Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žena z rodu Makahů

25.12.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1726×

Věnováno Patt – za vyrušování při psaní a „ukradnutí“ věty a dočasně i múzy. :o)

Máma si rychle stírala slzy, které jí stékaly z očí. Nemluvila, ale to jsem čekala. Vždycky v sobě všechno dusila. A postavit se tátovi? To by si nikdy nedovolila. Žena má stát při svém muži. Kolikrát jsem tuhle frázi slyšela? Byla pro ni jako zákon. Neporušitelný, neochvějný. Ani pro svou dceru a budoucího vnuka se mu nehodlala vzepřít.

Stejně tak jsem čekala, že mě táta zahrne nadávkami a výhružkami. Kázání se rychle změnilo ve výslech. Chtěl ze mě dostat jméno toho, s kým jsem takhle uklouzla. Bez pochyby ho chtěl pohnat k odpovědnosti, ale já mlčela. K čemu by taky bylo, kdyby se to dozvěděl? Josh byl přece ženatý.

Ostatní mě varovali, ale já si nemohla pomoct. I přesto jsem mu podlehla. Bylo to pro něj směšně jednoduché… Vysoký, svalnatý, s tváří, kterou mu mohli závidět i andělé… Tiše jsem si povzdechla, zatím co táta pořád pokračoval v monologu na téma já a krvesmilstvo. No a co? Na domluvenou svatbu s někým z kmene se můžu vykašlat. Žijeme přece ve dvacátém století, ne? Až s někým budu plánovat budoucnost, chci, aby to bylo z lásky. A svoje dítě si nechám, ať si na mě křičí, jak chtějí. Je to jediná vzpomínka, kterou na něj mám. Chci ho!

Vzápětí se moje mysl odpoutala od tátova spílání, jak hluboko jsem klesla a propadla se do vlastních vzpomínek na něj.

Nebylo jich moc – nejen společných nocí, ale ani chvil strávených dohromady. S tím, že je ženatý a navíc otcem malého syna, se mi pochlubil až nakonec – v okamžiku, kdy usoudil, že bych mu mohla příliš zkomplikovat život. Nejspíš použil tuhle taktiku víckrát a úspěšně. No, fungovala. Nehodlala jsem mu rozbít rodinu.

Ale vzpomínky… ty mi vzít nemohl. Poprvé jsem ho viděla na nějaké zábavě. Přitahoval k sobě pohledy všech dívek – i těch zadaných. Kamarádky si nemohly nevšimnout, jak se na něj dívám… a stejně tak si všimly jeho pohledů. Sice mě před ním varovaly, ale copak jsem mohla odolat jeho úsměvu? Sladkým slovům? A když mě k sobě při tanci přitiskl, podlomila se mi kolena. Věděla jsem v tu chvíli, že mu dovolím cokoli. Někoho takového jsem si přece už dávno vysnila.

Nevím, kde se ve mně vzala ta rozvaha (nebo to byl stud?), ale po té první zábavě jsem mu dovolila jen pár polibků na dobrou noc, přestože mě pěšky doprovázel domů. A že to byl lán cesty. Nebyla jsem nezkušená. Chodila jsem před ním s dvěma kluky, ale co to bylo? Oni - puberťáci nemohli soupeřit se zkušeným mužem, jako byl Joshua. Všechno s ním bylo tak jiné – dalo by se říct pohádkové. Ale stejně jako pohádka to trvalo jen krátce.

Z krásných vzpomínek plných polibků, objetí a lásky mě vytrhlo poměrně surové zacloumání. Otec mě propaloval očima a zloba z něj jen ukapávala. „Okamžitě mi povíš jeho jméno a to dítě dáš pryč, jinak už nejsi moje dcera.“

To mě konečně probralo. „Fajn. Tak tedy sbohem.“

Hrdě odejít byla jedna věc, ale už před domem – tedy dost daleko na to, aby mě rodiče neviděli, mi došlo, že jen s malou hotovostí a kmenem, který otec rychle přetáhne na svou stranu, nemám naději, že by mě u sebe aspoň na čas nechala nějaká z kamarádek. Těhotenství na mě zatím vidět nebylo, ale to se mohlo brzy změnit. I přesto jsem se napřímila v ramenou, aby nikdo nemohl říct, že se Alma Callová bojí. Hodila jsem svůj směšný kufřík na zadní sedadlo mého stařičkého auta, rozhodně jsem sevřela čelist a vyrazila jsem.

Mým cílem bylo dostat se do města, najít si práci a byt a nějak vydržet do porodu. Pak by se vidělo. Ale auto mě zbaběle zradilo, jako by bylo spřaženo s mým otcem. Dovezlo mě právě kus za Port Angeles. Dost velký kus na to, abych došla zpátky pěšky. Samozřejmě, že jsem mohla zůstat tam, ale chtěla jsem být dál od našich a mít víc soukromí. Port Angeles mi prostě přišlo až příliš blízko.

Nejdřív jsem se snažila zjistit, co se stalo, pak přišel na řadu vztek, kdy jsem kopala do všeho, co mi přišlo pod nohu – hlavně do auta, jak jinak… a nakonec mi zbyla jen beznaděj. Sedla jsem si vedle auta, složila hlavu do dlaní a využila toho, že jsem široko daleko sama. Slzy se mi koulely po tváři, ani jsem nevěděla, kde se tam vzaly.

Možná proto jsem si ani nevšimla, že za mým – no, momentálně se mé auto nedalo nazvat jinak než vrakem – zastavilo další auto. Chvíli mi trvalo, než jsem skrz slzy byla schopna rozpoznat jeho tvář. Byl to Billy Black. Znala jsem ho spíš od vidění. Nebyli s Joshem právě nejlepší přátelé, ale párkrát jsem ho zahlédla spolu s Quilem Atearou. Joshua nás představil a mě už tenkrát napadlo, že to udělal hlavně proto, aby se mohl vytahovat. Quil na mě zíral jak na svatý obrázek, ale Billy se na mě vždycky díval tak zvláštně… Nebyla jsem si jista, co měl ten pohled znamenat. Josh tvrdil, že mu mě závidí, ale já si tak jista nebyla. Vlastně byla. Teď právě jsem stoprocentně věděla, co jeho pohled znamenal. Lítost. Litoval mě, protože věděl, jak skončím. Nebo si to dokázal představit. Znal Joshuu lépe než já, i když jsem si to dřív nechtěla připustit.

Teď se tu ke mně starostlivě skláněl. Bylo příjemné cítit jeho paže, jak mě zvedají a slyšet jeho uklidňující hlas. Nevnímala jsem slova, ale když mě usadil do svého auta, neprotestovala jsem. Nikdo mě nečekal, a tak bylo jedno, zda se zpozdím. Nikoho jsem v Seattlu, kam jsem mířila, stejně neznala.

Nezáleželo mi na tom, kam mě veze, ale když zastavil před policejní služebnou ve Forks, překvapilo mě to. Povzbudivě se na mě usmál. „Neboj, Charlie Swan je kamarád. Může ti pomoct, jestli máš problémy.“

Vystoupila jsem z auta a znovu jsem musela bojovat se slzami. Co jim mám říct? Stejně mi nemůžou pomoct. Josh je ženatý, rodiče mě více méně vydědili a pod srdcem mám dítě, které nejspíš nikdy nepozná svého otce. Jsem plnoletá a svéprávná. Mně nikdo nepomůže.

Než se ale slzy stihly přelít přes okraj, usadil mě Billy na židli a Charlie mi starostlivě podal hrnek příšerného kafe. Jediné plus bylo, že bylo teplé. K mému překvapení mi jejich tichá ochota pomohla trochu se vzpamatovat a hlavně rozpovídat. Vyklopila jsem jim úplně všechno. V tu chvíli mi nezáleželo na tom, že je vlastně neznám. Potřebovala jsem se někomu vypovídat. Někomu nezaujatému. Někomu, kdo mě nebude hned soudit a dívat se na mě tím „já ti to říkal“ způsobem. Neuniklo mi, jak si několikrát vyměnili pohled, ale nechali mě mluvit. Slova se ze mě řinula jako povodeň – nejspíš potřebovala být vyřčena.

Když jsem skončila, oddechla jsem si. Jako by se mi ze srdce odvalil obrovský balvan a já se mohla poprvé za docela dlouhou dobu zase svobodně nadechnout. Moc hezký pocit.

A pak si vzal slovo Billy. Nepamatuju si přesně, co říkal, nejspíš taky proto, že mě ten citový výlev spolu s pláčem dost vyčerpal. Po pár slovech, která byla stejně určená spíš Charliemu než mně, jsem vsedě usnula. Probrala jsem se až o hodně později v posteli, jejíž povlečení nevonělo povědomě. V první chvíli jsem to neřešila a jen si užívala její měkkost. Venku za oknem bylo neurčité šero, a tak jsem se rozhodla, že se vydám na výzvědy. Hrůzu z toho, u koho jsem se probudila, naštěstí zahnala rychlá vzpomínka, že jsem naposled seděla u šerifa Swana v kanceláři.

Doslov:

Bylo to, jako by se domluvili. Sarah Blacková porodila v téměř stejný den jako já a Quilova žena se zpozdila jen o měsíc. Další Ateara, Black a… Call. Žádný další Uley. Stali se z nich nejlepší přátelé a já za to byla vděčná málem stejně tak, jako jejich otcům za pomoc, kterou mi poskytli. Čas letěl jako splašený a já si občas přála, abych ho mohla zastavit. Jak se stalo, že uteklo tolik let? Joshua zmizel a já byla vlastně ráda. Aspoň mi nekazil vzpomínky.

Když jsem se dívala na Sama, viděla jsem jeho otce, ale i Embryho. Na první pohled si nebyli podobní, ale když jsem se zaměřila na jednotlivé detaily… Jak bych si přála, aby byl Embry bratrovi podobný i povahou. Sam byl ochránce kmene. Všichni ho respektovali a přesně to jsem si přála i pro Embryho. Respekt, lásku, přátelství… domov. Kmen, který by ho přijal a bez otázek ho vždy podpořil. Každý den doufám, že jsem se tehdy dávno rozhodla správně… Kéž by ke mně měl Embry víc důvěry, než jsem měla já k našim. Přála bych si, aby mi řekl, kam každou noc utíká. Snad, když přestanu křičet… snad se jednou dočkám.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žena z rodu Makahů: