Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Welcome to my life

06.02.2012 (20:00) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1521×

Pevněji jsem prsty obemkla hrnek s kávou a upřela nepřítomný pohled ven z kuchyňského okna. Počasí dokonale kopírovalo mou náladu, schylovalo se k bouři, vítr ohýbal tenké stromky v zadní části zahrady, až mě na vteřinu napadlo, jestli ten nápor jejich štíhlé kmeny vydrží a nezlomí se.

Zvedla jsem hrnek ke rtům a upila trochu horké tekutiny v něm. Cítila jsem, jak mnou prostupuje příjemné teplo a do zkřehlých prstů, jimiž jsem doteď pevně držela hrnek, se mi pozvolna vrací cit. Po několika hodinách strávených běháním v lese jsem pomalu ani necítila, že nějaké mám.

A to vše jenom kvůli tomu, že ten pitomec Jared to nemohl vydržet bez své milované Kim. Hlídku za něj přece může vzít Leah, té to určitě nevadí…

Komu by taky vadilo mrznout několik hodin v lese a čekat, než se jej někdo milostivě uráčí vystřídat? Nikdo se mě ale nezeptal na můj názor, nikoho nezajímalo, že už teď kvůli svým povinnostem vůči kmenu zanedbávám školu i vše ostatní. Takový luxus jako vydatný spánek trvající déle než šest hodin jsem si poslední dobou odepírala. Myslíte si, že to snad někoho zajímalo?

Ne.

Na vteřinku mě popadla strašná touha prostě utéct od toho všeho někam daleko. Od Sama, smečky, své rodiny. Na několik dní zmizet a zkusit se vyrovnat s minulostí. Nejspíše jsem ale na takový čin nebyla dost odvážná. Přece jen, nemohla jsem tady nechat mámu samotnou pouze se Sethem. I když to byl vždycky její miláček. Ten mladší, roztomilejší, zatím ještě nepoznamenaný životem.

Taky jsem taková bývala, ale ty časy jsou dávno pryč. Vše se zhroutilo v jeden okamžik a krutá hra osudu mě srazila až na samotné dno.

Do you ever feel like breaking down?
Do you ever feel out of place?
Like somehow you just don't belong
And no one understands you
Do you ever wanna run away?
Do you lock yourself in your room?
With the radio on turned up so loud
That no one hears you screaming

Na rameni jsem ucítila dotek, a ačkoliv byl lehký, polekala jsem se natolik, že jsem na sebe téměř vylila zbytek chladnoucí kávy.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ zašeptala unaveně máma a posadila se na židli vpravo ode mě. Jenom jsem pokývala hlavou a znovu přiložila hrnek k ústům. „Leah, neměla by ses tolik trápit. Vím, je to těžké, ale zbytečně s tím vším bojuješ,“ začala máma, ale já jsem ji nekompromisně přerušila.

„Ne, nevíš vůbec nic. Proč mi všichni tvrdíte, že mě chápete?“

„Nejsi jediná, komu táta chybí, ale už je to rok.“

„Už je to rok, že? Nejvyšší čas dát se dohromady s Charliem, že? Táta už je pod zemí, tak proč to protahovat?“ rozkřikla jsem se a prudce položila hrnek na stůl. Vyskočila jsem na nohy, několika dlouhými kroky přeletěla kuchyni a zamířila do svého pokoje. Schody jsem brala po dvou a třásla se vztekem a potlačovanými slzami.

Vteřinu před tím, než jsem za sebou zabouchla dveře a otočila klíčem v zámku, jsem zaslechla z kuchyně tiché a překvapené: „Leah.“

No you don't know what it's like
When nothing feels all right
You don't know what it's like
To be like me

To, že jsem to přehnala, mi došlo sotva jsem se otočila čelem do ztemnělého pokoje.

Neměla jsem právo to říkat, natož bránit mámě ve štěstí, ale bylo to těžké. I po tom roce jsem si nemohla zvyknout na to, že jeho židle u čtvercového jídelního stolu je prázdná. Stále jsem v koutku duše doufala, že v neděli odpoledne s prutem v ruce a batohem na zádech vejde do dveří a hlasitě se začne chlubit svým úlovkem.

Charlieho jsem měla ráda, byl to dobrý chlap, ale tátu už mám. Jeho místo nemůže nikdo nahradit, to jsem nehodlala dopustit. Připadalo mi to jako zrada, téměř zneuctění jeho památky. Bylo mi sice jasné, že Charlie o nic takového neusiluje, že se nechce vetřít na místo našeho táty, i tak ale jsem v okamžicích, kdy jsem viděla jeho policejní auto zastavovat před naším domem, pokaždé protáhla obličej a raději se uklidila pryč.

Věděla jsem, že táta by nikdy nechtěl, abych se takto chovala, ale nemohla jsem jinak.     

To be hurt
To feel lost
To be left out in the dark
To be kicked when you're down
To feel like you've been pushed around
To be on the edge of breaking down
And no one's there to save you
No you don't know what it's like
Welcome to my life

A poté tady byl samozřejmě on. Sam.

Právě on mě tolik zranil, shodil do propasti a prostě zmizel z mého života, alespoň se o to pokoušel.

Nenáviděla jsem jej. Nenáviděla jsem ten jeho úsměv, který mě pokaždé přinutil zjihnout. Nenáviděla jsem jeho veselý smích, protože kdykoliv jsem jej zaslechla, vzpomínky plnou silou zaútočily na mou mysl a znovu a znovu mě zraňovaly. Nenáviděla jsem jej, jelikož mi tvrdil, že mě miluje. Nenáviděla jsem jej proto, že mi v tomto nelhal, ale ona je prostě jeho druhou polovinou. Nenáviděla jsem jej proto, že už nebyl můj, ale její.

Nenáviděla jsem i svou sestřenku, proklínala jsem ten její nápad přijet sem na prázdniny. Nenáviděla jsem ji za to, že nesebrala odvahu říct mi to sama a do očí. Jistě, bolelo by to stejně jako, když mi to s ledovým klidem říkal on, ale nezlobila bych se na ni tolik.

Nejvíce jsem ale nenáviděla sama sebe, protože jsem se přes to nedokázala přenést. Všechny vzpomínky byly tolik živé, byla jsem tak šťastná. Teď jsem ale musela poslouchat jeho zbožné myšlenky týkající se jí. I přes to jsem se od něj ale nedokázala držet dál. Bylo tak těžké být blízko. Vždycky jsem místnost, v níž byl, opouštěla téměř úprkem, ale pokaždé jsem se vrátila, nedokázala jsem si od něj držet odstup.

Do you wanna be somebody else?
Are you sick of feeling so left out?
Are you desperate to find something more?
Before your life is over
Are you stuck inside a world you hate?
Are you sick of everyone around?
With their big fake smiles and stupid lies
While deep inside you're bleeding

Bylo mi z toho všeho špatně. Z mého zkaženého života, z té prokleté genetiky, díky které jsem se občas měnila ve velkého vlka. Ale nejhůř mi bylo ze sebe samé. Tak zoufale jsem si přála začít znovu, žít život někoho jiného.

I přes povzbuzující řeči všech kolem sebe jsem nevěřila, že zrovna mě čeká nějaký happy end. Nemohl, protože jediné, o co jsem stála, bylo tak nedosažitelné a vzdálené, že nemělo cenu na to ani myslet.

No one ever lied straight to your face
And no one ever stabbed you in the back
You might think I'm happy but I'm not gonna be okay
Everybody always gave you what you wanted
You never had to work it was always there
You don't know what it's like, what it's like

Tolik jsem záviděla svému mladšímu bratrovi. V jeho podání byl svět krásný, žít bylo stejně snadné jako dýchat. I když se mnou sdílel myšlenky, nedokázal pochopit, jaké to je cítit se zrazený, osamělý, zničený, cítit tu neuvěřitelnou bezmoc a nemoct s tím nic dělat. Doufala jsem, že právě on by mohl mé chování chápat a tolerovat, ale byl to právě on, kdo ostatní nabádal, ať si mě nevšímají, že se s tou mojí zahořklostí a věčnou zlobou nedá nic dělat.

To be hurt
To feel lost
To be left out in the dark
To be kicked when you're down
To feel like you've been pushed around
To be on the edge of breaking down
And no one's there to save you
No, you don't know what it's like
Welcome to my life

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Welcome to my life: