Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vítej v říši divů, Alenko!

05.09.2010 (16:00) • Pajam • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 5253×

Vítej v říši divů, Alenko!

„Tohle je mé město!“ rozčiloval se mladík s nezvykle bílou kůží a červenýma očima, které mu nenávistně jiskřily.

„Ale, drahoušku. Pleteš si to, tohle město jsem získala, ještě když jsi byl v plenkách,“ odpovídala mu klidně žena, která vypadala jako jeho příbuzná. Bledá pleť, červené oči, ale na rozdíl od něj neměla hnědé vlasy, ale černé.

„Ty mrcho!“ prskl. „Tohle místo jsem získal já ještě před zasáhnutím Volturiů,“ podal jasný fakt.

„Ale teď je moje,“ zvýšila hlas. „Prohrál jsi, získala jsem ho já!“

„Zabiju tě!“ pronesl muž chladně svůj slib a vzdálil se, protože se za ženou začali trousit novorození, které ona stvořila. Nechtěl zemřít on, ale ona bude muset pykat.

Říká se, že moudřejší ustoupí, právě podle toho se tento muž řídil. Nehodlal začít boj teď, když je nepřipravený a ona byla ve značné přesile. Musel ji dostat, i kdyby měl přeměnit půlku města, musel ji nakonec vidět na kolenou prosící o svůj život. Toužil být ten, který bude jejím posledním soudcem a oddělí jí hlavu od těla. Chtěl, aby věděla, že prohrála, a přál si, aby jediný, co před smrtí pocítí, byl pocit bezmoci a vzteku.

Naposledy se za tou ženou otočil a neslyšně si šeptal, že tohle jen tak nenechá.

***

Ve stejný čas, nedaleko od toho místa, se jedna dívka právě loučila se svou matkou. Odjížděla na čtrnáct dní k otci. Už nevydržela jeho smutný hlas, který jí říkal, jak mu schází, už nechtěla, aby se on musel trmácet až sem – do prosluněného Phoenixu. Rozhodla se, že s ním bude a pomůže mu tak alespoň na chvíli zahnat chmury.

Naposledy se rozloučila a šla si najít své místo v letadle. Jako odreagování si s sebou vzala MP4, do které si nahrála pohádky. Možná dětinské, ale rozhodně to umělo uklidnit a uspat. Stiskla tlačítko PLAY a ve sluchátkách se rozezněla hudba Disney znělky, po které následoval začátek Popelky.

Celou dobu dívka ani nedutala. Znala tuhle pohádku na zpaměť, ale pokaždé ji dokázaly naštvat Popelčiny sestry a její macecha. Rozesmát zase neposedné myšičky, které se jí snažily se vším pomoct. Na konci se jako obvykle jen zasnila a představila si i své „A žili šťastně až navěky.“ Nakonec nad tím zatřásla hlavou, lehce se usmála nad svou naivitou a spustila další pohádku – Šípková Růženka.

Neuvědomila si kdy, ale usnula. Ve svých snech se vracela do pohádkové země a znovu a znovu se jí zdály romantické příběhy, kde princeznou byla ona, a princ byl nějaký tajemný mladík, který ji vysvobodil ze spáru čarodějnice nebo jen zlé macechy. Jak sama tvrdila, princ nemusel mít bílého koně, spokojila by se i s hnědým, právě proto vždy přijížděl na svém hnědém oři a pomocí meče nasazoval svůj život, aby ji zachránil.

Probudila se s lehkým úsměvem a rychle chytala přehrávač, který jí sjížděl z klína. Vzpomínala na to, co se jí zdálo a měla z toho lehce růžové líce. Byla ještě dítě, ale vystupovala jako dospělá.

Po oznámení, aby se cestující připoutali, dosedli bezpečně na zem a dívka mohla začít hledat svého otce. Slíbil jí, že nemusí v Seattlu přestupovat na další let, protože ji tam vyzvedne. Proplétala se tedy davem lidí, kteří pospíchali na let nebo domů, a konečně se dostala před letištní halu. Vyzdvihla se na špičky a už hledala svého kníratého tatínka.

Viděla mnoho mužů s knírem, ale ani jeden neměl hnědý, kudrnatý vlasy, jiskřičky šibalství v také hnědých očí a přátelský úsměv, který Bellu vždy uměl přivítat. Věděla, že jeho pohled lásky je věnovaný jí – jeho jedinému dítěti. Pro všechny ostatní to byl nepřístupný náčelník policie, který byl oddán své práci a usínal teprve, když si byl jist, že jeho městečku nehrozí žádné nebezpečí. Byl ve své práci zodpovědný a odpovědný. Kde kdo říkal, že se oženil se svou uniformou, kterou měl neustále na sobě. Nikdo, kromě jeho blízkých přátel, ho neviděl v něčem jiném.

Stále se rozhlížela po celém okolí, ale nikde ho nemohla najít. Chvilku začala uvažovat, že by na ni zapomněl, ale pak uviděla, jak před ní zastavuje policejní auto a vytřeštila oči.

„Prosím, ať to není on,“ zašeptala zoufale a pro jistotu zkřížila prsty. Její přání ale nebylo vyslyšeno. Z místa řidiče se vysoukal muž v letech, který byl dívce velmi podobný.

„Bello,“ zaburácel a řítil se k ní. Auto nechal otevřené, byl si jist, že by mu ho neukradli. „Tak rád tě vidím.“ Pevně ji objal a Bella, jak se dívka jmenovala, překvapeně vydechla, a potom ho více neohrabaně taky objala – nemohla hýbat rukama.

„Ahoj, tati,“ špitla přidušeně.

„Holčičko, tak rád tě vidím. Páni, ty jsi vyrostla. Už je z tebe velká holka.“ Ačkoliv nebyl její otec nikdy velkým řečníkem, nyní z něj padal vodopád slov, který neměl konce. Bella jen trpělivě přikyvovala a občas se usmála.

„Tak pojď, nasedneme si a pojedeme,“ ukončil konečně to tsunami slov, které se přes dívku opravdu převalily jako velká voda a konečně ji nasměroval k autu, které skutečně nikdo neukradl.

Oba nasedli a ujížděli několika hodinovou cestu do městečka Forks. Ačkoliv byl předtím Charlie takový řečník, teď jen mlčel a na tváři mu pohrával úsměv. Byl nadšený, že má svou dceru u sebe a slova pro něj teď byla zbytečná. I Bella to tak cítila. Nebyla přímo nadšená, ale za ten jeho úsměv jí to stálo.

Ticho prolomil až Charlie, když s tichým: „Vítej doma.“ ji přivítal v jeho domě. Velmi si přál, aby se Bella rozhodla žít u něj, ale tušil, že každá matka je pro dítě něco víc, a proto se snažil si ji užít alespoň teď. Je to jeho vytoužených čtrnáct dní.

Vzal jí její jediné zavadlo a vedl ji do pokoje, který obývala už jako maličké miminko, které z toho ještě nemělo rozum. Ačkoliv v něm byla naposledy před třemi lety, poznávala každý detail. Zažloutlé záclonky se stále jemně vlnily v oknech a jejich původní vzor už na nich byl jen málo patrný. Dřevěná komoda měla stále ty rýhy od prstýnku, který tam Bella udělala, když o ni zakopla a rukou sjížděla až dolů. I postel zůstala stejná. Stále měla na sobě jeden okopaný roh, do kterého jako maličká naštvaně kopala a v myšlenkách nadávala. Jen jedna věc se tu změnila. Její houpací křeslo už nebylo rozpadlé, bylo opravené. Usmála se nad vzpomínkou, kdy skočila na svého otce, který v něm seděl, a ono se rozpadlo.

„Tak…“ začal rozpačitě. „Nechám tě tu samotnou, až budeš chtít, jsem dole.“ Usmál se na ni nervózně a odešel dolů. Bella si s výdechem sedla na postel a přemýšlela, co bude dělat.

Jako první se rozhodla si vybalit, protože jí mobil hlásil jasně: Prázdná baterie. S povzdechem se tedy sehla a začala pokládat hromádky oblečení na postel, která voněla čerstvou aviváží.

Po zapojení nabíječky se šla kouknout do okna, jaký je tu výhled. Rozhrnula záclonky a zadívala se na les za domem. Působil tajemně až skoro strašidelně, ale i přesto si vybavila, jak v něm kdysi hrála s nějakým chlapcem na schovávanou a Charlie je hledal. Jemně se usmála nad vzpomínkami, a pak sešla dolů za otcem.

Ten se schovával v kuchyni, kde se snažil Belle udělat překvapení a udělat jí něco k jídlu. Rozhodl se pro tu nejjednodušší věc – špagety. Člověk by nevěřil, že i to se dá pokazit. Nejen, že se mu slepily na dno hrnce, ale ještě na ně zapomněl a ony se úplně rozvařily. Bella sešla dolů do nevábně voňavé místnosti a zůstala stát ve dveřích. Charlie se právě pokoušel tu věc scedit.

„Nechceš pomoct?“ špitla potichu a očima zkoumala bílou hmotu.

„To je dobrý, za chvilku to budu mít,“ ujistil ji a dál bojoval. Bella pokrčila rameny a šla do obýváku, kde se posadila na gauč a pustila si televizi.

Charlie to mezitím vzdal a začal volat první pomoc – pizzerie. Po skončení hovoru se trochu nesměle odplížil za Bellou a odhodlával se k zeptání.

„Bells, vadilo by ti moc, kdybychom měli k večeři pizzu?“

„Ne, vůbec ne.“ Věnovala mu úsměv, aby se necítil kvůli tomu špatně. Viditelně se uvolnil a posadil se vedle ní.

Po výborné večeři si popřáli dobrou noc a šli spát.

Říká se, že co se zdá první noc pod novou střechou, to se prý vyplní. Bella si určitě teď přála, aby to byla jen povídačka. Ačkoliv nemohla ze začátku usnout kvůli dešti, tak později by chtěla vůbec nespat. Zdálo se jí o vlastní smrti, kde vypadala stále tak mladě jako nyní.

Další den ráno se vzbudila a nemohla si vzpomenout, co ji v noci vyděsilo. Věděla jen, že to nebylo nic pěkného. Rozhodla se, že to nebude řešit, a šla otci udělat snídani.

Celý týden ubíhal jak voda. Oba dva byli nadšení ze společného soužití, ale nepovedlo se přesvědčit Bellu, aby tu zůstala i po prázdninách. To se ale mělo brzy změnit.

Bella byla už od malička nešikovná, tak se nebylo čemu divit, že když šli společně s tátou na procházku do lesa, upadla a zlomila si nohu. Charlie pohotově zareagoval a vyvedl ji ven do svého auta, odkud se vydali okamžitě do nemocnice.

Ačkoliv dívka nemocnice nenáviděla, zkoušela přetrpět tuto dobu, protože ji ta noha začínala bolet. Předtím jí to nepřišlo, dokonce na ni mohla i došlápnout, ale teď s ní téměř nehla a začínala jí natékat.

Lékaři ji poslali na rentgen, aby věděli, co se přesně stalo.

Bella už ležela na pokoji a čekala na nějakého doktora, který by jí řekl, že to má jen naražené a může jít domů. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil elegantní, mladý muž v bílém plášti, který se tiše s někým dohadoval. Šel za ním až na pokoj a dívka tak mohla vidět velmi atraktivního mladíka s hnědými vlasy, které ve světle zářivky házely bronzové odlesky.

„Je mrtvá,“ stál si na svém ten mladík.

„Podívej se sám, že není,“ vymlouval mu doktor a pokynul nepatrně směrem k Belle. Ta jejich diskuzi sledovala a moc ji nechápala. Mladík se na ni zadíval a překvapeně vydechl.

„Není,“ připustil a nadechl se. To však způsobilo, že se jeho tvář zkřivila do bolestné masky a on s pohledem na doktora urychleně opustil místnost.

„Omluvte, prosím, mého syna, slečno. Ještě se nenaučil způsobům,“ začal lékař.

„Nic se neděje.“ Polkla a zavřela tak konečně pusu, která se při jejich návštěvě překvapeně otevřela. „Jsem Bella,“ dodala.

„Těší mě. Jmenuji se doktor Cullen a budu vás teď ošetřovat. Tamten nezdvořák byl Edward,“ představil sebe i syna.

„Těší mě,“ špitla potichu.

„Tak to vypadá, že si od nás odnesete sádru.“ Usmál se na ni zlehka.

„To ne,“ zaúpěla Bella a svalila se do bílých polštářů. Lékař se jen tiše zasmál a dál vypisoval papíry.

Bella vycházela z nemocnice už s novým přítelem na noze. Nenáviděla ho už předtím, než se vůbec mohl nějak dotknout jejího těla. Věděla, že s ním bude mít teď hodně problému a vycházky jsou u konce. Nesnášela ho a nejraději by si to sundala.

Charlie se tvářil velmi starostlivě. Přikládal si za vinu, že za tu nohu může on, protože na Bellu nedával pozor. On ale už počítal s tím, že je starší a naučila se chodit. Jak bylo vidět, mýlil se. Stále byla stejně nešikovná a měla smůlu. Možná i větší než dřív.

Poslušně se doma posadila do gauče a s trpitelským výrazem pozorovala svou nohu.

„Nemám tě ráda,“ zašeptala směrem k sádře. „Nesnáším tě, ty malá potvoro! Měla bys utíkat na míle daleko, protože to se mnou nebudeš mít jednoduché!“ vyhrožovala tiše bílé věci na noze, která zarputile mlčela, skoro to vypadalo, jako by se Belle vysmívala.

„Nedáš si něco k jídlu?“ přerušil její nadávky Charlie, který chtěl, aby se alespoň trochu usmála.

„Ne nic, díky, tati.“ Otočila se na něj. Přisedl si k ní a následoval její pohled na nohu. Bella se odvažovala k jedné otázce, ale naštěstí Charlie začal sám.

„Ještěže tě ošetřoval doktor Cullen. Je nejlepší v naší nemocnici,“ pěl chválu.

„Doktor Cullen? To byl ten mladý doktor, co mi zkazil život?“ dělala ze sebe hloupou.

„Ano, to byl on. Ale není tak mladý. Má pět dětí asi ve tvém věku. A také manželku, kterou skutečně miluje, čímž kazí romantické sny sestřiček,“ smál se. Na jeho pleti to vykouzlilo roztomilé vrásky kolem očí.

„Byl s ním jeho syn. Tuším, že mi ho představil jako Eduarda,“ snažila se rozpomenout. Ve skutečnosti jeho jméno pokazila schválně. Nechtěla, aby viděl, že ji ten mladík velmi učaroval.

„E-edward,“ smál se. „Ano, je to jeho nejmladší syn. Občas je s doktorem v nemocnici, protože se prý chce zlepšit, aby mohl být také lékař, ale neposílají ho k žádným vážným případům. Jen k takovým obyčejným, kde ani neteče krev,“ uklidnil se.

„Byl moc pěkný,“ připustila plaše a schovala okamžitě svou tvář za vlasy, které si nechala spadnout do obličeje.

„Taky je jediný volný, ale minule si mi jedna sestřička stěžovala, že je příliš chladný a s každým se baví jen tak dlouho, jak je potřeba.“

„Jak to víš? Kde jsi potkal tu sestřičku?“ ptala se a její tvář vykoukla zpoza hnědého vodopádu jejích lehce netočených kudrlinek vlasů.

Zrudl. „No, minule jsem měl potíže s rovinou,“ začal opatrně a během řeči se zadrhával. „Spadl jsem a čelo si škrtlo s mým stolem na služebně. Ještě teď mám jizvu. Koukej,“ chlubil se jako malý klučina, který ukazuje svá poškrábaná kolena a vypráví k tomu příběh, jak porazil mimozemské příšery a udělal si jen toto.

Bella se usmála a ťukla mu do čela. Vzala své berličky a vyšplhávala se směrem do pokoje. Měla ještě týden a doufala, že na konci toho pobytu tady, s tím bude moct už chodit.

Dny ubíhaly, měsíc se z cípečku odvažoval do stále většího tvaru a částečně už připomínal písmeno D, které znamenalo jediné. Brzy bude úplněk.

Na konci toho týdne šla Bella na poslední kontrolu ve Forks. Později si ji převezme její lékař ve Phoenixu, který ji potají podezřívá z toho, že chce na pojistce vydělat.

Vstoupila do bílé budovy a už automaticky se začala strachovat. Zcela jistě se začínala bát nemocnic. Nebylo se čemu divit. Trávila tam téměř více času než doma.

Sestřička ji uvedla na pokoj a řekla jí, že za chvilku za ní přijde doktor.

Shodila nohy z lůžka a začala s nimi jemně kopat, zatímco se dívala po pokoji. Nelišil se moc od jiných, ale přesto si všímala každičkého detailu, aby se nenudila.

Po chvilce se za jejími zády otevřely dveře a slyšela dvojí kroky, jak vstoupily dovnitř. Ohlédla se a opět uviděla doktora s jeho synem. Ten si bez řečí sedl naproti ní a vzal si její nemocnou nohu do rukou, kde už měl připravený vraždící nástroj pro sádru.

Dívala se na něj, zatímco on sledoval pouze její nohu. Všimla si, že téměř nedýchal. Pozorovala každou jeho grimasu, ale téměř nehýbal s mimickými svaly. Lékař na ni mezitím mluvil, ale ona ho neslyšela, viděla pouze jeho syna. Ten, jakmile to dokončil, se na ni usmál a Belle se nepatrně zvýšil srdeční rytmus.

Po odstranění sádry se Bella ještě svezla na rentgen, a pak čekala na svůj verdikt.

Dopadlo to dobře, protože si nohu zlomila šikovně, takže to srůstalo bez problému, proto už dostala chodící sádru a s posledním pohledem na doktora a jeho syna, opouštěla nemocnici.

Mrzelo ji, že už Edwarda neuvidí, ale nemohla s tím nic dělat. Bydlela jinde, a i kdyby… Neměla šanci, myslela si.

Charlie se s ní dlouho loučil na letišti. Nechtěl ji pustit a ještě stále doufal v to, že by mohla změnit názor, místo toho mu ale přislíbila vánoční a jarní prázdniny.

Naposledy se na sebe podívali a Bella mířila do letadla, které ji mělo dovést domů.

Její maminka ji přijala opravdu velmi nadšeně. Začala okamžitě poskakovat, jakmile spatřila jen podobné tričko, které má Bella ve svém šatníku. Její nový manžel ji musel krotit, ale bral to s úsměvem, protože se mu to vůbec nedařilo.

Nakonec se Bella objevila a ji už nikdo neudržel. Vrhla se rychle na svou dceru a div ji neumačkala.

„Zlatíčko, tak moc se mi stýskalo,“ špitala stále dokola. Bella ji uklidňovala, že na tom byla podobně, ale sama cítila ve svém hlasu lež. Uvědomila si, že za celých těch čtrnáct dní na svou matku myslela pouze tehdy, když jí musela večer zavolat.

Renée ji rychle odváděla ven a Bella se pomalu trmácela. Pohledem hypnotizovala letištní budovu, u které měla pocit, že ji spojuje s domovem. Ačkoliv by se sama sobě předtím za tohle vysmála, musela si přiznat, že má raději déšť než slunce, zelenou než žlutou, tátu než mámu… Z okýnka se naposledy podívala ven a s povzdechem se vrátila zpět do své polohy. Poslouchala, co všechno se tu dělo, ale myšlenkami byla jinde. Ve Forks a částečně i v nemocnici.

Phil si všiml, že je více zamlklá než obvykle, ale nechtěl na to upozornit. Domníval se, že je jen unavená a až se vyspí, bude na tom líp.

Jenomže spánek nepomohl.

Byl už to týden od návratu, sádru už nechtěla nosit a i Renée si Bellu začala zkoumavě prohlížet. Stačil jí nepatrný náznak a věděla své. Bella se dívala na nějaký dokument o pralesích. Právě tam pršelo. Obvykle jí to způsobilo zhnusenou masku na tváři, ale teď se jen zasněně usmála.

Poznala to. A realita ji zasáhla nepřipravenou. Její holčička se u ní nemá dobře.

Večer, když se Bella vydala spát, si s Philem sedli do obýváku a Renée potichu spustila.

„Všiml sis, že je Bella více zamlklá?“ začala opatrně.

„Všiml,“ připustil.

„Mám dojem, že se jí stýská po otci,“ povzdychla si.

„Je to možné, ale my s tím nic nenaděláme.“ Pohladil ji chlácholivě po rameni.

„Něco mě napadlo, ale nechtěla bych o ni přijít.“ Odmlčela se. „Co kdyby se přestěhovala do Forks nastálo? Stejně věčně nejsme doma, a jestli by jí tam bylo dobře…“ Hlasitě polkla. „Možná by to pro ni bylo ideální řešení.“ Schovala svou tvář do jeho trika a pokusila se zahnat zrádné slzy. Nechtěla, aby od nich Bella odjela, ale také si nepřála, aby zbytečně trpěla.

„Zeptáme se jí,“ zašeptal jí do ucha. Pohladil ji po vlasech a lehce ji políbil na čelo.

Další den ráno se Bella probudila do nového dne a v celém domě bylo cítit napětí. Sestoupila dolů a až ji mrazilo z toho podezřelého ticha. Vždycky si dole povídali, ale teď bylo slyšet jen skřípání příboru o talíř.

„Dobré ráno,“ zašeptala při vstupu do kuchyně. Všichni se na moment zasekli, ale hned nato pokračovali ve své činnosti.

„Dobré.“ Usmála se na ni křečovitě mamka.

„Stalo se něco?“ zeptala se na otázku, která ji trápila nejvíce.

Ticho. Nikde se nic neozývalo. „Chtěli bychom s tebou mluvit,“ pronesl Phil a pohledem hypnotizoval Renée.

„Stalo se něco?“ zopakovala svou otázku, ale teď v tom byl menší hysterický podtón.

„Neboj, nic se nestalo.“ Sebrala se její matka a sedla si naproti ní. „Jen se nám nelíbí, že jsi poslední dobou tak zamlklá.“

Sklopila zrak. Štvalo ji, že si všimli, že s ní něco je. A to se snažila, aby na nic nepřišli. Velmi se jí stýskalo po jejím otci, ale ještě víc po tom chlapci s tajemnýma očima. Chtěla o něm zjistit víc a poslední dobou ji její sny dost nervují. Nezdá se jí o nikom jiném než o něm.

„Víš, napadlo nás…“ začala, ale nemohla to vyslovit.

„Třeba bys chtěla bydlet u svého otce a ne u nás,“ dokončil Phil, ale připadalo mu to, jako by to bylo strašně nevděčné, jako by se jí chtěl zbavit.

„Myslíte to vážně?“ Vykulila překvapeně oči a zrakem sjížděla po každém z nich.

„Ano, holčičko, já nechci, aby ses trápila, pokud ti je u Charlieho dobře, tak nám to vadit nebude.“ I přes to, co říkala, všichni věděli, že jí to vadit opravdu bude.

„Líbilo se mi tam,“ připustila potichu.

„Takže se přestěhuješ?“ pronesla šeptem Renée s pohledem upřeným k zemi. Pociťovala menší zradu, ale nechtěla to přiznat ani sobě.

„Jestli nechcete, tak tu zůstanu,“ vyhrkla hned.

„Je to tvůj život, se mnou už jsi byla dlouho.“ Snažila se na ni usmát, ale lesknoucí oči prozradily, že to nebude pro ni tak snadné.

„Ráda bych se přestěhovala k Charliemu,“ vyslovila konečný verdikt a čekala na odpověď, nic se nedělo. Jen dva odevzdané povzdechy.

Do konce snídaně už nikdo nepromluvil.

Bella se šla zeptat i otce, zda by u něj mohla bydlet. Znala až moc dobře odpověď, ale musela mu to oznámit. Ten byl samozřejmě nadšený, sliboval, jak si to spolu užijí a že už teď se těší. Dohodli si termín na poslední víkend v srpnu, aby začala chodit do školy už rovnou tam.

Renée mezitím zařizovala věci ve Phoenixu. Nebyla z toho nadšená, ale její dceři se vrátil úsměv do tváře a pro to byla ochotna udělat cokoliv.

„Co kdybychom vyrazili společně na poslední výlet?“ navrhla jednoho večera Renée.

„A kam?“ ptala se podezřívavě Bella.

„Do Kalifornie,“ zasnila se. Phil se tomu jen uchechtl a dál se nevyjadřoval.

„A kdy?“ pokračovala s otázkami.

„Třeba hned pozítří. Vyrazili bychom brzy ráno a jeli na dva dny. Mohli bychom spát v nějakém hotelu. Co ty na to?“

„Já jsem pro.“ Usmála se na svou matku.

„Já taky. Mám teď volno,“ souhlasil Phil.

„Dohodnuto.“

Na druhý den skutečně vyrazili autem do Kalifornie. Renée básnila, že by tady chtěla bydlet, jak je tam krásně slunečno. Z každého kamínku byla nadšená a nedalo se jí zastavit.

Večer se společně domluvili, že si udělají noční procházku a jako obvykle z toho byla Renée unešená.

„Podívej se na tu uličku. No není kouzelná?“ Ukazovala Renée na slepou ulici mezi rozpadlými domy.

„Jo, je,“ vzdychli ostatní, kteří z toho tak unešení nebyli. Navíc měl Phil pocit, že předtím zabočili špatně a teď jsou ztraceni.

„Tuhle cihlu chci domů,“ pokračovala Renée a ti dva už se ani nenamáhali s odpovědí. Nemělo to smysl.

„Vidíte tamhle tu lavičku? Tam si musíme sednout!“ rozkázala a hned se k ní hrnula.

Oba poslušně šli za ní a sedli si kolem ní.

Phil měl potřebu se někoho zeptat a ujistit se, že ví, kde jsou. Jenomže kolem nich nikdo nebyl. Renée si ničeho nevšimla, jen nadšeně naskakovala na lavičce a žvatlala cosi o překrásné rýze v silnici. Bella si všimla jeho znepokojení. Zvedla obočí v němé otázce, ale jen se na ni usmál a zatřepal hlavou. Nechtěl znepokojovat i ji.

Najednou se za rohem objevila mužská silueta, která se k nim přibližovala. Phil se chopil naděje, zvedl se a mířil si to směrem k němu. Zastavili se kousek od sebe.

„Můžu se vás zeptat, jak se dostaneme do centra?“ zeptal se Phil zdvořile.

„Do centra?“ promluvil nádherný, jemný hlas trochu zmateně. „Ale jistě, právě tam mířím. Pojďte za mnou.“ V jeho hlasu se objevilo nadšení. Jako by byl rád, že může jít s nimi. Phil to připisoval tomu, že nechtěl jít sám.

Bella se svou matkou se na jeho pokyn zvedly a šly za nimi. Renée se snažila krotit, ale její nadšení bylo strašně velké. Alespoň šeptem říkala, jak jsou zdejší lidé milí a rádi pomůžou. Potom začala popisovat toho muže, jak má krásnou postavu, pevné držení těla. Jen ji udivilo, že měl bělostnou pokožku, ale přisuzovala to albínství, jako měla ona. Jen oči nespatřila. Ty měl věčně sklopené k zemi.

Vedl je po všech možných uličkách. Důvěřovali mu, neměli žádné pochybnosti. Jen šli za ním a snažili se krotit nadšení nejstaršího člena výpravy.

„Už tam budeme,“ zamumlal po chvíli a zabočil do nějaké uličky. Po vstupu si všimli, že na druhé straně je jen nějaká zeď.

„Jste si jistý?“ zeptal se Phil a začal trochu panikařit.

„Ale jistě. Jsem si jistý. Tady je konec vaší cesty.“ V jeho hlase šel slyšet smích.

Postupoval stále blíž, až byl jen kousek od Belly.

„Krásně voníš,“ zašeptal. „Ty budeš poklad mé armády,“ sklonil jí poklonu, o kterou skutečně nestála. Začala se třást strachy a nevěděla, co má dělat. Phil s Renée se před ní postavili a snažili se ji bránit, ačkoliv nevěděli proti čemu.

„Taky na vás dojde.“ Usmál se. „Nejdřív se musím nakrmit, zlatíčko, pak se budu věnovat jen tobě,“ zašeptal něžně Belle do ucha, když nepozorovaně obešel její stráž. Potom stejně neviditelnými pohyby se zastavil před Philem a rychle se mu zakousl do krku.

Obě ženy vykřikly a běžely k nim. Snažily se ho od něj odstrčit, ale ani s ním nehly. Neznámý jen hltavě pil a Phil upadal do bezvědomí. Ještě předtím zašeptal dvě slova, se kterými se chtěl rozloučit.

„Miluju vás.“ Potom se ještě párkrát mělce nadechl, ale nakonec jen zavřel oči a propadl se do temnoty. Neznámý ho nechal být. Jen si otřel ústa od krve.

Teď se obě vzdalovaly. Zastavila je až zeď, která jim překazila možnost útěku.

„Hmm… Vážně voníš skvěle.“ Nadechl se Neznámý kousek od Belly. „Vážně jsi mě zaujala. Chtěl jsem Vás zabít a toho muže si nechat, ale ty jsi mě učarovala,“ promlouval k Belle a nevšímal si na smrt vystrašené Renée. „Uvidíme se za tři dny, sluníčko. Nechám ti tvou mamku jako dezert.“ Usmál se a pohladil ji po tváři. Potom se velmi něžně sehl k jejímu krku, u kterého se labužnicky nadechl.

Bella ani nedýchala. Strach ji svazoval a ona nemohla hnout ani prstem. Vystrašila se i jeho posledními slovy, ačkoliv jim moc nerozuměla. Najednou ucítila na svém krku řezavou bolest. Slyšela jeho hltavé polykání a modlila se, aby už to skončilo. Nevěděla, kde je její matka, ale přála si pro ni, aby rychle utekla a nic se jí nestalo.

Najednou se odtrhl a zatnul čelist. Bella se svalila k zemi a pomalu cítila, jak ji začala obklopovat tma. Náhle cítila, jak tma ustupuje před velkým pánem, který si dělá nároky na její tělo. Vevnitř se téměř trhala na kousky. Tma utekla, jako by se začala bát, a namísto toho tu byl jen velký tyran, který spaloval její tělo, a zřejmě mu to dělalo potěšení.

Neznámý popadl zmítající se tělo Belly do náruče a Renée tvrdě přikázal, aby ho následovala. Poslechla ho, protože se bála o svou dceru. Ta vykřikovala bolestí a prosila, aby odešel a nechal ji zemřít. Neznámý se uchechtl a přitiskl její tělo víc k sobě, aby ji udržel a nespadla mu na zem. Držel ji pevně, ale přitom něžně.

Bella se mu zalíbila. Její viditelná křehkost pro něj byla kouzelná a fascinovala ho. Cítil, že bude opravdu jedinečná, až dokončí svou přeměnu.

Mezitím jen prosila, aby ji někdo zachránil, aby někdo uhasil to pálení. Prosila o jediné. O smrt.

Neznámý ji zavedl do polorozpadlé budovy. Nejdřív do jedné místnosti zavřel její matku, aby ty tři dny, kdy se bude její dcera měnit v krvelačné monstrum, přežila. Měla být její první potrava.

Potom Bellu odnesl do sklepení, aby alespoň trochu zdi ztišily její řev a ona nepřilákala nechtěnou pozornost. Už před ní tu takto trpělo pět mužů a dvě ženy. Ona byla podle něj nejhezčí. Hotový klenot. Diamant, který hází duhové odlesky na Slunci.

„Budeš stejná,“ zašeptal jí do ucha, ačkoliv ho nevnímala. „Taky se budeš třpytit. Budeš můj malý, kouzelný diamant. Určitě budeš i nadaná,“ zasnil se. Potom se zvedl a šel dát její matce vodu. Musela vydržet. Byl to jeho dárek pro ni.

Zatímco se Bella spalovala v ohni, Renée byla zavřená v kobce, která velmi páchla. Byla tam tma a zima.

Jednou za čas se dveře otevřely a dovnitř vstoupila postava, která jí nechala u dveří vodu v nějaké podivné nádobě. Nevnímala, jestli je čistá, nebo s ní něco je. Pokaždé se jen hltavě napila a nemohla přestat.

První dny oplakávala svého manžela, viděla ho zemřít, ale co ji trápilo víc, že nevěděla, co se děje s její dcerou. Neměla o ní žádné zprávy. Bála se, že jí něco udělal nebo ji snad zabil.

Na své pohodlí kašlala. Bylo jí jedno, že už tři dny nespala. Bylo jí jedno, v čem žije. Bylo jí jedno, že už tři dny nejedla. Jediná starost byla Bella.

Náhle se dveře otevřely a dovnitř vstoupil opět ten muž, který jí zabil manžela a sem jí nosil vodu.

„Pojď. Tvá dcera je už vzhůru,“ rozkázal výsměšným tónem.

Popadl ji za ruku a vedl ji do sklepení, kde Bella stála celá zmatená v jednom rohu a rozhlížela se kolem novýma očima. Byla ze všeho hodně zmatená. Hlavou stále škubala, protože všude cítila nebezpečí.

Najednou zavrzaly dveře a ona se přikrčila a výhružně zavrčela. Nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale vše bylo tak instinktivní, že nad tím ani nemusela přemýšlet.

„Vítej v říši divů, Alenko!“ pronesl s úsměvem mužský hlas ještě ve dveřích se stopou jízlivosti. Dovnitř vstoupil Neznámý s její matkou a Bella se nadechla, aby ji mohla oslovit.

Renée pocítila radost, že její dcera žije.

Malé břitvičky se Belle zapichovaly do krku.

Rudý opar jí zamlžil mysl.

Skočila.

Zakousla se.

„Bello!“ vykřikla Renée, ale už bylo pozdě. Její dcera se zakousla do jejího krku a hltavě polykala její krev.

Upustila mrtvé tělo své matky, kde už nebyla ani kapka krve, a opět se stáhla do rohu, připravená se bránit. Naproti ní stál stále Neznámý a ona se ho skutečně bála. Cítila z něj hrozbu. Jeho slizký úsměv jí způsoboval závratě. Oči ji propalovaly a zároveň svlékaly. Nepatrně se otřásla a více zavrčela.

„Ale no tak, zlatíčko. To mám jako vděčnost, že jsem ti zařídil nesmrtelnost?“ Usmál se Neznámý a pomalu šel k ní.

Bella se připravovala ke skoku, ale on po ní skočil dřív a uvěznil ji pod svým tělem. Zmítala se, prskala a kopala sebou, ale její novorozenecká síla jí byla k ničemu proti jeho zkušenostem.

„Jsi nádherná,“ zašeptal jí do ucha. Bella cítila jeho nechutný dech na tváři a snažila se utéct, zachránit se. „Nevzpírej se tomu.“ Políbil ji na ústa. V ten moment přestal být o něco pozornější. Využila toho a překulila se na něj. Hned na to utekla. Přeskočila svou matku. Ani si neuvědomovala, co předtím udělala. Nevěděla v tu chvíli, že ta žena pro ni znamenala hodně. Její lidské myšlenky byly zastřeny a chvíli trvalo, než si něco mohla vybavit. Jakmile ale ucítila tu lahodnou vůni, nezajímalo ji, kdo byla. Hlavně, že byla dobrá.

„Počkej!“ Zaslechla za sebou jasný rozkaz, ale stála, utíkala pryč. Vybíhala schody a už se blížila ke dveřím, za kterýma, doufala, měla být svoboda. Těsně před tím, na ni ale někdo skočil. Byl to Neznámý.

„Ty krávo! Jsi normální! Mohla jsi nás prozradit.“ Dal jí facku přes obličej. Nebolelo ji to, ale byl to takový pocit ponížení.

„Dělej, ty mrcho! Hejbni kostrou,“ poroučel jí. Aniž by ho mohla poslechnout. Chytl ji za vlasy a vlekl ji za sebou. Bella se škubala, ale jeho sevření nepolevilo.

„Nechte mě být!“ promluvila poprvé, co se přeměnila na noční nestvůru. Na vyvrhele pekel.

Neznámý se jen uchichtl. „To tak. Ještě jsem si neužil.“

Dovedl ji až do nějaké místnosti, kde spolu nebyli sami. Všude kolem bylo několik lidí, kteří si byli velmi podobní a všichni měli stejné, krvavé oči. Lekla se jich.

„Vážení, představuju vám nového člena armády. Tohle je Bella, jak jsem pochopil z výkřiku její matky,“ zakřenil se škodolibě a odhodil ji doprostřed místnosti. „Nezabijte ji!“ pohrozil ještě.

Bella se kutálela po odporně zapáchající zemi. Cítila lidské splašky, pot a někde mezitím i lákovou vůni. Podobnou jako měla ta žena. Až nyní, při jeho slovech, si uvědomila, kdo byla. Její matka. Renée.

Skutečnost by ji měla srazit na kolena, ale – ačkoliv ležela – zabývala se pouze strachem. Jen část jejího prostorného mozku se věnoval tomu, že je vrah.

Neznámý k ní přišel, sehl si a zašeptal tak tiše, že to nikdo kolem nemohl slyšet. „Myslel jsem si, že bych ti vše vysvětlil sám. Mohla jsi být můj oblíbenec. Královna tohohle města, ale jsi jen malá děvka, která si nezaslouží, abych jí věnoval pozornost.“ Potom se zvedl a ostatním přikázal, aby Belle vysvětlili, co jsou zač. Následně na to odešel.

„Vysvětlete jí to!“ rozkázal nějaký mladík se zrzavými vlasy.

Ostatní jen protočili oči a šli blíž k novému vězni.

„Jak ses sem dostala?!“ pronesla obezřetně nějaká žena. Měla krátké hnědé vlasy a prohlížela si Bellu od hlavy až k patě.

Bella neodpovídala, jen se pomalu sunula ke zdi.

„Tak řekneš nám už, co tady pohledáváš?“ zavrčel na ni nějaký muž za jejími zády a ona si překvapeně stoupla a přikrčila se do obranné polohy.

Všichni se náhle skrčili podobně. Jen ten první muž, co předtím ostatním nechával rozkaz, aby jí to vysvětlili, stál klidně za ní.

„To musím vše dělat za vás?“ pronesl dotčeně a chytl ji pod krkem. Škubl s ní dozadu. Bella zavrávorala, ale pevný stisk ji stále držel na nohou. „Z téhle se nic nedozvíme, blbci. Vždyť ani neví, co je.“ Nevěřícně kroutil hlavou nad jejich hloupostí.

„Kočičko, teď se uklidníš a my ti vše vysvětlíme, ano?“ zašeptal jí do ucha. Bella se otřásla a výhružně na něj zavrčela. „Buď hodná, myšičko, nikdo ti nic neudělá.“ Potom ji položil na zem a chytl ji za vlasy, aby mu neutekla.

„Zlato, nejdřív nás představím. Tvý jméno už víme. Takže, já jsem Jack, hlava tohohle.“ Rozmáchl se po ostatních, kteří si jen rezignovaně odfrkli. „Ta ženská, co se tě ptala jako první, je Lucy. Ta druhá je Katy.

Potom je tu Jeremy, Josh, Bob a Tom.“ Ukazoval postupně na mladíky, kteří si ji stále prohlíželi. „A to nejlepší na konec…“ Usmál se. „Jsme upíři!“

Bella se na něj překvapeně podívala. Chtěla se začít smát, ale pak si uvědomila, co způsobila své matce a to ji donutilo, brát to vážně.

„Všechny nás stvořil ten chlápek, co odešel. Jmenuje se Raul a je s ním děsná nuda. Ty jsi ho ale musela pořádně nakrknout, když s tebou tak hodil,“ smál se.

„Proč zrovna já?“ zeptala se plačtivě.

„A jéjej, naše princezna mluví!“ Začal se Jack smát. Chvíli trvalo, než se uklidnil. „To by ti měl vysvětlit Raul. Mele stále něco o tom, že tohle je jeho město a nějaká ženská si to odnese… Nikdo neví, o čem mluví, ale budiž.“

„To byla jen řečnická otázka,“ prskla Bella a chtěla se na něj otočit. Držel ji však stále za vlasy.

„Já vím, zlatíčko,“ zašeptal jí opět do ucha. Bella začala vrčet a škubat sebou, nebylo jí to ale moc platné.

„Už to ví?“ zeptal se někdo. Poznala ten hlas. Byl to Neznámý. Raul.

„A vzala to dobře,“ odpověděl mu Jack a stoupl si. Tím vytáhl na nohy i Bellu, kterou stále nepouštěl.

„Naučte ji bojovat. Večer se půjdeme najíst,“ rozkázal a opět odešel.

„Měla by se toho o nás víc dozvědět,“ připomněla Jackovi Lucy a dál si prozkoumávala své nehty. Byla to zbytečná práce, ale nudila se. Ta holka pro ni sice znamenala pozdvižení, ale byla tu už dost dlouho na to, aby si zvykla na nové přírůstky.

„Hm… Zlato, teď tě pustím, jestli se o něco pokusíš, tak ti urvu nohy!“ varoval ji a pomalu ji pouštěl, jakmile Bella necítila na své hlavě tlak, přikrčila se a opět všechny varovala svým vrčením. „Nováčci,“ vydechl a pomalu se k ní přibližoval.

Zezadu se k ní postavil Jeremy a pomalu ji chytl kolem pasu tak, že jí držel i ruce.

„Asi bys měla vědět to, že jsme nesmrtelní. Jo, je to tak, navždy pětadvacetiletý,“ smál se Jack. „Je to úžasný. Věčně mladej, jsem ten pravý pro tuhle existenci.“

Katy si odkašlala, aby ho navrátila zpět do reality a on se opět soustředil na vysvětlování.

„No jo. Prostě. Navždy ti bude tolik, kolik ti je. Co je největší prča, jsme nezničitelní. Zkus si do mě píchat kolík klidně sto let a já se ti budu stále smát. Svěcená voda je dobrá tak na umytí nohou a česnek není dobrej.“ Zašklebil se, ale po celou dobu se nepřestával smát. „Rakev jsem si zkusil donést první měsíc týhle existence, ale neprošlo to. Raul zuřil a k ničemu mi nebyla. Naopak v ní bylo těsno, takže zem je pohodlnější. Spát se v ní taky nedalo, protože nespíme. No není to gól?“ Opřel se o kolena a rukou si rozetřel slzy, které mu po tvářích netekly.

Ačkoliv Bella stále kopala všude kolem sebe, poslouchala ho. „To nejhlavnější jsi zapomněl!“ vykřikla zhnuseně. Jack nasadil nechápavou tvář a nevěděl, co ještě by jí měl říct. „Lidská krev, ty debile!“ vysvětlila mu.

„No jo.“ Plácl se teatrálně do čela. „Je dobrá, co?“ Spiklenecky na ni mrkl.

„Měli bychom poslechnout Raula,“ promluvil do té doby tichý Josh. „Měla by se umět bránit.“

„Pusť ji,“ rozkázal Jeremymu. Ten poslechl a odhodil ji na zem. Jack se k ní sehl. „Není pravda, že nejsem úplně nezničitelný, jiný upír nás může roztrhat, a pokud se ty kousky i spálý, jsme zničeni. Proto se musíš naučit prát. Vstaň a ukaž mi to, ty moje zuřivá dračice,“ poručil jí se smíchem a sám se zvedl.

Pokynul Robovi, aby se toho ujal. Sám si šel sednout ke kraji, aby se podíval na to, jak jí to jde.

Bob na ni zaútočil, aniž by to čekala. Musela se bránit, ale nevěděla jak. Přirozené instinkty jí trochu radily, ale on byl zkušený a tušil, jak se bude bránit. Co bude dělat a jak zaútočí. Netrvalo ani chvilku a Bella ležela na zemi.

„Blahopřeji, jsi mrtvá,“ zašeptal příkře Bob a vstal z ní.

Následující dny se točily jen kolem boje. Raul byl nekompromisný. A nejvíc toho chtěl od Belly. Naštvala ho a on se jí chtěl pomstít.

Byl už měsíc od její přeměny a Raul se náhle na týden vypařil. Nechal vedení Jackovi, který mezitím rozhodl, že by sklad mohli vymalovat, aby si tu připadal jako doma. Původně ho nechtěl nikdo poslechnout, ale pak se rozhodli, že mu vyhoví.

Jack byl velmi zvláštní povaha. Věděl, co chce, a nebál se jít přes mrtvoly. Všichni věděli o jeho přání nahradit Raula, ale nikomu to nevadilo. Tušili, že se mu to nepovede.

Ten týden, co byl Raul pryč, se Jack stáhl do koutu a s nikým nemluvil. Plánoval, jak se zmocnit velení.

Bella se s nikým nebavila. Nikdo se s nikým nebavil. Nebyli žádní přátelé, všichni se jen tolerovali, protože museli, kdyby se náhodou pustili do bitvy proti sobě, mohli být zabiti oba. Všichni byli nahraditelní, jak podotkl jednou Raul.

Druhý den, co Jack osaměl a Raul se někam vydal, se ostatní rozhodli, že půjdou na lov. Tiše to oznámili jejich vedoucímu, který jen pokýval hlavou, že smí, a odešli.

Bella tu dobu lovu nenáviděla, ale milovala, když se jí lahodná tekutina vlévala do krku a alespoň trochu zahnala tu vůni.

Už se vraceli, když si Bella všimla něčeho. Stáli pod mostem, kde auta spěchala po dálnici. Přímo nad ní, byl ukazatel na Phoenix. Rozhodla se, teď byl jediný možný okamžik na únik. Zapamatovala si, kam má běžet a pomalu se loudala za nimi.

Všichni už vstupovali do haly, když se Bella otočila a začala rychle utíkat. Ostatní se na ni překvapeně otočili a zůstali zírat na mizející záda. I Jack to zaslechl a naštval se. Chtěl za ní vyrazit, ale měla už velký náskok.

„Sakra, tu holku si podám!“ zamumlal si vztekle pro sebe.

Bella sice chvíli běžela na Phoenix, ale pak si uvědomila, že to je velmi sluneční město. Nemohla tam. A i kdyby mohla, kdo by ji čekal? Nevlastního otce viděla, jak zabili, matku zabila ona sama. Nemohla tam.

Rozhodla se tedy navštívit jediného příbuzného, který jí zbyl. Jejího otce. Věděla, že se s ním setkat nemohla, protože je až příliš ovládaná touhou po krvi, ale mohla mu zanechat alespoň vzkaz, aby ji nehledal, že se má dobře.

Běžela tedy stále na sever. Řídila se občasnými ukazateli u silnice, ale moc často vedle nich neběžela, nechtěla být nápadná.

Konečně se dostala blízko domu jejího otce, ale ačkoliv chtěla pokračovat dál, nemohla, někdo ji zastavil.

Zastavila se jen tak spontánně u cedule, která lidi vítala ve Forks, když se za ní objevila malá postava s černými vlasy. Ucítila okamžitě, že se jedná o upíra. Její černé oči tomu byly jasným důkazem.

„No konečně, málem mě trefil šlak, když jsem tě před měsícem neviděla.“ Usmála se na ni vlídně. Bella trošku uvolnila svůj obranný postoj, do kterého se okamžitě postavila, jakmile ji ucítila, ale stále byla obezřetná. „Mě se bát nemusíš. Už jsme se dokonce potkaly, ty jsi mě sice neviděla, ale já tebe ano.“

„Kde jsi mě viděla?“ zašeptala potichu.

„Kdysi v nemocnici. Edward tě ošetřoval.“ Usmála se a pozorovala Belle tvář, čekala, až se trochu rozpomene. Ta pouze nakrčila čelo. To jméno jí bylo podezřelé, ale nevěděla, odkud ho zná.

„No to nevadí. Pojď za mnou.“ Chtěla ji chytnout za ruku, ale Bella překvapeně uskočila. Nelíbila se jí. Potenciální hrozbu z ní necítila, ale věděla, že ačkoliv je malá, tak nebude úplně nevinná.

„Promiň, ale já jdu jen navštívit mého otce. Bydlí tu,“ svěřila se jí a chtěla se otočit a odejít.

Zastavila ji. „Charlie je na tom dobře. Myslí si, že sis to rozmyslela a nevěděla jsi, jak mu to říct. Tvé rodiče ještě nenašli, proto tvého otce neinformovali. Nikdo po nich nepátrá,“ vysvětlila jí pomalu a sledovala ji, jak se zachová.

„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.

„Sleduju tě. Jsi pro naši rodinu důležitá a já potřebuju, abys zůstala na živu. Proto sleduji vše, co se týká tebe,“ pomalu jí sdělovala. Na její roztomilé tváři se usídlila vážná maska.

„Jak?“ zeptala se Bella zaskočeně.

„Na to bude ještě hodně času. Teď, prosím, pojď za mnou.“ Nastavila jí ruku a doufala, že ji příjme. Bella byla nerozhodná, ale po deseti sekundách se na Alicině tváři usídlil úsměv a ona její ruku přijala.

Táhla ji za sebou jako hadrovou panenku. Vedla ji neznámo lesem a pokaždé, když se Bella nadechovala, aby se zeptala, kam jdou, Alice ji rázně utla, že uvidí.

Po asi minutě se zastavily před monstrózním domem uprostřed lesa. Nezastavovala se, aby si ho prohlédla. Rovnou ji vtáhla dovnitř.

„Rodino, máme tu návštěvu!“ zavolala tiše do domu. Nekřičela, skoro to vypadalo, jako obyčejné zavolání.

V momentě se všichni sešli dole. Jeden člen tu byl už dávno u dveří a vykuleně Bellu pozoroval.

„Jak se jí to stalo?“ Otočil se na Alice. Ta se zachmuřila a poslala k němu lítostivý pohled.

Bella sice nechápala, co se děje, ale teprve teď si vzpomněla, odkud zná to jméno, co předtím její společnice vyslovila. Tu tvář by poznala vždy. Mnohokrát ji viděla ve svých snech, když ještě byla člověk. Ten muž se ale rychle odebral z domu a práskl za sebou dveřmi.

„Emmette, Jaspere, běžte za ním, nebo udělá nějakou hloupost. Šel na jih,“ poprosila svého bratra a manžela. Ti se okamžitě odebrali taky k odchodu.

„Představuju vám Bellu Swanovou!“ zasmála se Alice a ukázala na Bellu. Ta sklopila svou tvář, cítila nervozitu.

„Vítám tě, Bello. My už jsme se kdysi potkali. Já jsem Carlisle.“ Usmál se na ni jeden muž. Jméno i tvář jí byly povědomé, ale k nim si vybavovala jen sádru a nemocnici.

„Těší mě,“ špitla potichu, na chvíli odtrhla svou tvář od země, ale za chvilku už opět rentgenovala podlahu.

„Tohle je Esme, má žena; Rosalie, má dcera. Alice už nejspíš znáš. A ti co teď odešli, byli Emmett, Jasper a Edward,“ představil Carlisle všechny ostatní.

„Těší mě,“ špitla opět.

Alice ji donutila, aby se posadila na sedačku a trochu převyprávěla svůj příběh. Mezitím se vrátili i chlapci, kteří předtím rychle opustili dům. Říkala jim vše jen ve zkratce, takže se stávalo, že ji často Alice doplňovala. Na otázku, jak to všechno ví, se jen zasmála a odpověděla, že umí vidět budoucnost a tu její sledovala už od posledního výletu do Forks.

Jakmile dopověděla svůj příběh, Edward se sebral se slovy, že jde na lov. Alice po něm hodila zkoumavý pohled, ale pak se usmála a špitla, že je to hodný chlapec.

„Bello, Edward bude do rána pryč, co kdybys zatím šla do jeho pokoje?“ zeptala se Esme, jakmile se setmělo. Do té doby si povídali o rodině Cullenů. Dozvěděla se všechno a nadšeně přijala jejich otázku, zda bude na zvířecí krvi.

Přiznala se, že zabila svou matku. Čekala odsouzení, ale skutečně nečekala lítost a porozumění.

„Budu ráda, Esme.“ Usmála se na ni. Cítila se v tomto prostředí skvěle. Dokonce už i uvolnila své ztuhlé svaly, které měla připravené pro případnou obranu. Všichni vypadali uvolněně, jako by se setkali se svou starou známou.

„Pojď, ukážu ti ho.“ Vstala okamžitě Alice a tahala Bellu za ruku. Ta překvapeně zamrkala a postavila se.

Alice ji tahala až do druhého patra. U jedněch dvéří se zastavila a ukázala na ně.

„Necháme tě tu až do rána, jo? Hlavně nedělej nic hloupého, s Charliem se můžeš setkat později,“ vysvětlila a pomalu odcházela. Bella sama vstoupila do cizího pokoje a posadila se na pohovku, ačkoliv únavu necítila. Bylo příjemné jen tak sedět.

Ostatní se odebrali k sobě do pokoje a jen si o ní šeptem povídali.

Edward byl stále v lese a místo lovu seděl opřený o strom a pouze přemýšlel.

Až k ránu se rozhodl přijít, to už byla Alice připravená dole a čekala na vhodný okamžik. Představovala si vše tak jednoduše!

„Kde jsi byl?“ vypálila na něj, jakmile ho spatřila v domě. Mezitím poslouchala každý krok v domě a chránila si myšlenky, aby na nic nepřišel.

„Jako kdybys to nevěděla, Alice.“ Pocuchal jí vlasy a hledal Bellu. Rozhodl se jít do pokoje a jen tak nenápadně zkoumat, jestli ji neuvidí. Bylo pro něj těžké, že neslyší její myšlenky, ale už si tak nějak zvykl od jejího lidství. Poprvé si myslel, že je mrtvá, a proto na nic nemyslí.

„Počkej, nevidím všechno. Co jsi tam dělal? Vypadalo to, jako bys spal.“ Zúžila oči do tenké štěrbinky a měřila si ho.

„Přemýšlel jsem. Měla bys to taky zkusit,“ zakřenil se a chtěl pokračovat.

„Pokud hledáš Bellu, tak tu není,“ zkusila. Všichni ostatní jejich rozhovor slyšeli a Bellu dokonce přemluvil k tomu, aby se šla na ně podívat. Proč by tu neměla být? Šla tiše jako myška a dávala pozor na každý krok i na jejich slova.

„Proč bych ji měl hledat?“ zeptal se zmateně. Alice zvedla obočí. Jeho zmatení bylo čistě hrané a velmi prokouknutelné.

„Co já vím, protože se ti líbí?“ zeptala se nevinně.

„Alice, co to plácáš?“ Usmál se křečovitě.

„Nebo se ti snad nelíbí?“ Zesmutněla, ale jen na oko.

„Jo, je hezká.“ Podíval se někam za ní do kuchyně. „Už jako člověk byla nádherná. Měla krásné, hnědé oči a její droboučká postava i teď touží po ochraňování.“ Usmál se přímo zamilovaným způsobem. „I přesto nevím, co tu meleš,“ obořil se zpět na ni.

„Ne? Edwarde, proč si to nepřiznáš? Máš ji rád!“

„I kdyby tak co! Co s tím naděláš? Nic. Dokud nenajdu toho parchanta, co jí to udělal, tak jí nikdy neřeknu, že ji nejen mám rád,“ rozkřičel se na Alice a podal jí nechtěné přiznání, po kterém tolik toužila. I Bella to slyšela a zalapala po dechu. Tím na sebe strhla pozornost těch dvou. Alice se sice na ni usmála, ale vevnitř cítila zmatek. Neviděla v jejich blízké budoucnosti, že by byli spolu. Co pokazila?

„Já-já… Promiňte,“ vyhrkla a rychle odešla z místnosti. Prošla kolem překvapeného Edwarda a odešla ven.

„Co jsi to provedla?“ zařval Edward zoufale, zatřásl jí nešťastně rameny a vyběhl za ní.

Alice teď vypadala jako hromádka neštěstí. Nevyšlo to a to si byla tak jistá.

Bella seděla na stejném pařezu jako on předtím. Cítila tu jeho vůni a myslela si, že by jí pomohla přemýšlet. Jak tak přemýšlela, zjistila, že nic necítí. Nic k nikomu.

Jeho vůně se stala intenzivnější a ona zvedla hlavu. Uviděla ho, jak se k ní přibližuje. Sedl si vedle ní a dal své ruce na kolena.

„Bello, omlouvám se ti. Já nevěděl… já…“ Netušil, za co se má omlouvat. Že ji má rád? Za to byl nadšený! Že to řekl? I to Alice už odpustil.

Najednou uslyšel její vzlykání a podíval se na ni. „Jsem zrůda. Bezcitná zrůda,“ zašeptala a protřela si oči, jako by se chtěla zbavit slz, které tam ovšem nebyly.

„Bello, co to povídáš?“ zeptal se překvapeně a vzal její ruce do svých. Pomalu je odtrhl od obličeje, a pak je bezmyšlenkovitě hladil.

Dívala se na ně. „Já nic necítím. Necítím ani vděk. Nemám ani výčitky svědomí, že jsem zabila svou matku. Cítím jen tu zpropadenou žízeň, která mi věčně drásá hrdlo,“ zašeptala rozhořčeně. Pohladil ji jemně po tváři a tím způsobil, že její vztekem nafouklé tváře se vyhladily a ona mu hlavu položila do dlaně.

„Bello, tohle cítí každý. Všichni jsme měli jen chuť na krev. Na nic jiného, ale jakmile to novorozenecké období pomine, tak budeš jako my.“ Usmál se na ni jemně. „Budeš opět milovat, roztomile se vztekat, budeš cítit jakoukoliv emoci, na kterou jsi zvyklá z lidství,“ vysvětloval jí něžně.

„Ale co ty? Myslel jsi ta slova vážně?“ Zachmuřila se. Měla by cítit lítost, ale ona jen cítila zvýšenou bolest v krku, protože jí vítr donesl vůni krve. Ačkoliv ne tak lahodné, jako je lidská. Jen silou vůle se přesvědčila, aby zůstala.

„Myslel, ale kvůli mně si starosti nedělej. Budu tvůj nejlepší přítel a až pomine ta novorozenecká doba, tak budu trpělivě čekat, dokud i ty mi neřekneš, že jsem pro tebe něco víc.“ Objal ji kolem ramen a její hlavu si položil na rameno.

„Ale co když tě nebudu milovat?“ Zvedla na něj svůj zrak a našpulila rty. Edward měl pocit, že pokud je nikdy neochutná, bude trpět.

I přesto jeho slova nesla pravý opak jeho rozpoložení. „Tak budu jen stále čekat jako tvůj věrný přítel,“ ujistil ji a pohladil ji po vlasech. Bella sklopila svůj zrak na své ruce a mlčela.

„Cítíš tu vůni krve?“ zašeptal k ní.

„Už nějakou dobu,“ přiznala se a bolestně polkla.

„Tak běž, je to medvěd.“ Pustil ji a ona bez jediného slova vystartovala. Běžel za ní. Chtěl ji sledovat a nikdy nespustit z očí.

Ladně skočila na medvěda a rychle se mu zakousla do krku. Ještě chvíli se vzpíral, takže oba spadli do bahna, ale Belle to očividně nevadilo. Jakmile poprvé polkla, nahodila znechucený škleb, ale pila dál. Edward se tomu zasmál a dál stál opřený nedaleko.

„Nebyl tak dobrý,“ svěřila se a znechuceně odhodila mrtvolu.

„Sice to není lidská krev, ale jsem si jistý, že si zvykneš.“ Objal ji opět kolem ramen a se smíchem se vydal domů.

Doma na ně čekala Alice a omlouvala se oboum, že to tak zamotala.

Čas ubíhal jako voda a Bella se učila odolávání. Pokaždé, když šli na lov, tak se zastavili kousek od své budoucí oběti a ona se snažila udržet. Ze začátku se jen nadechla a vyrazila, ale postupně vydržela déle a déle. Charliemu poslala po Alice zprávu, že je v pořádku a ať se o ni nebojí. Byl potom pak mnohem šťastnější, když zjistil, že alespoň ona žije.

Říká se, že čas ubíhá jako voda. Tak tomu bylo i zde.

Rok s rokem se sešel a Bella už necítila jen tu spalující žízeň. Nikomu však neřekla, že už se změnila. Věděl to jen Jasper, ale ten jí slíbil, že to nikomu nepoví. Přišel na to docela jednoduše. Zachytil její emoce, když se od sedačky dívala na Edwarda, který hrál na piáno. V ten moment se začal smát a raději vyběhl. Belle pak řekl, že musel odejít, jinak by se v myšlenkách prozradil.

Bella s Edwardem byli skutečně nejlepší přátelé. Noci trávili spolu a jen si povídali nebo četli. Jednu noc ležela opět s hlavou položenou v jeho klíně, tentokrát ale neposlouchala, co jí čte. Zabývala se těžší otázkou. Jak mu povědět, že už se změnila?

„Edwarde?“ vyrušila ho tiše.

„Hm?“ Usmál se na ni a odložil knížku.

„Chtěla bych s tebou mluvit bez zvědů.“ Pokynula rukou ke stěně a z přízemí se ozval smích. V jeho hlavě se zase rozezvučel jediný rozkaz: Běž!

Vyskočili tedy společně oknem a běželi k tomu pařezu, kde už si povídali tolikrát.

„Co bys chtěla?“ usmál se a opět ji objal. Dělal to poslední dobou tak často, že už si to ani neuvědomovali.

„Pamatuješ na náš první rozhovor tady?“ zeptala se nesměle.

„Ano?“ přikývl, ale byl opatrný. Netušil, kam rozhovor bude směřovat.

„A jak jsi mi předtím nechtěně řekl, že mě mi-miluješ?“ zajíkla se na posledním slově.

Edward si srovnal dvě a dvě dohromady. Začala o tomto rozhovoru a jeho praštěná sestřička mu rozkázala, aby šel. „Pamatuji, neřekl jsem sice zrovna miluju, ale pamatuju,“ souhlasil s úsměvem.

„A jak jsi mi řekl, že počkáš, dokud se mé city nezmění?“ Otázky pro ni byly jednodušší. Stále netušila, jak mu to říct.

„Ano, i to si pamatuji. Jsem upír,“ dodal s úsměvem a čekal, jak bude pokračovat. Nechtěl ji trápit, ale i přesto toužil, aby to řekla sama.

„Tak já… Já…“ Povzdychla si. Otočila se na něj a podívala se mu do očí. Uviděla jeho nadšený výraz a tušila, že on už to stejně ví. Rozhodla se pro akci než slova.

Dotkla se rychle svými rty jeho a věnovala mu krátký polibek. Chtěla se odtrhnout, ale Edwardova tvář zvážněla a políbil ji mnohem naléhavěji, než mu úplně utekla. Přitahoval si její obličej k němu, a když zjistil, že ona opravdu neuteče, sjely mu ruce na její boky, které něžně hladil.

„Miluji tě,“ zašeptal zadýchaně, když se odtrhli.

„Já tebe taky,“ svěřila se mu konečně.

„Naval prachy.“ Uslyšeli oba za sebou hlas. Edward věděl, komu patří. Věděl o nich celou dobu.

„Myslel jsem si, že teda vydrží dým,“ brblal Emmett a podal Jasperovi velký balík peněz.

„Budeme mít někdy soukromí?“ zeptala se nešťastně Bella a schovala svou tvář do jeho košile.

„Až odjedeme na líbánky,“ zasmál se a ještě jednou políbil překvapenou Bellu.

***

„Kde je?!“ rozezvučel se skladem Raulův vzteklý hlas.

„Utekla, pane,“ přiznal se Jack a sklopil svou hlavu.

Raul se nadechoval, aby mu udělil nějaké nové jméno, místo toho jen rezignovaně vydechl, trhl mu hlavou a po jeho těle, které se mu svalilo k nohám, hodil zapalovač.

„Všichni jsou nahraditelní,“ zamumlal si pro sebe a rozhodl se dojít si pro nové dva členy armády.

Boj o město se už blížil.

P.S.: Nestojí to za moc, ale alespoň je to konečně dopsané. :)

Ale já nejsem Popelka!

Dobré ráno, Šípková Růženko!

Kde máš trpaslíky, Sněhurko?

Jdi na scénu, Pocahontas!

Shrnutí Pajam

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vítej v říši divů, Alenko!: