jejich rodinou. Řízla jsem se o papír jednoho z dárků... Jasper, nejmladší vegetarián, na mě zaútočil, ale Edward ho zastavil, ještě než se mě mohl dotknout. Odhodil mě stranou a já spadla na nádobí. Pořezala jsem si ruku. Všude byla moje krev a všichni utekly až na Edwarda a Carlislea, který mě ošetřil... Potom byl Edward jiný, chladný. Věděla jsem, že se něco děje. A taky že ano. Po třech dnech odešel... Proč to musíš vědět?“ zeptala jsem se, protože jsem nechtěla, aby se ptala na podrobnosti. Každé slovo vyprávění mě bodalo jako tisíce nožů.

„Musela jsem vědět, jestli tě ještě miluje. Ten cit mezi vámi byl tak silný - nemohla jsem uvěřit, že tě opustil.“

„Jak vidíš, tak asi nebyl dost silný, aby ho tu udržel a on odešel za lepší zábavou...“

„To ti řekl? A ty jsi mu věřila?“ zeptala se jako by tomu nemohla uvěřit.

„Ano...“ /Byl velmi přesvědčivý/, dodala jsem v duchu.

„Skoro jsem zapomněla, že jsi jen hloupý člověk. Ty nevidíš pravý důvod jeho odchodu?“ Zmohla jsem se jen na záporné zakývání. Ona si snad myslí, že mě Edward ještě miluje? Victorie neviděla lhostejnost v jeho očích - já ano.

„No to je jedno... Chápej, co by to bylo za pomstu, kdyby ho tvoje smrt nebolela? Bude trpět tak jako já, po tom, co zabil Jamese. Druh za druha, víš?“ procedila skrz zuby s nenávistí. Nevěděla jsem, co mám říct. Nevěřila jsem, že by Edwardovi na mě ještě mohlo záležet. Musel vědět, co se mnou udělá jeho odchod. Muselo mu být jedno, co se mnou bude. Nepřesvědčovala jsem Victorii o své pravdě. Měla jsem strach, že potom by mě už nechtěla zabít.

Všimla jsem si jejích černých očí. Victorie hladově sledovala každou kapku mé krve, která vytekla z mé rány. Viděla jsem, že už nebude dlouho odolávat. Věděla jsem, co chtěla. Už nebyl důvod to prodlužovat. Přehrávala jsem si v hlavě nejšťastnější vzpomínky z mého života - nejdříve jsem vzpomínala na Renné, Charlieho, pak na Jacoba. Nakonec jsem si nechala to nejlepší. Edwarda... Všechno to krásné jsem viděla znovu a jasně jako nikdy. Nebylo na co čekat a já byla připravená. Pomalu jsem se postavila. Upustila jsem mikinu, kterou jsem si do teď tiskla na díru v mém rameni. Pomalými krůčky jsem kráčela blíž k ní - k mé smrti. Nemyslela jsem na bolest, která mě čeká. Myslela jsem na Edwarda - na ty krásné chvíle. Vzpomínka na náš první polibek, když jsem málem omdlela, mi vykouzlila úsměv na tváři. Stála jsem už tak blízko Victorie, že blíže už to prostě nešlo, ale já jsem neviděla jí. Viděla jsem Edwarda, jak se na mě dívá a směje se tím svým pokřiveným úsměvem, který jsem tolik milovala... Šeptal mi slova lásky. /Miluju tě, Edwarde./. Ucítila jsem bodavou bolest na krku, ale nenechala jsem se vytrhnout ze svého snění. Ta bolest tam měla být. Čekala jsem na ní. Ledové obětí mě drtilo, jak mě Victorie tiskla k sobě. Nevadilo mi to, za chvíli přeci už neucítím nic. Stále jsem si představovala Edwarda.

Něco do nás narazilo, drtivé obětí přestalo a já spadla na zem. To mě vytrhlo z mého snění. Něco bylo špatně. Jak to, že nejsem mrtvá? Už jsem přeci neměla nic cítit... Ale bolest nepřestávala. Snažila jsem se rozlepit svá těžká víčka. Spatřila jsem rudohnědého vlkodlaka, jak se Victorii zakusuje do krku. /Jacobe, ne! Já chci umřít!/ chtěla jsem mu říct, ale asi mě neslyšel. V další vteřině už mu pomáhali i ostatní ze smečky. Slyšela jsem příšerné kovové skřípění. Na rameni a krku jsem ucítila pálení. Ostrý oheň se rozšiřoval a mě s hrůzou došlo, co se děje. Jed. Upíří jed se mi rozšíří žílami a já se změním.

„Jaku! … Jacobe!“ křičela jsem a hned jsem spatřila, jak se nade mnou naklání vlkodlak. Vzduch se okolo něj zavlnil a Jacob se přeměnil do lidské podoby. Unikl mi výkřik bolesti. Stiskla jsem rty pevně k sobě, aby se to neopakovalo.

„Bello, už je dobře... Dostaneš se z toho...“ snažil se mě uklidnit, ale já věděla, že nemá pravdu.

„Jaku... Nesmíš... Měním se...“ Bolest byla nesnesitelná. Oheň se šířil, pálil mě celý trup. Musela jsem zatnou zuby, abych znovu nezakřičela. „Nesmíš mi dovolit… zabíjet lidi! Budeš mě muset zastavit...! Zabij mě!“

Už jsem neudržela souvislou myšlenku. Bolest zaměstnávala celou mou mysl. Teď už mi hořelo úplně celé tělo, dokonce i jindy ledová jizva po Jamesově kousnutí teď hořela. Slyšela jsem, že někdo vedle mě mluví. Nepamatovala jsem si, kdo je tam se mnou. Proč neuhasí ten oheň, který pálí celé moje tělo? Co jsem provedla, že musím tak trpět? Někdo křičel... Byla jsem to já? Nevím... Jediné, co jsem věděla bylo, že hořím...

Edward - současnost

Znovu jsem byl na naší louce. Slunce svítilo a já přes zavřená víčka cítil její pohled. Cítil jsem i její motýlí dotyky na své paži. Bylo to jako elektrický proud vysílající výboje do mé pokožky, tam kde se mě dotýkala. Nedalo se popsat, jak nádherný pocit to byl...

Byla to nádherná vzpomínka, ale… Vlk, který venku zavil, narušil moje soustředění a já se rázem ocitl v lese...

Bolest v jejích očích mě trhala na malé kousky, když jsem jí řekl, že už jí nechci. Taková lež - jen pro tuto lež, pro její bolest, jsem si zasloužil to nejstrašnější peklo, které existovalo... Tak moc jsem si přál přestat existovat, ale přesvědčoval jsem se, že lepší trest je cítit a protože jsem nevěřil, že pro nás upíry existuje něco potom, tak jsem se nepokoušel ukončit svůj “život“, ale trápil jsem se vzpomínkami. Další bolestná vzpomínka mě zasáhla jako blesk.

Bella sedící ve střepech talířů a skleniček, otřesená a celá od krve... Jasper snažící se přeze mě dostat k ní, v myšlenkách pouze pach její krve naplňující místnost...

Věděl jsem, že se to jednou musí stát. Krvácela kvůli mě. Mohla zemřít kvůli tomu, co jsem. Jsem zrůda.

Vzpomněl jsem si na strach v jejích očích, když jsem jí tehdy na louce vyděsil. Bála se mě, ale bohužel pro ní jen v tu jedinou chvíli. Proč nemohla být jako ostatní lidé? Nikdy by kvůli mě nemusela trpět kdyby jí podvědomý strach nedovolil se ke mě přiblížit.

Mohla být šťastná s tím klukem z rezervace, s Jacobem Blackem... Už jen pomyšlení na to, že bude patřit někomu jinému mě zabíjelo, ale nemohl jsem jí zničit život. Na to jsem jí moc miloval.

Už jednou jsem byl na cestě za Bellou. Pevně rozhodnutý jí na kolenou prosit, aby mě vzala zpět. Potom, co jsem ztratil Victoriinu stopu, jsem se rozhodl, že to bez Belly prostě nevydřím. Cestou do Forks jsem ještě navštívil svou rodinu. Chtěl jsem jim oznámit tu novinu, i když jim to Alice určitě řekla hned, jak jsem se rozhodl. Vítali mě s otevřenou náručí. Věděl jsem, že přede mnou Alice něco tajila. Celou tu hodinu, co jsem strávil v jejich společnosti v myšlenkách překládala španělský slovník do francouzštiny. Tehdy mě nezajímalo, co to je. Bella byla důležitější. Napadlo mě jestli se Bella třeba nepřestěhovala do Phoenixu zpět k Renné.

„Alice? Je Bella stále ve Forks?“ zeptal jsem se než jsem odešel.

Ten moment mě zlomil. Alice přestala překládat a já v jejích vzpomínkách viděl její nedávnou vizi, o které nikomu neřekla. Bella s Jacobem Blackem jak se v kině drží za ruce...

Tehdy jsem se rozhodl, že se do Forks už nikdy nevrátím. Bylo pošetilé myslet si, že čeká, jestli se nevrátím. Ona je šťastná a to jediné bylo důležité.

Opět jsem se ponořil do šťastných vzpomínek, ale vyrušil mě medvěd. /To už zase bude zima?/ Pokaždé, když přicházela zima, přišel i nějaký medvěd, aby se zde uložil k zimnímu spánku. Nemohl jsem uvěřit, že jsem tu už další rok. Kolikátý už? Nevím...

Jakmile jsem ucítil medvědí krev, vystřelil jsem svou přirozenou rychlostí. Prokousl jsem mu krční tepnu a hladově sál jeho krev. Tělo medvěda jsem odhodil několik metrů před jeskyni, aby mě jeho vůně nerušila.  Pomalým krokem jsem se vrátil zpět na své místo, kam nedosahovalo světlo. Jeho krev nedokázala ukojit můj hlad, ale já jsem neměl sílu jít lovit. Psychickou sílu. Mé tělo bylo hladové, v hrdle jsem cítil nesnesitelné pálení. Nebyl jsem lovit od té doby, co jsem byl zde. Nezajímaly mě moje tělesné potřeby. Chtěl jsem jen sedět a vzpomínat...

       Bella

„Jacobe...“ zašeptala jsem už unaveně. Bylo tak nekonečné se s ním pořád dohadovat. „Víš stejně dobře jako já, že to nezvládám. Sama to nedokážu...!“

„Bello, bude to dobré. Časem se to zlepší, uvidíš,“ přesvědčoval mě Jake. Vypadalo to, že tomu opravdu věří.

„Jak ty můžeš vědět něco o potřebách upírů? Tvým úkolem je zabíjet je. Pamatuješ?“ zeptala jsem se kousavě, i když jsem věděla, že by pro mě položil i život. Zkusila jsem to jinak: „Co když příště budu sama? Chápeš, že můžu někoho zabít?!“ proti své vůli jsem se začala rozčilovat.

Stalo se to včera, znovu. Byla jsem jako vždy v domě Cullenových (“bydlela“ jsem tam od své přeměny). Zrovna tu semnou byl Jake. Donesl mi živého medvěda, abych se mohla nakrmit. Seděli jsme a povídali si, když se to stalo. Otevřeným oknem foukl větřík a přinesl sebou pach lidské krve. Ztuhla jsem a Jacob tušil, co se stalo. Než jsem stihla zareagovat, skočil na mě rudohnědý vlk. Nebránila jsem se a snažila se odolávat vábení lidské krve. Bojovala jsem sama se sebou, ale nevyhrála jsem. Odstrčila jsem Jacoba a vyskočila oknem.  Naštěstí tam už čekali další tři vlci a spolu s Jakem mě zastavili. Quil to schytal nejvíc - ještě dneska musel ležet v posteli. Díku Bohu se jim nakonec podařilo mě zastavit a já nikoho zabila. Nikdy jsem sama nevyšla z domu Cullenových. Bylo těžké být v jejich domě. Všude bylo tolik vzpomínek, každý centimetr tohoto domu mi je připomínal, ale jinak to nešlo. Musela jsem zde zůstat, pokud jsem nechtěla nikomu ublížit. Byla jsem zde dost daleko od lidí - teda většinou.

„Nenechám tě samotnou,“ řekl Jake a já se vrátila do přítomnosti.

„Ne, odcházím. Oni mi pomohou...“

„Co když se něco stane cestou? Co budeš dělat?“

„Z celou cestu se nenadechnu a poběžím jen hluboko v lesích. Blíží se zima, nikdo nebude kempovat daleko od civilizace. Za dva dny tam budu a zavolám ti. Vím, že mi Tanya pomůže...“ Nemohla jsem poprosit o pomoc Cullenovy, prostě to nešlo. Znala jsem Tanyinu rodinu jen z vyprávění, ale věděla jsem, že neodmítne nikoho, kdo chce být vegetarián.

„Bello, prosím...“

„Ne, nebudu už na nic čekat. Podívej se na Quila. Co když mě příště nezastavíte včas? Co když zabiju někoho z vás?“

„To se nestane.“

„To nemůžeš vědět. Vrátím se, až na tom budu líp.“

„Dobře. Kdy chceš vyrazit?“ zeptal se poraženecky Jacob.

„Hned.“ Už jsem tu nemohla zůstat. Jake na mě nevěřícně koukal. Zarazila jsem ho dřív, než mohl protestovat. „Jacobe, dost. Nech mě odejít. Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělal, ale teď musím odejít. Poděkuj za mě všem ze smečky. Udělali jste toho pro mě tolik... Nemůžu vás už nadále ohrožovat.“

„Tak jo.“

Pomalu jsem k němu přistoupila a i přes naše přirozené nepřátelství, jsem ho milovala jako bratra. Já upír, on vlkodlak. A přesto jsme byli přátelé. Objala jsem ho. „Děkuju,“ zašeptala jsem a utekla dřív, než mě mohl chtít zase zastavit. Měla jsem v paměti vryté mapy, takže jsem přesně věděla, kudy mám běžet, abych se vyhnula lidem. Celou cestu jsem nedýchala. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Už dlouho jsem nepotřebovala k životu kyslík, ale normálně jsem dýchala, protože jsem na to byla zvyklá a také jsem se nerada připravovala o čich.

Cestou jsem znovu myslela na Edwarda. Od té doby co jsem upír, mi vzpomínky na něj připadají šedé, jakoby v mlze, ale byla jsem šťastná alespoň za to málo, co jsem měla. Od své přeměny jsem na něj nepřestávala myslet. Měla jsem v hlavě tolik místa, že jedna má část mohla neustále myslet na Edwarda. Nikdy to nepřestalo bolet - ta díra v mém hrudníku nikdy nezmizela. Nedokázala jsem litovat žádné bolesti, kterou mi způsobila láska k Edwardovi. Kdybych měla možnost změnit minulost tak, abych mohla zůstat člověk a nikdy nepoznat Edwarda, neudělala bych to. Edward stojí za všechnu bolest světa. Těch pár šťastných chvil bylo silnějších něž jakékoliv utrpení. Utrpení - to slovo mi připomnělo mou přeměnu…

Vzbudila jsem se v nějakém sklepě. Bolest ustoupila a já otevřela oči, navzdory faktu, že moje srdce již netlouklo. I přes tu naprostou tmu, která tu panovala jsem viděla všechno. Každé zrnko prachu, které poletovalo ve vzduchu, mouchu, která v tichosti seděla vedle dveří. Bylo to tak jiné, když jsem si uvědomila, kolik věcí jsem dříve nemohla vidět. Byla jsem v prázdné místnosti: stěny byly holé, žádný koberec. Byla tu jen matrace, na které jsem ležela. Chtěla jsem se posadit, ale ten pohyb byl hrozně rychlý, že se mi místnost měla rozmazat do nesrozumitelné šmouhy, ale nestalo se tak. Stále jsem vnímala každý detail. Okolí se věnovala jen malá část mé mysli. Ta větší část si všimla tlukotu srdce a vůně krve. Nebyla to příliš lákavá vůně, nebyla to lidská krev, ale zvířecí. Pálení v krku mě donutilo vrhnout se na spící pumu. Cítila jsem v její krvi nějakou chemikálii. Vypila jsem i poslední kapičku, ale žízeň mě spalovala dál.

I přes to všechno, co jsem v tom momentě prožívala nového, jsem si vzpomněla na Edwarda - on měl přeci pumu nejradši... Násilně jsem odtrhala pohled od mrtvého zvířete a snažila se soustředit na své okolí. Znovu jsem fascinovaně pozorovala víření prachu v sloupci světla, které sem pronikalo mezerami mezi dveřmi a zdí.  Uvědomila jsem si, že za dveřmi slyším další tlukoucí srdce a pomalé, klidné dýchání. Nebyl to člověk. Došlo mi, že nedýchám, nepotřebovala jsem to. Nasála jsem nepotřebný kyslík a mou mysl zaplavilo tolik vůní. Vůně dřeva, lesních květů, mrtvé pumy, cítila jsem i vodu z potoka.  Avšak všechny tyto zajímavé vůně přebila jedna jediná a naprosto odporná. Nedokázala jsem přesně určit, co to bylo... Cítila jsem nebezpečí, instinktivně jsem zavrčela.

„Bello, to jsem jen já... Jacob,“ ozvalo se za dvěřmi. Skoro jsem nepoznala jeho hlas, byl tolik jiný. Vzpomínala jsem na jeho hlas přes své zastřené vzpomínky. Vždy se mi zdál trochu hrubý, ale teď... A pak jsem si uvědomila, že se nezměnil jeho hlas. To můj sluch je jiný - lepší...

„Jacobe...“ zašeptala jsem a zjistila, že můj hlas je také jiný. Znělo to jako zvonkohra...

„Jak se cítíš?“ ptal se Jacob.

„Mám žízeň a... Já...“ zadrhla jsem se. I když je Jacob můj nejlepší kamarád, tak teď je to i můj přirozený nepřítel. Touha mého těla to dokazovala. Byla jsem přikrčená, jako bych na něj chtěla zaútočit. On je vklodlak a já jsem upír. „Já mám potřebu tě zabít...“ zašeptala jsem zděšená pravdivostí těchto slov.

„To nic, Bello. Zůstaň tam a já ti seženu další zvíře, ano?“

Od té doby se o mně Jacob snažil starat. Celé tři měsíce mi pomáhal, ale nic nevěděl o potřebách novorozeného upíra a tak jsem musela odejít...

Pořád jsem běžela, byla jsem už v polovině cesty a to uběhl teprve jeden den. Bránila jsem se vzpomínkám na Edwarda, ale nešlo to. Nebylo tu nic, co by dokázalo rozptýlit mou mysl. Snažila jsem se soustředit pouze na běh, ale jak kdysi řekl Edward: běh je pro upíra přirozený, nemusí na něj myslet. Nešlo na něj nemyslet, takže mě zaplavili vzpomínky na okamžiky strávené s ním. Bolest přicházela a zvětšovala se s každou další vzpomínkou. Chtěla jsem zastavit, stočit se do klubíčka a poddat se bolestivým vzpomínkám, ale musela jsem pokračovat. Netrvalo to ani další den a už jsem byla v parku Denali.  

Raději jsem zastavila a zatnula všechny svaly. Teď přišla ta nejtěžší část. Musela jsem začít dýchat, abych mohla zachytit upíří pach. Problém byl, že jsem netušila, jestli v okolí není nějaký člověk. To by dopadlo velice špatně, alespoň pro toho člověka. Se zatnutými svaly jsem opatrně nasála vzduch do plic. Žádný člověk tu nebyl, takže jsem začala normálně dýchat. Ale necítila jsem ani žádného upíra. To byl problém... Doufala jsem, že se Tanya a její rodina nepřestěhovali. Nevím, co bych dělala, kdyby ano. Rozeběhla jsem se a začala jsem prozkoumávat oblast. Brzy se mi ulevilo, protože jsem zachytila pach upíra. Bylo jich tu víc.

Šla jsem po stopě a za pár minut jsem zahlédla v dáli srub. Z komínu se nekouřilo, to znamenalo, že uvnitř nikdo nepotřeboval teplo. Slyšela jsem šest dýchajících osob, ale žádné srdce. Byla jsem tu správně. Jen jsem si nebyla jistá tím počtem. Mělo jich být jen pět nebo ne? Zastavila jsem se pět metrů od srubu. Co když je tu Edward? Co když je teď s Tanyou? Zalila mě vlna bolesti a strachu. Chtěla jsem utéct, ale dveře se začali otevírat. Spatřila jsem tváře všech šesti upírů. Ta nejmenší z nich přišla, pomalu a obezřetně, až ke mně.

„Bello, sestřičko...“ řekla Alice a najednou mě pevně objala. Neschopná slova jsem jí obětí opětovala. Přes její rameno jsem se dívala i na ostatní Cullenovi - Carlisle, Esme, Jasper, Emmett a Rosalie. Edward tu nebyl. Měla Alice vizi o tom, že přijdu, tak raději odešel? Zírala jsem na ně a nedokázala jsem od nich odtrhnout pohled. Byli tak jiní. Připadalo mi, jako bych je nikdy neviděla. Detailně jsem viděla Jasperovi jizvy, které mě děsily. Rosalie se zdála ještě krásnější než kdy dřív, Emmettovi svaly jakoby byly hrozivější... Všichni vypadali jinak a přitom jsem věděla, že oni se nezměnili - to já jsem se zněmila.

„Alice,“ zašeptala jsem a zavřela jsem oči. Tohle musí být sen... Nebo noční můra?

„Ach Bello... Pojď,“ řekla Alice a vedla mě za ostatními s rukou položenou okolo mých ramen.

Jako první mě objal Carlisle se slovy: „Vítej zpět.“

„Ach holčičko, pojď ke mně,“ řekla Esmé a mateřsky mě objala.

Potom ke mně přistoupil Jasper: „Nemusíš mít strach. Už bude dobře,“ šeptal mi do ucha zatímco mě objímal. Byla jsem překvapená. Jasper si ode mě vždy držel odstup, ale teď už to vlastně není potřeba, že? Už nejsem člověk s voňavou krví...

„Už se asi nebudeš tak roztomile červenat, že?“ smál se Emmett a uzamkl mě ve své medvědí náruči. Taky jsem se na něj usmála, byl pořád stejný. Za každé situace vtipkoval. Hned jak mě pustil, objevili se okolo mě další ruce. Jestli jsem byla překvapená, tím jak se zachoval Jasper, tak jsem naprosto nedokázala pochopit tohle obětí.

„Rosalie?“ zeptala jsem se a opatrně jsem jí to opětovala.

„Bello, teď patříš k nám...“ usmála se mile Rose.

„Děkuju, ale já...“ chtěla jsem pokračovat, ale Alice mě přerušila.

„Pojď. Posadíme se. Musíš nám všechno vyprávět...“ táhla mě do srubu a všichni nás následovali. „Já vím, jen to proč jsi tady... Jak se to stalo? Kdo ti to udělal?“

Zasypávala mě otázkami zatímco jsme si sedali. Alice si sedla vedle mě na pohovku a z druhé strany si přisedla Esmé. Carlisle si sedl do křesla, Jasper se postavil za něj. Emmett a Rosalie se usadili na zemi.

Začala jsem vyprávět a sledovala, jak se mění výrazy ve tvářích mé vysněné rodiny, do které jsem tak moc toužila patřit. První se objevil soucit, když jsem vyprávěla, jak jsem se snažila žít po jejich odchodu. Jako druhé se objevilo zděšení, když jsem vyprávěla o vlkodlacích a Victorii. A myslím, že jsem zahlédla i zlobu, když jsem se dostala ke svému útěku za Victorií. Byl to úžas, co jsem spatřila, když jsem vyprávěla, že jsem nikdy neochutnala lidskou krev jen díky vlkům?

Mé vyprávění skončilo a já čekala na jejich slova. Bylo však ticho. Každý nejspíš potřeboval čas, aby zpracoval můj příběh. Esmé mě pevně objímala, Alice mi drtila ruku a všichni na mě divně koukali.

„A jak jste se měli vy?“ prolomila jsem ticho jedinou otázkou, která mě napadla, protože jsem neměla odvahu se zeptat, kde je Edward. Co když opravdu odešel jen kvůli mě? Radši utekl než, aby se na mě musel dívat? Alice se probrala jako první.

„Bello, já.... My... Edward si tohle nikdy neodpustí,“ dívala se mi do očí s takovou intenzitou, že jsem chtěla uhnout a při zvuku Edwardova jména jsem sebou trhla. Alice jakoby si toho ani nevšimla a pokračovala: „Nikdo z nás neměl tušení, že se Victorie bude chtít pomstít... Nedokážu si představit, co Edward udělá, až se tohle dozví. Bude na tom ještě hůř než teď...“ mumlala si pro sebe. Nechápala jsem, o čem to mluví. Edward je na tom špatně? Ale vždyť on si někde užívá. Kvůli tomu přeci odešel, už jsem ho omrzela a tak šel za dalším rozptýlením... A proč by na tom měl být ještě hůř, až se dozví, co se mi stalo?

Jasper musel vycítit můj zmatek. „Bello, on tě nikdy nepřestal milovat,“ řekl a já jsem na něj jen nevěřícně zírala.

„Cože?“ zašeptala jsem. Na víc jsem se nezmohla.

„Odešel jen proto, aby tě ochránil, před tím, co jsme. Chtěl pro tebe normální lidský život. Myslel si, že s ním jsi jen v neustálém nebezpečí a potom, co se stalo s Jasperem, se rozhodl, že bude lepší tě opustit,“ začal mluvit Carlisle, ale jeho slova mi nedávala smysl. „Ačkoliv jsme se snažili na tebe nevzpomínat, nešlo to. Viděl v naší mysli každičkou vzpomínku na tebe. Nechtěl nám vzít dalšího člena rodiny a tak zůstával a trpěl. Byl neustále zavřený ve svém pokoji a s nikým nechtěl mluvit. Kdybychom ho nenutili, nešel by ani lovit. Asi měsíc po našem odchodu z Forks jsem se s Alicí a Esmé vydal na lov. Byli jsme moc daleko na to, abychom se stihli vrátit včas, když Alice měla vizi. Edward se rozhodl odejít. Nejspíš už neměl sílu to dál snášet. Alice nám řekla, že i kdybychom jsme se snažili, nedokážeme ho přemluvit k návratu. A tak jsme ho nechali jít.“ Potom vyprávěl o tom, že Edward chtěl vystopovat Victorii. O vizi, kterou Alice nedokázala před Edwardem skrýt, když jim přišel oznámit, že se chce vrátit do Forks.

„Stále sedí v té jeskyni a jeho budoucnost se nemění. Vidím jen tmu,“ zakončila Alice vyprávění.

Seděla jsem bez hnutí a nedokázala jsem přemýšlet. To přeci nemůže být pravda... Edward mě miluje? A nikdy nepřestal? Vzpomněla jsem si na jeho lhostejné oči, když říkal, že odchází...

„Říkal, že... Já.... Byl tak... přesvědčivý...“ dostávala jsem ze sebe jednotlivá slova jen velmi těžko.

„Je to dobrý lhář, Bello,“ řekl Carlisle.

Takže to všechno bylo zbytečné? Nemuselo se to nikdy stát? Mohla jsem být šťastná? Ne, to určitě není pravda, i když mě nenapadá jediný důvod, proč by mi lhali. Cítila jsem bolest, hrůzu, strach... A najednou mě zaplavila vlna klidu.

„Jaspere, prosím, ne. Chci mít jasnou hlavu...“ zašeptala jsem a nedokázala skrýt tu strašnou bolest v hlase. „Já... chci být chvíli sama. Vrátím se,“ slíbila jsem a odcházela. S rukou na klice dveří jsem se otočila. Oči všech byli upřené na mě.

„Alice, nepotkám nikoho?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem pošpinit svůj čistý rejstřík. Tentokrát by mě neměl, kdo zastavit. Alice zavřela oči a na tváři se jí rozlil šťastný úsměv.

„Neboj, žádného člověka nepotkáš,“ řekla. Nechápala jsem co jí tak potěšilo, ale nedokázala jsem nad tím přemýšlet.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a rozeběhla jsem se pryč.

Běžela jsem zmrzlou krajinou pořád na sever. Zmatek, který jsem cítila mi dodal na rychlosti a já běžela tak rychle, jako ještě nikdy. Snažila jsem se soustředit jen na běh, ale v mé hlavě bylo tolik místa. Musela jsem uběhnout už desítky kilometrů. Vzdala jsem to a posadila se. Byla jsem hodně daleko na severu. Tady mě nikdo nebude rušit. Zavřela jsem oči a naplno začala vzpomínat.

Opět mě hrozně rozčilovalo, že jsou všechny moje vzpomínky na Edwarda jakoby zahalené v mlze. Můj nedokonalý lidský zrak mi nedovoloval vidět tak jasně jako teď.

Na mysl mi přišla vzpomínka z doby těsně před mou smrtí - přeměnou, když jsem našla dárky od Cullenových a Edwardovy fotky. Vyndala jsem obě fotky ze své kapsy u riflí, vždy je nosím u sebe. Na jedné fotce svítili jeho oči štěstím a láskou a na druhé byly prázdné a tvrdé... /Pokolikáté už přemýšlím nad tou náhlou změnou?/ Když jsem se na to všechno zpětně podívala, tak jsem si uvědomila, že je možné, že mě pořád miluje. I tehdy když jsem našla ty věci schované pod prkny mé podlahy, mě to napadlo. Proto se mi zdál, tak smutný a chladný před tím než odešel. Bolelo ho pomyšlení na to, že mě opouští. Tu noc, co mě napadl Jasper, Edward řekl, že přemýšlí nad tím, co je správné. Tehdy se musel rozhodnout. Vždycky o sobě říkal, že je sobec, ale tohle bylo tak nesobecké a taky hloupé a zbytečné. Ublížil nám oběma jen proto, abych mohla žít jako člověk...

Ano, určitě to tak bylo. Jasper ani ostatní by mi nelhali...

Rozhodla jsem se, že věřím tomu, že mě miluje. Pocítila jsem obrovskou úlevu.

/Miluje mě, miluje mě, miluje mě.../, opakovala jsem si to v duchu stále dokola jako bych si zpívala nádhernou písničku. Začala jsem se procházet pomalým lidským tempem, samým štěstím jsem zapomínala i dýchat a v hlavě mi hrála moje ukolébavka.

Pozorovala jsem, jak se moje nohy boří do sněhu, když v tom jsem něco zaslechla. Rychle jsem zvedla hlavu. Spatřila jsem upíra, který se krmil z medvěda... /Vegetarián? Tady?/. Prohlížela jsem si upíra upřeným pohledem. Vlasy neurčité barvy měl rozcuchané. Neměl ani tričko, jen příšerně roztrhané rifle, které na něm sotva držely.

Vítr změnil směr a zavál mou vůni jeho směrem. Neznámý upír se na mě podíval a já ztuhla.

„Edwarde?“šeptla jsem bez dechu…

       Edward

Zrovna jsem vzpomínal na to, jak jsem Belle v Port Angeles přiznal, že umím číst myšlenky, když mě vyrušila vůně dalšího medvěda. Než jsem si to stihl pořádně uvědomit, už jsem se před jeskyní krčil u jeho těla a pil jeho krev. /Zatracená žízeň/, pomyslel jsem si a dál se automaticky krmil. Už jsem ho chtěl odhodit, když proti mě vítr zavál vůni jiného upíra. Ta vůně mi byla podivně povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud bych ji měl znát. Že by někdo z rodiny? To bych přeci poznal... A jak to, že neslyším žádné myšlenky?  Neuplynula ani setina vteřiny a já odtrhl hlavu od medvěda.

„Edwarde?“

Zaplavila mě vlna klidu a radosti. Byla to jen další z mých halucinací. Obvykle byli jiné. Méně realistické, vždycky jen obrazy, nikdy i vůně a zvuk. A taky Bella v mých halucinacích nebyla upír. Nechal jsem to být, můžu o tom přemýšlet potom. Teď si jí chci užít, než mi zase zmizí. Odhodil jsem mrtvé medvědí tělo a s úsměvem přiběhl k mojí Belle. Objal jsem jí a vášnivě políbil. /Miluju halucinace./. Přestal jsem jí líbat, chtěl jsem jí toho tolik říct, i když to byla jen halucinace. Zadíval jsem se jí do očí. Měla je červené, ale se zlatými flíčky.

„Ach, Bello, lásko... Jak jsem tě jen dokázal opustit? Jsi šťastná s Jacobem? ... Škoda, že nejsi skutečná...“  Dokázal jsem jen ochraptěle šeptat. Chtěl jsem jí znovu políbit, ale najednou jsem letěl vzduchem, protože mě praštila.

„Bello?“ nechápal jsem.

Bella

Nebyla jsem schopná se pohnout nebo cokoliv říct. Jen jsem stála a prohlížela si ho. Vypadal... no, vypadal prostě hrozně. Měl tmavě fialové kruhy pod očima, které byly černější než nejtemnější noc. A přesto měl ve tváři vepsanou dětskou radost. Přiběhl ke mně a začal mě líbat. Nedokázala jsem přemýšlet a jen jsem opětovala jeho polibek. Tohle mi tak moc chybělo. Ale tento polibek byl jiný, lepší. Edward se nebál, že mi ublíží a vášeň polibku mě spalovala. Najednou se odtrhl a začal mluvit.

„Ach, Bello, lásko... Jak jsem tě jen dokázal opustit? Jsi šťastná s Jacobem? ... Škoda, že nejsi skutečná...“

Po jeho posledních slovech mou projela zlost. /Tak já nejsem skutečná?/ Dala jsem mu facku, než mě stihl znovu políbit, ale asi jsem to trochu přehnala a on odletěl několik metrů daleko.

„Bello?“

„Já jsem skutečná, Edwarde,“ řekla jsem pevným hlasem.

„Ale ty přeci nejsi upír…?“ řekl a koukal mě na jako bych byla blázen.

„Victorie mě našla.“ vysvětlila jsem mu. Hned jsem litovala svých slov. Bolest v jeho očích byla nekonečná, když pochopil. Lehl si do sněhu a přitáhl si nohy k tělu. Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale nevěděla jsem jak.

Edward

„Victorie mě našla.“ řekla Bella a já pochopil. Tohle nebyla halucinace, ale krutá realita. Už jsem se jí nedokázal dívat do očí. Lehl jsem si a přitáhl nohy k tělu. Litoval jsem se tady, protože se mi stýskalo, zatímco ona bojovala o holý život a neměla šanci vyhrát. Opravdu jsem si někdy myslel, že stačí odejít, abych jí ochránil před světem upírů? Bella přeci vždy přitahovala nebezpečí. Jak jsem mohl být tak naivní a myslet si, že jí mohu opustit a nechat jí nechráněnou? Co si kvůli mě musela vytrpět? Bylo to rychlé nebo ji Victorie mučila?  Zničil jsem jí život. Jsem zrůda. Nenáviděl jsem sám sebe.

A Bella mě taky nenávidí. Určitě se mi jen zdálo, že opětuje můj polibek. Nejspíš jen byla zděšená tím, že jsem si dovolil jí políbit a proto nezareagovala hned.  Hnusil jsem se sám sobě a toužil jsem přestat existovat. Co jsem si myslel?!

Najednou jsem si uvědomil, že mě někdo hladí ve vlasech. Otevřel jsem oči a pohlédl do těch Belliných. Její hlava se nade mnou skláněla a její vlasy mě šimraly na tváři. Hlavu jsem měl v jejím klíně. Opravdu byla v jejích očích vepsaná omluva a soucit? Ne, to nebylo možné. To se mi jen zdá. Bella mě nenávidí!

„Přišla jsi … mě zabít?“ zeptal jsem se šeptem. Stále jsem nedokázal mluvit normálně.

„Ne,“ řekla bez rozmyslu. Samozřejmě. Musela vědět, že smrt by pro mě byla vysvobozením. Nechá mě navěky trpět s vědomím, že jsem jí zničil život.

Bella

Klekla jsem si k němu a mluvila na něj, ale nezdálo se, že mě vnímá. Klečela jsem u něj, pak jsem ho začala kolébat ve svém náručí a broukala mu mojí ukolébavku. Hladila jsem ho a čekala až se vzpamatuje. Po dlouhé době otevřel oči a já znovu uviděla ten oceán bolesti.

„Přišla jsi … mě zabít?“

„Ne,“ řekla jsem a bolest v jeho očích byla ještě větší. To jsem nechápala. Proč není rád, že ho nechci zabít?

„Tak moc mě nenávidíš?“ zeptal se a já pochopila, co se mu honí hlavou.

„Ne, tak moc tě miluju, Edwarde!“ řekla jsem a začala ho líbat. Však já už ho nějak přesvědčím. Mám na to celou věčnost...

Autor: Sandra007, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žít ... je asi krásný...: