Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zavři okno, jestli nechceš, abych dnes přišel

19.03.2011 (20:30) • BellaSwan1992 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2774×

Jistě, že ho zavřu, co si myslí. Nemůže mi přece bránit stýkat se s přáteli. Obzvlášť s přáteli, se kterými se kvůli tomu, že s ním chci zůstat navěky, můžu vídat jen jeden měsíc. Měla jsem myslet na Alici. Byla jsem hodně rozzlobená, ale vlastně ani ne na něj, spíš na sebe. Přesto jsem neobvykle zručně vyskočila z nákladáčku. A rychle šla do svého pokoje. 
Po cestě se mě Charlie ptal: „Co se děje, něco s tvým autem?” 
„Nejde mi nastartovat,” odpověděla jsem. 
„Můžeš jet v mém autě.” Charlie si asi hodně přál, abych tam jela, protože byl vždycky proti tomu, že někdo jiný než policista jezdí v policejním autě. A děti obzvlášť ne. 
„Nechám to na zítra. Jsem unavená,” řekla jsem a okamžitě odkráčela nahoru. Jakmile jsem byla v pokoji, zlobně jsem se podívala na okno, které bylo do půlky otevřené. A rozběhla jsem se přes pokoj ho zavřít. Přibouchla jsem ho, až se celé rozdrnčelo. Vzala jsem si svou hygienickou taštičku a šla se umýt. Myslela jsem, že když v tom Edwarda trochu vymáchám, když budu dělat fóry, že jestli mě nebude pouštět za Jacobem, nebudu ho chtít. Což byla samo o sobě totální blbost. Chtěla bych ho, i kdyby mi zakázal dýchat.
A tak jsem si s koupelí dala načas, pořádně jsem se vydrhla a umyla si vlasy, pak jsem si řekla, že by se hodilo si i oholit nohy, tak jsem tak učinila. Až jsem byla hotová, vyfénovala jsem si vlasy, rozčesala je a hodila na sebe potrhané pyžamo. Byla jsem na něj naštvaná, ale mohla jsem čekat, že mě Alice uvidí. 
Později už něco vymyslím, jak se dostat do La Push. A tak jsem na to trochu zapomněla. A hlavně jsem se nemohla dočkat, až budu usínat v té chladné náruči, a pomohlo tomu i to, že mi po té horké sprše bylo horko. Ale ovládala jsem se, v klidu jsem došla k oknu a otevřela ho úplně dokořán. Šla jsem si sednout na postel a počkat. Čekala bych, že to bude otázka pár vteřin, možná minut, než mi ladně skočí do okna. Ale ani po deseti minutách po něm nebylo ani stopy. 
Vykoukla jsem z okna, ale v té černočerné tmě jsem stejně nic neviděla. Usoudila jsem, že mi chtěl dát trochu prostoru, tak jsem si vytáhla úkoly ze školy, a dala se do jejich vypracování. Když byly všechny hotové, a on pořád nikde, začínala jsem být nervózní. Připravila jsem si oblečení na zítřejší den a lehla si na postel. 
Když se ani po další půl hodině nic nestalo, začala jsem být doopravdy nervózní, natáhla jsem se ven z okna a skenovala les očima. Nic, jen siluety stromů a tma. 
Zpanikařila jsem. Co když usoudil, že už ho nechci? Co když se rozhodl, že mě opustí, protože bych radši chtěla Jacoba? A pak, že by to pro mě bylo lepší? Co když… Co když… v mé hlavě se rozběhlo tisíc možností, naprosto nemožných. Co když se rozhodl, že se na mě bude jen zdálky dívat… a… a… myslí si, že už ho nemiluju? 
Jsem jiná? Změnila jsem se? Byla jsem na něj tehdy v autě příliš tvrdá. Co když odešel, že mě tu nechá Jacobovi? Ale vždyť slíbil, slíbil, že… Řekla jsem si, že to není možné, on mi slíbil, že už mě nikdy neopustí. 
Ale vtom mi moje mysl řekla: „A neslíbil to i minule?” 
A měla pravdu… Najednou jsem zase pocítila díru v sobě… a bylo mi na nic a pak jsem se zhroutila. Ležela jsem na zemi, byla mimo. 
Vtom se u mě objevily čísi krásné, hladké a ledové ruce, šmátraly mi po obličeji a rukách. „Bello? Bello! Jsi v pořádku?! Co se ti stalo!?” Andělův hlas, plný zoufalství. Tuhle situaci jsem znala. Ale jakmile jsem cítila jeho kůži, slyšela jeho hlas a v něm starost, byla jsem si jistá, že to byla pouhá noční můra. A díra ve mně se zase stáhla… jako by nikdy nebyla. 
„Edwarde?” řekla jsem chraptivým hlasem. Právě mě držel v náručí a přenášel mě na postel, ale ani tam mě nepustil. Což mě utvrdilo ve vědomí, že to byl jen sen. 
„Ano, jsem tady, lásko. Co se ti to stalo?” zeptal se láskyplně a starostlivě anděl. 
„Vysvětlím ti to, mohl… mohl bys mi donést trochu vody, prosím?“ zeptala jsem se. 
„Samozřejmě, hned sem zpátky.” A zmizel, nejspíš to nebyl dobrý nápad, posílat ho pryč. I když byl jen pár metrů ode mě. Už jsem nebyla tak klidná. Tak jsem svou mysl zaměstnala připravováním vysvětlování „co se mi stalo” Edwardovi. 
V několika sekundách byl zpět. Se sklenkou vody a prášky na uklidnění. Podezíravě jsme se na prášky podívala, a on řekl: „Zdála ses zmatená, nebo něco horšího než zmatená…” Měl pravdu, tak jsem do sebe hodila prášek a vypila celou sklenici vody. Stulila jsem se na jeho hrudi do klubíčka… a v duchu si oddychovala. 
„Tak vysvětlíš mi, co se to s tebou stalo? A vůbec, jsi v pořádku?“ 
„Jsem v pořádku, děkuji. No víš, jak ses nevracel, mimochodem proč ses nevracel? Tak já jsem nakonec došla k názoru, že si myslíš, že už tě nechci, a že jsi odešel. Že si myslíš, že chci Jacoba více než tebe. Což je prostě pitomost. A znáš mě, jakmile si myslím, že mě opustíš, objeví se ve mně ta díra. A jsem mimo, pak jsem se zhroutila. A bylo to opravdu hrozné. A teď ty, proč ses hned nevrátil?” vysvětlila jsem a zeptala se. 
„Panebože, Bellinko, to mě mrzí. Vůbec mě nenapadlo, že si mou nepřítomnost vyložíš takhle. Jsi v pořádku? Strašně mě to mrzí, já… chtěl jsem ti dát trochu prostoru, a jednu noc bez zimy, a tak. Chtěl jsem počkat, než usneš, a vrátit se k tobě. Viděl jsem, jak jsi přibouchla to okno, a tak jsem myslel, že mě tam tu noc nechceš. A pak, jak jsi ho zase vytáhla, tak jsem si řekl, že to děláš, jen abys nezranila moje city. A to mě ještě více utvrdilo, a tak jsem se schovával pár metrů od domu, na stromě, pozoroval, jak děláš úkoly a tak. Samozřejmě jsem si všiml, že pořád vykukuješ z okna, ale stejně. Hned ráno bych se samozřejmě vrátil… Moc mě to mrzí. Promiň,” vše mi vysvětlil. 
A já pochopila, že to nebyl sen. A byla jsem ráda, že je to v pořádku. „Jsem v pořádku. Neboj se,” usmála jsem se „Jsem jako male dítě, bez Edwarda prostě nejsem. A už to tak je. Asi nejsem normální… ale nevadí mi to. Edwarde, jen ti chci říct, že jsem tě vždycky chtěla, chci a vždycky budu chtít, víc než cokoliv na světě. Víc než vzduch… A nikdy na to nesmíš zapomenout, rozumíš? Nikdy!” řekla jsem mu a dívala jsem se mu přitom dlouze do očí. Usmál se na mě. 
„Jistě.” A pak těžce polkl. „Ale proč mi to teď říkáš? Připomíná mi to tu noc předtím, než jsem tě opustil. Přál jsem si, abys v srdci věděla, že tě stále miluji.” 
„Ne, to já jen, jak jsem si myslela, že si myslíš, že tě už tolik nemiluji, a že chci víc Jacoba, což je prostě blbost. Tak se chci ujistit, že to tak není.” Jakmile jsem to vyslovila, uvolnil se. 
„Tak to jsem rád, samozřejmě víš, jak to mám já. Můžou mi vzít všechno, a přežiju bez toho. Ale tebe ne, bez tebe ne…” 
Usmála jsem se. „Ano, taky si to myslím. A taky o tom mám svou teorii.” 
„Teorii? Pověz mi ji,” řekl vyzývavě. 
„Vždyť víš, jako dva drátky zamotané do sebe, přestřihneš jeden, zahynou oba,” řekla jsem. 
Prostě kývl, se slovem: „Pravda.” A tím ukončil konverzaci. 
A už mě líbal. Líbilo se mi to, ale pak jsem si na něco vzpomněla. „Ale za Jakem mě pustit musíš!” řekla jsem spíš jako fakt, než jako otázku. 
„Um… popřemýšlím o tom,” odpověděl, a to mi stačilo. Bude o tom uvažovat. Pro mě skvělé. A tak jsem to už nechala být a dál si užívala jeho rtů na těch mých.

Autor: BellaSwan1992 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zavři okno, jestli nechceš, abych dnes přišel: