Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žila a pro lásku zemřela

25.04.2010 (15:15) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1641×

Žila a pro lásku zemřela

Žila, byla jedna dívka… takhle většinou začínají pohádky s dobrým koncem… ale tahle pohádka nemá šťastný konec…

Byla jedna dívka, její jméno bylo Isabella Mary, ale všichni ji říkali Bells nebo May. Měla šťastný život, alespoň to si ostatní mysleli. Ale pravda byla trochu někde jinde. Její rodiče, bohatí přistěhovalci ji dali vše na co si kdy vzpomněla, ale to nebylo všechno. Nedostávalo se ji dostatek lásky, zázemí, které chtěla cítit, vždy když se vracela domů od přátel. I když, nebyli to praví přátelé, byli to jen děti rodičů, též z bohatší vrstvy obyvatel. Pokaždé když se vrátila domů a otevřela mohutné vyřezávané dveře z mahagonu, cítila až otupující prázdnotu. Nikdo ji nevítal krom služebnictva. Ale to bylo jen samé, „Dobrý den,“ nebo „Jak se dnes máte, slečno?“… Pořád to samé. Dokola a dokola. Ve svém pokoji se zavírala denně, a když ji někdo vyrušil, jako by si onoho člověka vstupujícího do jejích dveří nevšímala.

Milovala zahrady, velká pole se rozprostírala okolo jejich domu, když nevěděla co dělat, ryla v zahrádce nebo jen trhala květiny a snažila se rozeznávat i jejich nejjemnější vůně. Její matce se to sice moc nelíbilo, ale nic nenadělala. Podle jejího mínění se Bella nechovala tak jak by měla. Jako slušné dívky z ostatních rodin, se kterými se znali a často navštěvovali. Byla jednoduše jiná než ostatní. Jednou krásná, že dívat se na ní, bylo jako dívat se do zářivého slunce. Jindy zase pobledlá, až se ostatní děsili, zda snad netrpí nějakou nevyléčitelnou nemocí. Avšak ta různorodost v jejím chování a vystupování ji přidávala na přitažlivosti. Aniž by si to sama uvědomovala.

Jednoho letního dne se pod dozorem pár služebných potulovala městem, prohlížela si honosné i naprosto obyčejné kočáry, pozorovala obyvatele jako by ji na nich něco fascinovalo, i když byli, podle toho co ji matka učila, obyčejní a neznalí světa a ostatních věcí, které by mladá dáma měla znát a umět.

V tom zničehonic začal foukat silný vítr, okna do domů létala tam a zpět a nedala se zastavit. Staré listí ze suchých stromů ji bičovalo do tváře, ale jí to bylo jedno. Užívala si tu hříčku přírody. Nevadil ji ani vítr ve vlasech a déšť, který pomalu začal padat z mraků černých jako uhel. Služebné na ni volali, chtěli, aby se šla schovat, ale ona je neposlouchala, slyšela jen hudbu větru, který se kolem ní řítil. Celé náměstí, kde stála se najednou vyprázdnilo, nikde nebyla ani noha. Všichni se báli bouřky, která měla přijít.

Z dálky Bellu pozoroval mladík. Kapky deště se mu zachytávaly do vlasů. Všichni by řekli, že je okouzlující, krásný, ale on se tak necítil. Cítil se jako zrůda uzamčená v lidské podobě. Ale když ji spatřil, dívku stojící uprostřed náměstí jak naslouchá zvukům, které ani on neslyší, chtěl být znovu člověkem. U srdce ho několikrát píchly malé jehličky, a kdyby jeho srdce stále mohlo tlouci, nejspíš by se právě zastavilo. Krásy, která vyzařovala z jejího nitra si nemohl  nevšimnout. Cítil ji, jako žár, který proplouval jeho tělem.

Bouřka ustala a pomalu začaly zpod mraků vysvítávat první paprsky odpoledního slunce, mladík pocítil bolest na hrudi, že se nemůže neznámou kochat déle, ale musel pryč. Nikdo nesměl vidět jeho pravé já. Lidé by ho nenáviděli a odsuzovali za to, čím se stal, i když nechtěl. Stále se však nedokázal pohnout, děsivé nutkání ho přimělo podívat se oné dívce do očí.

Bella stála uprostřed náměstí, celá promoklá, šaty zablácené, ale nevadilo ji to. Prostě vždy byla jiná a to, co ostatní nenáviděli a nedokázali přijmout ona milovala. Služebné se kolem ní seběhly a okamžitě ji začali sekýrovat, že paní se bude zlobit, že mladá děvčata se takto nechovají a podobné hlouposti, které slýchávala každý den. Rozhlížela se kolem sebe a na rohu jednoho domu spatřila mladíka, díval se do jejích očí a najednou zmizel. Jako by tam nikdy nebyl. Jako by byl jen sen, divný, nenahmatatelný sen, který chtěla vidět znova. Oči, do kterých krátkou chvíli hleděla se jí zaryla do podvědomí tak realisticky, viděla před sebou každý jejich detail.

Když dorazila i s ostatními domů, čekala ji další kázání od matky i od otce. Všechno šlo však jedním uchem tam a druhým ven, myslela jen na ty oči, tak povědomé a zároveň tak neznámé.

Uběhlo mnoho dní, týdnů. Bylo sice pod mrakem ale ona ležela na louce poseté květinami a všemožnými keříky, opírala se o strom a četla svoji oblíbenou knihu. Její smysly zbystřily, když zaslechla zvuk, který neznala ani nijak nepoznávala. Byly to kroky lehké jako pírko, téměř neslyšné a chvílemi tak hlasité.

Cukla sebou, když se vedle ní objevil mladík vysoký se sněhobílou pletí a očima jako… Ty oči, které již jednou viděla a nemohla na ně zapomenout.

„Mohu?“ Lehce naznačoval na místo vedle ní. Přikývla a mladík se usadil.

„Mé jméno je Edward a ty se jmenuješ?“ snažil se navázat nenucenou konverzaci.

„Bella nebo May, tak mi říkají přátelé.“ Lehký úsměv se jí rozlil po tváři.

„Bella? Krásné jméno, těší mě. Víš, mám pocit jako bychom se již někde potkali.“

„Možná,“ odpověděla nedbale, ale zároveň tak, aby neztratil zájem. O to se však vůbec nemusela bát. Oba si toho druhého pamatovali z náhlé bouřky, která zachvátila město, jen si to nechtěli přiznat.

„Máš krásné oči, nikdy jsem podobné neviděla.“ Vrývala si do paměti každý milimetr jeho obličeje, aby jej hned tak nezapomněla.

Od toho dne se scházeli každý den u stromu. Poprvé se tam chytili za ruce, poprvé se políbili a také tam si vyznali lásku. A pak jednoho dne… se dozvěděla jeho tajemství. Tajemství, které slíbil, že nikomu neřekne, ale on Bellu miloval a nechtěl skrývat kdo doopravdy je. Čekal, že uteče, bude křičet, čekal cokoliv jen ne její pochopení. Bylo jedno, co je, čím se stal, kdo mu způsobil, že už nesmí spát, že musí lovit zvěř, aby přežil. Všechno jí bylo jedno, jen byla ráda za to, jak moc ji důvěřuje.

Vše se odehrávalo jako v pohádce. Tak neskutečné, že někdy oba mysleli, že sní jeden a ten samý sen pořád dokola. Bella představila Edwarda svým rodičům, nejdřív jim bylo divné, odkud by se mohli znát, ale galantnost, vstřícnost a pozornost si získala jejich srdce a dál po ničem nepátrali.

Nikdo se ani nenadál a Edward požádal Bellu o ruku. S radostí přijala jeho nabídku ani se nemusela rozmýšlet. Věděli jeden o druhém všechno a zároveň nic. Ale to jim nebránilo v lásce, kterou cítili. Naopak je to přesvědčovalo o tom, že si jsou souzeni a patří k sobě.

Právě spadl první sníh, když bylo oznámeno datum svatby. Na svatbu přijelo několik rodinných známých, ale pouze ze strany Bells. Přeci jen, Edward, který se toulal po Zemi již nějaké to století nemohl pozvat své přátele a rodinu. Sice nemohl, ale někdy si představoval jakou by měli rodiče radost z jeho lásky.

Svatba proběhla v místním kostele, všichni jim přáli štěstí, zdraví a hlavně spoustu lásky. Něco se však ten den změnilo. Bylo to Edwardovo chování. Oči měl moc tmavé, na to Bella nebyla zvyklá netušila co se děje. Byla noc a společně se procházeli zasněženým náměstím. Nebyla jim zima, hřálo je štěstí, které je potkalo, ale Edwarda spalovalo něco jiného. Byla to touha. Ale nebyla to touha po Bellině těle nýbrž po její krvi, kterou cítil, vždy když se nadechl. Odolával dlouho té přitažlivosti, která ho k ní táhla.

Nevydržel, políbil její ústa, krk a i když se snažil sebevíc, neovládl se, prokousl její hrdlo a pil životodárnou tekutinu z jejího těla. Umírala pomalou a bolestivou smrtí, než si však stačil uvědomit, co páchá, bylo pozdě, jeho láska, jeho žena mu umírala v náručí, byla slabá, nemohla se stát tím, čím byl on. Nočním stvořením, upírem.

Nedokázal říct, proč to udělal, možná ani ne z hladu, ale z žalu, z lásky?… Ne byla to jen touha po krvi, kterou si tak dlouho odepíral. Žil mnoho let po její smrti. Nejspíš se utrápil ztrátou, za kterou mohl sám, ale to už se nejspíš nedovíme. Uspořádal ji pohřeb, nikdo neví kde se mladá dívka nachází, kde odpočívá. Mohli být šťastní, ale ne vše má dobrý konec.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žila a pro lásku zemřela: