Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Začátek konce 2. část

13.11.2010 (18:45) • barushQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1139×

2. část

Edward mě opustil. Ano, už je to tak. Nevím, jestli je to správné, ale pořád ho miluji. Po tom všem. I po těch slovech. Po slovech, která mě uvnitř ničí. Nechtěl, aby se mi něco stalo, a přitom mě nejvíce bolí to, co mi sám řekl. On mě nemiluje. Nechce se mi tomu věřit. Přece si se mnou jen tak nehrál. Takový on není. Co když ale ano? Nosil na sobě masku? Byl to jen hajzl jako každý kluk a jen v mé přítomnosti nasadil nepropustnou tvář cudnosti? Myšlenky se mi v hlavě rojily jedna za druhou. Jedna ale předčila všechny. Ať už se Edward zachoval jakkoliv, jak bez něj dokáži žít? Co když už nikdy neuvidím Alice? Měla jsem velkou zlost. Ale na koho. Na Edwarda bych se nedokázala zlobit. Chtěla jsem pryč. Pryč z toho místa, kde ještě před chvílí stál on. Hrozně bolelo vyslovit jeho jméno. Nevydržela jsem to a rozeběhla se bezmyšlenkovitě lesem, nevím kam. Chtěla jsem ho najít.

Náhle jsem ale zakopla o vyčnívající část stromového kořene. Ležela jsem na chladné zemi a vzlykala. Má bunda začala promokávat, ale mě to bylo jedno. Nechtěla jsem vstát. Chtěla jsem tu zůstat. Zemřít. To mi našeptával jeden hlas v mé hlavě. Ten druhými ale řekl, ať to nedělám. Mám vstát, jít domů, a s někým si o tom promluvit. Zamyslela jsem se a rozhodla se. Přestala jsem vzlykat a s ubrečenýma rudýma očima opatrně vstala. Celé mé tělo se klepalo zimou a třáslo pod náporem zadržujících vzlyků. Místo toho, abych se vydala domů, jsem šla na opačnou stranu. Do La Push. Znovu jsem se rozeběhla, ale tentokrát pomaleji. Nechci se znova vyválet na zemi.

Celou cestu jsem za sebou slyšela nějaké šeptání a chechotání. Nechtěla jsem se ohlížet, a tak jsem do rezervace doběhla za deset minut. Namířila jsem si to k místním útesům. Vždy jsem si chtěla zkusit z nich skočit. A teď mám velkou šanci. Tak proč ji nevyužít? Došla jsem k nejvyššímu bodu útesu a stopla si těsně k okraji. Mám štěstí, že netrpím závratěmi, protože člověk, který je má, by to tady asi nevydržel. Takhle jen stát. Voda velkou silou narážela do kamen a skal. Slyšela jsem to silné šumění. Dovolila jsem si na chvíli zavřít oči. Vypustit všechny negativní myšlenky a zaposlouchat se do melodie vln. Levou nohou jsem přejížděla přes ostrou hranu, která vedla do hlubin moře. Stačil jediný krok a mohlo být po všem.

„Edwarde, miluji tě,“ zašeptala jsem a chtěla skočit z útesu. To by mě nesměl ale vyrušit neznámý a příjemně melodický hlas.

„Na tvém místě bych to nedělal,“ řekl potichu. Zvědavě jsem se otočila, kdo se mi opovažuje udílet nějaké rady zrovna teď. Za mnou stálo několik postav v černých pláštích. Kapuce měli sundané, a tak jsem jim mohla vidět do jejich nadlidsky krásných tváří. Něco mi říkalo, že bych je měla znát.

„Proč bych to neměla dělat?“ otázal jsem se všech, protože jsem nevěděla, kdo to byl.

„Protože tě Aro chce živou,“ zasmála se blondýnka. Už mi to bylo jasné. Jsou to upíři. Ale jiní. Tihle se živí lidskou krví. Mají rubínově červené oči. Co to povídala? Aro mě chce živou. Aro? Počkat. To jméno jsem už někde musela slyšet. Prohlídla jsem si je řádně ještě jednou, a potom mi to došlo.

„Volturiovi,“ zašeptala jsem. Hnědovlasý upír po její levici, kterému mohlo být tak šestnáct, když ho přeměnili, se zatvářil překvapeně. Myslím, že nebyl jediný, protože jsem odněkud uslyšela tiché zavrčení.

„Vidím, že Cullenovi tě už přestavili,“ řekl jeden blonďák. „Takže můžeme už jít. Tedy letět,“ opravil se. Letět, na co oni potřebují letadlo? A jaký měli důvod se mnou mluvit?

„Na co potřebujete letadlo? Do Volterry se snad dokážete dostat bez pomoci dopravních prostředků,“ udivila jsem se. Nevím, jak jsem se tu s nimi dokázala jen tak povídat bez toho, že bych se bála, že mi něco udělají. Pravda je, že kdyby tu byl Edward a miloval mě, asi bych se bála. Ale teď mi to přijde vše jedno.

„My ano. Ale ty ne,“ zase se zasmála ta blondýnka. Byl to takový ten posměvačný a zákeřný smích. Jak to myslela? Já ne. To znamená, že mě chtějí unést? Proč by to ale dělali? Kdyby mě chtěli zabít, tak se o to mohli pokusit už teď. Vzpomněla jsem si na to, jak mi řekla, že mě chce Aro živou. Na co mu asi budu. To by mě zajímalo. Nejsem v ničem výjimečná a zajímavá. Snad pro to bude mít pádný důvod a  vysvětlí mi to. Ale, jak nad tím uvažuji, může to být dobrá cesta k začátku mého nového života.

„Aha. Na to jsem zapomněla. A kdy vyjedeme? Mám si něco zabalit?“ usmála jsem se. Všech pět - nebo kolik jich tady vlastně bylo -  si mě měřili s úžasem ve tváři. Byli zaskočení. Blonďák se ale začal nahlas smát.

„Nech těch šaškáren, Demetri,“ napomenula ho ta upírka. Aha. Takže se jmenuje Demetri. Hezké jméno. Já je sledovala a čekala, kdy mi odpoví.

„Počkat, ty jsi to myslela vážně?“ zeptal se Demetri, který se přestal smát.

„Ne. Nemám chuť na vtípky. Před půl hodinou mě Edward opustil a smát se mi tedy opravdu nechce. I když bych se smát možná měla. Vypadá to, že začnu od znova. Ve Volteře,“ vyjasnila jsem mu to. On vyvalil své rudé oči až někam na zem.

„Bereš to jako nějaký výlet. Ale je možná dobře, že se na to díváš optimisticky a neděláš žádné cavyky kolem toho. Nechtěli bychom ti ublížit. Tedy spíše to máme zakázané,“ zavrčela zase ta upírka. „A jinak, žádné věci si sebou neber. Na hradě už je pro tebe všechno připravené,“ dodala a kývla na mladého hnědovlasého upíra, který jí byl docela podobný.

Ten se ke mně přiblížil a vzal mě za paži. Táhl mě za ní za ostatními. Šli jsme rychlou chůzí lesem. Nedělali vůbec žádný hluk. Bylo to, jako by nevážili ani gram. Asi po několika strašně dlouhých a tichých minutách jsme došli na odlehlé místo za lesem. Na něm stálo cestovní letadlo, asi tak pro třicet lidí. Došli jsem k němu a Demetri otevřel dveře. Poté mi pomohl dovnitř. Všichni měli studené ruce stejně jako Cullenovi. Stýská se mi po nich…

V letadle jsem seděla vepředu s tou blondýnkou. Letadlo pilotoval Demetri. Ostatní buď seděli někde po letadle, nebo byli v pilotní kabině. Nedalo mi to a já se musela zeptat.

„No, víš. Chtěla bych se tě na něco zeptat. Jak se vlastně jmenuješ?“ Nejistě jsem se jí zeptala. Bála jsem se, že ji nějak rozčílím, ale obavy mě přešly, jakmile se na mě obrátila a vykouzlila na tváři úsměv.

„Já jsem Jane. A ty jsi Bella?“ odpověděla. To jméno k ní docela sedí. Na její otázku jsem jen kývla. Zadívala jsme se totiž z letadlového okýnka. Míhali jsme našedlé mraky. Odtud ze shora měly věci a jiná tělesa úplně jiné rozměry. Oceán jsme už přeletěli a my se rychle blížili k pevnině. Všimla jsem si několika ostrovů v moři. To bude asi Sicílie. Ani jsem se nenadála a Jane mi řekla, že budeme brzy přistávat. Připoutala jsem se a čekala. Cítila jsem ten nepříjemný tlak, jak přistáváme. Byl to divný pocit, když letadlo opět stálo kolečky na pevné zemi. Když se zastavilo úplně, odepnula jsem se. Vstala a po boku s Jane vyšly.

„Bello, neboj se. Bude se ti tam líbit. A Aro není zase takový bručoun,“ dodala a začala se smát. Já se k ní přidala. Kluci se na nás nevěřícně dívali. A já se jim nedivím. Když jsme nasedali do letadla, nemohly jsme se skoro vystát, a teď se tu bavíme jako kamarádky.

Rozhlédla jsem se okolo a všimla si hradu, který stál asi padesát metrů přede mnou. Zhluboka jsem se nadechla a šla vstříc svému osudu…

Možná napíši kapitolovou povídku, která by na tento děj navazovala, ale je to jen na vás.

Autor: barushQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek konce 2. část: