Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žijící iluze - odpuštění, zlost, nenávist nebo jiný konec?

25.02.2010 (20:00) • BJana • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2210×

Měla tu být už dříve, ale nemohla jsem se rozhodnou pro nějaký konec. Nakonec jsem to však nějak napsala a tady to máte. Upřímně doufám, že v tom každý najde svůj konec a nebo alespoň povídku, oblíbenou stejně jako její první část. Samozřejmě je tady i věnování: hlavně Fiddi, Cullence, Petruskhaaa, Aghathe, SiReeN, wunka, Alici Brandon, MrsMysteryGirl, Peťe, BCullen a potom taky TayLoORiSsOoCuTeE, dablince13, Josette, tiaali, Martin1994, Barce Cullen, sherylly, Neymiss, Missi, Anízek, Kamidkaze, sarulilenka, RobSten13, VampiresGirl, andaanda, chipanddales, BellaCullenSwan, Sandře a taky samozřejmě NikkiR, na kterou bych samozřejmě (možná:D:D) nezapomněla.

Doporučuji si přečíst 1 část, ale možná vám to dojde i tak:D:D 

Doběhl do jeho koupelny, kde podle jeho elfí sestry měla ležet ve vaně. Opravdu tam ležela v krvavé vodě. Její srdce bylo sotva slyšet i  pro jeho upíří sluch. Musel jednat rychle. Přiskočil k ní a kousl ji přímo do žíly u srdce. Nesál její krev. Už tak ji měla málo. Nechal svůj jed proudit do její ranky. Její srdce už ale skoro netlouklo. Stalo se to, čeho se bál. Její srdce přestalo tlouct. Už jej neslyšel a ani tep nenahmatal. 

Vzal její ruku s té krvavé lázně. Její krev jej už vůbec nelákala. Přitiskl si ji na tvář a líbl do dlaně.

„Promiň, Bellinko, moje nejdražší. Miluju tě a to se nikdy nezmění. Nechtěl jsem ti tak ublížit,“ šeptal jí do dlaně a jeho tělem otřásaly vzlyky. Vzlyky, které by pohnuly skálou. 

Seděl chvíli a možná věčnost. Podle teploty jejího těla spíše chvíli. Do vnímaní jej probudila až ruka na jeho rameni. Byla to malá, ale silná ruka.

„Je mi to líto,“ omlouvala se jeho sestra. Vyčítala si, že nic neviděla. Dávala si za vinu co se stalo. Přesto za nic nemohla, nebylo jejím osudem to vidět, vidět co se stane, vidět o co se její nejlepší kamarádka pokusí. Ano stále to byla její nejlepší kamarádka přesto, že ji musela opustit. Chtěla se alespoň rozloučit, ale její bratr ji přesvědčil, že čistý řez bude lepší pro všechny, nejen jeho milovanou. Nechtěl ji ubližovat loučením a jeho sestra taky ne. Milovala ji a velmi se o ni bála. Nenašla odvahu podívat se do budoucnosti. Bála se, že by ji viděla trpět a nemohla by tomu zabránit. Strach ji zabránil cokoliv udělat a jen se i mrknout. Co může být horší než vidět milovanou osobu, byť jen kamarádku, se trápit? Teď to už věděla, vidět ji umřít a nemoct nic udělat, bylo horší než všechna bolest, kterou zatím zažila.  

Pomalu se v té malé místnůstce sešli všichni. Všichni společně truchlili. I ta, od které by to nikdo nečekal, ano i nejstarší dcera a sestra. Ta skoro stejně jako její sestra a bratr. Neměla tu lidskou dívku moc ráda, až mnohem později jí došlo, jakou udělala chybu. Ta dívka je stmelila. Díky ní žili. Odhalila a ukázala jejich lidskou stránku. Nechala je procitnout. Hlavně tu nejtvrdší skálu jejich rodiny. Změnila ji od základů. Ale ona to neviděla. Nechtěla to vidět. Nechtěla si přiznat, že i ona může mít ráda člověka. Ubohého a bezbranného člověka, který otevřel své srdce pro tak ztracené tvory. I když si to později uvědomila, nechtěla si to přiznat.  Bála se jít za tím člověkem a říct mu pravdu. Ona, silná upírka se bála člověka. Bála se, že by ji ta dobrosrdečná dívka neodpustila. A teď tady pro ni truchlila, pro ni a svoji vlastní hloupost. Litovala toho, jak se k ní chovala. Mohly být kamarádky, ale ona tu šanci zpackala a zahodila. 

Okolo ramen jí objímal její manžel, který také brečel bez slz. On vždy tvrdý a usměvavý teď také truchlil. Truchlil pro svoji malou sestřičku. Truchlil a litoval, že svému bratrovi jednu nevrazil jak měl v plánu. Ano chtěl mu uštědřit ránu, když se rozhodl odejít. Chtěl ho přinutit k opaku. Nechtěl tady svou sestřičku nechat v tom zlém a krutém světě. Ale neudělal mu nic, viděl jak tím rozhodnutím sám trpí.    

Jejich rodiče stáli za nimi a dívali se na svoji dceru, která ležela bledší než jindy ve vaně bez života. Ani on lékař nedokázal pomoci. Vystudoval tolik fakult a univerzit, ale  své dceři nepomohl. Nedokázal to, ani se vším nadáním to nezvládl. Teď jen podpíral svou vzlykající manželku a koukal na tu dívku. Dívku, která změnila celou jejich rodinu. Svou lidskostí, povahou a láskou, hlavně láskou je spojila.

Jeden člen jejich rodiny tady už však nebyl. Nedokázal snést tu bolest všech. Přestože věděl, že si to zaslouží, nedokázal to. Jeho vlastní bolest byla velká a s tou jejich nesnesitelná. Musel utéct daleko. Aby ji necítil, vyzařovala s celého domu. Usazovala se v jeho stěnách. Nevěděl jestli je větší pocit viny nebo bolest. On za to mohl. On se na oslavě neudržel. On na ni zaútočil. On byl důvod jejich odchodu. On byl důvod jejího neštěstí. On byl důvod její bolesti. On byl důvod její smrti. To on ji zabit a tím ublížil celé rodině a hlavně jeho milované. Zabil její nejlepší kamarádku. Jen on a nikdo jiný. Seděl u kmenu stromu a topil se ve své vlastní vině. Kdyby tomu nějak mohl zabránit. Udělat cokoliv, udělal by to. Sám by pro ni zemřel. Ona nevinná dívka nemohla za to, komu se připletla do cesty. Nemohla vědět, že to stane, ale on ano. On to měl vědět, měl to předpokládat. Zkroutil se do klubíčka a snažil se přestat existovat.

Mezím v domě jeho milovaná se svým bratrem vyndala dívku s vany. Svlékla ji mokré prádlo a oblékla ji to nového krajkového světle bílého. Oblékla ji také krásné bíle šaty na ramínka, které ji končily nad kolena. Vypadala v nich nádherně. Položili ji na sedačku v jeho pokoji. Vlasy ji rozpustily a nechaly okolo hlavy na opěradle.

Jediný kdo u ni zůstal byl její upír, kterého nadevše milovala. Klečel u ní a její ruku svíral ve své. Byla už ledová, stejně jako jeho. Její teplo z ní vyprchalo spolu s životem. Seděl u ní několik hodin, ale jemu to připadalo jako dny, týdny, měsíce, roky, desetiletí, staletí, celá věčnost. Celou dobu vzlykal a díval se do její tváře. To co cítil, když ji opustil nebylo nic oproti tomuhle. Vytáhl ze šuplíku náramek, který ji kdysi dal a připnul jí ho opět na ruku kam patřil.

Někdo otevřel dveře. Do pokoje vešla elfí dívka. Přišla k bratrovi. Ruku mu položila na rameno. Podívala se na svou sestru a zase se jí začaly drát vzlyky na povrch.

„Musíme se domluvit, co uděláme. Za chvíli ji tady půjde hledat Charlie.“

Jen se na ni podíval, ale v tom pohledu bylo vše.

„Edwarde, prosím, i ostatní se chtějí rozloučit.“

Pomalu skoro neznatelně přikývl. Políbil dívku na pohovce na čele.

„Miluji tě, nejdražší Bellinko, a vždy budu, promiň mi za vše,“ zašeptal k ní a potom odešel.

Jeho sestra ji stejně jako on chytla za ruku a pohladila.

„Mám, měla a vždy budu tě mít ráda. Kdybych neviděla jak trpí tím, že ti vstoupil do života a zničil ti ho, nakopala bych ho do toho jeho kamenného upířího zadku. Neměla jsem tě opustit, jak chtěl. Moc mě to mrzí, Isabello. Jsi pro mě ta nejlepší kamarádka a sestra.“

I ostatní se s dívkou rozloučili.

Domluvili se, že to nachystají tak, aby to vypadalo že sjela s útesu a utopila se, takže nikdy nenajdou tělo. To tahle rodinka pohřbí na hřbitově ve Pheonixu, kde dívka bydlela, a kde to milovala.

Nikdo z nich nezaslechl nic z horního patra. Neposlouchali ani, protože, kdo by tam zvuk mohl vydávat?

Ve skutečnosti tam nějaký byl. Dívka s pohovky vstala. Překvapilo ji jak rychle, ladně a neslyšně, i pro šest upírů, to dokázala. Chtěla vyskočit z okna a utéct. Něco ji zarazilo. Na stolečku ležel složený papír a v něm další na prvním bylo napsáno Belle. Byl to ten papír, který viděla na sedačce, když vešla do jeho pokoje. Nenáviděla ho teď a stejně tak jeho rodinu. Co to na ni hráli? Co dělali? Její srdce překypovalo nenávistí k nim, přesto si ale ten dopis vzala. A na blok pod ním napsala vzkaz. Poté vyskočila z okna běžela co nejrychleji a co nejdál.

V přízemí domu, od kterého běžela se také rozbělili. Někteří šli shodit s útesu auto a jiní připravit dívku na převoz. Čekalo je velké překvapení, místo dívky vzkaz: Jednou se vrátím pro to, co jsem tady nechala. Nic více, nic méně.

Ticho přerušila jen rána. Ten, který naši dívku, která teď běžela lesem, tolik miloval, spadl pod tíhou svých vzlyků.

Dívka mezitím běžela ještě hodně dlouho.  Běžela skoro celý den a jen lesem. Nechtěla zabít člověka. Ne, kvůli nim, ale kvůli sobě. Naštěstí narazila na stádo laní a dva medvědy. Když usoudila, že běžela dlouho, zastavila se a sedla si ke stromu.

Teprve teď ji začalo docházet co vše se stalo. Co se za tu krátkou dobu přihodilo. Stal se z ní upír, jenž nenávidí ty, co tolik miloval. Nevyznala se sama v sobě. Nevěděla co cítí. A jestli opravdu něco cítí.

Z ruky ji vypadlo psaní pro ni. Přemýšlela, jestli jej číst nebo ne. Ale co když bude litovat, když to neudělá? Ano, byla si jistá,  přečte si jej. Rozložila papíry. Všechny byly popsané jeho krasopisným a drobným písmem. Začetla se do psaní.

Bello,

upřímně doufám, že tento dopis nikdy nebudeš muset číst. Ale pokud jej čteš věřím, že neuděláš nic hloupého. Musíš myslet na Charlieho, Angelu a René.

Chci se ti omluvit za to, že jsem ti vstoupil do života. Vyčítám si to a snažím se toho litovat. Snažím, protože vím, že bych měl, ale zároveň to nedokážu, protože jsem velmi sobecký tvor. Ty jsi mi ukázala život, lásku a dala vše co jsem si mohl alespoň trochu přát. A toho nedokážu vůbec litovat, přesto že bych měl z celého svého mrtvého srdce.

Rád bych tě také požádal, abys odpustila Alici, Emmettovi, Esme, Jasperovi, Carlisleovi i Rose. Chtěli se s tebou rozloučit. Přemlouvali, přesvědčovali a prosili mě. Já však nesvolil, nechtěl jsem, aby tě vystavovali ještě tak bolestivému loučení. Můžeš mi věřit, jestli to dokážeš, že tím velmi trpěli. Především Alice, Emmett a Esme, protože si tě zamilovali. Stala jsi se jejich nejlepší kamarádkou, sestrou a dcerou. Nezlob se tedy na ně, ale jen a jen na mě.

Měl bych se ti ještě také k něčemu přiznat, Bello. Já jsem tě neopustil pro, že jsem tě nemiloval, ale proto, že jsem tě miloval až moc. Víc než svou vlastní existenci. Rozhodl jsem se trpět místo tebe. V den oslavy tvých narozenin jsem si něco uvědomil. Nebylo to jen to, že jsi se mnou ve smrtelném nebezpečí, ale i mnoho jiných věcí. Došlo mi, že jsi se mnou možná byla šťastná, ale dlouho už určitě nebudeš. Chtěl jsem tě ušetřit toho zklamání. Vybavila se mi Rose s bolestným pohledem směřujícím ke každé matce s dítětem. Nechtěl jsem abys dopadla stejně, když tomu jde zabránit. Nedokázal jsem a nechtěl si představit, že by jsi se kvůli mně musela vzdát Charlieho, René, Angely, svých dětí i vnoučat a dalších věcí, které k životu patří. Nedokážu ti bránit žít šťastný život. Jsem sobecký, ale ne tak moc. Raději protrpět věčnost bez tebe s vědomím, že jsi šťastná, než věčnost s tebou, ve které trpíš. To by bolelo více. To vše mě vedlo k mému rozhodnutí.

Celá rodina odjela den přede mnou. Já jsem zůstal, abych ti dal sbohem. Vše šlo jak jsem plánoval, dokud jsem se večer nerozhodl opustit Forks. Nedokázal jsem tomu zabránit a vydal se k tobě. Říkal jsem si, že naposledy pohlédnu do tvé tváře, abych si ji zapamatoval po celou věčnost. Nebylo to nutné, pamatoval jsem si ji i tak do nejmenších detailů, ale potřeboval jsem tě vidět. Opět se probudilo mé sobecké já. Ve tvém pokoji se mé odhodláni odejít zbořilo úplně. Když jsem tě viděl tak křehkou, zranitelnou a zničenou, řekl jsem si, že tě budu chránit z povzdálí dokud mě nevystřídá někdo jiný. Bolela mě ta představa, že mě v tvém srdci nahradí někdo jiný, ale to jsem přece chtěl. Proti své vůli jsem tě následoval všude, kde jsi šla. Byl jsem jako tvůj stín, který jsi neměla vidět. Nalhával jsem si, že tě jen chráním. V hloubi srdce jsem však tušil pravý důvod. Já jsem tě nedokázal opustit a ještě hlouběji jsem věděl, že to ani nikdy nedokážu. Vidět tě trápit pro mě bylo to největší peklo v mé existenci. I malou pochybnost o svém jednání jsem potlačil. Říkal jsem si, že to musím vydržet. Ty jednou zapomeneš a budeš zase šťastná. Musíš být.

To co se stalo na louce mě srazilo na kolena. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co jsem ti způsobil. Přál jsem si tě obejmout, políbit do vlasů a říct ti, že všechno je krásné a stejné jako na našich prázdninách, nic se nezměnilo a já jsem tady pro tebe. Přál jsem si, vrátit se na náš ostrov a tam nechat zastavit čas. Být tam navždy a nikdy nepoznat bolestnou pravdu naší lásky.

Dívka zastavila své oči na posledním slově stránky papíru a dovolila svým šťastným vzpomínkám, aby ji pohltily a ovládly její mysl. 

Esme s Carlislem přesvědčili mého otce a já jsem mohla strávit část prázdnin s mojí druhou rodinu na výletě. Jako vždy mi Edward odmítl říct kam se všichni chystáme a ostatním to zakázal.

Ležela jsem v krásné velké posteli v jednom z pěti pokojů v Cullenovic nové luxusní lodě. Hlavu jsem měla položenou na Edwardově hrudi a přemýšlela, kam máme doplout. Přede mnou bylo sedmnáct dní volna s mou láskou a já se neskutečně těšila.

„Možná by tě zajímala změna posádky téhle lodi,“ zašeptal.

„Ona nějaká je?“

Nevěděla jsem, že by se mělo něco měnit. Myslela jsem si, že s Carlislem a Esme jsme se měli setkat až na tom nějakém konkrétním místě. Zvedla jsem se na loktech, abych Edwardovi viděla do obličeje.

„Ano a docela podstatná. Emmett, Rose, Jasper i Alice se rozhodli jít napřed, nebo spíše je k tomu Alice dokopala, hlavně Emmetta.“

„Takže jsme tady sami?“

Nedokázala jsem uvěřit, že by se mi mé přání splnilo tak rychle.

„Ano,“ ujistil mě. Překulil nás, tak že byl nade mnou a mohl s menší námahou spojit naše rty. Což následně udělal. Své ruce jsem mu zamotala do vlasů a ty jeho putovaly po mém těle. Můj dech se zrychlil spolu s tlukotem srdce. Edward se usmál, nechal mě nadechnout a přesunul své rty na můj krk. Když jsem měla dostatek kyslíku, vrátila jsem své rty na Edwardovy. Doufala jsem, že se mi konečně splní mé přání. Avšak tuhle nádhernou chvíli přerušil můj žaludek, jenž se dožadoval dalšího jídla. V takových chvílích jsem své lidství nenáviděla ze všeho nejvíce.

Edward své rty přesunul k mému uchu.

„Stejně bych nenechal daleko zajít. Miluji tě, Bello, a neohrozím tě.“

Povzdechla jsem si. Přitáhla jsem si jeho obličej, abych se mu mohla podívat do očí.

„Já vím, Edwarde, a proto tě taky tolik miluju.“

Políbila jsem ho a zvedla se z postele. Oblékla jsem si v koupelně krátké letní šaty a vyšla za Edwardem do kuchyňky.

Jeho starost o mě byla roztomilá, ale poněkud přehnaná.

„Udělal jsem ti lívance, snad ti budou chutnat.“

„Neboj budou, vaříš úžasně.“

„Když to říkáš. Běž si sednout ven a já ti to za chvíli přinesu.“

Poslechla jsem to a šla na palubu. Opřela jsem se o zábradlí a pozorovala moře.

„Máš tady tu snídani,“ zavolal Edward a šel ještě pro něco do kuchyně.

Došourala jsem se ke stolu a sedla si. Edward přišel za chvíli a sedl si naproti mně. To se mi ale nelíbilo Chtěla jsem cítit jeho blízkost a polibky. Přesedla jsem si k němu na klín a hlavu si opřela o jeho rameno. Cítila jsem se šíleně šťastná.

...

„Vsávej, lásko, jsme na místě.“

„Mně se ještě nechce,“ zamumlala jsem ze spaní a ještě více se zavrtala do peřiny.

„Bellinko, chápu, že se ti nechce, ale všichni jsou už nervózní. Chtějí ti ukázat dům a Esme se na tebe moc těší.“

„Hm.“

Vážně se mi vůbec nechtělo vylézt z té měkoučké postele.

„Bell.“

„No jo,“ zabručela jsem a chystala se otevřít pomalu oči. Nestihla jsem to. Seběhlo se několik věcí najednou. U mého ucha se ozvalo vrčení a v ten stejný okamžik mě zasáhl proud studené vody. To mě probudilo okamžitě a rovnou do sedu.

Vedle postele stál Edward a vrčel na Emmetta, který stál ve dveřích s už prázdným kýblem. Z Edwarda šel strach. Emmett se ho snažil udobřit. Zvedl ruse v omluvném gestu a nahodil nevinný výraz. Každý by mu odpustil, ale na Edwarda to nepůsobilo.

Vstala jsem a vydala se do koupelny. Byla jsem šťastná, že jsem si neoblékla tu průsvitnou košilku, jak jsem měla v plánu. V koupelně jsem se osušila a oblékla tílko a kraťasy, které jsem vytáhla z kufru a vydala se do pokoje. Tam mě Edward hned objal a políbil.

„Promiň, netušil jsem co má v plánu myslel na něco jiného.“

„To nic, nemůžeš za to, že tvůj bratr má IQ menší, než houpací kůň,“ usmála jsem se na Emmetta a oplatila polibek Edwardovi.

„Náhodou jsem se tě snažil jen zbudit, protože nevypadalo, že by to Edward dokázal.“

Tentokrát jsem zavrčela já, ale dál se věnovala Edwardovi.

„Co kdyby jste od sebe odrostli a šli nahoru.“

To už vážně přepískl.

„Nezáviď Emmette.“

„Není co, jste jak siamská dvojčata.“

„Vážně?“

„Jasně že jo, vsadím se že byste bez sede nevydrželi ani jeden den.“

„Tak se vsadíme.“

Edward se na mě vyjeveně díval a celá rodina, která mezitím přišla, s ním.

„Dobře, já tvrdím, že nevydržíte být od sebe na půl metru déle než jeden den.“

„Jak chceš. Pokud vyhraju, tak ty budeš mít stejné podmínky s Rose až to konce prázdnin, což je skoro měsíc.“

„A když prohrajete vy, tak mi budete měsíc sloužit.“

„Klidně.“

„Jaspere, mohl bys?“ otázal se Emmett a jmenovaný zpečetil naši sázku.

Edward se na mě smutně usmál. Oplatila jsem mu úsměv, můj však byl plný odhodlání a bojovnosti.

Přišla jsem k Esme a přivítala se s ní a potom s ostatními. Provedli mě po ostrově, který si kdysi koupili. Zjistila jsem, že Esme má i svůj vlastní ostrov. Dům byl jak jinak než nádherný. Velmi se podobal tomu ve Forks. Taky byl skoro celý prosklený a světle vybavený. Ještě hezčí by byl s Edwardem po mém boku, ale já jsem odhodlaná tuhle sázku vyhrát a vytřít s ní Emmettovi zrak. Někdo by si mohl myslet, že to bylo lepší, než kdyby byl Edward na lovu, ale to není pravda. Takhle byl u mě blízko a přitom daleko. Vydrželi jsme to až do večera. Edward na mě házel škaredé pohledy, ale já si stála za svým. Emmett se tomu smál. Byl to jeden z těch krásnějších dnů. Šla jsem spát brzo. Edward se posadil za piáno a hrál mi moji ukolébavku. Procházka po ostrově trošku unaví, takže jsem usnula za chvilku.

Ráno jsem vstala kupodivu brzo okolo devíti. Takže jsem měla půl hodiny do konce sázky. Osprchovala jsem se a převlékla. Za pět minut půl byl ideální čas. Sešla jsem ze chodů do obýváku. Emmett se díval na baseball. Sedla jsem si mu na klín.

„Možná by jsi měl se svojí NEsvobodou naložit jinak,“ řekla jsem jen tak mimochodem se zdůrazněným ne  a škodolibě se usmála.

„Nevím o čem mluvíš!“

„Já ti to Emmette názorně předvedu,“ ozval se Edward s křesla. Přišel k nám. Stáhl mě na sedačku na sebe a nedočkavě mě políbil s úderem třicáté první minuty po deváté hodině. „Přesně tohle a hodně dalších věcí do konce prázdnin nesmíš.“

Emmett se tvářil každou chvilku zoufaleji. Zřejmě si opravdu myslel, že vyhraje, nebo na to zapomeneme.

„No, Emmette, já jsem si myslela, že vy upíři máte tu nejlepší paměť ze všech a nezapomínáte.“

Emmett polkl. Ta představa trestu jej asi děsila. Odněkud se vynořil  zbytek rodiny. Rose přišla k nám. Vypadalo to, že chce Emmetta naposledy políbit, ale místo toho dostal z každý strany facku, která i s ním zamávala. Potom odešla do pokoje. Raději jsem svou pozornost obrátila k Edwardovi. Musíme ty resty dohnat. Ve stejnou chvíli Carlisle objal Esme a Jasper políbil Alici. To bylo na Emmetta moc a s prásknutím dveří, až se rozbily, vyběhl ven. Celý pokoj po tomhle propukl v nekonečný smích.     

...

„Pořád tě to tolik fascinuje?“ usmál se na mě tím nádherným úsměvem.

„Ano a bude napořád.“

Ležela jsem na loučce u malého jezírka vedle Edwarda a hladila jej po nahé hrudi. Sluníčko si pohrávalo se třpytem a já jsem na to nemohla vynadívat. Ani po týdnu na tomhle slunečném ostrově jsem si na třpyt jejich kůže nezvykla. Připadala jsem si vedle nich hodně obyčejně. Třpyt jejich krásu ještě podtrhoval.

„Tak jako ty budeš fascinovat mě.“

Dívala jsem se do jeho karamelových očí a začala se v nich topit. Propadala jsem se na jejich dno, ale nedopadla. Byly tak hluboké a plné lásky, že to nebylo možné.

----

Dneska šli všichni kromě Alice na lov, ta mě měla za úkol hlídat. Chtěla se jít projít ještě než odejdou. Moc jsem to nechápala, ale Alici nechápe většina lidí.

„Alice, vážně se ještě nemůžeme vrátit. Víš, že tyhle procházky nemám ráda.“

„Bello, já vím, ale neboj. Bude se ti to moc líbit.“

„Hm, když myslíš.“

Alice začala básnit o všem co mi koupí a jak mě kam upraví. Přestala jsem ji poslouchat. Moje myšlenky nabraly jiný směr.

Po nějaké době jsme se konečně dostaly k domu.

„Běž nahoru do mého pokoje  a  obleč si to co tam máš na posteli. Potom běž k vám do pokoje a  tak na mě počkej, jo?!“

„Ano, pane.“

Zasalutovala jsem ji a vydala se dle jejích pokynů. Na její posteli leželo bílé krajkové prádlo a bílé šaty po kolena bez ramínek se stužkou kolem pasu. Na podlaze byly páskové bílé lodičky s kamínky. Oboje bylo nádherné, ale zcela zbytečné pro dámskou jízdu. Raději nebudu dumat nad tím, co ta malá potvůrka připravila. V mém a Edwardově pokoji mě čekalo překvapení. Edward stál u stolu se svíčky a usmíval se na mě mým milovaným pokřiveným úsměvem.

Lidským krokem přišel ke mně a políbil mě.

„Krásný večer, lásko,“ vydechl mi do obličeje až se mi podlomili kolena.

„My něco slavíme?“ zeptala jsem se při pohledu na nádherně osvětlený pokoj svíčkami.

„Dalo by se to tak říct. Dnes je přesně půlrok od našeho prvního setkání a mého zamilování do tebe.“

Tímhle mi vyrazil dech. Nic takového jsem nečekala.

„Promiň, Edwarde, já jsem nic takového netušila. Nemám pro tebe ani dárek.“

„Ani jsem s ním nepočítal. Dala jsi mi sebe a to je pro mě vše.“

Polibkem smyl mé starosti z dárku pro něj a dovedl mě ke stolu. Podržel mi židli a potom zasedl na druhou stranu. Nedovolil mi si vzít ani příbor. Vzal si ho sám a začal mě krmit špagetami.

„Bylo to moc dobré.“  

„Můžeš potom pochválit Esme. Bude ráda.“

„Udělám to,“ slíbila jsem.

Postavila jsem se a šla k jeho židli. Taky se postavil a objal mě. Sklonil se, aby mě mohl políbil. Aniž by přerušil náš polibek nás přesunul na postel. Seděl a já jsem nad ním klečela, ale to se mu nelíbilo. Stáhl si mě pod sebe a nedovolil mi se ani pohnout. I kdybych chtěla nedokázala abych to. Byla jsem tak učarovaná jím i celým, ještě nekončícím, večerem. Rukou zašmátral někde za moji hlavou a na břicho mi po chvíli požil malou krásnou krabičku.

Podíval jsem se do jeho očí, abych mohla odhadnout co je v ní, ale ty nic neukazovali, jen lásku a trošku, někde vzadu, i nervozitu. Natáhla jsem ruku ke krabičce a pomalu ji otevřela V jejím středu se nacházel krásný stříbrný náramek a písmenkem E a krásným srdíčkem. Nezmohla jsem se na nic jiného než se na něj dívat.

„Jestli se ti nelíbí, tak ho můžu vrátit. Znám tvůj postoj k dárkům, ale doufal jsem, že by se ti mohl alespoň trochu líbit,“ řekl velmi smutným hlasem.

To se mi vůbec nelíbilo. Anděl by neměl být smutný. Podívala jsem se do jeho obličeje. Snažil se tvářit neutrálně, ale jeho oči prozrazovaly jak je smutný a zdrcený.

Přitáhla jsem se blíž k němu a políbila ho. Do toho polibku jsem dala vše, velkou radost, štěstí, mou nekonečnou lásku k němu. Ze začátku byl zaražený ale za chvíli se zapojil a začal mi polibky oplácet. Odtáhla jsem se a opřela si své čelo o jeho.

„Je to nádherný náramek. Já nevím jak bych ti to mohla oplatit. Moc ti děkuji, Edwarde Anhtony Masene Culene. Miluji tě a nedokázala bych něco takového.“

S mými slovy se jeho tvář rozzářila. V jeho očích se objevily jiskřičky.

„Děkuji, Bello, děkuji.“

„Ty a za co?“

„Za vše, za to, že se ti dárek líbí, za to že jsi tady se mnou, za to že  mě miluješ, za to že ti nevadí kdo jsem.“

Chtěl pokračovat, ale nenechala jsem ho. Umlčela jsem ho opět polibkem. Neprotestoval, položil mě  na záda a svými rty poznával mé tělo, jako já jeho. Jeho košile padla na zem následovaná mými šaty a jeho kalhotami. Dál mě k sobě nepustil. Zkoumal mé tělo podrobněji a šeptal mi krásné slova lásky. Svými studenými prsty mě dovedl k vrcholu naší lásky a  já usnula v jeho náruči za broukání mé ukolébavky.

Cesta ze snění nebyla tak krásná, ale zvědavost zvítězila a dívka opět začala číst novou stránku.

Ale nejde to a já se s tím vším musím vyrovnat. Stejně jako se s tím snad jednou vyrovnáš i ty. Byl jsem s tebou pořád. Od té doby co jsem ti dal sbohem až do teď. Nechtěl jsem tě opustit a ani nemohl. Bál jsem se o tebe. Nebyl jsem ani na jediném lovu. Teď ho však potřebuji. Ne proto, že bych mohl ublížit tobě, ale někomu jinému. Ty jsi pro mě vším a nedokázal bych ti ublížit. Vydávám se na jeden den na lov a doufám, že se ti nic nestane. Doufám a věřím, že kdybys se chtěla ještě někdy pokusit o něco, jako na té louce, přijdeš k nám domů a rozloučíš se. Vím, že to není jistota, ale já v to věřím. Věřím, že tady najdeš tento dopis a díky němu se tvé rozhodnutí změní.

Ještě jednou prosím, abys svůj názor změnila. Přehodnoť své jednání. Pomysli co by to udělalo tvým milovaným. René, Charlie a Angela by tím trpěli více, než si uvědomuješ.  Taky Alice, Emmett, Esme, Jasper, Carlisle a Rose. Trpěl bych i já. Trpěl bych více než si myslíš. Jen napsat ta slova mi trhá mé srdce, které díky tobě začalo žít. Prosím, nebuď tak krutá, nemilosrdná a chladná vůči těm, kteří tě milují a vždy budou.

S láskou, která je stále v mém srdci a navždy bude. S vírou, že žádný život nepadne pro ničí krutost. S poděkováním, za to co jsi pro mě udělala a kolik jsi pro mě vytrpěla. S omluvou, za své chování a zničení tvého života. S prosbou o zapomenutí. A v neposlední řadě  s bolestí nad tím co jsem ti udělal.

Ničí a navždy ztracený Edward  Anthony Masen Cullen

P.S. Homoré de Balzac jednou pronesl něco, co až ty jsi mi pomohla pochopit. Jsou to tato slova: Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život, ale poté trvá celý život než na tu osobu zapomene. Já bych jen změnil ten konec, druhé slovo život nahradil slovem věčnost.

Dočtení dopisu bylo pro naši upírku bolestivé. Byla ještě zmatenější a nevěděla co si má myslet. Aby si byla jistá, že nevynechala žádné slova, přečetla si dopis znovu a znovu a znovu a znovu. Stále netušila co má od neustálého čtení očekávat. Napadaly ji otázky, na které neuměla odpovědět ani po tolika přečtení. Odpověď znala jen jednu. Pořád ho i jeho rodinu miluje a její láska k nim po čtení dopisu jen zesílila. Ale stačí to? Dokáže jim odpustit? Dokáže je opět vidět? Dokáže s nimi opět mluvit? Dokáže zapomenout? Dokáže vůbec něco?

Napadla jí ta nejdůležitější otázka. Jak by se zachovala ona? Podívala se na celou situaci očima svého milovaného a očima jeho sestry i její kamarádky.

Vše jí došlo. Najednou věděla, co je správné. Věděla, že oni nemůžou za to, jak ji ublížili. Na nic nečekala a rozeběhla se k tomu domu, jehož obyvatelé pro ni byli vším.  

Děkuji za komentáře, moc mě potěšili,  dodali mi sílu v pokračování mého psaní a hlavně v podobných depkách.

1 část

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žijící iluze - odpuštění, zlost, nenávist nebo jiný konec?: