Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Závěrní 2/2

25.11.2010 (15:45) • Kejkej • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2664×

Závěrní

Část II.

Převalil mě pod sebe a zabránil mi tím v pohybu. Jsem si jistá, že být to kdokoli jiný, začala bych panikařit. Takhle blízko mi byl od toho večera jedině Emmett. Ale teď mi to nevadilo. Stále jsem to cítila jen jako hru.

„Jazzi, že tě kousnu!“ varovala jsem ho z legrace.

„Tak si to zkus,“ povolil mi a já to bez rozmyslu udělala. Vykřikl mé jméno a to mě vrátilo zpátky do reality.

„Proboha, Jazzi, promiň. Já nechtěla… já, promiň!“ začala jsem se omlouvat. Držel si ruku na krku, kde jsem ho před chvílí zranila. Chtěla jsem ho utěšit, pohladit. Já nevím, prostě to nějak odčinit. Nechtěla jsem mu ublížit.

Odtáhl ruku. Pod ní se rýsovala další jizva. Tentokrát ode mě.

„To jsem nechtěla,“ omlouvala jsem se dál a hladila zraněné místo.

„Neomlouvej se. Jsem rád, že tam tu jizvu mám.“ Ta věta a vážnost, se kterou ji pronesl, mě zarazila.

„Jazzi?“ nepatrně jsem se od něj odtáhla a žádala vysvětlení.

Ještě stále jsem cítil dotyk jejích rtů na mém krku. Upíří kousnutí není nic příjemného, ale teď jsem tu bolest vůbec nevnímal. To kousnutí, její doteky, obavy, starostlivost o mou osobu,… to vše mi mátlo rozum.

Postupně mi to všechno docházelo. Mé pocity mi začaly dávat smysl. Konečně jsem pochopil, co se se mnou stalo. Musel jsem jí říct pravdu. Pořád se mi omlouvala za to kousnutí a já jí musel říct, ať se netrápí, že mi to vůbec nevadí.

„Neomlouvej se. Jsem rád, že tam tu jizvu mám.“

Zarazilo ji to. Odtáhla se a požadovala vysvětlení. Pozoroval jsem její zmatenou tvář, ale nevěděl jsem, co říci. Hodně jsem se obával její reakce. Co když to ona tak necítí? Snažil jsem se najít v jejích pocitech něco, co by mi pomohlo. Ale byla tam jen zmatenost a pocit viny za to kousnutí.

Nenašel jsem v sobě dost odvahy, abych jí to pravdivě vysvětlil.

„Aspoň budu mít památku na svoji malou sestřičku,“ odvětil jsem tedy a jedním koutkem se usmál.

„Jakou malou?“ zahrála uraženou a zase jsme se začali pošťuchovat.

Když nás to po chvíli přestalo bavit, jen tak jsme leželi vedle sebe. Došlo mi, že i když je špinavá od bláta a v zacuchaných vlasech má jehličí, je stále neuvěřitelně krásná.

Ležela jsem v blátě, byla jsem špinavá a mé vlasy zdobilo jehličí. Přes to jsem se cítila nádherně. Cítila jsem vedle sebe jeho.

***

Rodinná hra baseballu bývá zábava. To by si ale sebou nesměl Edward přivést zase Bellu. Emmett z ní byl doslova nadšený. Nemohl se dočkat, jak bude zakopávat o mety a netrefí se do míčků. Jeho zklamaný obličej, když zjistil, že hrát nebude, zas pobavil mě.

Konečně jsme dorazili na louku a začali hrát. Jazz dovedl Alice až na místo nadhazovače, dal jí polibek do vlasů a až pak se vrátil na své místo. On je prostě tak úžasný.

Přistihla jsem se, jak ho zase pozoruji. Poslední dobou to dělám nějak často, ale nejde tomu zabránit. Všiml si mě a se šibalským úsměvem si rukou přejel po jizvě. Vrátilo mi to vzpomínku na to odpoledne v lese. Dostala jsem nepochopitelnou chuť to udělat znova.

Raději jsem se rychle chopila pálky a šla hrát. Po celou dobu zápasu jsem ho ale nepřestávala pozorovat. Několikrát jsme se střetli pohledem. Pokaždé jsem se usmála a být člověk, určitě bych zrudla.

Náhle se Alice zastavila uprostřed pohybu. Přišla vize. Všichni jsme se stáhli k Carlislovi a Edward schoval Bellu za nás. Cítili jsme přítomnost dalších upírů.

***

Přeskočilo jim snad? To nemůžou myslet vážně! Jak můžou říct, že se nic zlého nestane? Vždyť přece ví, že upíři jsou nevyzpytatelní. A James je stopař, jde po Belle. Před ním ji neschováme. Rosieina reakce pro mě nebyla žádným překvapením. Nebyla ráda, že kvůli Belle riskuje krk celá rodina. Vztekala se, ale rozhodnutí nezměnila. Stejně jí to sluší, i když je naštvaná. A já jsem vyhrál hlavní cenu v soutěži „Kdo odveze Bellu?“.

Seděl jsem v garáži a čekal, až Alice dobalí potřebné věci. Když jsem tentokrát za sebou uslyšel tiché kroky, věděl jsem, kdo to je. Věděl jsem, že je to ona. Tvářila se naštvaně a já v jejích emocích rozpoznal strach. Chtěl jsem ji trochu uklidnit, a tak jsem jí poslal trochu klidu.

„Jaspere!“ okřikla mě.

„Promiň, chtěl jsem ti jenom pomoc.“

„Já vím,“ řekla a sedla si vedle mě.

„Není důvod k obavám. My to zvládneme,“ snažil jsem se ji uklidnit pouhými slovy.

„Ale taky to může být naposledy, co vedle tebe sedím.“

Došlo mi, jak velkou má pravdu. Uvědomil jsem si, že mám možná poslední příležitost jí to říct.

„Rosie? Je jedna věc, kterou bys asi měla vědět…“ V jejích očích jsem viděl, že to cítí stejně. Proto jsem větu nedokončil, přitáhl si ji blíže k sobě a políbil. Dal jsem do toho polibku všechny své emoce. Chtěl jsem, aby věděla, co cítím.

Vztek ve mně ovládal celou mou mysl. Konečně jsem mu seděla na blízku a cítila se tak mnohem bezpečněji. Přesto ve mně přetrvával hrozivý strach. Ani tak o sebe, jako o svou rodinu. Bála jsem se, že ho ztratím.

Když se na mě otočil se slovy, že mi chce něco říct, jako bych v tu chvíli pocítila nutkání ho políbit. A mé tělo zaplavily neskonale nádherné pocity, když to doopravdy udělal. Tak dlouho jsem to v sobě dusila. Konečně se to dostalo na povrch.

Uslyšela jsem kroky ostatních, jak se vraceli do garáže. Rychle jsme se od sebe odtáhli. Alice popadla Jazze za ruku a nasedli do auta. Mě Emmett chytil kolem pasu a taky mě vedl k Jeepu.  Ještě jsem tím byla příliš zaskočená, než abych mohla vnímat, co se se mnou děje. Jedno ale Jazz dokázal. Strach byl pryč.

***

Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem to udělal. Že jsem sebral veškerou svou odvahu. A nejvíc jsem nemohl uvěřit tomu, že Rosie to vůbec nevadilo. Zdálo se mi, že jí to tak dokonce vyhovovalo. Nevím, kolik času uplynulo. Vůbec jsem si neuvědomoval, že je v autě Bella i Alice, vnímal jsem jenom cestu. Mé myšlenky se neustále vracely k tomu, co se stalo v garáži. Bylo to jako sen, ale něco mi říkalo, že se z toho snu budu muset probudit.

Najednou se atmosféra v autě změnila. Cítil jsem, jak mě Alice pozoruje. Její zkoumavý pohled mě rozptyloval. Byl jsem trošku nervózní. Je možné, že by to viděla? Pokoušel jsem se zjistit, co cítí, ale měla své emoce před mým darem dokonale skryté. Jako by nechtěla, abych věděl, jak se cítí.
Natáhla ke mně ruku a já ji uchopil. Mé myšlenky se rozeběhly ke dnu, kdy jsem ji poprvé uviděl. Jak elegantně seskočila z barové židličky. To, jak mě oslovila. „Nechal jsi mě dlouho čekat,“ řekla.

Dala mi pocit naděje, dala mi lepší život, téměř vždy stála při mně a takhle jí to oplácím? Tohle si přece nezaslouží! Sakra, proč mi to, Rosie, tolik komplikuješ? Proč tě mám pořád ve své hlavě? Proč jsi mě tak pobláznila?

Věnoval jsem Alici jeden ze svých úsměvů a došlo mi, že ten vztah mezi mnou a Rose musí ihned přestat. Nesmím jí dovolit, aby nadále vcházela do mých myšlenek. To, co se stalo, sice bylo krásné, ale musí to skončit. Je načase se probudit z tohoto krásného snu.

Po nějaké době jsme konečně dorazili do hotelu ve Phoenixu. Mé myšlenky se zase upínaly ke zbytku rodiny. Jsou všichni v pořádku? Uvěřil James naší lsti? A co Ro… Ne, Jazzi! Na ni nemysli, musíš to zvládnout. Máš Alici. Bella následně odešla do svého pokoje a my s Alicí jsme osaměli. Chvilku bylo ticho. Nevěděl jsem, co říct. Zdálo se mi, že je mezi námi vše v pořádku, ale tížil mě pocit viny a zrady.

„Jazzi,“ oslovila mě tiše. Její tón mě zarazil. Byla v něm láska, ale i bolest. V jejích očích bylo zapsáno zklamání z naší zrady.
„Alice, já… já se…“ Poprvé v mém životě jsem nevěděl, co říct. Zapírat nemělo smysl, to mi bylo jasné. Ale nedokázal jsem ji říct pravdu.
„Pšt,“ položila mi prst na rty. „Já vím. Viděla jsem vás. Ale chci, abys věděl, že i přesto jsi to nejlepší, co mě potkalo.“ To snad ani nebylo možné. Já ji zradím a ona jen řekne, že to viděla. Proč na mě nekřičí? Proč to bere s takovým klidem?
Stáhnul jsem její prst ze rtů a do jejích dlaní vtiskl drobný polibek. Teď jsem si byl jistý. Bez Alice to nejsem já, my patříme k sobě. A už to nikdo a nic nezmění.

Všechno se to seběhlo tak rychle. Nestihla jsem se vzpamatovat z toho v garáži a už jsme ujížděli někam daleko od Forks zachraňovat Belle krk. Ještě před chvílí mnou lomcoval vztek. Bála jsem se o své blízké a všechno to riskování našich existencí mi přišlo šíleně zbytečné.

Teď jsem seděla Emmettovi v náručí a čekala, kam až nás Edward doveze. Měli jsme za úkol svést Jamese ze stopy. Byla jsem v šoku ze všech těch událostí. Jen jsem tak seděla a pozorovala silnici ubíhající pod námi. Emmett si zřejmě myslel, že se stále bojím a svíral mě v náručí jako malou holčičku.

Nedokázala jsem se donutit logicky uvažovat. Jen jsem vnímala, jak je mi to objetí čím dál milejší. Zavrtěla jsem se ještě hlouběji a položila mu hlavu na mohutná ramena. Můj medvídek. Přivřela jsem oči. Jak krásně je mi u něj.

Proboha, co jsem to provedla! Konečně se mi mozek zase nastartoval. Jazz, políbila jsem ho. Celý ten zážitek se mi přehrál znova. Bylo to tak… panebože!

Zvedla jsem nepatrně tvář a podívala se na Emmetta. Jeho obličej byl zchroumaný. Dokonce i jeho přešla legrace. Velké ruce mě svíraly jako největší poklad. Sklonil ke mně oči a pousmál se. Přesto jsem viděla strach v jeho očích.

Zaplavila mě vina. Jak jsem to mohla udělat. Emmette!

Edward zastavil na okraji lesa. Vecpal mi Bellinu bundu a já přes veškerý odpor musela dělat, oč rodina žádá. Hlavu jsem ale stále měla plnou jiných myšlenek. Díky bohu, že byl Edward tolik zabrán situací a nesnažil se mi v nich číst.

Vracela jsem se po vzpomínkách k okamžiku, kdy to začalo. Jak mě vztek donutil se pohádat s Emmem a já našla útěchu u Jazze. Jak byl báječný a jak krásně mi s ním bylo. Ty společné chvíle, tolik jsme si rozuměli. Kdy přišel ten okamžik a já ho přestala vnímat jako brášku? Když mě začal fascinovat jeho úsměv? Když jsem se zachvěla pod jeho pohlazením? Nebo snad, když jsem se mu ve vzteku vrhla dát polibek?

Co jsem to provedla? Jak jsem mohla, vždyť je to Jazz… Jasper.

Zastavila jsem se a rozhlížela se po lese. Líbilo se mi to. Pořád se mi to líbí, když se k tomu vracím. To by ale nemělo.

„Zjistil to. Alice volala. Vracíme se!“ rozkázal Edward.

Emmett mě popadl do náruče a nesl zpět k autu.

„Krásko, to bude dobré. Budeme všichni v pořádku,“ konejšil mě, když jsme se vraceli k domu. Ale já se teď vůbec nebála nějakého lovce. Bála jsem se sama sebe. Něco ve mně se změnilo. Je možné, že jsem se zamilovala? Do něj? Ne! Já miluji Emmetta. Je to můj manžel. Jasper je můj bratr, to přece nemohu! Co Alice?

Ať už se stalo cokoli, jedno jsem věděla jistě. Dál už se to vyvíjet nesmí.

Zastavili jsme u domu. Carlisle s Esme už na nás čekali. Byl čas vyrazit. Vyřešit konečně ten problém se stopařem.

Otočila jsem se k Emmovi. Jeho oči říkaly, ať se nebojím, že je se mnou. Pohladila jsem ho po medvědí tváři. „A já s tebou,“ zašeptala jsem pro sebe.

Objal mě silněji a políbil. Cítila jsem, jak se mým mrtvým tělem prolilo teplo. To je ta bytost, díky ní a pro niž žiji.

To, co se stalo, ať bylo sebekrásnější, byl jen klam. To vztek a strach, ty to způsobily. Jasper je jen můj bratr, mám ho moc ráda, rozumím si s ním, ale to je vše. Nad ničím víc už nebudu uvažovat.

Zavěsila jsem se Emmovi za paži a vyrazili jsme.

***

Opět doma. Edward zůstal s Bellou v nemocnici a my jsme se vrátili do Forks. Všechno bude jako dřív. Konečně je to za námi. James je navždy pryč, ale netušíme, co se stalo s tou Victorií. Snad už o ní neuslyšíme.

Zajel jsem autem do garáže. Zbytek rodiny už tam byl. Esme stála u Carlisla a Emmett vyndával věci z Jeepu. Z Rose jsem zahlédl jen pramen vlasů mizející v domě. Na jednu stranu jsem byl rád, že se s ní nemusím setkat. Na druhou stranu mě to zklamalo.  Potřeboval jsem si s ní promluvit. Museli jsme si to mezi sebou vyříkat.

Alice se na mě povzbudivě usmála a rukou naznačila, abych ji následoval. Vyšli jsme do jídelny. Předpokládal jsem, že nám Carlisle ještě něco řekne.

Konečně byl klid. Vyběhla jsem z garáže, co nejrychleji to šlo. Chtěla jsem zmizet s Emmettem v našem pokoji a zůstat tam, než se všechno vyřeší i v mé hlavě. Carlisle mě ale zastavil. Požádal nás, abychom ještě zůstali v jídelně.

Byla jsem z toho nervózní. Nechtělo se mi zůstávat s ostatními. Držela jsem se Emma a těkala očima po příchozích. Za chvíli už všichni seděli kolem stolu. Přišel i Jasper. Sotva mi na něj spadl pohled, proletělo to mnou znova. Byla jsem tak ráda, že je v pořádku.

Ale ne! Okamžitě na to musím přestat myslet. Edward tu sice není, ale to neznamená, že by si toho nikdo nevšiml. Navíc, to tak přece není. Je to jen můj bratr. Nic víc. Budu se soustředit na Carlislova slova a pro jistotu se dívat na Emmetta.

Cítil jsem neuvěřitelnou úlevu, když jsem ji spatřil. Stála vedle Emmetta a byla značně nervózní. Posadili jsme se ke stolu. Alice mě stále držela za ruku. Pozoroval jsem naše propletené prsty. Přemáhal jsem nutkavou potřebu podívat se na Rose. Uvědomoval jsem si, že kdybych se na ni podíval, spadl bych do toho znova. A to jsem nechtěl dopustit. Nemohl jsem tak Alice ublížit.

Nedokázal jsem tomu vzdorovat. Bylo to příliš velké pokušení. Pohlédl jsem na Rose a všiml jsem si, jak ji Emmett svírá ve svém náručí, tak ochranitelsky. Měl jsem pocit, že po něm skočím. Tak moc bych chtěl být na jeho místě. Ne! Nemysli na to. Raději jsem stočil pohled zpátky na Alice.

Nedalo mi to a podívala jsem se jeho směrem. Hlavu měl skloněnou a prohlížel si Alicinu dlaň. Vzpomněla jsem si na krásu jeho doteku. Tolik jsem zatoužila po své dlani v jeho. Ale to nebude, už nikdy! Zaryla jsem prsty trochu více do Emmettovy mikiny. Ten mě pohladil po vlasech. Konečně jsem se zase začala soustředit na to, co nám otec říká.

„Rosalie? Jaspere? Potřeboval bych, abyste spolu ještě zajeli…“

„Ne!“ vyjekla jsem bez rozmyslu. On ve stejnou chvíli také. Pěkné, to muselo vypadat. Rychle výmluvu.

„Já… chtěla jsem ještě dát Edwardovi a Belle vědět, že jsme v pořádku. Napsat mail nebo tak…“ No, pěkně chabé. Já a najednou se starám o ty dva. Emmettův udivený výraz mi to potvrdil. Ale když Jasper mi tu lepší výmluvu vybral.

„Musím na lov. Už to dlouho nevydržím.“ Načež se rychle zvedl a vyběhl ven.

Carlisle měl ještě nějaké poznámky, ale netýkali se nás, a tak jsme s Emmettem konečně odešli do pokoje. Potřebovala jsem klid.

Sakra! Proč je to tak těžké? Nedokážeme spolu být ani v jedné místnosti. Alespoň ne bez obav, že by se něco stalo. Nemohl jsem se v její přítomnosti déle zdržovat. Musel jsem pryč, proběhnout se, vyčistit si hlavu a na chvíli zapomenout na své starosti. Nemohl jsem udělat nic jiného, nic lepšího. Trápí mě ten pohled na ni a Emmetta.

Doběhl jsem až na místo, kde mě našla v ten den, kdy nás Bella poprvé navštívila. Kéž by přišla. Přece ví, jak moc ji teď potřebuji. Promluvit si s ní. Cítit její objetí, potřebuji slyšet její uklidňující slova, sevřít ji v náručí.

Náhle jsem za sebou uslyšel tiché kroky. Konečně přichází.

Tentokrát jsem to nevydržel a otočil jsem se. Stála tam Alice.

***

Zatraceně. Myslela jsem, že to přejde. Že když se mu budu pár dní vyhýbat, přestane to tolik bolet. Tak proč na něj nemohu přestat myslet?

I on se mě rozhodl vymazat ze života. Asi to bylo nejlepší řešení. Přípravy na závěrečný ples nám v tom hodně pomohly. Měla jsem plné ruce práce, nebylo moc času řešit osobní problémy. A on využíval každé příležitosti, aby vyjel z domu. Alice z toho byla nadšená.

Scházely jsme s Alice do pokoje. Zrovna mi líčila, co je ještě na ples potřeba. Jasper seděl u stolu a listoval v novinách. Když uslyšel, že přicházíme, zvedl hlavu a zarazil se.

„Ještě bych potřebovala vyzvednout modré stuhy,“ pokračovala Alice. Toho se okamžitě chytil.

„Já tam zajedu, andílku,“ nabídl se. Popadl bundu a klíče a zmizel.

Tak to bylo pomalu pořád dokola. Byla jsem za to vděčná. Nehrozilo tak, že bychom tu chybu zopakovali. A snad to tak alespoň nikdo nepozná. Ale ta bolest ve mně přetrvávala. Mám strach, že už to dlouho nevydržím v sobě dusit.

***

Dlouho očekávaný ples byl konečně tady. Tentokrát se opravdu povedl. Zábava byla v plném proudu a noc ještě pořádně nezačala. Alice mi někam zmizela a já se bezmyšlenkově toulal sálem. Přemýšlel jsem nad událostmi uplynulých dnů. Bylo to správné rozhodnutí? Můj pohled upoutala blondýnka v červených šatech. Stála sama u stolu a hrála si s květinou.

Takhle to dál nejde. Už se jí nedokážu vyhýbat. Nedokážu dál žít bez jejího úsměvu. Bez našich rozmluv. Bez našeho pošťuchování. Musí se to vrátit do starých kolejí.

Pomalu jsem k ní přicházel. Rozehrála se krásná hudba. Text té písně přesně vyjadřoval mé pocity. Došel jsem k ní a požádal ji o jediný tanec. Zaváhala, ale pak svou dlaň vložila do mé. Pomalu jsem s ní došel na taneční parket a začal vést v rytmu hudby.

Měl jsem ji zase u sebe. Svou malou dokonalou sestřičku.

Stála jsem u jednoho z nazdobených stolů a pozorovala květinu ve sklenici. Emmett se bavil o kus dál se spolužáky. Bál to byl nádherný, ale něco uvnitř mě mě svíralo a trápilo. Tolik jsem soucítila s tou květinou. Nic jí nechybělo. Byla spokojená ve své váze. A přesto byla nešťastná. Jako by tušila, že brzo uschne. Protože ta voda dlouho nevystačí. I já jsem pochybovala, jak dlouho tohle ještě vydržím.

Přejela jsem prsty po okvětních plátcích. Byla tak křehká. Zvedla jsem ji z vázy a prohlížela si ji. Přes její květ jsem spatřila, jak se ke mně blíží. Jako by i mě měl konečně vysvobodit ze skleněné klece.

Položila jsem květinu a s váháním čekala, co bude dělat. Neřekl ani slovo. Jen mi pokynul rukou k tanci.

Pozorovala jsem jeho dlaň. Tak dlouho jsem se bránila jakémukoli kontaktu. Mám to teď vzdát? Přemýšlela jsem nad svými pocity. Už v nich nebyla taková touha, jako před několika dny. Dívala jsem se na bratrovu dlaň. Přece se nemůžeme vyhýbat do skonání věků? Jeden tanec přece nic nezkazí.

Navíc zrovna tahle píseň. Nedokázala jsem té nabídce odolat. Zase cítit jeho objetí. Zase být u něj. Položila jsem mu hlavu na rameno a nechala se unášet nádhernou hudbou. Konečně byla ta bolest zase pryč.

„Mám tě ráda, bráško,“ zašeptala jsem a přesně tak to i myslela. Chci to zase mít jako dřív.

Usmál se. Zahlédla jsem jizvu po mém kousnutí na jeho krku. Jemně jsem jí po ní přejela ukazováčkem. Jediný důkaz.

1. část

Shrnutí: Deedee/Kejkej

Autor: Kejkej (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Závěrní 2/2: