Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vím, že tě miluji

27.04.2011 (15:15) • Twinkle • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 3781×

Edward

„Zlato, v kolik máš ten koncert?” zeptala se zvonivým hlasem Tanya.

„Od tří. Odpoledne.”

Bylo to už několik měsíců, co jsem se rozhodl Tanyiny city ke mně opětovat. Jediná Alice věděla, že ji nepovažuji za sobě souzenou. Ale na tom nezáleželo. Tanya byla milá a navíc byla v mé společnosti šťastná. Před týdnem jsme se zasnoubili a už za měsíc a půl jsme plánovali svatbu. Ale ať jsem se snažil jak chtěl, nedokázal jsem se na svatbu těšit. Vždy jsem si na svatbách zakládal. Bral jsem to jako zpečetění lásky, kterou k sobě lidé chovají. Teď mi to přišlo vše zbytečné. Když někoho nemiluješ, proč si ho brát? Když jsem však uviděl nadšení v Esminých očích, uvědomil jsem si, že pro ni bude snadné přijmout Tanyu do rodiny, ale nebylo by pro ni snadné smířit se s tím, že svou opravdodou lásku nikdy nenajdu. Milovala mě víc, než jsem si uvědomoval.

Dům byl teď tichý a poklidný. Rose, Emmett a Jasper byli na lovu. Esmé a Carlisle si povídali v pracovně a Alice seděla na pohovce a koukala na nějaký kanál o módě. Tanya mezitím zkoušela hrát na můj klavír. Docela jí to už šlo. V Alicině mysli jsem viděl několik svatebních šatů. Plánovala. Přemýšlela o mně a Tanye... Najednou souvislý proud myšlenek přetrhl záblesk obrazu. Nějaká dívka. Alice se na mě zmateně podívala. Pokrčil jsem rameny, jako že nevím.

Nejspíš to nic neznamená, pomyslela si. Nenápadně jsem přikývl. Tyhle tiché hovory už jsme měli natrénované ze školní jídelny. Jenže tam se naše konverzace točila většinou okolo Belly Swanové... Bella Swanová. Jídelna. Už jsem věděl, proč mi ta dívka byla tak povědomá.

Bella

„Nech mě jít, Miku!” zaječela jsem.

„Bello, teď nemůžeš nikam chodit. Ještě máme vyučování.” Položil mi ruku na rameno. Setřásla jsem ji.

„Řekla jsem nech mě jít!”

Nasedla jsem do auta a vztekle práskla dveřmi. Strčila jsem klíček do zapalování a otočila jsem. Jakmile můj chudinka náklaďáček nastartoval, sešlápla jsem plyn. Najela jsem na hlavní silnici. Neohlížela jsem se napravo ani nalevo. Jela jsem stále rychleji a rychleji. Nikdy bych nevěřila, že ze svého stařičkého Chevy vymáčku stoosmdesátku. Oči se mi začínaly plnit slzami. Ani jsem se nenamáhala zvednout ruku, abych si je setřela, když mi začaly stékat po tvářích. Jediný člověk, který mi kdy rozuměl, byl pryč. Jak jenom mohla zemřít? Vždyť ještě nebyla tak stará. Vím, že jsem se potom chovala... divně. Ale musel mě kvůli tomu opouštět? Bylo toho na mě moc. Kašlala jsem na to, že jsem zbabělec, bylo mi jedno, že utíkám před realitou. Nechtěla jsem myset na smrt své babičky a na to, jak mě David nechal. Prostě jsem nechtěla.

V tom rozhořčení jsem si ani nevšimla, že už jsem skoro v Port Angeles. Vyplašeně jsem přibrzdila. Ale vlastně - proč ne. Chtěla jsem zapomenout na tu hroznou ztrátu. Nebyla jsem jedna z těch poblázněných puberťaček, zažívajících jen bezvýznamné citové vzplanutí. Davida jsem považovala za svou jedinou a opravdovou lásku. Když jsem se přistěhovala, on byl jeden z mála, kteří mě neodsuzovali. Zamilovala jsem se do něj na první pohled. Když se mě na obědě zeptal, jestli si může přisednout… Téměř jsem nevnímala, že mi nová várka slz zmáčela tričko.

Jela jsem podél severního okraje města. Moje bolest byla čistě psychická, ale měla jsem pocit, jako by mi někdo ublížil i fyzicky. Doopravdy mi něco mačkalo žaludek, rvalo plíce na kusy, trhalo srdce. Skoro jako by chtělo dát vědět, že je to pravda, začalo mé srdce splašeně bít. Třepotalo se mi v hrudníku jako vyděšené uvězněné ptáče. Už po pár minutách jsem našla parkoviště. I když v tuhle denní dobu a v tomhle městě to nebylo žádné velké štěstí. Koupila jsem si lístek a zaparkovala jsem. Během okamžiku už jsem přelézala plot oddělující parkoviště od pláže. Chvilku jsem jen tak stála, nechávajíce jemný větřík, aby mi čechral vlasy. Sluníčko mě hřálo na holé kůži. Samozřejmě, v takhle krásný den Cullenovi nebyli ve škole. Teď má moje třída biologii. Představovala jsem si prázdnou lavici v poslední řadě u okna. Mike mi obyčejně při hodninách klepal na rameno a ptal se na každou blbost, se kterou si nebyl jistý. Chybělo mi to. Od té doby, co má babička naposledy vydechla, odřízla jsem se od světa. Otupělost mi pomáhala se s tím vyrovnat. Bylo to příjemné, přemýšlet o obyčejných věcech. Zapomínala jsem přitom na všechno ostataní. V mých úvahách mě přerušilo kručení žaludku. Aby také ne, byl čas oběda. Zvedla jsem se ze studené zídky, na kterou jsem se, zamyšlená příliš na to, abych ovládala své pohyby, posadila. Moje tělo reagovalo naprosto automaticky podle mých potřeb. Rozhodla jsem se jít hledat nějakou restauraci.

(...)

Najedla jsem se v jedné malé hospůdce na půli cesty do centra města. Už jsem měla plný žaludek, jídlo bylo zaplacené, ale mně se nikam nechtělo. Bloudila jsem očima po místnosti, až jsem se zastavila na skoro neviditelném plakátě přilepeném na dveřích. Byl vybledlý a rozmočený od deště, majitelé restaurace asi příliš nepřemýšleli nad tím, že by si ho někdo chtěl třeba přečíst. Kupodivu byl, při bližším průzkumu, text ještě stále docela dobře čitelný. Důvod, proč ten nenápadný cár papíru upoutal mou pozornost byl, že obsahoval dnešní datum. Klavírní koncert dnes odpoledne ve tři. A nedaleko odsud. Skvělý hudebník Anthony Masen... Hmm... mohla bych tak zabít odpoledne. Hudbu jsem milovala. Mrkla jsem na hodiny na zdi. Bylo půl třetí. To bych měla stihnout.

Edward

Urovnal jsem si kravatu a uhladil kalhoty. I když tohle nebyl zdaleka můj první koncert, byl jsem nervózní. Dokonce víc než obvykle. Trochu mě to děsilo. Vždyť - neměl bych za ta desetiletí být už zvyklý? Možná měl, ale očividně jsem nebyl. Zhluboka jsem se nadechnul, ale to jsem neměl dělat. Ohromující, úchvatná, květinová vůně mě nesnesitelně přitahovala. Mé hrdlo spalovala šílená žízeň. Ale já jsem musel odolat. Představil jsem si sebe s karmínově žhnoucíma očima nad bezvládným tělem. Zohyzděná, vysušená mrtvola a Carlisleův zoufalý výraz. To bych mu nemohl udělat. Chtěl jen jedno: bezpečí pro svou rodinu. A já mu slíbil svou podporu a především věrnost. Věděl jsem, že by nepronesl jediné slovo proti mně a v odchodu by mi nebránil, ale bolelo by ho to. A já ho nechtěl zranit. Podruhé už ne. Chytil jsem se zábradlí a drtil ho v dlani. Během vteřinky jsem měl ruku plnou pilin. Okamžitě jsem přestal dýchat. Úleva byla rychlá, i když ne úplná. Sladkou chuť vzpomínky na lidskou krev jsem stále cítil na jazyku. Přitlačil jsem ještě víc. Zábradlí nevydrželo a prasklo. Zhroutilo se pod neuvěřitelně velkým nátlakem. Kousl jsem se do rtu, ovšem v tu chvíli jsem uslyšel ohlašující zvonek. Musím to nějak zvládnout.

Pomalu a nejistě jsem vyšel na pódium. Palce jsem schovával v dlani a mačkal je prsty. Pod takovým tlakem by byla každá lidská kost už dávno zlomená. Posadil jsem se ke klavíru a opatrně položil ruce na klávesnici. Roztáhl jsem prsty a rozestavěl je do správné pozice. Celou dobu jsem nedýchal. Jedna chybička a drahé koncertní křídlo by bylo jen hromadou trosek.

Prsty se mi automaticky rozběhly po bílých a černých klávesách. Místností se rozezněla hudba a naplňovala mě štěstím. Cítil jsem se uvolněný. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Zapomněl jsem na své přemáhání. Improvizoval jsem, hrál jsem něco úplně jiného, než jsem původně chtěl. Ale ten okamžik byl tak dokonalý, že jsem ho nechtěl zkazit. Hrál jsem dál a všiml jsem si, že i ostatní reagují na něžný náboj skladby. Připadalo mi to jako postupně se rozevírající kvítek růže. Melodie dospěla do úplného vrcholu, do dokonalého konce. Z poupátka se stal květ a ukázal se v celé své kráse. Potichu jsem zahrál poslední notu.

Zvedl jsem se, abych se uklonil. Těsně před tím nepatrným pohybem, na který jsem se ale stejně musel velice soustředit, aby nebyl příliš rychlý, jsem se rozhlédl po publiku. A tam vzadu byla ona. Jasně jsem rozeznával její jemné rysy, mahagonové vlasy a štíhlou postavu. Zvedla pohled a podívala se na mě hřejivýma čokoládovýma očima. Zlomek sekundy stačil k tomu, abych si uvědomil něco, co se naprosto vymykalo mému chápání. V tom okamžiku jsem věděl, že moje láska k ní je větší, než moje touha ji zabít. Chtěl jsem se jí dotknout, chtěl jsem s ní zůstat na věky. Bez jakéhokoliv vysvětlení jsem se rozběhl uličkou přímo k ní.

„Edwarde, co to děláš?“ Vyděšeně na mě zírala.

„Miluji tě,” vydechl jsem a přetnul ten poslední centimetr mezi námi, spojujíce naše rty v něco překrásného.

Autor: Twinkle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vím, že tě miluji: