Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vzpamatuj se, Isabello!

10.09.2009 (15:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5342×

Nechala jsem počítač zapnutý a musela jsem pryč. Tohle bylo naposledy, co jsem jí ublížila. Možná, že bude chvíli smutnit, ale spoléhala jsem na svého dokonalého manžela, že naší dceři pomůže. Dostane jí z toho. Byl takový. I jemu tím ublížím. Věděla jsem to stejně dobře, jako to s Renesmee, ale musela jsem. Proklínala jsem sama sebe za to selhání. Edward byl sice velice chápavý a neustále mi opakoval, že já za to nemohla, ale nepřesvědčil mě. Nikdy jsem podle něj za nic nemohla a Nessie se mu v tomhle dost podobala.  Když odejdu, zachráním je od Jane, která by se mohla vrátit. Nevěděla jsem, kam jdu a proč. Prostě jsem jen běžela za nosem a vyhýbala se stromům. Chtěla jsem se někde schovat a umřít. Umřít. Jaká ironie to byla? Když jsem byla člověk, přála jsem si být nesmrtelná, jako moje životní láska a teď? Když mám vše, utíkám od toho. Ne, neutíkám, zachraňuji je. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Zastavila jsem se na bývalé hranici La Push. Dívala se do dálky a odhadovala, co asi teď Nessie dělá. Sedí u počítače? Volá mě? Pláče? Ne, nejspíš ještě ani neví, že se něco děje. Cítila jsem ji ve vzduchu. Mojí holčičku, vonící jako to nejdokonalejší jídlo a ještě perfektnější parfém, díky kterému jsem neměla touhu jí zabít. Milovala jsem jí. Špičkou boty jsem nakreslila na zem čáru. Tam byla před sedmi lety hranice. Tady mě Edward předával Jakobovi a ani jeden se přes ní neodvážil. Oba ctili smlouvu. A pak jsem přišla já a vše se změnilo. Nastalo příměří, které však nezabránilo útokům a rozšiřování řad vlkodlaků. Můj andílek si jednoho z nich chtěl vzít. V krku mě sevřela pálivá bolest, ale nebyla to žízeň, ale pouhý zbytek po pláči. Jen suché a bolestivé vzlyky. Můj štít, který teď seděl přesně tam, kde měl, mě uchránil před Edwardem. Netušil, co chystám. Když jsem mizela z domu, slyšela jsem ho u Carlislea v pracovně. Emmet si vteřinu po mě sedal k počítači. Taky nic nevěděl. Esme mi to odpustí, jak jí znám a Rosalie se alespoň trochu uleví. Neměly jsme špatný vztah, ale tíhla spíš k Nessie, než ke mně. Jasper se možná toulal někde na lovu s Alicí. Cukla jsem sebou. Alice. Úplně mi vypadla z hlavy. Ona bude vědět, co dělám a chystám. Ale jak to může vědět, když to nevím já sama? Jako odpověď na mou otázku mi v kapse zazvonil telefon. Automaticky jsem ho zvedla během sekundy, aniž bych přemýšlela, kdo to může být.

„Ano?!“

„Můžeš mi říct, co to vyvádíš?“ Alice. Kdo jiný? Vrčela na mě do telefonu, jako vlastní matka.

„Můžeš mi říct, co si viděla?“

„To ty víš asi nejlíp, ne?“ krátce a suše jsem se zasmála.

„Neptala bych se tě, kdybych to věděla.“ Zavrčela jsem.

„Neviděla bych to, kdybys to nevěděla.“

„Alice, nemám náladu na hry se slovy. Prostě musím pryč.“ V telefonu to zakřupalo a můj společník se změnil.

„Bello, lásko, pojď domů, prosím.“ To ne! On ne! Okamžitě jsem chtěla zavěsit, ale prst se mi zarazil nad tlačítkem konec. Měla jsem šanci se s ním rozloučit. Říct mu, jak ho miluju. Když mě tenkrát opustil, vrazil mi tím kudlu do srdce a otočil s ní do všech stran. Teď to bylo jiné. Tohle byla správná věc, já ho chtěla zachránit. I přes neskutečnou bolest, kterou jsem cítila, jsem to považovala za nejlepší řešení.

„Já nemůžu, Edwarde. Já už nechci ubližovat, chápeš to?“

„Nikomu si neublížila, lásko, ale když se nevrátíš, teprve ublížíš. Ublížíš mě, Alici, Esme a hlavně Renesmee. Pláče a nedá se utišit. Mluvil jsem s ní a ona mi to řekla. Musíš se vrátit, kvůli ní.“ Sevřela jsem oči, abych se mohla soustředit, ale nepomáhalo to.

„Právě kvůli ní se vrátit nemůžu a ani kvůli vám.“ Šeptala jsem.

„Ani kvůli mně ne?“ ach, to nebylo fér. Hrál na tu nejslabší strunu. Spoléhal na mou lásku, která byla vždycky jen a jen jeho a tak to i zůstane.

„Pro tebe cokoliv, ale tohle ne.“ Nečekala jsem na odpověď a zaklapla jsem telefon. Chvíli jsem ještě sledovala les v la Push a pak jsem si to namířila k Port Angeles. Telefon jsem nechala na hranici rezervace. Snad, když Alice uvidí, kam mířím, nechají mě jít. Možná jen na čas. Sama sebe jsem se ptala, proč zrovna tam, ale nedokázala jsem si odpovědět. Na poslední chvíli jsem zatoužila vidět ještě naše místo. Tenkrát jsem tam vyrazila i s Nessie. Celá rodina jsme seděli v trávě a ona pobíhala kolem nás. Dokonalá idylka. Ani nevím jak, ale najednou jsem byla na místě. Louka se halila do temné noci a já přesto viděla jednotlivé listy trávy a květy, které pomalu odkvétaly s příchodem podzimu. Posadila jsem se a pohladila zem kolem sebe. Opět mě pálilo v krku, ale snažila jsem se to nevnímat. Vzduchem se nesla vůně Edwarda z včerejší návštěvy. Snažil se mi zvednout náladu a tak mě sem vzal. Bylo mi ho líto. Snažil se ze všech sil, ale já nemohla mluvit. Nešlo to. Stále jsem jen viděla Jane, jak na mě útočí a Edwardovu překvapenou a vyděšenou tvář. Nikdy to už nechci vidět. Můj štít v jediném okamžiku spadl a já byla zranitelná, jako člověk. Jane to snad vycítila, protože okamžitě se na mě usmála a mé tělo vzplálo. Jen řev lva mi zněl v uších. Řev mého manžela, který se vrhl na malou a bezcitnou Jane. Z posledních sil jsem vypudila tyhle myšlenky z hlavy. Už ne. Nikdy víc. tohle mi absolutně stačilo. V životě se mi nemíhalo tolik myšlenek v hlavě, když mi šlo o život, jako teď. Nebála jsem se o sebe. To ne. Můj život, nebo jak se tomu říká, když jste upír, byl naprosto vedlejší oproti životům Edwarda a Renesmee. Vstala jsem. Nemohla jsem si dovolit zůstávat tu dlouho. Musím pryč. Musím se dostat do cíle. Do Denali. Je tam Tanya a tam za mnou Edward nepůjde, doufala jsem. I když to stále zapíral, věděla jsem, jak na tom Tanya je, co se týče citu k němu a on nebyl masochista, aby jí ještě víc ubližoval. Ani za cenu ztráty své ženy. Rozeběhla jsem se a nechala Forks za sebou. Srdce mi pukalo a kdyby mohlo tlouct, nejspíš by žalem přestalo. Oni to zvládnou. Oni dva to zvládnou.Tanya mě uvítala mlčky, možná věděla, co se stalo. Byla jsem ráda, že nemluví. Chtěla jsem být sama. Vyhověla mi.

Jak jsem litovala, že nejsem schopná spát, brečet, nebo zapomenout. Tolik jsem si přála na vše zapomenout. Nedávat si vinu za to, co se stalo. Jenže to nešlo. Tanya byla tak hodná, že mě u sebe nechala, a když v domě zazvonil telefon, věděla jsem, kdo volá. Kdo jiný to mohl být? Alice? Edward? Byla jsem pryč jednu noc. Emmet jim určitě řekl, že jsem zmizela ve tmě. Edward musel šílet. Znala jsem ho moc dobře, abych to věděla jistě. Tohle bylo z mého hlediska to nejlepší, co jsem mohla udělat. Tanya vyšla ven a podávala mi mobil. Zavrtěla jsem hlavou, ale její pohled byl natolik přesvědčivý, že jsem nakonec sáhla po telefonu.

„Ano?“ zasténala jsem a věděla, co bude následovat.

„Proč si mě přestala milovat?“ Edwardův hlas byl zmučený a naplněný žalem. Sevřelo se mi hrdlo, a kdybych opravdu mohla plakat, plakala bych.

„Nikdy tě nepřestanu milovat, Edwarde.“

„ Odešla si.“ Vytýkal mi. Měl na to právo. Nevysvětlila jsem mu to, jak jsem měla. Nebyl čas. On by mě zastavil.

„Musela jsem odejít, Edwarde. Bude to tak lepší. Věř mi.“ Slyšela jsem jeho zklamaný povzdech.

„Nebude, Bello, miláčku. Vrať se mi.“ Prosil. Zavřela jsem oči a snažila se vypudit jeho umučenou tvář, kterou jsem si dokázala až moc živě představit.

„Nevrátím se, Edwarde. Nesmím se vrátit.“ Stála jsem si na svém.

„Dojdu si pro tebe.“ Sliboval a já věděla, že to tak je. Musela jsem okamžitě pryč. Někam, kde mě nenajde.

„A co Renesmee?“ zahrál na tu nejslabší strunu.

„Nemluv o ní.“ Zavrčela jsem.

„To na ní chceš zapomenou, jako na mě? Vážně to chceš?“ sevřela jsem dlaň v pěst při jeho slovech.

„To není fér, Edwarde.“ Sténala jsem.

„A tvůj odchod je fér?“ vrtěla jsem hlavou.

„Oni vás zabijí, jestli se vrátím.“ Vzlykala jsem.

„Nikdy nás nezabijí, Bello. Nikdo to nedovolí. Slibuju.“ Ty jeho sliby. Krásné a uvěřitelné, ale nesplnitelné.

„To nedokážeš dodržet, sám to víš. Ani já to už nedokážu.“

„Bello, lásko. Dokážeš to. Renesmee tě potřebuje, pomysli na ní. Neubližuj nám.“ Prosil a jeho hlas byl naléhavější než dřív.

„Takhle to bude lepší.“ Špitla jsem a položila telefon. Vrátila jsem se do domu a podala mobil Tanye. Dívala se na mě utrápeně. Samotnou jí zajímalo, proč jsem odešla.

„Bello promiň, ale jsi hloupá a malicherná.“ Zarazila jsem se. Zírala jsem na ní nechápavě několik vteřin. Já a malicherná? Já a hloupá?

„Proč to říkáš?“ Tanya se posadila na gauč a poplácala místo vedle sebe. Přisedla jsem si k ní a ona mě vzala za ruku.  „Dostala si vše, co si chtěla. Jsi jediná upírka, která je biologickou matkou. Jsi jediná, kdo upoutal celou Edwardovu pozornost, a že jich byly spousty, co o ni stály. Tomu věř. A ty? Co si s tím udělala? Utekla si od toho. Opustila si dokonalého manžela, který by pro tebe lámal skály a tu nejkrásnější dceru, kterou máš právě s ním.“ Tanya kroutila nechápavě hlavou. Měla úplnou pravdu, jenže já to do této chvíle neviděla.

„Málem ho kvůli mně zabili, Tanyo.“ Pokrčila rameny.

„Ale nezabili, ne?“ brala to vše s takovou lehkostí, až mi přišlo, že to opravdu je pouhá prkotina.

„Co se stalo.“ Vyzvídala Tanya.

„Přišla Jane, napadli nás a já ztratila štít. Prostě se na okamžik rozplynul. Jane to nějak vycítila a Demetri s Felixem napadli Edwarda, zatím, co ona si vychutnala mě. Byl to neskutečný pocit selhání. Bolelo mě to snad víc, než Jane a její vnitřní oheň. Viděla jsem, jak se Edward snaží dostat ke mně a tím si nekryje záda. Naštěstí přišli Carlisle s Jasperem a Rose.“ Tanya mě sledovala a s každým slovem valila víc a víc oči.

„ No a pak?“ dožadovala se pokračování.

„Utekli.“ Špitla jsem.

„Oni utekli?“ vyhrkla. Kývla jsem.

„Proto jsem odešla. Edward říkal, že přišli kvůli mně. Nemohla jsem je vystavovat dalším nebezpečím. Miluju je tak moc.“ Dívala jsem se na východ slunce.

„Vrať se k nim. Tuhle chybu příště neuděláte. Vím to.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Musím jít dál. Musím pryč. Edward přijde. Vím to. Nenechá to jen tak, dokud bude vědět, kde jsem. Dám se na život Nomáda. Proč ne? Není na tom nic špatného. Potulný život. Oni zapomenou. Nessie zapomene. Je mladá a představ si, že se chce vdávat.“ Zasmála jsem se. Po dlouhé době jsem se opět zasmála. Znělo to, jako rajský zpěv. Dlouho jsem to neslyšela.

„Rozmysli se pořádně. Nenech to takhle skončit.“ Zamračila jsem se.

„Naučím se stopovat a najdu jí. Až se tak stane, zabiju jí a pak se vrátím, jestli o mě budou ještě stát.“ Vstala jsem, ale Tanya mě stále držela za ruku.

„Ještě den, prosím.“ Věděla jsem, že to je pouze zdržovací taktika, ale snad jsem i já v hloubi duše doufala, že se to Edwardovi podaří a přemluví mě. Kývla jsem a vyběhla ze dveří zpět mezi stromy. Sledovala jsem nebe do chvíle, než se začalo stmívat. Vzpomněla jsem si na Edwardova slova, tenkrát, když jsem byla ještě člověk.

„Stmívání je pro nás jediná bezpečná chvíle. Končí den a nastává noc. Noc je tak čitelná, nemyslíš?“ ano, noc. Stále stejná. Černá, temná pro lidské oko. My však viděli víc. Viděli jsme, jako ve dne. Slunce zapadlo a já sledovala hvězdy. Viděla jsem v nich oči mého manžela. Zlaté, jako rozteklé zlato.

„Čekáš na mě?“ ozval se jeho hlas. Zavřela jsem oči. I po těch letech se mi s ním lépe mluvilo, když jsem ho neviděla. Bylo lehčí odolat.

„Asi ano.“ Cítila jsem jeho dlaň na mých vlasech.

„Chyběla si mi.“ V krku mě spalovaly slzy.

„Bello, pojď se mnou domů.“ Zasténal.

„Edwarde, ne.“ Stála jsem si za svým.

„Slíbil jsem Nessie, že se vrátím s tebou. Přišla k nám. Byla celá odřená a potlučená. Spadla do rokle.“ V tu chvíli jsem seděla a dostávala se do šoku. Do transu, jaký mívají matky, když se mluví o jejich dětech.

„Co se stalo? Je v pořádku?“ Edward měl zlomený výraz.

„Není v pořádku, Bello. Renesmee se tě vydala hledat na vlastní pěst. Zešílela. Hledala tě až do noci. Nemůže tě nechat odejít, stejně, jako já. Utekla Jakobovi, musel si pro ni přijít, byla rozhodnutá, že se vydá na cestu se mnou. Nezabránil bych jí v tom. Je po mamince. Paličatá a rozhodná.“ Musela jsem se usmát.

„Můžu mít prosbu, Bello?“ díval se na mě stále smutněji a smutněji. Kývla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli to dokážu splnit.

„Chvilku se nehýbej.“ Zašeptal a naklonil se ke mně.

„Nehýbej se.“ Zopakoval, když jsem se chtěla pohnout. Vzpomněla jsem si na náš první polibek a na ta stejná slova. Věděla jsem, že mi chce připomenout, že tenkrát to bylo riskantnější, než teď. Přitiskl své rty na mé a uzamkl mě ve svém objetí. Dnes to bylo o mnoho lepší, než v dobách, kdy jsem byla člověkem. Objal mě a držel v náruči, dokud jsem nepromluvila.

„Půjdeme domů?“ vyhrál. Jako vždy, vyhrál. Jeho rty, jeho přítomnost. Moje vzpomínky. Byly horší chvíle. Tenkrát mi po krku šel James, Lurant a Victoria a já byla člověk. Nedostala mě ani armáda novorozených, tak proč by měla vyhrát Jane?! Nedovolím jí, aby mi ještě někdy sáhla na rodinu. Vešli jsme do domu, abychom se rozloučili s Tanyou a já poprvé viděla, že i ona se řadí do fronty za mnou a vyčkává, než se Edwarda vzdám a nebo on nechá mě, ale do té chvíle bude oporou jak pro mě, tak pro něj. Nezradí nás. Podrží nás a pomůže nám. Objala jsem jí.

„Díky.“ Zašeptala jsem.

„Není zač. Ještě drobnost.“ Tanya se zahleděla Edwardovi do očí a jeho tvář se zkřivila v bolestném výrazu. Píchlo mě v hrudi. Nesnášela jsem tyhle pohledy.

„Díky, Tanyo. Nikdy ti to nezapomenu.“ Tanya se usmála a mávla rukou.

„To je za to, co provedla Irina.“ Její sestra před sedmi lety přivedla italskou královskou smečku do Forks. Edward jí objal a políbil na tvář. Krátce se zasmál a zavrtěl hlavou. Pak se postavil opět po mém boku a vydali jsme se na cestu domů.

„Už mi nikdy neber srdce.“ Prosil mě Edward.

„Ale já ti tam nechala to své. To byl dobrý obchod.“ Zavrtěl se smíchem hlavou. Konečně z něj to napětí spadlo a byl to můj milovaný Edward.

„Špatný obchod. Já nechci jen srdce, chci tě celou, Bello. A navždy.“ Křičel, když mi utíkal. Smála jsem se. Zase to bylo, jako dřív. Sice jsem měla stále v hlavě myšlenku, že Jane, dostanu sama, ale Tanya s Edwardem měli pravdu. Nedostane nás, když budeme stát jeden při druhým. Těšila jsem se na Nessie. Dlužila jsem jí tolik vysvětlení. Ani jsem jí nemohla kárat za její útěk a pátrání. I když mohla. Bylo to nezodpovědné. Doufala jsem, že bude mít větší radost, než vzek, že jsem zpět. Edward se ke mně přiřítil z úplně jiného směru a chytil mě do náruče.

„Pozor na kýlu.“ Smála jsem se.

„Spíš na hlavu, mám pocit, že jsem jí zase ztratil. Když tě nevidím každý den, přijde mi, že si ještě krásnější. A to jsem si myslel, že už to nejde.“ Zamračila jsem se.

„Cože? To je to tak zlé?“

„Ne, Bello. Jsi ta nejkrásnější, nejdokonalejší a nejladnější bytost, jakou znám. Čekal jsem na tebe devadesát let. Miluji tě. Jsi můj celý život, Bello.“ Rozpaky mě přiměli se hlasitě zasmát. Proč jsem od tohohle muže utekla? Co víc bych si mohla přát? Měla jsem vše, jak řekla Tanya. Měla pravdu. Teď jen postavit se Renesmee. Edward by jí nenechal samotnout, kdyby nebyla v pořádku. Snad. Domů jsme přišli druhý den k poledni. Alice mi skočila kolem krku a Esme mě málem rozplakala, když sama vzlykala a tiskla mě k sobě. To bylo vše. Jasper nám přidal trochu klidu a nikdo se mě na nic neptal. Ani Edwarda, pokud já vím. Bylo to fajn, nemuset vysvětlovat nic, co jsem sama nechápala. Večer mi Edward řekl, že mu volal Jakob. Takže už věděli, že jsme zpět. Jen sebrat odvahu a zavolat Nessie. Naštěstí to není oční kontakt. To zvládnu. Ale ne dnes a asi ne ani zítra. Možná pozítří. Můj strach se mi opět vracel do těla…

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpamatuj se, Isabello!: