Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zachraň mě, nebo mě zabij!

01.08.2010 (18:00) • Karamelka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3040×

Ležela jsem schoulená za popelnicí za obchodním domem v Seattlu. Moje karmínově červené oči prahnoucí po krvi mluvily za vše. Co to se mnou bylo? Nemohla jsem volně myslet. Jakoby mě můj mozek neposlouchal. Všechno bylo řízeno tou spalující žízní v mém hrdle. Mé tělo se třáslo… Avšak ne zimou, ale strachem. Strachem, co se mnou bude. Pamatuji si, jak jsem poprvé otevřela své karmínové oči. Jak jsem poprvé zakusila tu životodárnou tekutinu. Kdybyste věděli, jaké to je! Jak se snažíte ovládnout, ale nejde to. Jak se s každou další kapkou vaše sebeovládání ztrácí a mizí někde v dáli.

Každý desátý obyvatel této planety někoho zabil. Z pomsty, z radosti, ze smutku… Z různých důvodů. A já? Já zabíjím, abych přežila.

**************************

Edward (Forks, Dům Cullenových)

„Další,“ oznámil jsem ostatním a zavřel za sebou dveře. „Jmenuje se John Nilson. Před týdnem se vydal do Seattlu najít si práci. Naposledy ho někdo spatřil v jednom klubu. Poté zmizel. Další den ho našli mrtvého.“ Připadal jsem si jako detektiv. Jenže všichni známí detektivové měli zvláštní metody. Mně stačil úsměv a ta paní za pultem na stanici mi uvěřila. Jako loutka na provázku.

„Tohle nezpůsobil člověk…“ řekl Carlisle. Tomu jsem se zasmál. Je naprosto jasné, kdo za tím vězí.

„Musíme zasáhnout, než to zajde moc daleko…“ promluvil zase Carlisle.

„Alice?“

„Nic.“ Zakývala hlavou.

„Je to plánované?“ zeptal jsem se.

„Nevím, podle mě ne. Vypadá to na novorozeného. Neuklizená těla a nezdá se mi, že by oběti měli něco společného.“

„Asi máš pravdu. A…“ začal jsem, když vtom práskly dveře a dovnitř vletěla Rosalie. Vypadala jako rozzuřený býk.

„Rosalinko!“ volal za ní Emmett. „To nic není, však mi ho zničíme a bude to zase v pořádku! Rosalinko!“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se. Až teď jsem si všiml, že měla Rose v ruce noviny. Naštvaně je rozevřela a začala číst:

„Seattle v krvavém světle vražd. Bla, bla, bla. Tady! Policisté a doktoři nechtějí prozradit zprávy, jakým způsobem byli tito lidé zavražděni. Naše novinářka vyslechla rozhovor dvou policistů, ve kterém byla zmínka o jistém zvířeti. Otázkou však je, kde by se v Seattlu vzalo zvíře? Uprostřed velkoměsta. Člověku nebezpečná zvířata by byla snad někde spatřena nebo snad ne? Což znamená jediné. Nad tímto městem se vznáší jeden velký otazník!“ dočetla Rose.

Všichni jsme ji pozorovali. Tenhle článek jsme ještě nikde nečetli. Když Rose viděla, že se nemáme ke slovu, promluvila.

„Myslím, že jste všichni dospěli k názoru, čí jsou tyhle vraždy práce?!“ řekla.

„Upír?“ pípl Emmett, což Rosalii naprosto dopálilo.

„Ano, Emmette, upír!“ zaječela. „A jestli nikdo z vás nemíní zvednout ten svůj zadek a něco s tím udělat, tak já jo! Zabiju ho!“

„Rose, co to…“ snažil jsem jí domluvit.

„Ne, Edwarde! Ohrožuje nás! Naši rodinu! To ti na rodině vůbec nezáleží? Nehodlám se stěhovat a skončit mrtvá za prozrazení taky nechci.“

Měla pravdu. Rodina nadevše.

„Rosalie,“ snažil se uklidnit situaci Carlisle. „Nikdo mu nevysvětlil pravidla. Kdybychom si s ním promluvili a vysvětlili mu je, třeba…“

„A co když ne? Carlisle, sama jsem si tím obdobím prošla. Oni nemyslí! Mají v hlavě jedinou věc! Krev! Nebudou nás poslouchat. Jediná možnost je…“

„Za zkoušku nic nedáš!“ řekl. Rosalie se otočila a naštvaně odešla. Emmettek věrně cupital za ní. Dneska se ale asi ničeho nedočká…

---

Další den ve škole bylo rušno. Myšlenky všech lidí se točily kolem těch vražd. Každý si o tom šuškal. Byl to snad jediný námět na rozhovor. Nečekal bych, že tolik pubertálních lidí čte noviny. Třeba u těchhle holek, jejichž myšlenky se vždy točily kolem toho, jestli mám sexy zadek. Hm…

Největší peklo byly myšlenky Rose. Jelikož jako upíři máme výborný sluch, každý rozhovor na téma Seattle se před námi neutajil. Což Rosalie štvalo ještě víc. V myšlenkách neustále nadávala. Nevěřil bych, kolik dokázala vyjmenovat sprostých slov. Tvářila se jako ledová královna, ale uvnitř ní to vřelo. Myslím, že by si na ní někdo mohl usmažit vajíčka.

Po škole s námi chtěl mluvit Carlisle. Sešli jsme se všichni v obýváku a vyčkávali, než přijde. Emmett si pustil televizi a něco tam sledoval. Já hypnotizoval dveře. Po pár minutách se otevřely a Carlisle vešel. Čekal, až Emmett vypne tu televizi. Kouknul jsem se, na co se to vlastně dívá. Byla to nějaká blbost. Holky tam lítaly v plavkách po pláži a všude kolem byly lodě. Vytrhl jsem mu ovladač z ruky a vypnul to.

„Hele, já se na to díval!“ zaječel Emmett.

„Tak dost!“ promluvil Carlisle. „Musíme se domluvit, kdy si s ním promluvíme. Navrhoval bych zítra večer. Dnes totiž musím do nemocnice.“

„V noci? Proč v noci?“ zeptal se Emmett.

„Pro novorozené je to mnohem přirozenější doba. Neví, co čekat od denního světla,“ odpověděl Jasper. On jediný má zkušenosti s novorozenými. Ví o nich všechno, co je potřeba k boji. Tentokrát to ale nebezpečné nebude. Je nás sedm a on je jediný.

„Ale…“ chtěl namítnout Emmett. Přerušila ho Rose. Něco mu zašeptala do ucha. Myslím, že ostatní ani nemusí číst myšlenky, aby věděli, co to bylo.

„Takže zítra?“ zeptal jsem se. Carlisle kývl hlavou na souhlas a dál se tím nehodlal zaobírat. Emmett mi vytrhl z ruky ovladač a pustil si tam zase tu svoji blbost. Ostatní se taky vrátili ke svým předchozím aktivitám a já se vydal na lov.

---

Sakra! Jsem upír, tak jak mi může utéct puma? Jsem několikrát rychlejší, než je ona a přesto, než jsem stihl zareagovat, byla pryč. A nejsem Emmett, abych ji naháněl po celém lese. Vzpamatuj se, Edwarde! Moje myšlenky se plně zaobíraly tím novorozeným. Ležel mi v hlavě a nechtěl se hnout. Jakoby mě k němu něco táhlo. Je tohle normální? Vylez mi z hlavy! Nebudu mít pokoj, dokud ho nenajdu a nezjistím o něm něco. Proč se o něj musím tak zajímat?

Rozběhl jsem se domů. Neobtěžoval jsem se jít nahoru a říct jim, kam jedu. Jen jsem otevřel garáž a nasedl do svého Volva. Vyřítil jsem se z lesní cesty a jel jsem co nejrychleji směr Seattle. Jak ho vůbec najdu? Můžu zkusit jeho myšlenky nebo pach. Nebo můžu jít po mrtvolách…

Tady ve Forks a v okolí nepoznáte, jestli už slunce zapadlo. Ale na obloze se už rýsovaly první hvězdy, což znamenalo, že je vhodná doba.

Míjel jsem právě ceduli Seattle. Přemýšlel jsem, kde zaparkuji. Bylo by lepší vydat se pěšky, než objíždět autem celé město. Nejsem člověk, takže mě chození neunaví. Projížděl jsem kolem jednoho obchodního domu. Na parkovišti už bylo jen pár aut, a tak jsem tam zaparkoval. Vydal jsem se k centru.

Nikde nic nebylo. Prošel jsem skoro celý Seattle křížem krážem. Nikde žádná stopa. Nikde nic zvláštního. Že by měl dneska pauzu? Už byla úplná tma. Kolik je hodin, jsem však nevěděl, jelikož jsem nechal mobil doma. Cestou jsem potkával jen pár lidí. Většinou to byli opilci. Ignoroval jsem jejich otázky typu: Hele, mladej, nemáš cigaretu? Kdyby se upír mohl zbláznit, už bych byl zralý na psychiatrii. Přidal jsem do kroku. Už jsem byl skoro u auta, když jsem zaslechl křik. Člověk by to v takové vzdálenosti neslyšel, ale já jsem upír. Křik vycházel z postranní uličky za obchodním domem. Otočil jsem se. Nikdo v mém dosahu nebyl, takže jsem se upíří rychlostí rozeběhl. Byl jsem zvědavý, jestli je to jen nějaký násilník nebo ten, koho hledám.

Doběhl jsem a vykulil oči. Na zemi ležela postarší žena s blonďatými vlasy. Její tělo bylo bezvládné a skoro bez krve. Nad ní se skláněl anděl. Její pokožka byla bledší než kteréhokoli upíra. Dlouhé, kaštanové vlasy jí spadaly na záda. Byla hubená skoro až na kost a na sobě měla potrhané oblečení. Vypadala tak křehce. Nechtělo se mi uvěřit, že je upír. Chladnokrevný a lidi zabíjející upír. Zuby měla zaťaté do krku té ženy a pomalu ji vysávala. Vzpomněl jsem si, jaký to byl pocit. Už je to nějakou dobu, co jsem neochutnal lidskou krev. V krku se mi rozhořel oheň. Ale ještě horší byl ten oheň v mé hrudi. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Soustředil jsem se na její myšlenky. V tu chvíli padlo tělo té ženy na zem a ona nasála vzduch. Až teď si uvědomila, že tu není sama. Když totiž lovíte, nic než to, že krev proudí vašim tělem, nevnímáte. Pohlédla na mě. Sjela mě pohledem od zdola nahoru a zasekla se u mých očí. Muselo ji vyděsit, že nemám červené oči jako ona. Stála tam a udiveně se na mě dívala. Určitě věděla, že jsem upír podle pachu. Chtěl jsem jí to vysvětlit a představit se, ale než jsem to stihl, zmizela mi. Naposledy jsem už viděl jen její vlající vlasy a cítil její květinovou vůni… Zůstal jsem tu sám s tou mrtvou ženou. Co teď?

Jediná vhodná alternativa byla, zakopat tu ženu někde v lese, aby ji nikdo nenašel. Tak jsem také udělal. Upíří rychlostí jsem její tělo přenesl do svého auta, a pak co nejrychleji vyjel z města. V nedalekém lese jsem zastavil. Vzal jsem její tělo a běžel co nejhlouběji. S pomocí své upíří síly jsem vyhrabal dost hlubokou díru a to tělo tam hodil. Pak jsem ho zahrabal a běžel zpátky ke svému autu. Vjel jsem zpátky na silnici a rychle se přemístil domů.

Auto jsem nechal venku a vběhl jsem nahoru. Zastavil jsem se a teprve teď to na mě všechno dolehlo. Co se to vlastně stalo? A tu novorozenou už jsem někde viděl, jenže kde?

„Haló! Svět volá bráchu!“ řval Emmett a mával mi rukama před očima. „Může být upír mimo?“

„Já jsem ji viděl!“ řekl jsem.

„Koho?“ zeptali se.

„Tu novorozenou!“ odpověděl jsem. Koukali na mě jako na zjevení.

„Takže holka nám terorizuje město?“ zeptal se Emmett a smál se.

„Zabil jsi ji?“ zeptala se Rose s nadějí v očích.

„Ne!“ odpověděl jsem zděšeně. Jak bych mohl zabít někoho tak krásného, neskutečného…

„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle.

„Byl jsem na lovu a nemohl jsem toho novorozeného vytřást z hlavy. Vzal jsem si auto a jel do Seattlu. Nejdřív se nikde nic nedělo, a pak jsem uslyšel křik. Ležela tam napůl vysátá žena a nad ní byla…“ Vybavil se mi její obraz. Její ne tak křehké tělo, květinová vůně a… Dost!

„A mluvil jsi s ní?“ zeptal se ještě.

„Ne, utekla, než jsem stihl něco říct,“ odpověděl jsem.

„A co její myšlenky?“ zkusil.

„To je právě to. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, její myšlenky jsem neslyšel. Jako by byl kolem její hlavy nějaký silný štít. Je to možné?“

„Možné to je… Ona sama si toho podle mě není vědoma,“ odpověděl.

**************************

Isabella

Instinkty. Instinkty vraha, zabijáka. Z hrdla se mi ozvalo zavrčení. Shlížela jsem na postranní uličku obchodního domu. Z vrchu všechno tak hezky vidíte. Ovšem jen v noci. V denních hodinách je to nebezpečné. A teď je to přesně ta doba. Moje doba. Setmí se a hvězdy jsou v pozoru. Ty jediné vidí mé činy. Pomyslím na tu žízeň, co mě spaluje. Celé mé tělo se chvěje a nekontrolovatelně se třepe. Už to nejde vydržet. Kdy konečně? Jak dlouho už je to od doby, kdy jsem se naposledy napila? Je zbytečné počítat dny, protože se to zdá jako roky. Zpozorním a zaostřím své smysly. Dveře zadního vchodu obchodního domu se otevřou a postarší blonďatá žena vynáší odpadky. Už nemůžu déle čekat, a tak seskočím dolů. Cítím ten vítr ve vlasech. Potichu přistanu přímo za tou ženou. Narovnám se a nadechnu. Plameny mě svazují. Žena se otočí a stihne vykřiknout. Chytnu ji a zatasím své zuby do jejího krku. Krční tepna pulsuje jako o závod. Její krev je horká a já cítím ten blažený pocit, který se mi rozlévá tělem. Nic lepšího jsem nezažila. Její krev je čistá. Bez pošpinění drog či alkoholu. Vybrala jsem si dobře. Takhle červená tekutina, která kdysi proudila mým tělem, je teď jediným zdrojem mé energie. Piji pomalu. Vychutnávám si ten pocit.

Poslední kapky její vláčné krve jsou pryč. Nadechnu se, ale něco se mi nezdá. Není to člověk. Je to upír. Vzhlédnu. Sjedu ho pohledem. Vypadá jako anděl. Je vysoký, bronzové vlasy mu pocuchává vítr a jeho oči… Jak to, že jsou zlaté? Je snad tohle nějaký vtip? Tohle není dobré. Moje emoce se vzbouří a nohy se rozběhnou. Něco uvnitř mě mi však říkalo, že mám zůstat. Ne, bylo to až moc nebezpečné. Je lepší se vzdálit. Narazila jsem na slepou uličku. Přeskočila jsem zeď a běžela dál. Žádného nešťastníka jsem nepotkala. Pro něj štěstí, pro mě smůla. Zastavila jsem zase někde stranou od všeho dění. Byly tu jen popelnice. Do jedné jsem kopla. Smetí se rozletělo všude kolem. Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď. Spát jsem nemohla. Zavřela jsem aspoň oči. Myslela jsem si, že to pomůže, ale ne. Obraz toho upíra jsem měla stále před oči. „Nemysli na to!“ okřikla jsem se… Zabrousila jsem myšlenkami na svou přeměnu…

Byla jsem nová. Přistěhovala jsem se za tátou. Byl rád. Konečně nebyl sám. A já taky. Ve Forks se mi vždy líbilo. Šla jsem první den do školy. Svítilo slunce. To se většinou nestává. Ne tady. Do školy mě zavezl táta policejním autem. Popřál mi hezký nový den a odjel. Zvídavé pohledy spolužáků mi moc nepomáhaly. Naštěstí tu byli i lidé, se kterými jsem se snadno spřátelila. Třeba Angela, Jessica, Mike, Annie, Jonny a další. Provedli mě po škole. Zdáli se jako dobrá parta, do které bych mohla zapadnout.

„Počkej, až uvidíš Cullenovi! Dnes jsou na výletě. Jezdí vždy, když je slunce,“ povídala Jessica. Od dalších jsem se dozvěděla, že Cullenovi jsou zvláštní rodina. A že Jessica je zblázněná do jednoho z nich.

Celý den si mě někdo přehazoval. Byla jsem jejich nová hračka. Když konečně škola skončila, pozvala mě Annie, abych s nimi šla večer do jednoho klubu v Seattlu. Pojedou Jonnyho autem a staví se pro mě. Řekla jsem, že se zeptám Charlieho a zavolám jim.

S tátou problém nebyl. Souhlasil. Byl rád, že jsem si tak snadno našla kamarády. Zavolala jsem to Annie a šla se připravit.

Ve smluvenou dobu přijel k našemu domu Jonny a s ním všichni ostatní. Nasedla jsem a vyjeli jsme. Cesta do Seattlu byla dlouhá. Naštěstí jsme jeli dvěma auty.

Byl to jeden z nejlepších klubů. Kluci udělali rezervaci. Byl tam velký hluk a všude byl kouř. Všichni jsme šli tancovat a poté k baru. Vedle mě si stoupl zvláštní člověk. Byla jsem trochu poblouzněná. Byl nezvykle krásný, měl černé oči a bledou pokožku. Koupil mi drink, a pak mě vyzval na tanec. Byla jsem dost opilá, takže jsem to přijala. Ale i kdybych byla při smyslech, jemu bych odolat nemohla. Měl velice studenou ruku. Po pár tancích mě zatáhl, abych šla za ním. Nebyla jsem schopna říct ne.

Vyšli jsme zadním vchodem a ocitli se v tmavé uličce. Najednou mi došlo, co jsem udělala. Přihnal se ke mně strach. Asi ho ze mě vycítil a zasmál se. Než jsem se nadála, stál přitisknutý na mně. Zatlačil mě na stěnu.

„Pššš! Neboj,“ řekl. Polkla jsem. Jak se asi nemám bát? Přitiskl mi své studené rty na krční tepnu. Zavřela jsem oči. Celá jsem se klepala. Vtom se mi něco zarylo do krku a mé tělo bylo v ohni. Pálilo se zaživa. Tohle bylo horší, než to, co jsem čekala. Pak jsem padla do temnoty zvané oheň…

Trhnutím jsem zpátky otevřela oči. Bylo to dost hrozné, nemusím na to ještě vzpomínat. Tehdy jsem je všechny viděla naposled. Ani svého otce už nespatřím. Nesmím. Vím totiž, že bych mu ublížila.

Proud vzpomínek se vrací…

Otevřela jsem oči. Nade mnou svítily hvězdy. Jako bych je viděla nějak jinak. Postavila jsem se, neschopna věřit, jakou rychlostí to bylo. A ten oheň, který mě před chvíli celou spaloval, se teď nahromadil v mém krku. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem v nějaké tmavé uličce. Rozeběhla jsem se ven z ní. Zase neschopna uvěřit té rychlosti. Najednou jsem stála u jednoho zavřeného obchodu. Podívala jsem se na svůj odraz ve výloze. Vypadala jsem přesně jako ten, co mi tohle udělal. Až na mé oči. Byly krvavě rudé a naháněly hrůzu…

Už ne! Nebudu na to myslet. Ani na toho upíra. Je čas vydat se znovu na lov!

**************************

Edward (Forks, dům Cullenových)

Neustále jsem na ni myslel. Ještě víc než předtím. Jako by byla magnet, který mě přitahuje. A stále nemůžu vytřást z hlavy to, že jsem ji už někde viděl. Jenže kde? Upíři nezapomínají, takže si stačí jen vzpomenout…

No jasně! Ta holka z fotky. Před několika měsíci se ztratila v Seattlu. Nahlásili to Jessica a Mike. Zmizela z jednoho klubu, a pak ji nikdo neviděl. Jí to všechno začalo. V ten den jsme nebyli ve škole, svítilo slunce. Byla tam nová. Všichni o ní mluvili. Byla to dcera policejního šerifa. Zničilo ho to. A když ji stále nenacházeli – zastřelil se. A ona žije. Nebo spíš je nemrtvá. Jakže se jmenovala?

Isabella. Hm, hezké jméno. Musím ji znovu vidět! Najednou se ze zdola ozvalo zavýsknutí a potlesk. Jasně jsem poznal hlas mé sestry Alice. Co ví ona a já ne?

Sešel jsem dolů, kde na sedačce seděla Alice s Jasperem.

„Alice?“ zeptal jsem se. Jen tam tak seděla a culila se jako sluníčko. V myšlenkách si zpívala písničku Láska je láska a k normálním myšlenkám mě nechtěla pustit.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se.

„Šli na lov,“ odpověděla Alice a sebrala něco ze stolu. „Řekli mi, že ti to nemám za žádnou cenu dávat,“ řekla a hodila po mě klíčky od mého auta. Oni mi je vzali?

„A proč mi je dáváš?“

„Protože tě mám ráda,“ řekla a zase se tak culila. Už jsem to neřešil a šel si pro auto. Budu se těch dvou muset potom zastat. Aspoň někdo v téhle rodině mě podporuje.

---

Když neslyším její myšlenky, je mnohem těžší ji hledat. Její vůně je hodně intenzivní, ale jako by vymizela z celého Seattlu. Prošel jsem ho několikrát a nikde jsem nic nenašel. Pomalu se rozednívá a ulice teď budou určitě plné lidí. Takže se bude schovávat. A já musím do školy. Z mých myšlenek mě probudí zvonění telefonu.

„Edwarde, vrať se domů, dnes už ji nenajdeš,“ řekla Alice do telefonu. Zavěsil jsem a povzdechl si. Proč já? Proč ona? A vydal se zpátky k autu.

Doma bylo dusno. Všichni čekali, až se objevím v obýváku, aby mi mohli dát přednášku. Já jsem radši vyskočil oknem přímo do svého pokoje. Převlékl jsem se a seskočil oknem zpátky. Sedl jsem si do auta a čekal, až nastoupí. Do školy se mnou jela Alice s Jasperem. Rose a Emmett jeli Rosaliným autem. Alice se stále tak culila a Jasper se tím asi taky nakazil. Nekomentoval jsem to, a tak jsme jeli do školy v tichosti.

Rose se mnou celý den nepromluvila. Tvářila se jako bohyně pomsty a ignorovala každou mou snahu navázat rozhovor. Přestal jsem se tedy snažit a začal plánovat svůj další výlet do Seattlu. Pojedu hned po škole. Nejdřív ale musím zavést Alice s Jasperem domů. Zbývala už jenom poslední hodina.

Hodina se vlekla jako zpomalený film. Těch 45 min. nebo také 2 700 vteřin - jestli jsem počítal dobře - bylo naprosto otřesných. Učitel si mě nevšímal a já jen celou dobu tupě zíral do lavice a myslel na ni. Jakmile zazvonilo, rychle jsem zmizel ze třídy. Mezi prvními jsem vstoupil na parkoviště a rychlým lidským krokem jsem se vydal ke svému autu. Rosalino auto už tu nebylo. Nasedl jsem do svého Volva a už se chtěl rozjet. Naštěstí jsem se zase zastavil. Málem jsem zapomněl na Alice s Jasperem. Ti by mi dali, kdybych je tu nechal. Ohlédl jsem se ke vchodu, ale oni stále nevycházeli. Nedočkavostí jsem klepal nehty o volant a každou minutu kontroloval čas. Bylo to k nevydržení. Když jsem je konečně zahlédl, plížili se k autu jako dva šneci. No vážně. A to jsou upíři. Měl jsem chuť vyletět z auta a normálně je zatáhnout. Když se konečně uráčili nasednout do mého auta, hned po zabouchnutí dveří jsem vystartoval a snažil se co nejrychleji dostat domů.

Řekl bych, že tohle byla moje nejdelší cesta domů. Než Alice vystoupila, ještě po mně hodila úsměv a v myšlenkách dodala: Hodně štěstí, brácho! Štěstí budu asi fakt potřebovat. Snad ji dneska najdu. Vytáhl jsem si z přihrádky CD a dal ho do sterea. Tu cestu si musím nějak zkrátit. Třeba to s hudbou půjde lépe.

Za Forks už jsem se rozjel do Seattlu plnou rychlostí. Předjížděl jsem všechny auta na silnici a vůbec mi to nevadilo. Ani jedno mi nestačilo. I když se mě pár aut snažilo předjet, stačilo šlápnout na plyn a byl jsem zase před nimi. Teď mi bylo předjíždění aut ale úplně fuk. Mé myšlenky běhaly pouze kolem Isabelly. Vůbec nevím, co jí řeknu, když ji najdu. Třeba bude chtít jít se mnou. A co na to Rose? Ale, kašlu na ni. Jestli jí bude něco vadit, je to její problém. Když se bude chtít přizpůsobit naší stravě, tak proč by nemohla zůstat s námi? Jenže, taky se mnou nemusí chtít jít. Dokážu od ní jenom tak odejít, když mě nebude chtít?

Hudba pomohla celkem dobře, protože už jsem tu. Takže teď už jenom někde zaparkovat a vydat se na další pátrací akci. Připadám si jako nějaký pronásledovatel. I když jím tak trochu jsem.

Zaparkoval jsem na jednom parkovišti v centru a šel pátrat pěšky. Prohledával jsem každou myšlenku lidí. I když jsem nevěřil, že ji někdo viděl. Místo toho viděli mě a všechny ženy se za mnou otáčely. Jejich myšlenky byly k nevydržení. Ve škole se to dá ještě vydržet, ale tohle…

Takže jediná stopa je vůně. Zrovna jsem procházel kolem dalšího parkoviště v Seattlu, když vtom jsem uviděl Rosalino auto. I když možná to bylo auto někoho jiného. Ne, nemohlo být někoho jiného. Rosalin pach byl cítit všude. Tak to není dobré. Přidal jsem co nejrychleji do kroku a následoval ho. Byl cítit čím dál víc. Už jsem byl skoro tam. Vedl k jedné postranní uličce na západě v Seattlu. Tohle nevěstí nic dobrého! Co tu dělá? Napadla mě jediná možnost a ta se stala hrůznou skutečností. Rosalie se skláněla nad mým andělem a držela ji za hlavu.

„Ne!“ zařval jsem a skočil po ní.

Rosalie

Edward to přežije! A my se aspoň nebudeme stěhovat. Nikdo nám nebude šlapat po štěstí. A ještě k tomu nějaká novorozená. Celý den jsem s Edwardem nepromluvila. A musela si chránit myšlenky. Nesmí vědět, co mám v plánu. Dneska končíme s medvídkem dřív. Odpadly nám odpolední hodiny. Naštěstí Edwardovi ne. Takže jsem Emmettka vysadila v lese, ať si zajde na grizzlyho. Byl z toho celý natěšený, že si ani nevšiml, co mám na sobě. No, teď se tím zabývat nemusím. Mám na starost něco důležitějšího. Přece jen to, co chci udělat, porušuje vše, co jsem slíbila Carlisleovi. Ale to se přece vztahovalo jen na lidi, ne? O upírech nebylo nic řečeno. Navíc, jednou už jsem to dokázala, tak to zvládnu i teď. Je dobře, že riskuju to, že mě bude Edward nenávidět? Přece jen je to bratr… Ale rodina jako celek je důležitější!

---

Leží tu a její tělo se otřásá vzlyky. Ani si mě nevšimla. Jen na moment je mi jí líto. Pak si zase vzpomenu na rodinu. Ta je nejdůležitější! Nemá cenu skočit za ní na zem. Nechci si ušpinit oblečení.

„Ehm, ehm…“ pronesu a začnu klapat podpatkem. Zvedne se svojí upíří rychlostí.

„Kdo jsi?“ pronese ke mně.

„Ta, která tě přišla zabít!“ objasnila jsem jí a zasmála se.

„Proč?“ zeptala se mě a vykulila své karmínové oči. Zase jsem se zasmála.

„Ničíš mi rodinu!“ odpověděla jsem jí chladně.

„Vždyť vás ani neznám!“ odvětila mi stejným tónem. Já však dodala:

„Už jen tím, že existuješ!“ A pak jsem po ní skočila. Nejdřív rychle uhnula. Tak jsem se po ní ohnala ještě jednou a srazila ji na zem.

„Á! Tys mi zlomila nehet!“ zařvala jsem na ni. Tak teď je to osobní. A skočila za ní na zem. Ona mě však odrazila na zeď. Co si to dovoluje? Chytla jsem ji za vlasy, ona ale nevydala žádný výkřik. Skočila jsem jí na záda a chytla za hlavu. Už jsem ji chtěla utrhnout, ale vtom se tu zjevil Edward.

„Ne!“ zařval a skočil po mně.

„Nech mě ji zabít!“ řvala jsem na něj. Ale on svůj stisk nepovolil a stále mě držel na zemi. Tohle nemělo cenu. Přestala jsem s ním bojovat. Vtom se tu objevila celá rodina. Co ta tu dělá? No jasně, v čele Alice. Naše známa jasnovidka…

Isabella

Měla stejné oči jako on. Shoda náhod? Ne! Ona mě na rozdíl od něj chtěla zabít. I když, jak můžu vědět, že on ne? Andělé přece nezabíjí! A něco uvnitř mne mi taky říkalo, že on mi nechce ublížit.

Najednou se tu zjevil a srazil ji na zem. Můj zachránce. Přestala se s ním prát a naproti mně se objevilo dalších pět upírů se stejnýma očima, jako měl on. Ten největší s černými krátkými vlasy se nahrnul k té vražedkyni a vzal ji do náruče. A přede mnou se objevil on.

„My ti neublížíme!“ řekl mi. Mám mu věřit?

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě ten nejstarší. I když vypadal tak mladě, mezi nimi vypadal jako vůdce.

„Bella,“ řekla jsem.

A tak jsem se dozvěděla o vegetariánství. A o tom, jak žijí. Jako rodina. Už jsem z nich neměla strach. Chtěla jsem se přidat k nim, ale co když to nezvládnu? Co když nezvládnu odolat lidské krvi? Odvrhnou mě? Zřeknou se mě? Nebo mi pomůžou? Nechápala jsem, jak to můžou vydržet. Nikdy jsem nebyla ve chvíli, kdy bych váhala. Váhala nad tím, zda mám přestat. Tahle možnost mě nikdy nenapadla. A i kdyby, zdála by se nedosažitelná. Tak ráda bych už nikdy neublížila člověku.

Všichni na mě byli moc milí až na tu vražedkyni – Rosalii. V jisté míře jsem ji chápala, chtěla chránit rodinu. Jenže já neznala pravidla. Nevěděla jsem, co obnáší upíří život kromě rychlosti, síly, krásy a pití krve. Slunce pro mě byla neprozkoumaná oblast a všechno ostatní taky. Nikdy bych nevěřila, že existuje i královská rodina upírů. Všechno to pro mě bylo úplně nové.

Navíc, něco mě táhlo k Edwardovi – tomu upírovi, co mě zachránil. Pohledy jsem mu oplácela. Občas jsem se usmála. Hlídal mě a čekal se mnou, až bude noc. Pak mě odvedl ke svému autu a odvezl mě k nim domů. Cestou mi vyprávěl různé historky. Byl velmi pozorný.

---

Cullenovi měli krásný dům. Ale kvůli mně se musí přestěhovat. Někdo by mě tu mohl poznat. Řekli, že se ještě ten večer sbalí a odjedeme. Někam mimo město, kde bych se mohla naučit odříkání lidské krve. A Edward mě teď vezme na lov. Kývla jsem na souhlas a vyšla ven. Celý jejich dům byl obklopen lesem.

„Bello, musím ti ještě něco říct,“ začal Edward. „Když jsi zmizela v Seattlu a nikdo tě nenacházel, tvůj otec Charlie, on…“

„Co se s ním stalo?“ zeptala jsem se se strachem.

„On… On se zastřelil,“ řekl. Zírala jsem na něj a nevěřila mu. Můj otec se nemohl zabít. Měl žít šťastný život beze mě. Jako předtím. To ne!

„Bello, já vím, že…“

„Ne! Nech mě být!“ zařvala jsem a utekla do lesa. Snažila jsem se běžet, jak nejrychleji jsem uměla. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to. Najednou jsem ucítila pach krve. Zaječela jsem a rozeběhla se tím směrem. Nešlo odolat. Byla jsem tomu pachu čím dál blíže. Mé hrdlo bylo spalováno plameny. Nešlo se zastavit. Vtom se přede mnou někdo objevil a já do něj narazila. Chytil mě pažemi. Zavrčela jsem. Snažila jsem se vyprostit z jeho pevného sevření. Házela jsem sebou v domnění, že povolí. Ale ne. Po chvíli už jsem byla klidnější. A přestala jsem se vztekat. Podívala jsem se na toho, který mě uklidňoval. Byl to Edward.

„Pšš, už je to dobré,“ řekl a vzal mě do náruče. Sedl si pod strom a kolébal mě v náručí. Vzlykala jsem.

„Bude to dobré, začneš nový život. Tvůj otec by to tak chtěl,“ řekl. Děkovně jsem se na něj usmála. Najednou se ke mně přiblížil a políbil mě. Nejdřív jsem si nebyla jistá, ale to uvnitř mě bylo silnější než nejistota. A tak jsem mu polibek začala oplácet. Po chvíli jsme přestali a zhluboka se vydýchávali.

„Asi jsem se zamiloval…“ řekl.

„Asi ano,“ řekla jsem a usmála se. Po dlouhé době, se můj život obracel k lepšímu. A to díky Edwardovi.

KONEC

----------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud jste si tuhle jednorázovku otevřeli a dokonce i přečetli, byla bych ráda, kdybyste zanechali komentář. Stačí smajlík, i ten potěší :).

A ještě bych chtěla tuhle jednorázovku věnovat CoLoR! Ona ví :).

Autor: Karamelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zachraň mě, nebo mě zabij!: