Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zapomenutá noc I.

04.05.2013 (16:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 36× • zobrazeno 6100×

„Au, moje hlava,“ zaskučela jsem, když jsem opustila hluboké nevědomí a mé tělo začalo přicházet k sobě. S hlasitým hekáním jsem se obrátila na záda a zamžourala před sebe. Okamžitě jsem toho ale nechala a přitiskla si dlaň na oči, abych si je tak ochránila před ostrým světlem, které by mi je jinak dočista vypálilo.   

Ležela jsem na posteli s rozházenými končetinami jako mrtvola a popravdě se i tak cítila. Včera mě musel srazit autobus, jinak jsem si totiž nedovedla vysvětlit, proč mě bolel každý centimetr těla. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a sykla, když jsem si přejela po hlavě, kde jsem se pokoušela najít tu zaseknutou sekeru, která tam jistojistě někde musela být. Když jsem se pak pomalu začala přetáčet na bok, abych se následně postavila na nohy, ozval se můj žaludek a rozhodně nebyl radostí bez sebe. Strnula jsem. Přestala jsem se hýbat a zhluboka oddechovala.

Každý rok to bylo stejné a každý rok jsem si opakovala, že už se to vícekrát nestane. Ani tentokrát jsem neodolala a dorazila na večírek pořádaný firmou, ve kterém jsem pracovala už několik let. Řekla jsem si, že pít nebudu, jenže při tolika lidech to bylo prostě nesplnitelné. Pořád za mnou někdo chodil a pořád mi někdo nosil nápoje, co nepostrádaly alkohol, samozřejmě. Bylo přece padesát let od založení společnosti, to se muselo oslavit – už jsem si nepamatovala, kolikrát jsem to za včerejší večer slyšela… a ani od koho. Ale zajímalo by mě, jestli i těm dotyčným bylo tak zle, nebo jsem si to jen vyžrala já. S pitím jsem vážně neměla moc zkušeností. Možná bych na sobě měla zapracovat a možná bych si měla dát jednu přes hubu.

Ne, nikdy už pít nebudu! Nikdy…

Snad by mi trocha čerstvého vzduchu udělala dobře, usoudila jsem. Sice jsem si nevzpomínala, jak jsem se dostala do postele, ale na tom zase tolik nezáleželo, hlavně že jsem tam byla. Než jsem se ale vydala k oknu, odhodlala jsem se mrknout, jakou dálku bych ke svému vytyčenému cíli musela ujít. Byla jsem na tom vážně mizerně. I pouhé nadechnutí mi dělalo obrovské problémy.

Místo okna můj zrak ale utkvěl na prostorné plazmové televizi na zdi s mohutnými reproduktory po obou stranách. Zmateně jsem zamrkala, tohle jsem já přece v ložnici neměla. Kam se podělo mé okno? A stůl? Polička?

Do hajzlu, vždyť tohle nebyl můj pokoj! Hbitě jsem vystřelila dosedu a úspěšně ignorovala všechny nesouhlasné projevy svého těla na tolik nečekané aktivity. Celý pokoj se se mnou točil jako na kolotoči, ale i přes tento nepatrný handicap jsem poznala, že jsem někde, kde bych správně být neměla. Nebo snad měla?

Se zoufalým skuhráním jsem se svalila zpátky na polštář. Zavřela jsem oči a pokoušela si vzpomenout. Nic. Jako by někdo zmáčkl tlačítko delete a všechny důležité vzpomínky k rozuzlení tohoto nedorozumění vymazal. To nebylo dobré zjištění. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet. Srdce mi bilo jako o závod, přesto jsem se nabádala ke klidu.

Teď nezáleželo, jak jsem se sem dostala, ale komu to tu patřilo. Ačkoliv jsem se po místnosti, co byla třikrát tak větší než můj vlastní pokoj, rozhlédla podruhé, věděla jsem přesně, že nikdy předtím jsem tu ještě nebyla. Tohle se mi přestávalo líbit. Jen noční můra, určitě.

Štípnutí nepomohlo. Ani to další.

Se staženým hrdlem jsem se vymotala z přikrývky a stoupla si. Každý pohyb jsem prováděla opatrně, s rozmyslem, pořád jsem ještě zcela nepřemluvila nohy ke spolupráci a ani zbytek těla stále nebyl pod mou kontrolou. Překvapeně jsem vytáhla obočí, když jsem pod chodidlem ucítila něco měkkého, hebkého. Stála jsem na černé textilii zmuchlané do neúhledné kupičky. Zamračila jsem se a zvedla to do vzduchu.

Zalapala jsem po vzduchu a na poslední chvíli dosedla na matraci. Ten pouhý kousek látky dopadl k mým nohám. Na sucho jsem polkla a nespouštěla z něho oči. Poznala jsem ho. Byly to mé šaty. Na zemi. Neměla jsem je na sobě. S hrůzou jsem zjistila, že odshora dolů jsem byla nahá. Přitáhla jsem si kolena k bradě, připadala jsem si tak bezpečněji, a ohlédla se za sebe na druhou polovinu postele, o níž se nedalo říct, že by byla netknutá. Odhrnutá přikrývka, pomačkané povlečení na polštáři a fakt, že jsem na sobě neměla nic, mluvilo za všechno.

S někým jsem se vyspala, aniž bych si to pamatovala. Bezvadný. Neuvěřitelný. Napadala mě spousta možností, které by evidentně mohly vysvětlit, jak a proč jsem se ocitla tady, v cizím bytě, ty jsem ale zase hned zavrhla. Pochybovala jsem, že by mi někdo něco nasypal do pití a pak…

Měla jsem takových otázek, ale v hlavě totální tmu. Co? Kdy? Kde? Jak? A Proč? Bože, a co když si ten chlap ani nevzal ochranu?! Porodit dítě a ani nevědět, s kým ho máte, to je jistě sen každý holky.

Nechybělo mnoho a mohla jsem detailně prozkoumat obsah žaludku.  

Ruce se mi klepaly jako staré babce, když jsem se snažila navléknout do šatů, abych odsud co nejrychleji vypadla. V duchu jsem stále přemýšlela, komu ten byt mohl patřit. Snad to nebyl Jerry z účtárny?! Ne, jistěže ne, ten by si určitě nemohl dovolit takové bydlení. Tak snad Peter? Ten, co byl podle všeho na kluky? Jen to ne… Ať už to byl kdokoliv, zmizel.

„Haló, je tu někdo?“ zavolala jsem do chodby a s obavami vyčkávala, kdo se vzápětí objeví. Bála jsem se toho nejhoršího. Pozorně jsem sledovala jednotlivé dveře, ze kterých by případně mohl někdo vyjít, ale nestalo se. V celém bytě se nenacházel nikdo kromě mě.

Cestou k východu jsem zvědavě nakoukla do kuchyně, koupelny a obývacího pokoje, ale nenašla jsem nic, co by mi napovědělo, s kým jsem to vlastně strávila dnešní noc.

Mohla jsem zůstat a počkat, určitě by se nakonec ten chlap vrátil. Mohla…

Možná jsem měla strach z případného zjištění, které by se mi nemuselo líbit. A možná jsem to prostě nechtěla.

Venku jsem nasedla do nejbližšího taxíku a nechala se odvést do své čtvrti. Pěšky bych to nezvládla, už takhle jsem se sotva držela na nohou. O neznámém jsem si prozatím zakázala přemýšlet, stejně jsem věděla, že bych na nic nového nepřišla. Nejprve jsem si potřebovala detoxikovat mozek, teprve pak jsem se mohla zabírat tím, komu jsem to vlezla do postele.

Schody k bytu jsem překonala s častými přestávkami na oddech. Než jsem se začala přehrabovat v kabelce, abych vyndala klíče, skopla jsem z nohou podpatky, líp se mi tak pak vedlo držet rovnováhu. Nenašla jsem je. Buď jsem byla vážně tak mimo, nebo jsem si je jako obvykle zapomněla vzít. Nešťastně jsem si povzdechla a opřela se čelem o dveře. S vypětím všech sil jsem zmáčkla zvonek, a aniž bych se obtěžovala ho pustit, jsem vyčkávala.    

Přes to crčení zvonku jsem nezaslechla žádné kroky, proto jsem se div málem neválela po zemi, když někdo zničehonic prudce otevřel. Jen tak tak jsem se stačila chytit futer a zůstat stát na nohou. Na prahu postávala má spolubydlící s rozcuchanými vlasy jen v županu a z očí jí šlehaly blesky. Jakmile ale viděla, že ten narušitel jejího spánku jsem já, uvolnila se.

Prohrábla jsem si vlasy a váhavě se pousmála.

„Panebože, ty vypadáš hrozně,“ zhrozila se Jessica, když si mě prohlédla od hlavy k patě. Protočila jsem očima, tohle jsem věděla i bez ní.

„Taky ti přeju dobré ráno, Jess,“ utrousila jsem sarkasticky a protáhla se kolem mé vyjukané spolubydlící dovnitř.

Nezatěžovala jsem se svlékáním kabátu a pokračovala do kuchyně. Jessica poslušně cupitala za mnou. Tušila jsem, že se jejímu výslechu nevyhnu, přesto jsem doufala, že s tím alespoň ještě tak pět minut počká. Natočila jsem si sklenici vody a celou ji do sebe hltavě obrátila. Měla jsem v ústech jako na Sahaře. Pálení žáhy však neustalo, tudíž jsem celý proces zopakovala.

„Tak jaký byl večírek?“ prohodila Jessica do ticha s pokusem o nezaujatý tón a posadila se ke stolu. Stála jsem k ní otočená zády, i tak jsem ale cítila, jak se mi pokouší pohledem vypálit díru do temene. Nepochybně prahla po tom, dozvědět se co možno nejvíc. „Měla jsem o tebe strach, když jsi večer nedorazila domů. Kde jsi byla tak dlouho?“

S jejími slovy se mi zároveň před očima mihl obraz toho cizího pokoje, tepová frekvence se mi okamžitě rapidně zvýšila. Prkenně jsem odložila skleničku na linku, opřela se o ni oběma rukama a svěsila hlavu mezi ramena.

„Trochu se to zvrtlo,“ hlesla jsem s hořícími tvářemi, které naštěstí ona nemohla spatřit. Rozmýšlela jsem se, jestli prozradit tu hlavní jobovku, nebo si ji nechat pro sebe.

„No to bych řekla, táhne to z tebe jak ze sudu,“ zasmála se Jess, ale já její pobavení nesdílela. „Doufám, že to aspoň stálo za to, když už ses takhle zřídila,“ pokračovala v pochechtávání na mou adresu.

„Jo, to asi jo, když jsem se probudila nahá v cizí posteli,“ sdělila jsem na rovinu bez dalšího zdržování a konečně se přiměla otočit čelem k Jess, zachytila jsem tak okamžik, kdy se jí ve tváři usadil nevěřícný výraz a pusa spadla o několik pater níž. Jako v mrákotách se zvedla ze židle a postavila se přede mě.

Lekla jsem se, když mě pevně chytila za ramena.

„Co… co to říkáš?“ vykoktala ze sebe a zaklepala se mnou. Odstrčila jsem ji od sebe. Ještě vteřinu jejího natřásání a její modrý župan by modrý dlouho nezůstal. Mnula jsem si spánky a pokoušela se vstřebat to nemilé tepání uvnitř. Zoufale jsem vzdychla a sesunula se na nejbližší židli. Složila jsem hlavu do dlaní. Zaslechla jsem vrznutí, jak se ke mně Jessica přisunula. „Chci slyšet všechno, úplně všechno.“

Nezačala jsem hned. Několik vteřin jsem mlčela, jako bych snad doufala, že za tu dobu by se mi všechno mohlo vybavit, tak bych aspoň mohla uhasit Jessičinu zvědavost, takhle jsem měla jen omezené možnosti. Znovu jsem se pokusila ponořit do mysli a vytáhnout odtamtud alespoň malý útržek. Jeho tvář, hlas, prostě cokoliv. Rezignovala jsem. Přestala jsem se prát s tím prázdnem uvnitř mé hlavy a rozpačitě se zahleděla na kamarádku.

„Nemůžu ti toho moc říct, protože… si nic nepamatuju,“ pokrčila jsem beznadějně rameny. Bylo těžké to vyslovit.

Kamarádčina tvář přetékající nedočkavostí se pomalu stáhla do nespokojeného zachmuření. Její touha po informacích zůstala neukojena. Musela jsem se nad tím ušklíbnout. Živě jsem si dokázala představit, jaké představy jí běhaly před očima, ale nemohla jsem sloužit. Já sama bych byla vděčná za jakýkoliv záblesk, co by mi aspoň trochu nastínil, co se dělo včerejší večer. Kdoví, co všechno jsem vyváděla.

„Nic, jakože…“

„Nic,“ dokončila jsem já, „jo.“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, jako bych stále nemohla pochopit, že se to opravdu stalo. Zbytečně jsem ale čekala na moment, kdy se probudím v posteli celá zpocená a budu si moct říct, že to byl jen hloupý sen. „Nevzpomínám si, že bych s někým odcházela a “to“,“ prsty jsem ve vzduchu naznačila uvozovky, „samo o sobě už vůbec ne,“ hlesla jsem ostudně s pohledem zapíchnutým do ubrusu na stole.

„Páni, tys ale musela bejt na šrot,“ uletělo Jess. Rychle se chytila za pusu a omluvně se usmála. Neměla jsem jí to za zlé, zvlášť když měla pravdu. „No a on?“ houkla na mě přes rameno, zatímco něco lovila v lékárně. „Copak on tam nebyl, když ses probrala?“ Postavila přede mě novou sklenku s vodou společně s bílým práškem. Nejspíš už se nemohla dívat, jak se neustále chytám za hlavu a vzdychám.

Rty se mi vděčně vyhouply vzhůru.

„Ne, v celém bytě jsem byla sama.“

Mohla jsem se jen domnívat, proč tomu tak bylo, každopádně jsem za to teď byla ráda, alespoň jsem se tak vyhnula rozpačitému setkání a omlouvání. Víc trapně jsem se už cítit nemohla. Spolkla jsem prášek jako malinu, opřela se o opěradlo a zaklonila hlavu. Se zavřenýma očima jsem čekala, kdy se dostaví účinek. Doufala jsem, že to bude brzy.

„Tak je to jasný. Chlap viděl opilou holku bez zábran, tak využil šance. Užil si a když jsi ještě spala, vypařil se, aby neriskoval, že by sis třeba pak dělala nějaký nároky na další setkání, o který on rozhodně po dnešní noci nestojí,“ shrnula to Jessica, jako by s tím měla bohaté zkušenosti.

„Dík, Jess, ty umíš člověka potěšit,“ zabručela jsem ironicky a zajela si rukama do vlasů. Zatáhla jsem ve snaze si jich aspoň pár vyrvat, zasloužila bych si to.

Byla jsem na sebe naštvaná. Ano, byla jsem si vědoma toho, že se nejednalo o nic hrozného, takovéhle věci se děly neustále, jenže ne mně. Nebyl to zrovna příjemný pocit vědět, že někde po městě se potuluje muž, jemuž jsem nevědomky dovolila, aby si s mým tělem dělal, co se mu zachce. Možná by mě uklidnilo, kdybych věděla, o koho se jedná. Byla jsem na vážkách. Jedna má polovina mi radila, abych se sebrala a vrátila se do toho proklatého bytu a ta druhá mě od toho zase odrazovala.

Nevrátila jsem se, ale ani to nevzdala. Rozhodla jsem se to udělat jinak.

Hned druhý den jsem se vydala do práce. Měla jsem sice volno, které jsem původně plánovala strávit střízlivěním, ale zvědavost si nedala říct. Šla jsem tam se záminkou, že si jen potřebuju vyzvednout nějaké zapomenuté dokumenty, ve skutečnosti jsem chtěla udělat malý průzkum. Zjistit, jestli náhodou někdo o tom mém neznámém postelovém společníkovi neví. Možná jsem tím riskovala, že budu hlavním aktérem pomluv pro následující půlrok, ale na to jsem asi měla myslet dřív, než jsem do sebe oklopila první sklenku šampaňského.

Spletla jsem se, když jsem se domnívala, že by mi prostory, kde to všechno začalo, něco prozradily. Mohla jsem tam stát hodiny a hodiny a nepřišla jsem na nic nového. Snad jsem to měla brát jako znamení. Zatímco jiné by to nejspíš odradilo, já to však za hlavu jen tak hodit nedokázala.  

K mé radosti jsem se přesvědčila, že jsem nebyla sama, co se na večírku ztřískala pod obraz a měla okno velikosti vitríny. Někteří to přiznali hned, někteří později a ti zbylí to jen prostě odmítli přiznat.

Dost se mi ulevilo, když jsem došla k závěru, že onen neznámý nebyl nikdo z mých kolegů. Jméno jsem se sice nedozvěděla, zato jsem ale k mému překvapení byla několikrát ujištěna, že to byl veliký fešák. Moc mi to k jeho identifikaci nepomohlo, ale zase jsem si oddychla, že i když jsem na plech, dokážu rozpoznat, kdo za co stojí.    

Neodcházela jsem o moc chytřejší, ale zato o podstatný kus zvědavější.

Cestou domů jsem se stavila ve Starbucks. Venku mrzlo, jako když praští a já nutně potřebovala něco na zahřátí.

„Dělá to dva dolary padesát, prosím.“

„Ach, jistě, okamžik,“ poprosila jsem o strpení a začala se přehrabovat v kabelce. Prohledala jsem všechny možné kapsy, ale po penězích ani stopy. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že mám jinou tašku a peněženka s největší pravděpodobností zůstala v té druhé. Nahněvaně jsem zafuněla. „Omlouvám se, ale asi jsem si zapomněla peníze,“ broukla jsem potupně, v duchu jsem se přitom loučila s mou oblíbenou kávou. Možná by se mi povedlo to usmlouvat a donést peníze později.

Převést svůj náhlý nápad ve skutečnost jsem nestihla.

„Já to za slečnu zaplatím,“ zaznělo za mnou ochotně melodickým hlasem a mé srdce vynechalo úder.

Udiveně jsem se ohlédla přes rameno. Byla jsem překvapená hned dvakrát. Poprvé jeho ušlechtilou nabídkou a podruhé, když jsem spatřila tu dokonalou tvář. Stačil mi jediný pohled do těch neobyčejně zlatavých očí, aby se mi slova zadrhla v krku. Prvních pár vteřin jsem na něj konsternovaně civěla. Vzpamatovala jsem se až s jistým decentním odkašláním. Jeho kouzelný úsměv mi málem podlomil kolena.

„Je to od vás milé, ale to nemusíte,“ prohodila jsem s rozpačitou vděčností a nervózně přešlápla z nohy na nohu, když vytáhl desetidolarovou bankovku. Rázem jeho rysy v obličeji ztvrdly. Neušlo mi, jak se jeho ruka zastavila uprostřed pohybu a obočí zmateně stáhlo k sobě. Udělala jsem snad něco špatně?

Drobné nazpět si nevzal.

„Vaše káva, slečno,“ řekl se zvláštním důrazem na každé slovo a vtiskl mi do rukou mnou objednaný nápoj. Zachvěla jsem se při jeho dotyku, který se dal lehce přirovnat ledovému pohlazení.

Nestáhl ruce hned. Vteřina míjela vteřinu a jeho prsty stále zůstávaly omotané kolem mých. Hlasitě jsem polkla a zvedla k němu roztřesený zrak. Muž si mě bez přestání zkoumavě prohlížel. Měla jsem neblahý dojem, že na něco čeká. Něco, co by mu mohla poskytnout jedině má maličkost. Kdybych jen tušila, o co se jedná, jistě už bych to dávno udělala.

Mlčeli jsme. Kolem nás se utvořila bublina ticha. Vzájemně jsme si hleděli do očí a to napětí, co mezi námi vládlo, se skoro dalo nahmatat ručně. Byla jsem to já, kdo zakročil a ozval se jako první.  

„Děkuju,“ šeptla jsem nesměle a přitáhla si kelímek k tělu. Jeho paže zmizely a on sám ode mě o krok ustoupil. Vypadal zklamaně. „Vrátím vám to,“ pověděla jsem automaticky, jako bych snad počítala s tím, že se nevidíme naposledy.

Snad jsem si myslela, že bych mu tím mohla pomoci zbavit se toho zachmuření, ale zbytečně jsem u něj hledala i pouhý náznak úsměvu.

„To není nutné,“ odmítl s hlavou mírně nakloněnou ke straně a přimhouřil podezíravě oči. Možná se mi to zdálo, ale měla jsem pocit, jako by se uvnitř pral sám se sebou. Jako by mi chtěl něco říct, ale bál se důsledků, které by to mohlo vyvolat.

Přepadle jsem přikývla. Teď jsem to byla já, koho pohltila vlna zklamání. Odmítla jsem to však dát najevo a spěšně nasadila klidnou, nic neříkající masku.

„V tom případě ještě jednou děkuju a… nashledanou,“ rozloučila jsem se s tím chlápkem a protože nic nenamítal, otočila jsem se k odchodu.

Šla jsem pomalu, snad jsem doufala, že mě přece jenom tak nenechá odejít. S rukou položenou na klice jsem se neubránila nahlédnutí za sebe. Žaludek se mi zhoupl, jakmile jsem zachytila jeho soustředění pohled mým směrem. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsem stála ve dveřích, než jsem se přiměla vyjít ven. Věnovala jsem mu poslední letmé děkovné pousmání.

Mrazivý vzduch na ulici mě vzápětí probral z transu a já si okamžitě uvědomila, jak pitomě jsem se uvnitř chovala. Potupně jsem zaskučela. Vrátím vám to… To jsem nemohla říct něco lepšího? Nebo aspoň dalšího? Měla jsem nutkání si tu horkou kávu chrstnout do obličeje, už takhle jsem stejně vypadala jako spařený rak. Tak já po dlouhé době potkám chlapa, co vypadá k světu a zároveň je to gentleman každým coulem a já místo, abych čapla příležitost za pačesy, tak ji zašlapu do země. Nechápavě jsem nad sebou zakroutila hlavou.

Kdybych se tak raději dívala pod nohy. Takhle se pak lehce mohlo stát, že nečekaně uklouznete na náledí a… někdo vás chytí.

Pravá noha mi ujela na zledovatělém povrchu a já se řítila k zemi. Mechanicky jsem stiskla víčka k sobě a připravovala se na tvrdý dopad. V duchu jsem se už viděla se sádrou na ruce, možná na noze, na horší zranění jsem se ani neodvažovala pomyslet. Nic se však nedělo. Čím víc jsem si to uvědomovala, tím rychleji se veškeré neveselé myšlenky vypařovaly do neznáma. 

Rozlepila jsem jedno oko, abych zkontrolovala situaci. Už takhle mi srdce bouchalo jako o život, ale když jsem uviděla bledé prsty omotané kolem mého nadloktí, což byl ten hlavní důvod, proč jsem si právě bolestivě nemnula zadnici, to se už tuplem chtělo dostat z hrudního koše na svobodu. Kelímek s kávou byl pryč.

S cizí pomoci jsem vrátila nohu vedle druhé a postavila se. Ten onen stisk stále nepovoloval, snad ten dotyčný nebyl plně přesvědčený, že nemůžu upadnout znovu.

„Jsi v pořádku?“ Ten podmanivý hlas jsem poznala okamžitě.  

„To jste vy?“ vydechla jsem potěšeně, když jsem konečně úhel pohledu přesunula před sebe. Fakt, že mi zničehonic začal tykat, jsem bezstarostně hodila za hlavu. Automaticky jsem si upravila oblečení a prohrábla si vlasy. „Už podruhé za deset minut jste mi zachránil život,“ zavtipkovala jsem, ale zasmála jsem se jen já. Tak tohle nevyšlo. Stydlivě jsem se kousla do rtu a odvrátila zrak do strany.

Evidentně jsem ho nějak odradila, protože mě pustil. Pouze mi vrátil plastový kelímek, jejž jsem si od něj s úsečným otálením převzala. Neodešel, jak jsem původně předpokládala, že se stane. Se založenýma rukama mě pozoroval stejně vážně jako v tom obchodě. Byla jsem z toho celá nesvá.

Plaše jsem se usmála a raději pozornost přesunula na zledovatělý chodník, jen abych nemusela čelit tomu drobnohledu z jeho strany. Náhle mi bylo nepříjemné teplo, přestože se teplota pohybovala někde pod nulou. Jen tak tak jsem se držela, abych si nezačala tvář ovívat rukou. Trapné ticho, které vzalo nadvládu nad naší momentální situací, se mi ani trochu nezamlouvalo. V myšlenkách jsem neznámého žalostně prosila, aby něco udělal. Cokoliv. Ten ale nevypadal, že by to měl v nejbližší době na programu. Očividně mu ke štěstí stačilo nepřetržité zírání na mou osobu.

„Ehm,“ odkašlala jsem si s odhodláním převzít otěže, „ já… asi… asi bych už měla jít,“ vykoktala jsem a potvrdila to několika váhavými přikývnutími. Neušlo mi, jak ho má poznámka o odchodu zaujala. Rázem jako kdyby zpozorněl. Prudce se narovnal a s obavami se mi zahleděl do očí. „Je mi líto, jestli jsem vás zdržela, každopádně děkuju za –“

„Počkat,“ vyhrkl nečekaně s jistou naléhavostí. Málem mi vypadl kelímek z ruky, když mě chytil za předloktí. Nehnula jsem se, dokonce se ani nepokoušela dýchat, jen jsem udiveně hypnotizovala místo, kde mě držel. „Omlouvám se,“ zamumlal vzápětí provinile a paži stáhl. Ustoupil o krok dozadu. Ostražitě jsem na něm visela pohledem, jako bych čekala, že každou chvílí udělá další nepředvídatelný kousek.

Jen náhodou jsem si všimla blížícího se taxíku a na pár vteřin zauvažovala, zda bych se ho neměla snažit chytit, ale jakmile jsem se znovu pohledem vrátila ke svému podivnému společníkovi, zavrhla jsem to. Nemohla jsem odejít, na to byla má zvědavost až moc rozdrážděná.  

„Potřebujete snad něco?“ optala jsem se opatrně a nervózně přešlápla na místě. Část mého já se toužila dozvědět, proč se mě tu za každou cenu snaží zdržet, ta další se toho ovšem bála. Neznala jsem ho. Nevěděla jsem o něm nic, až na pár drobností – měl krásné oči, rty k zulíbání, bronzové vlasy, co přímo vybízely, abych mu do nich zabořila prsty a krásně pevné pozadí, které jsem sice ještě neměla možnost si prohlédnout, ale i tak jsem si byla jistá, že mám pravdu. Určitě.

Otálení z cizincovy strany bylo zřetelné.

„Vlastně ano,“ učinil rozhodnutí s tajemným úsměvem v závěsu. „Chtěl bych tě pozvat na večeři.“

Zajíkla jsem se a div jsem znovu neokusila, jak zákeřný led na chodníku někdy může být.

„Prosím?“ zaskřehotala jsem a zmateně zamrkala. Určitě jsem musela jen špatně slyšet, jenže jeho zcela seriózní výraz mluvil sám za sebe. Polkla jsem. „Proč byste to dělal?“ zeptala jsem se tupě a nepatrně se od něho vzdálila. Podezřívavě jsem se rozhlédla kolem sebe, zda neuvidím někde skrytou kameru. Bezpochyby muselo jít o nějaký debilní žert. Prostě jsem si nedokázala připustit, že by to mohl myslet vážně a opravdu by se mnou chtěl strávit dnešní večer. Se mnou, s takovou obyčejnou, nudnou holkou. Někdo jako on měl navíc, živě jsem si po jeho boku dokázala představit nějakou modelku. A tou já rozhodně nebyla.

„Ty si opravdu nic nepamatuješ, Bello…“

První nechápavé zamračení bylo způsobené mužským rozrušeným hlasem. Za to druhé, které postupně přerůstalo v podstatné zděšení, mohlo zaznění mého jména. Okamžitě jsem přestala nedůvěřivě sledovat procházející lidi a utkvěla zrak zpátky před sebe. Bez otálení jsem přiskočila k němu a spoutala ho nekompromisním pohledem.

„Odkud znáte mé jméno?“ vychrlila jsem na něj žádostivě. „A kdo vůbec jste?“ Můj hlas byl čím dál tím víc hysterický, snad za to mohlo jeho nežádoucí mlčení. Srdce mi zběsile naráželo do žeber z tolika množství nejistoty. Jen tak tak jsem se udržela, abych ho nechytila za klopy a nesnažila se z něj odpovědi vytřást násilím.

Neměla jsem nejmenší tušení, odkud by mě mohl znát, vždyť já jsem ho dnes viděla poprvé v životě. Byla jsem si stoprocentně jistá, že kdyby se naše cesty někdy v minulosti zkřížily, pamatovala bych si ho.

Zhluboka jsem se nadechla mrazivého vzduchu, abych si alespoň částečně pročistila mysl. A zatímco jsem od něj čekala na nějaké přijatelné vysvětlení této situace, bedlivě jsem pozorovala jeho tvář, jako bych doufala, že narazím na známky čehosi, co by případně mohlo pomoci kolečkům v mé hlavě zapadnout za svá správná místa. Asi jsem ale žádná kolečka neměla, protože žádné zásadní prozření stále nedorazilo. S jistotou jsem ovšem mohla odpřísáhnout, že u nás ve firmě nepracoval, stejně tak nebydlel ve stejném domě a už vůbec to nebyl pošťák.

Tohle byl za poslední dobu jeden z nejpohlednějších a nejmilejších chlápků, na kterého jsem natrefila, a já to musela celé takhle zbabrat. Pochybovala jsem, že by to mohlo být ještě horší. Mohlo, o čemž jsem se přesvědčila hned vzápětí…

Přepadle jsem zamrkala, když jsem zachytila, že se po značné odmlce stále ještě neznámý muž opět ujal slova, a začala se na ně pečlivě soustředit.

„Jsem Edward Cullen,“ představil se podmanivým tónem a ani na vteřinu se jeho uhrančivé oči nepodívaly jinam.

Až opožděně jsem si uvědomila, že on už nemluví, nepokračuje. Sdělil mi jen své jméno, nic dalšího. Možná spoléhal na to, že mi tahle informace bude bohatě stačit a konečně se pohneme z místa. Zamyslela jsem se nad tím. Edward Cullen. Ne, nikoho s takovým jménem jsem neznala. Omluvně jsem pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Povzdechl si.

Uplynula přinejmenším minuta, než pokračoval. „Poznali jsme se v sobotu,“ odříkával pomalu, uvážlivě, „na jistém firemním večírku…“ Zbytek věty vyzněl do ztracena. Nechtěl to dokončovat… Nemusel to dokončovat. On už totiž nemusel říkat vůbec nic.

Zalapala jsem po dechu a vrhla po něm šokovaným pohledem.

Všechno začínalo konečně dávat smysl a ten smysl se mi ani trochu nezamlouval. Děsilo mě to. Proto ten jeho neobvyklý zájem o mou osobu. Proto ty zvláštní pohledy plné očekávání. Proto jsem nevěděla, kdo on je, zatímco on s mým jménem takové problémy neměl. Sobota. Večírek. A ta otravná mlha obalující všechny mé vzpomínky. To všechno s ním k mé smůle souviselo. Záhada byla rozluštěna. To jeho jsem tam poznala, to s ním jsem pak odešla a to s ním jsem nakonec skončila v posteli. Byl to on. Edward Cullen byl ten neznámý muž, kterého jsem se marně pokoušela vystopovat.

„Do prdele…“ vyletělo ze mě nekontrolovatelně, když jsem došla k nehezkému závěru.  

Obávaně jsem na něho hleděla a v myšlenkách ho přímo žadonila, aby řekl, že to celé je jen obyčejná sranda. Provinilý výraz jeho tváře však napovídal úplný opak. Polkla jsem. Zoufale jsem si zajela prsty do vlasů a ustavičně nevěřícně vrtěla hlavou. Žaludek se mi převracel ze strany na stranu, dělalo se mi nevolno. Zhluboka jsem oddechovala, ale byla to zbytečná práce. S obtížemi jsem se doklopýtala k nejbližší lampě a opřela se o ni. Zavřela jsem oči. Měla jsem dojem, jako by mě něco přejelo. Nic moc velkého. Snad jen parní válec. Několikrát.

Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak slepá. Nechápala jsem, proč jsem si to hned neuvědomila. Snad proto, že on na první pohled nevypadal jako někdo, kdo chodí po uzavřených společnostech, odkud si posléze k sobě odvádí nametené ženské. Připadal mi, až moc dokonalý. A možná jsem si nevěřila natolik, že bych jako opilá mohla přitahovat někoho… ucházejícího. A už jen z toho důvodu bych správně měla mít jistou radost z toho, že to byl právě on. Ale zrovna tenhle vytoužený pocit mě jaksi míjel.

Zaplavila mě vlna čirého vzteku. Musela jsem si od něj nějak ulevit a už předem jsem věděla, kdo to schytá jako první.

Ohlédla jsem se přes rameno. Neubránila jsem se hlasitému zafunění, když jsem zjistila, že tam stále je. Možná by teď bylo pro oba příhodnější, kdyby zmizel. Ale podle jeho odhodlaného výrazu jsem si odvodila, že tohohle se v nejbližší době nedočkám. Vzájemně jsme si mlčky hleděli do očí. Už jsem se na něj nedívala jako na náhodně střetnutého člověka, nýbrž jako na někoho, kdo mě znemožnil tím nejhorším možným způsobem.

„To se mi snad zdá,“ odfrkla jsem si nevěřícně a vrtěla u toho horlivě hlavou, „takže to jsi byl ty,“ uchechtla jsem se, ale znělo to spíš jako prosté obvinění. „To s tebou jsem se vyspala.“ Zarazila jsem se. „Ne, pardon, omyl,“ dramaticky jsem zvedla ukazováček a popošla blíž k němu. Prst jsem následně namířila na něj. „To ty ses vyspal se mnou, když jsem byla opilá,“ vyčítala jsem mu, aniž bych si dělala starosti s výškou svého hlasu. Ani ti lidé, co se po mně vyděšeně otáčeli, mi nedělali vrásky tolik, jako ten chlap přede mnou. 

„Bello, uklidni se a poslouchej,“ vložil se do toho ten podivín Edward se zoufalstvím v očích. Nespokojeně jsem sebou trhla, když z úst vypustil mé jméno. Vyslovoval ho až moc hezky, uctivě, na někoho, koho jsem měla momentálně chuť zabít. Rozčileně jsem ho sledovala, jak zvedá ruce v obranném gestu, a už nekompromisně vrtěla hlavou, když udělal krok ke mně.

„Ne, nebudu tě poslouchat,“ prskla jsem a couvla dozadu, záměrně jsem se vyhýbala očnímu kontaktu, jako bych se bála, že jinak můj hlas ztratí na ostrosti. „Proč bych měla? Abys do mě mohl začít hustit nesmysly typu, jak je ti to hrozně líto a že obvykle tohle neděláš? Ne, o tohle vážně nestojím. Nepamatuju si, co se tehdy tu noc přesně stalo, ani neznám důvod, který tě vedl k tomu, abys to provedl a popravdě to radši ani vědět nechci. Já… já…“ nadechovala jsem se, abych pokračovala ve svém zhrozeném monologu, ale marně bych hledala slova, která by vystihovala můj momentální stav. Pochybovala jsem, že taková vůbec existují. „Já nemám slov,“ dostala jsem ze sebe nakonec. „Vážně nechápu, co jsi to za člověka, když se dokážeš vyspat s holkou, aniž by tě zastavil fakt, že je namol. Vždyť ty jsi mě prakticky zneužil,“ zachraptěla jsem a spoutala ho napůl znechuceným a napůl ukřivděným pohledem. Mračil se.

„Hele, tak to pozor,“ obrnil se proti mému nařčení, ačkoliv jeho hlas dál zůstával jemný jako samet. Pokusil se usmát, když si rozpačitě projel bronzové vlasy. „Nepopírám, že celá ta věc… celý ten večer a prostě to všechno, byla chyba, ale měla bys vědět, že jsi to byla ty, kdo první navázal kontakt. Byla jsi hodně upovídaná a docela dost neodbytná. Vrhla ses na mě ani ne po dvaceti minutách a…“ odmlčel se a vyhýbavě sklopil zrak k zemi, „chtěla jsi to.“

Srdce se mi propadlo hluboko do kalhot a rychle vypovídalo službu. V jednu chvíli jsem se ani nedokázala pořádně nadechnout. Nechtělo se mi věřit, že to, co právě povídal, by mohla být pravda. Viděla jsem mu na očích, že to stále není všechno. Já ale už nechtěla nic dalšího slyšet. Děsila jsem se, že by to snad mohlo být ještě horší. Stihnout zakrýt si uši jsem ale nestihla.

„Zoufale jsi mě prosila, žadonila, abychom spolu zmizeli na toalety a tam abych ti to –“

„Dost. Mlč už,“ vyjekla jsem jako smyslů zbavená na celou ulici, až sebou někteří kolem procházející lidé polekaně trhli a na několik vteřin se zastavili uprostřed chůze. Nevnímala jsem je. Nevnímala jsem nikoho, kromě něho. Šokovaně jsem na něj hleděla a zhluboka oddechovala. Ve spáncích mi nepřirozeně tepalo. Byla jsem rudá, jen jsem nedokázala tak přesně odhadnout, zda to bylo vinou vzteku nebo jen obyčejnou hanbou. „Už nic neříkej, proboha,“ žádala jsem ho tiše skrz zatnuté zuby. „Nechci slyšet, co jsem po tobě… chtěla nebo nechtěla… Stejně je to všechno jen sprostá lež,“ uzavřela jsem náš rozhovor, ale o svých slovech jsem tak plně přesvědčená ve skutečnosti nebyla. Snad proto jsem byla tak naštvaná.

Celé by to bylo o tolik jednodušší, kdybych si aspoň něco pamatovala. Celé by to bylo o tolik jednodušší, kdybych se ten večer neopila.

Bez jediného pohledu jsem se otočila čelem k silnici. Rozhlédla jsem se s neodkladnou potřebou najít volný taxík a vypadnout odsud, od něj. Jako bych snad doufala, že když uteču jako zbabělec, celá ta sobotní věc přestane existovat, vymaže se. Sama jsem věděla, jak velká hloupost to je, ale v tuhle chvíli jsem nedokázala vymyslet žádné jiné přijatelné řešení. Utíkala jsem před pravdou, která mi už pomalu dýchala na záda. Odmítala jsem si připustit, že bych si za ten ostudný pocit mohla víceméně sama. Potřebovala jsem zmizet. 

„Taxi,“ zaskřehotala jsem přepadle a zvedla ruku do vzduchu, když kolem projíždělo známé žluté auto. Beznadějně jsem vzdychla, když kolem projelo bez povšimnutí. Přesunula jsem se blíž ke krajnici k dalším netrpělivým lidem. On se stále držel vedle mě.

„Bello, počkej, takhle jsem to nechtěl…“

„A co jsi chtěl? Co sis myslel, hmm?“ obořila jsem se na něj, aniž bych k němu zabloudila očima. Marně jsem mávala na další auto. „Domníval ses snad, že tu prostě jen tak zjevíš, usměješ se, já ti po tom všem padnu kolem krku a budeme spolu žít šťastně až navěky?“ hádala jsem a dávala si řádně záležet, aby sarkasmus z mého hlasu byl jasně patrný. „Užil sis, to ti přece musí stačit, teď si zase hledej jinou oběť pro ukojení svého nekonečného libida,“ poradila jsem mu s hořkým úsměvem.

„Samozřejmě že ne,“ pronesl ublíženě. Nedůvěřivě a možná i z části zvědavě jsem se na něj letmo podívala. Byl blízko, až moc blízko. Jeho zlaté oči byly o odstín temnější, snad poznamenány smutkem a mě zničehonic na jazyku pálila slova omluvy. Polkla jsem a spěšně se odvrátila. „Našel jsem tě, protože jsem doufal, že bychom si mohli spolu popovídat.“

„Nechce se mi povídat,“ odpověděla jsem popravdě, „teď ani jindy. Myslím, že nejlepší bude, když to už necháme být. Strávili jsme spolu noc, nic víc. Konec. Zapomeneme na to,“ navrhovala jsem s jistou nadějí, ačkoliv já osobně jsem neměla co vyhánět z hlavy, když mi tam stejně nic neutkvělo, nic jsem si nepamatovala. Mohla jsem se ale snažit zapomenout na dnešní den a setkání s tímhle podivným Edwardem Cullenem. Mohla, ale důležitá otázka zněla, zda jsem po tom ve skutečnosti opravdu toužila. 

Z protivných myšlenek mě vytrhl až taxík, který zrovna zastavoval u kraje. Chopila jsem se šance a chvatně se natáhla po klice dřív, než to stačil udělat někdo jiný. Dveře jsem však otevřela jen z poloviny, než se nečekaně zjevila bledá ruka, která mi bránila vytvořit potřebný prostor, abych mohla vlézt dovnitř. Zamračila jsem se a naklonila hlavu do strany.

„A co když nechci zapomenout?“ namítl mi šeptem těsně vedle ucha jedinečný hlas.

Celá jsem zkameněla, ale navenek jsem se snažila tvářit nezaujatě. Jediné, co mi dělalo starosti, byl ten poblázněný sval v hrudníku, který nasadil nedozírné tempo. Měla jsem dojem, že ten rachot musí být slyšet až na opačný konec chodníku. Značně jsem si oddychla, když konečně stáhnul svou paži a já mohla dveře auta otevřít nadoraz. Ještě než jsem úplně zapadla dovnitř, natočila se k němu. Neodvážila jsem se k přímému očnímu kontaktu, namísto toho jsem zrakem propalovala předmět ve svých rukách. Chabě jsem předstírala, že jsem tu jeho předešlou otázku neslyšela.

Odkašlala jsem si. „Dík za kafe, ale nějak mě na něj přešla chuť.“ Násilím jsem mu vtiskla kelímek s vychladlou kávou do ruky.

Rychle jsem se posadila na zadní sedadlo.

„Já se nevzdám, Bello,“ zavolal na mě, než jsem za sebou zcela zabouchla.

„Sbohem, Edwarde Cullene.“

ⱷⱷⱷⱷⱷ

Patnáct minut trvala cesta taxíkem k mému bytu.

Patnáct minut, kdy každá vteřina znamenala vytrpět si obraz té uhrančivé tváře, která se mi proti mé vůli zjevovala před očima.

Patnáct minut, kdy každé nadechnutí znamenalo opětovně cítit tu nezměnitelnou vůni, která se jakoby stále vznášela kolem mě.

Patnáct minut, kdy jsem neslyšela skoro nic jiného než ten sametový hlas.

Patnáct minut, které patřily jen jemu.

Patnáct minut ve znamení naprostého utrpení.

Místo, aby mi jízda autem pomohla se uklidnit, tak mi naopak díky ní hladina vzteku v krvi nebezpečně stoupala. Měla jsem jedinečnou možnost a čas o tom všem víc přemýšlet, rozebrat to do posledních detailů. Každé slůvko, pohyb, úsměv. To bylo špatně.  Snad proto jsem taky tak nehorázně sjela taxikáře za jeho čím dál častější pohledy do zpětného zrcátka a lichotivé úsměvy. Nechtěla jsem, aby se na mě někdo díval. Nechtěla jsem, aby se na mě někdo smál. Nechtěla jsem vůbec nic. Vyděsila jsem ho tak, že když jsem mu pak na konci platila, skoro se na mě nedovažoval pohlédnout. Ani jsem ho nedokázala litovat. Tenhle pocit mi momentálně přišel tak vzdálený, neznámý.

Moje reakce byly přehnané a věděla jsem to, ale nemohla jsem si pomoct. Nedokázala jsem sama sebe zastavit.

„Proč já, ksakru? Proč?!“ vřískla jsem rozčíleně, jakmile jsem překročila práh bytu, a prudce za sebou práska vchodovými dveřmi, až z vrchní police botníku spadl pár modrých lodiček patřících Jessice. Zlostně jsem je odkopla na stranu, zatímco jsem se neúspěšně pokoušela dostat paže z rukávů kabátu. „Chtěla jsi to sama,“ imitovala jsem nesprávně jeho hlas. Trpce jsem si odfrkla a rázně nad tím zavrtěla hlavou.

Když jsem měla ruce volné a kabát se povaloval v rohu na modrých lodičkách, sesunula jsem se na botník a zabořila tvář do dlaní. Zhluboka jsem oddechovala – snad pro zklidnění tepu, snad pro vypuštění přebytečné páry. Až teď s odstupem času jsem si uvědomovala, že jsem mu nepověděla všechno, co jsem si připravovala pro případ, že by k našemu setkání opravdu došlo. Štvalo mě to. A štvalo mě, že mě to štvalo.

„Bello, to jsi ty?“ Jessica očividně zaregistrovala rámus, který jsem svým příchodem nadělala. Měla jsem tendenci jí nazpět odseknout něco pěkně sarkastického, ale přemohla jsem se a byla zticha. Ona za to nemohla, to já.

Předklonila jsem se a zvědavě se zadívala do chodby, jestli ji neuvidím přicházet, ale nikde nikdo, ani žádný náznak, že by se k tomu chystala, jsem nezachytila. Možná to bylo přece jen dobře. Na okamžik jsem zauvažovala, že se zase seberu a vypadnu ven dřív, než se i Jessica potká s mou dnešní výbornou náladou. Nerada bych byla hnusná i na ní, přece jen to byla moje kamarádka a spolubydlící, ale taky jsem zrovna nehýřila nadšením, že bych s ní v příštích několika hodinách měla probírat Edwarda Cullena. Zuby mi při tom hlasitě zaskřípaly.

Ven se mi ale už nechtělo a stejně jsem tušila, že se rozhovoru na téma Bellina blbost nezná hranic stejně nevyhnu. Proto jsem si krátce rezignovaně povzdechla a odhodlaně kráčela do obýváku za Jess. A třeba taky dostanu nějakou z jejích chytrých rad, protože s chlapy to ona uměla, to jsem uznat musela.

Jessica seděla na gauči a s nohami na konferenčním stolu sledovala jeden ze svých oblíbených nekonečných seriálů, u toho se ládovala smaženými chipsy. Ani nezvedla zrak od obrazovky, když jsem vešla, jen něco nepřítomně zamumlala. Tiše jsem se posadila vedle ní na opěrku a zadívala se na televizi, kde se zrovna odehrávala milostná scéna. Rázem ve mně zatrnulo a žaludek se nepřítomně zkroutil. Jako by mi to snad někdo dělal naschvál, jako by snad někdo chtěl, abych si své chyby vyžrala až do posledních drobečků. To mi teď budou i blbé televizní pořady připomínat něco, co jsem si ani pořádně nepamatovala? Bylo pozdě se proti tomu bránit. Edward Cullen byl zpátky.

Naštvaně jsem zatnula čelist a zase se postavila, opatrně, jako bych zkoušela, zda mě ta rozklepaná kolena unesou. Unesla, ale jen tak tak. Zázračně jsem se dopravila k oknu, které jsem ihned otevřela. Celý pokoj vzápětí naplnil čerstvý, mrazivý vzduch. Štípal mě do tváře. Zhluboka jsem se se zavřenýma očima nadechla, zadržela dech a zase vydechla. Neměla jsem možnost na něco myslet, neboť veškeré myšlenky už dávno zamrzly, přesně to jsem teď potřebovala. Nic. Ticho.

„Co blázníš? Víš, jaká je tam zima?“ zahudrala Jessica, když vzala na vědomí, co právě vyvádím.

„Vím,“ vrátila jsem jí ne zrovna mile, ale oči jsem nechávala dál zavřené. O to víc jsem byla překvapená, když se Jessica zjevila vedle mě, odstrčila mě a sama okno zavřela. Zamračila jsem se na ni a dotčeně si založila ruce na prsou.

„Stalo se něco?“ začala s vyzvídáním moje zvědavá spolubydlící a podezřívavě mě sjela očima od hlavy k patě. Neklidně jsem se ošila. Možná jsem ani nebylo zapotřebí, abych něco říkala, jistě jsem to musela mít vypálené na čele. Hmm, tak proto na mě ten taxikář tak často čuměl, to by hodně vysvětlovalo.

„Ne,“ odvětila jsem úsečně a obrátila se na patě, abych se následně mohla zhroutit na gauč.

„Ach můj bože, neříkej mi, že ses zase s někým vyspala a nevíš s kým,“ vypadlo z Jess vyděšeně.

Obdařila jsem ji tvrdým pohledem. Snad bych měla být správně uražená z té jisté dávky nevěřícnosti, která z jejího hlasu čišela. Jess provinile pokrčila rameny, ale dál na mě s dychtivě pozvednutým obočím zírala. Čekala.

Líně jsem se posadila. Dlouho jsem se přemlouvala, než jsem konečně promluvila. Samotnou mě udivilo, jak tiše a klidně můj hlas zněl. 

„Našla jsem ho…“ sdělila jsem a jako bych tím dala svolení, aby se jeho hlas znovu rozezněl uvnitř mé hlavy. „Našla jsem toho chlapa, se kterým jsem se v sobotu vyspala.“ Klid mi dlouho nevydržel. Vyskočila jsem a zuřivě začala přecházet po pokoji sem a tam. Jess mě mlčky sledovala. „Vlastně on našel mě. “

Jessice se samým údivem ústa rozevřela dokořán. Pak se zadumaně zamračila.

„Je hroznej, co?“ hádala se soucitem vepsaným v očích. „Hnusnej…“

„Jo,“ prskla jsem v zápalu zuřivosti, zatímco jsem stále pochodovala z jednoho konce místnosti na druhý. „Teda ne,“ přiznala jsem neochotně vzápětí, když mi došlo, jakou lež jsem to z pusy vypustila. Zastavila jsem se a úzkostlivě si povzdechla. Jessica se mezitím přesunula zpátky na své předchozí místo na pohovce a zaujatě mi naslouchala, jejímu chroupání brambůrků jsem nevěnovala žádnou pozornost. „Není hnusnej. On vlastně není vůbec hnusnej, naopak je…“ nenacházela jsem slova, „vypadá dobře, vypadá moc dobře. Je vysoký, má měděné vlasy a ty nejkrásnější oči na světě,“ zasněně jsem se pousmála, „a taky hezky voní.“ Automaticky jsem se zhluboka nadechla a přivřela slastně oči, jako bych právě zabořila nos do jeho košile. Srdce spokojeně nadskočilo. Zachvěla jsem se.

Zpátky na zem mě vrátilo až zvučné odkašlání. Přepadle jsem zamrkala. Zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila, co to provádím. Jako bych spadla z několikametrové budovy na beton a rovnou na záda. Musela jsem se zbláznit, jinak jsem si tu svou slabou chvilku nedovedla vysvětlit. Úkosem jsem se podívala na Jessicu, která se na mě rozjařeně šklebila.

„To je gól,“ chechtala se, „ty jsi z něho úplně odvařená.“

„Cože? To teda nejsem,“ zlobila jsem se a uhnula pohledem do strany, neboť mě její posměšné pokyvování hlavou nehorázně vytáčelo. Nevěřila mi. Že jsem raději nedržela klapačku, akorát se to zase všechno obrátilo proti mně. Jako obvykle.

„Ale ano, jsi,“ utahovala si ze mě a jistě ji z toho ani netrápily žádné výčitky. „Jen teda nechápu, proč se tváříš jako bůh pomsty, když je tak dokonalej? Neměla bys být naopak ráda a v tuhle chvíli z něj někde strhávat jednotlivý kusy látky, abyste si tu noc zopakovali a ty z toho tentokrát něco měla?“

Jessičiny myšlenky mě dokázaly odzbrojit natolik, že se ani ten šok, co se mnou v jeden okamžik prohnal, nedokázal dostatečně rozvinout. Zacukaly mi koutky. Zašklebila jsem se na ni. Vrátila mi to. 

„Věř mi,“ nasadila jsem vážný tón, „jediný, co bych z něho ráda servala, je jeho kůže.“ Stačilo si to jen představit a rty se mi škodolibě zkroutily, ale jak rychle tahle představa přišla, tak ji zase rychle nahradila jiná – a mohla za to Jessica. Chtě nechtě jsem se musela spokojit s úvahami, jaké by to asi bylo, kdybych já a on, spolu, znovu… Oteplilo se. Zničehonic mě příjemně zaškubalo v podbřišku a v ústech jsem měla najednou velký přebytek slin, které jsem zase hezky spěšně spolkla. Objevující se úsměv jsem zastavila ještě v zárodku, ale tepová frekvence jela stále na plné obrátky.

Kamarádka si ničeho nevšimla. Oddychla jsem si.  

„A svěříš se, co provedl tak neodpustitelnýho, že ho chceš rovnou stahovat z kůže?“ tahala ze mě dychtivě Jessica a s pobaveným zachichotáním poklepala na místo vedle sebe, které jsem se značným váháním obsadila.

S odpovědí jsem dlouho otálela.

Jessica nedočkavě zavyla, když jsem stále zarytě mlčela. Odkašlala jsem si a neposedně se zavrtěla na místě.

„Koupil mi kafe a pozval mě na večeři?“ zamumlala jsem nejistě, až to spíš vyznělo jako otázka. Rozpačitě jsem si natáčela vlasy na prst a po očku pozorovala Jessičinu reakci.

„Panebože, no to je hrůza,“ vypískla Jessica naoko zděšeně a pro větší efekt si dlaní přikryla pusu, k tomu na mě nepřirozeně kulila své oči. „A to ještě žije?!“ Ruka se jí přemístila na srdce a předstírala blížící se infarkt. Nedokázala jsem udržet vážnou tvář, alespoň jsem do ní lehce dloubla loktem, jako takové menší gesto nesouhlasu. „Mě z tebe jednou vážně klepne, Swanová…“

„Byla jsem rozčílená a taky v šoku,“ skočila jsem jí do řečí dřív, než ze sebe stačila vysoukat něco dalšího. Doufala jsem, že když se jí pokusím aspoň částečně nastínit, co se dělo, pochopí mě a já se možná přestanu cítit tak provinile. „On se tam prostě objevil a bezdůvodně mě pozval na večeři, jasně, to by ještě nebylo nijak zvláštní, jenže pak mi najednou řekl jménem a… Nedošlo mi to. Neměla jsem ponětí, kdo to je, dokud mi to sám všechno nepověděl.“ Povzdechla jsem si a zadívala se do klína na své propletené prsty. „Dobře, přiznávám, že jsem možná jednala trochu unáhleně, ale co jsem podle tebe měla dělat? Rozbrečet se štěstím?“

„To netvrdím,“ připustila Jess „ale vezmi si, že ten chlápek se s tebou sice vyspal, ale postavil se k tomu čelem – našel si tě, nedělal mrtvýho brouka. To se jen tak nevidí,“ podotkla obdivně. „Prostě mi to přijde milý.“

„Milý?“ zopakovala jsem po ní nevěřícně, jako bych snad špatně slyšela. Až mě to zvedlo z pohovky. „Milý by bylo, kdyby mě tehdy večer naložil do auta a odvezl domů,“ svěřila jsem se zase se svou představou, která se mi zamlouvala trochu víc. Nepřipadala bych si trapně, nebo aspoň ne tolik.

Zauvažovala jsem, jaké by to bylo, kdyby se to opravdu stalo, kdyby mě ve vší početnosti doprovodil domů. Zajímal by se o mě i tak? Vyhledal by mě? Kdo ví, ale jednu věc jsem přece jen jistě věděla: kdyby to opravdu udělal, rozhodně bych na něj nekřičela na celou ulici. Možná bych s ním šla i na tu večeři. Málem jsem se usmála.

Přestala jsem snít a vrátila se zpátky na zem, do reality.

„Na čí straně vlastně jsi?“ prohodila jsem s podezíravě přimhouřenýma očima k Jessice. Úsměv si ke mně stejně cestu našel. Nebránila jsem se.

Neopověděla mi. Zvuk, jenž se rozezněl celým bytem, jí to nedovolil. Někdo zvonil. Vyměnily jsme si s Jessicou zmatené pohledy a obě současně pokrčily rameny. Já nikoho nečekala a Jess evidentně taky ne.

„Skočím tam,“ ujala se toho energicky Jessica a zmizela v chodbě.

Mezitímco Jess vyřizovala něco s někým někde, já jsem s hekáním a vzdycháním dostala na nohy a odplazila se do koupelny. Záměrně jsem se vyhnula pohledu do zrcadla, posadila se na hranu vany a pustila vařící vodu.

Zrovna jsem přemýšlela, kde ta Jessica takovou dobu vězí, když vtom se otevřely dveře a napochodovala do nich právě zmiňovaná osoba. Užuž jsem se chystala zeptat, kdo to byl a co chtěl, ale jakmile jsem spatřila, co drží v náručí, přišla jsem o řeč. Jessica se pobaveně zahihňala, když zachytila můj ohromený výraz.

„No, něco mi říká, že ten tvůj se tě jen tak lehce nevzdá,“ poznamenala významně a natáhla ke mně ruce s tou obří kyticí. Orchideje. Byla jsem tak pohlcená tím nečekaným překvapením, že jsem se ani nemohla na Jessicu zlobit za ten značný důraz, který vložila na slovo tvůj.

Vzala jsem si od ní ten puget, stále překvapená. Byly pro mě. A byly od něj. Nepochybovala jsem a bílá kartička zastrčená mezi květy mi to jen potvrdila. Neschopná slova jsem odtrhla oči od té záplavy květin a upřela je na Jessicu, která se culila jako měsíček na hnoji, div si nerozervala pusu.

Nevzdával to, přesně jak řekla Jessica, přesně jak slíbil on.

Byla jsem s rozumem v koncích. Nerozuměla jsem tomu. Nerozuměla jsem jemu. Nechápala jsem, proč tohle všechno dělal. A už vůbec jsem nechápala, jak věděl, na jakou adresu má ty kytky poslat. Možná sledoval ten taxík a možná jsem mu to prozradila, když jsem byla v alkoholovém opojení. Ani jedna z možností se mi nezamlouvala. Děsila mě ta nejistota, která s sebou nesla nespočet otazníků. Co dalšího jsem mu za jedinou noc zvládla prozradit? Žaludek mi udělal salto. Ať už jsem plácala cokoliv, on se nezdráhal nově nabytých informací využít. Nádherná kytice toho byla živoucím důkazem. Dostal mě. Orchideje byly mé oblíbené květiny. Náhoda?

„Co s tím budeš dělat?“ zeptala se tichým hlasem Jessica a sedla si vedle mě. Povzbudivě mi stiskla rameno.

„Nemám páru,“ zašeptala jsem bezmocně a opětovně se zadívala na lísteček.

Je možné obměkčit tvé srdce?

Ivka77, která si to zaslouží už jen proto, že je, a bez který bych to asi všechno hodila do koše...

Any12, která je naprosto skvělá a tímto jí chci aspoň částečně odvést myšlenky daleko od blbý maturity. Však ty to zvládneš, holka. Držím pěsti! 

Tak doufám, že se snad tahle část trochu líbila a shledáme se i u té druhé. A ráda si vyslechnu vaše domněnky, jak to asi skončí.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá noc I.: