Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zahodil minulost, přehlížela lásku

06.04.2010 (07:15) • TwoFaceLady • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1820×

Jasper:

Carlisle seděl ve své pracovně, Esmé sledovala nějakou telenovelu a Emmett s Rosalií byli velmi zaneprázdněni v jejich pokoji. Jediným problémem tedy byli Alice a Edward. Se svými dary mě mohli odhalit. Musím si své plány chránit. Proto jsem si začal v duchu přeříkávat Hamleta. Ne že by to bylo nějak zvlášť nenápadné, ale snad si toho ti dva nevšimnou. Seděli u klavíru a zřejmě skládali. Vyndal jsem ze skříně starý kufr a hodil do něj pár kusů oblečení. Stále jsem odříkával repliky jednotlivých rolí a když jsem se dostal k poslední vraždě, přešel jsem na jeho překlad do svahilštiny.

Dalším bodem na seznamu problémů bylo loučení s rodinou. Lhal kdybych řekl, že mi nepřirostla k srdci, ale poslední dobou už jsem některé nemohl vystát. Obzvlášť Alice, která za mnou pořád lezla. Je hezká a milá, to se musí nechat, ale já k ní opravdu nic necítím. Chtěl jsem jenom vyzkoušet své schopnosti a ona se toho chytla. Musí do mě být opravdu zamilovaná, jinak by si všimla, že Edward na ni stále visí pohledem. Ostatní sourozenci mi možná budou chybět víc. S Emmettem byla sranda a Edward taky nebyl úplně špatnej. Dále Rosalie, s tou bych si dal říct, ale už je zadaná. Taky Carlisle, jehož chování přesně odpovídá jeho věku. A konečně Esme. Její schopnost milovat úplně každého, nehledě na jeho povahu, mě zprvu zarážela. Nechápal jsem, jak dokáže milovat mě, někoho kdo přišel zkusit vegetariánství s tím, že kdykoliv zase může odejít. Ale teď je čas hodit všechnu lásku za hlavu!

Potřebuji lidskou krev, už mě nebaví přežívat o pumách a jelenech. Držel jsem se přes půl století, ale déle už to nevydržím. Když jsme se přestěhovali do Forks, Carlisle rozhodl, že půjdu studovat, stejně jako zbytek rodiny. Z představy, že budu opět mezi lidmi se mi dělalo zle. Prvních pár týdnů jsem to jen těžko zvládal. Tolik vůně najednou pro mě bylo nesnesitelné, stálo mě to příliš mnoho úsilí, potlačovat svou chuť. Časem jsem svou touhu potlačil a ustál jsem i větší společnost lidí. Ale až před týdnem jsem dostal ten úžasný nápad. Proč se přemáhat, když je tu stále ta druhá lehčí možnost?

Když zabili Polonia, byl jsem připraven vyrazit. Opatrně jsem za sebou přivřel dveře pokoje a vyšel do chodby. Aniž bych si to uvědomoval, zamyslel jsem se, jestli zvolit přední nebo zadní vchod. Vtom kdosi v obývacím pokoji zakřičel.

„Jaspere, ne!“ Alice. Sakra, už to ví. Ke dveřím to nestihnu, chytili by mě. Vracím se tedy do svého pokoje a skáču z okna. Dopadnu hladce a francouzským oknem naposledy pohlédnu na část své rodiny. Vidím zmateného Carlislea, smutnou Esme, vzlykající Alice a vyrovnaného Edwarda. Cítím ho ve své mysli. Už nemá cenu to skrývat.

„Nevrátí se. Utíká do Volterry. Doufá, že u Ara najde službu,“ Edward zkráceně vykládá ostatním, co si přečetl v mé mysli. Vzdychnu, otočím se a vběhnu do lesa.

Sbohem ponuré Forks, vítej krvavá Volterro!

-

Byl jsem naprosto zoufalý. Můj plán selhal sotva na začátku cesty. Dostal jsem se akorát do Seattlu, když vyšlo slunce. Takhle se do Volterry nedostanu ani za rok a já  tam chtěl být co nejdřív. Totiž potulovat se sám není, ani pro upíra, nijak bezpečné, a navíc jsem měl šílený hlad. Musel jsem se uklidit do stinné postraní uličky, kde jsem byl chráněný před slunečními paprsky a lidskými čumily. V krku jsem cítil škrábání a pálení, nejedl jsem totiž už přes dva týdny. Ale slíbil jsem si, že nebudu lovit v Cullenovic rajónu, a to taky splním. Musím se držet. Bude to poslední milost, co jim můžu prokázat. Můj odchod je nejspíš ranil a překvapil, takže takhle se jím hodlám odvděčit.

Kolem poledne, když bylo slunce nejvýš, jsem v dálce uslyšel nepravidelné kroky. Blížily se, a tak jsem se rychle ukryl do nejbližšího kontejneru plného odpadků. Nebylo to příjemné, byl jsem tam nepřirozeně zkroucený, ale žádná jiná možnost se mi nenabízela. Snad jenom útěk, ale kde bych teď hledal další stinnou ulici?

Člověk, který byl zřejmě opilí byl čím dál tím blíž. Už jsem cítil jeho vůni. Nebyla zrovna nejvábnější, ale přesto vyburcovala mou touhu po krvi. Když opilec zabočil do mé uličky, už jsem křečovitě svíral víko kontejneru. Myšlenky se mi zatoulali zpět ke Cullenovým, připomněl jsem si, že se musím krotit a vydržet až do Volterry. Vtom se však opilec zastavil. Už jsem myslel, že si to rozmyslel a vrátí se. Ozvaly se však jen dávivé zvuky a opilec dál pokračoval v chůzi. Příšerné pálení zachvátilo mé tělo. Takovou žízeň jsem neměl snad posledních padesát let.

Bylo to hrozné. Jako bych teprve teď uvědomil, co vlastně jsem. Upír, šelma, zabiják. Rázem jsme zapomněl na svůj slib. Vždyť je to tak jednoduché poddat se své žízni. A takových, jako on, jsou tady přece miliony. Jeden chybět nebude. Napnuly se mi svaly, přikrčil jsem se a rozrazil víko kontejneru. Ten člověk by si mě nevšiml ani kdyby byl střízlivý, tak jsem byl rychlý. Povalil jsem ho na zem. Původně jsem si představoval něco slavnostnějšího, než opilého bezdomovce, ale nestihl jsem na to ani pomyslet a už jsem mu tiskl zuby ke krční tepně. Lahodná krev mi zalila ústa. Stékala mi do krku a já polykal dychtivě jako malé dítě mléko vlastní matky. Ocitl jsem se v ráji.

Prázdné tělo jsem hodil do kontejneru a spolu s ním tam počkal do setmění.

S nocí jsem se vydal na letiště. Dělalo mi problém chovat se jako člověk, chtěl jsem být šelma. Koupil jsem si letenku a čekal na letadlo, stejně jako ostatní lidé. Svůj kufr jsem poslal do zavazadlového prostoru. Po třech hodinách čekání jsem si pomyslel, že bych snad v té Itálii byl dřív, kdybych tam doplaval.

Cítil jsem se nepříjemně. Lidé ke mě pořád stáčeli své pohledy, když viděl, že delší dobu sedím bez sebemenšího pohybu. Drbal jsem se proto každých pár minut ve vlasech, abych nevzbudil podezření. Oni si to však špatně vyložili a začali si odsedat s domněním, že mám vši. Nechal jsem je u toho.

Po pěti hodinách letadlo konečně přiletělo. Našel jsem své sedadlo a posadil se. Sundal jsem si bundu za účelem přirozenějšího dojmu.

Vůně všech okolo byla naprosto nesnesitelná. Teď jsem byl rád za toho bezdomovce. Nebýt jeho, vysál bych celou posádku včetně pilota. Pozorně jsem poslouchal pohlednou letušku. Tu bych si asi nechal za jiným účelem.

Potom, co jsem dozvěděl, kde všude jsou nouzové východy jsem si položil hlavu na okýnko a předstíral spánek. Bylo to příjemné odprostit se od veškerých myšlenek na starý život, pocitu provinilosti a podobně. Soustředil jsem se pouze na svou budoucnost. Konečně zase budu pravý upír!

***

Alice:

Odchod Jazze byl pro mě jak rána kudlou přímo do srdce. Odešel mi vesmír. Nezbylo mi vůbec nic. Kdybych řekla, že jsem celé dny jen ležela jak bez života, bylo by to nejen dost ironické, ale také příliš nevýstižné popsání mé situace. Zamčená ve svém pokoji, ležíc na gauči jsem naříkala ještě několik týdnů po odloučení s Jasperem. Rodina si o mě dělala starosti. Párkrát jsem viděla, jak Esmé nebo Rose míří k mému pokoji, ale když slyšely mé vzlyky, ztratili odvahu. Netoužila jsem po jejich společnosti. Nepotřebovala jsem ani pít, právě teď jsem se cítila jako člověk. Tak plná lidských citů jsem nebyla od doby, když jsem Jaspera potkala. Jeho umění ovlivňovat nálady a pocity ostatních mě dokonale ovládlo a navodilo mi iluzi opětované lásky. Bláhově jsem si myslela, že ona láska byla osudová, ale ukázalo se, že ne, když on dokázal události posledních desetiletí hodit za sebe a odejít. Teď už vím, že jeho city ke mně nikdy nebyly pravé a upřímné. Potřeboval jen oporu, někoho, kdo by mu pomohl stát se vegetariánem. A teď to vzdal.

I přesto všechno nechci nikoho jiného než jeho. Budu ho vždy nosit ve svém srdci i s vědomím, že mě nikdy opravdu nemiloval. Zůstanu navždy zamčená ve svém pokoji a budu truchlit. Ať si třeba umřu hlady, všechno by bylo milejší, než život bez něj.

Z přemítání o smrti mě vytrhly údery na zamčené dveře mého pokoje. Byla jsem zřejmě tak zabraná v myšlenkách, že jsem si nevšimla Edwardova nápadu jít mě navštívit. Nechci ho vidět!

„Vypadni Edwarde!“ zakřičela jsem přes dveře zastřeným hlasem. „Chci být sama.“ Na chvíli jsem si myslela, že mě poslechl, ale jeho další nápad mě přesvědčil, že on se nevzdá. Vstala jsem z pohovky. Nemělo cenu okno nějak zabedňovat. On byl vždycky silnější než já, a klidně by ho i vyrazil aby se ke mně dostal. Pootevřela jsem ho tedy a čekala na Edwarda.

Za dobu mé existence mě nikdo nevylekal jako on, když vykoukl zpoza okenice s výrazem, který jakoby říkal: upřímnou soustrast. Lekla jsem se, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát, tak jsem se k němu otočila zády a přešla jsem opět ke svému gauči. To už se Edward protáhl oknem a tiše seskočil z parapetu.

Navztekaně jsem civěla na koberec aby pochopil, že tu opravdu není vítaný. Nejspíš mu to nedošlo a posadil se vedle mě. Chvíli se snažil vyzkoumat, které že vlákno koberce mě tak zaujalo, ale nakonec toho nechal a promluvil: „Alice, víš, že tě nerad vidím takhle utrápenou,“ obrátil se ke mně a svými prsty mi nadzdvihl koutky úst.

„Vidíš, tak je to lepší. Vrať se do života. Nemůžeš truchlit donekonečna,“ zasmál se svému vtipu a pokračoval: „Rve mi to srdce a Esmé taky. Vždyť ztratila dvě děti najednou,“ něžně mě pohladil po vlasech. Nechápala jsem to. Proč za mnou tedy nepřišla sama Esmé, jestli je tak zkroušená, jak říká Edward. Zkoušela jsem se mu podívat do hlavy, ale myslel jen na svůj zítřejší lov. Něco přede mnou skrýval. Zabořila jsem obličej do dlaní. Hlavně ať jeho myšlenky nesouvisí s mým rozveselením. Chci se trápit a být smutná.

Za použití své upírské síly mi strhl dlaně z obličeje a jednu si položil do té své. Pocítila jsem slabé jiskření. Takové, jako nikdy dřív. Zvláštní. Edwardova volná ruka mi podepřela obličej. Snažila jsem přečíst k čemu se chystá, ale jeho myšlenky se stále toulaly kdesi v Olympijských lesích. Pohlédly jsme si do očí. Byly k nerozeznání od těch Jasperových, což je u upíra celkem běžné. Jenže ty jejich byly tak hluboké, tak krásné. Stále jsem bádala jeho myslí, když najednou se přestal zabývat lovem a odhalil mi své plány.

„Ne! Edwarde, to... ne.“ Vyskočila jsem z pohovky, rozrušená jeho myšlenkami.

„Co to?... Prostě ne… Já…!“ To bylo nepřípustné! Je to můj bratr. Zmateně jsem se zatočila do kolečka. Byla jsem naštvaná a… nesmělá? Zatočila se mi hlava a zhroutila jsem se na podlahu. Edward ke mně hned přiskočil a i přes můj nesouhlas mi pomohl postavit se. Pak mě uchopil za ruce. Zuřila jsem a snažila se mu vyškubnout. Marně.

„Alice. Poslouchej mě. Moc mi na tobě záleží. Ale ne jenom jako na sestře, chápeš?“ V jeho hlase se zračila naléhavost. Pohlídl mi do očí, ale zase svůj pohled odvrátil. Zřejmě v nich nenašel to, co hledal. Jeho plány se náhle změnily.

„Asi je to vážně hloupost. Myslel jsem si, že…já… Víš, miluji tě, Alice! Ne jako sestru. Vždycky jsem měl možnost zůstat s Tanyou, ale toužil jsem být s tebou. Jenže ty jsi měla Jaspera, kdežto já nikoho. Tak jsem si myslel, že když už tu není…“ Pustil mé ruce. „Nech to být.“ Otočil se a zamířil k oknu. Bylo toho tolik najednou. Kdybych jen tušila, že Ed… Byla jsem oslepená Jasperem a jeho falešnými city, že jsem si nevšimla, že osudová láska je mi tak blízko. Nechci ho ranit. Mám ho ráda, on mě miluje. Stačí to? Edward se náhle zastavil. Až teď jsem si uvědomila, že celou dobu poslouchal mé myšlenky.

„Mně to stačí.“ Otočil se a přistoupil ke mně. Opět jsme si pohlédly do očí. Bylo v nich tolik lásky, té pravé lásky, ale zároveň strachu z prohry. Vzal mě za ruce a propletl naše prsty. V žilách mi teď namísto krve proudila jeho láska. Náhle jsem souhlasila s jeho původními plány. Nepřála jsem si udělat nic jiného.

„Edwarde, udělej to,“ řekla jsem s toužebným podtónem v hlase.

„Miluji tě,“ dodala jsem stydlivě. Hlavou mi vířila ta dvě slova, když se ke mně Edward sklonil. Pak ještě chvíli zaváhal.

„Jsi si jistá? Nemusíš to děla jen kvůli mně,“ věděl, že po tom toužím, stejně jako on. Jen to dramatizoval. Nevydržela jsem to. Rozpletla jsem naše prsty, volnýma rukama mu zajela do vlasů a přitiskla jsem své lačné rty na ty jeho. Tisíce jiskřiček mi pobíhalo po bocích, když na ně pochvíli přiložil své ruce. Toužebně mi oplácel polibky a prsty mi mezitím přejížděl po zádech. Uvolnila jsem jednu ruku z jeho vlasů a kopírovala jeho křivky.

Jeho polibky jsou na upíra neuvěřitelně jemné, pomyslela jsem si. Zdálo se, že slyšel mé myšlenky. Zřejmě se cítil zahanbeně, a proto líbání získalo na intenzitě. Naše jazyky se proplétaly a jiskřičky už byly úplně všude. Po notně dlouhé době jsem otevřela dosud slastně přivřené oči a naše ústa se oddělila. Edward mi ještě lehce skousl spodní ret a malinko za něj zatahal. Nakonec zabořil obličej do mých vlasů a dlouze přičichl. Rozesmálo mě to. Znovu jsem propletla naše prsty.

„Tak co? Představíš mě své rodině?“ řekla jsem s úsměvem. Ed nasadil rošťácký úsměv, popadl mě do náručí a vyrazil dveře.

„Budeš se jim líbit.“

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zahodil minulost, přehlížela lásku: