Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Viktorie II. část

11.06.2010 (18:30) • Tynkaul • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1088×

Viktorie- druhá část

„Páni, to je dokonalé,“ šeptala zrzečka, když zjistila, co všechno dokáže. Ten běh a ty smysly…

„Jo, je,“ odpověděl jsem, také šeptem. Nechtělo se mi rušit, tak nádhernou a dokonalou chvíli zbytečným žvastáním. Zrzečka se na mě zářivě usmála a mnou projel zvláštní pocit. To pouto, které ji chránilo před jistou smrtí, jakoby mnohokrát zesílilo a ve mně vzrostla potřeba jí být na blízku. Pozorovat ji, ochraňovat ji…

„Laurente… jsem nesmírně šťastná, že jsi mě přeměnil. Nechápu, jak jsem mohla žít celkem veselý a poklidný život. Tohle, to je stokrát a tisíckrát lepší,“ povídala a ze rtů jí stále nemizel, ten rozkošný úsměv. Nechápal jsem. Nikdy v životě, tedy v tom lidském a ani v tom potom, jsem nic takového necítil. Něco, snad srdce mi říkalo, že je to láska. Že je to láska, která jenom tak neomrzí.

„Víš, vlastně mi připadáš, jako můj otec, kterého jsem nikdy nepoznala,“ pokračovala veselá dál moje zrzečka, jenomže mě nějak zamrzlo. Otec? Ale já chci, aby mě milovala, jako partnera. Ne, jako otce…

„Vážně? To je skvělé,“ překonal jsem se.  Ona vesele přikývla.

…

Tak pokračovaly roky a moje zrzečka mi stále byla na blízku. Dokázal jsem se překonat a neprozradit jí pravdu. Bál jsem se, že by se mě lekla, nebo snad bála… Zkrátka jsem nechtěl, aby utekla, takže jsem ji nechal v přesvědčení, že ji miluju jako vlastní dceru, kterou jsem nikdy neměl a ona, že mě miluje jako otce… Plynuly dny, měsíce, roky…

„Laurente!“ vykřikla jednoho dne.

„Ano, zrzečko?“

„On! Leží tam a umírá!“ křičela v záchvatu hysterie a snažila se mě vytáhnout se starého, polorozpadlého srubu.

„Kdopak? Zrzečko? Copak se stalo?“

„Nevím! Byla jsem v lese a najednou ho našla. Bojím se, že umře. Je to jiné, když neumírá mojí vinou. Zkrátka jsem ho tam našla a nedokážu jenom tak přihlížet…“

„Jasně, neboj, zrzečko,“ utěšoval jsem ji, když okolo nás ubíhal les. Po pár minutách, jsme dorazili na místo, kde ve velké spoustě krve ležel člověk. Muž. Zdálo se, že snad nějaké zvíře ho pokousalo…

„Prosím, zachraň ho. Pro mě,“ žadonila Viktorie a já neměl sílu odmítnout. Přistoupil jsem k němu a jednoduše ho kousnul. Při pomyšlení, že to dělám, pro moji lásku nebylo, zase až tak těžké přestat. Viktorie se svezla vedle mě na zem, a kdyby mohla, utopila by se v slzách.

Nechápal jsem, že ji to tak vzalo. Vždyť přeci byla na zabíjení zvyklá…

„Laurente, já mám strach,“

„Pššt, pššt… nemáš, se čeho bát. On bude v pořádku a nikomu se nic nestane, neboj se,“ uklidňoval jsem ji a zároveň pátral po pravé příčině, jejího nezvladatelného záchvatu.

„Zrzečko?“ pošeptal jsem po pár hodinách do tmy. Ona, jen lehce pozvedla hlavu. „Už je to v pořádku?“

„Jo,“ pípla. „Jenom, je mi pořád smutno a úzko,“ špitla a svojí hlavu mi položila do klína. Kdyby pár metrů neřval téměř umírající, zatím člověk v louži krve, tak by to byla ta nejkrásnější a nejromantičtější chvíle ze všech.

„Je něco, čím tě můžu utěšit?“ usmál jsem se a pohladil ji po dokonale hladké pokožce. Ona přikývla a nevím, zda se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že se usmála. Ne, však normálně, nýbrž to byl takový ten úsměv, při kterém se obyčejný člověk začne červenat.

„Řekni si a já udělám cokoliv,“ pokračoval jsem.

„Já… chtěla bych… Já… Laurente…“

„Tak už se vymáčkni, zrzečko,“ poškádlil jsem ji maličko.

„Chtěla bych, abys mě políbil. Já tě totiž, nejspíš miluju,“ vyloudila, ten nečervenající se úsměv a mě polilo blaho. Celé roky, jsem ji tiše pozoroval a doufal, že k tomu dojde… Teď, moje chvíle nastala.

„Taky tě miluju, zrzečko,“ Přiblížil jsem se k jejím rtům a nedočkavě jsem se na ně přitisknul. Líbal jsem ji hladově a vášnivě… Tedy, ona mimochodem taky. Nevšímali jsme si výkřiků, které doprovázejí každou přeměnu. Jednoduše jsme byli jen, mi dva. Ona byla středem vesmíru pro mě a doufal jsem, že já jsem středem vesmíru pro ni.

Když se začalo rozednívat, přinutili jsme se od sebe odtrhnout. Oba dva jsme měli, takový ten přiblblý, přesto nádherný a šťastný úsměv a ani jeden z nás neměl, co povědět. Zmohli jsme se akorát na, Miluji tě a na další polibek.

„Jak dlouho to bude ještě trvat?“ optala se a pohodila hlavou k neznámému muži.

„Nevím, přibližně dva dny,“ odpověděl jsem suše. Opravdu mě nikdo, kromě mé jediné lásky nezajímal.

„Fajn,“ pokývla, jen tak mimochodem. „Co budeme dneska dělat?“ usmála se lišácky.

„No, snad by se dalo, něco vymyslet,“ cvrnknul jsem ji do nosu a hladově se k ní přicucnul. Ona, se na malinký okamžik odtrhla a dostala ze sebe, rozkošně zahihňání. Potom, už nás nic nerušilo. Vůbec nic. Užívali jsme si a já byl tak strašně šťastný…

Neměl jsem pojem o čase, ano o okolí… zkrátka o ničem. Užíval jsem si společnosti mé milované a dokonalého ticha, které přerušovalo jenom hvízdání ptáků a šumění větru… Náhle jsem si uvědomil, že neslyším žádný tlukot srdce. Nic. S trhnutím jsem se zvednul.

„Děje se něco?“ špitla zrzečka. Přikývnul jsem.

„No, neslyším jeho srdce. Přeměna musí být dokončena,“ odpověděl jsem už za běhu. Vtrhnul jsem do srubu, ale tam nebylo, po nějakém člověku, či upírovi ani památky. Nebo, památek tam na něho bylo až moc, ale on tam nebyl.

„Kde je?“ zeptala se naivně zrzečka. Pokrčil jsem rameny a vydal se za jeho pachem. Po pár minutách jsem ho objevil. Krčil se u stromu a kroutil se v příšerných křečích, které měl z nepřekonatelné žízně.

„Hej!“ zakřičel jsem. On se nakrčil a hlasitě zavrčel.

„Běžte pryč!“ vrčel vytrvale. Já zvedl ruce, aby viděl, že na něho neútočím a opatrně jsem se začal přibližovat, přeci jenom, to byl novorozený a tím pádem o dost silnější…

„Jak se jmenuješ?“ špitla Viktorie a on na ni upnul zrak. Nějakým zázrakem, se však uvolnil a zdálo se, jako bychom byli nejlepší kamarádi… No, to asi přeháním, ale už se zdál být v pohodě.

„Jsem James,“ představil se. „A ty?“ švihal pohledy ze mě na Viktorii.

„Jsem Viktorie a tohle je Laurent. To on tě zachránil,“ usmála se nervózně.

„Zachránil? Proč mi je tak blbě? A mám hroznou žízeň.“ Lehce jsem pokýval hlavou.

„Ano, žízeň máš, ale voda ti nepomůže…“

„Ne? Jsem si jistej, že bych vypil i ropu,“ ušklíbnul se.

„Jamesi. Něco se na tobě změnilo. Jsi upír,“ řekl jsem a on vytřeštil oči.

„Upír?“

…

James byl nezvladatelný. Toužil po krvi a stále nám utíkal. Nedokázal pochopit, proč by se měl schovávat, nebo proč by měl zakrývat stopy. Snažil jsem se mu to vysvětlit a přemlouval jsem Viktorii, aby mu domluvila. Na ní, přeci jenom dal. Jenomže ona? Jen se smála a říkala, že si potřebuje užít. Nechápal jsem to. Vždycky byla taková milá a hodná a zabíjela, jenom když to bylo nezbytně nutné, ale teď? Jenom díky mně a toho, že viděla, jak mě to trápím, si nevyhazovala z kopejtka s ním.

„Viktorie. Musíme si promluvit.“ Přitáhl jsem si ji k sobě jednoho dne. Ona se nedočkavě vrtěla a čekala, co ze mě vypadne.

„Co se s tebou sakra děje?“

„Nic, coby?“ zašklebila se.

„Prosím tě, zrzečko. Miluješ mě?“ zeptal jsem se a sevřelo se mi hrdlo. Zoufale jsem chtěl, aby řekla ano.

„No, nejspíš,“ pípla.

„Nejspíš?“

„No, nevím. Já… mám hodně práce s Jamesem a nějak si nestíhám uvědomovat věci kolem,“ přiznala a už, už mi chtěla vyklouznout.

„Počkej,“ zadržel jsem ji ještě. „Pověs mi, co se, s tebou prosíme děje? Úplně ses změnila. Jakoby ti už nezáleželo na ničem jiném, než na zábavě a… a na Jamesovi,“ bylo mi to nesmírně líto, jenomže to byla pravda.

„Já… nevím, Laurente. Fakt nevím.“ Pokrčila rameny a odešla. Hrdlo jsem měl sevřené a měl jsem sto chutí se sbalit a odejít. Nechat je, ať si dělají, co chtějí. Jenomže, copak to šlo? Vždyť, já ji stále milovala a potřeboval jsem být u ní…

Šok, teprve nastal o pár dní později. Právě jsem se vracel z lovu, když v tom jsem to zaslechl. Byli uvnitř našeho srubu a ty jasně identifikovatelné zvuky… vtrhl jsem dovnitř. Nevypadali, jako by si byli cizí. Naopak. Měli se k sobě až moc. Vylítnul jsem ven a až po pár dlouhých minutách, jsem se přinutil zastavit, na Viktoriino volání.

„Co?“ zavrčel jsem.

„Prosím, neodcházej,“ špitla a zdálo se, že začne brečet. Ach jo. Proč ji nedokážu nenávidět?

„Mám k tomu důvod?“ špitnul jsem.

„No… potřebuju tě. Jsi, jako můj otec,“ přiznala a já na okamžik znovu našel, tu starou dobrou, citlivou a věrnou Viktorii. Ne, tu nestvůru, kterou nic nezajímá.

„Otec?“ Přikývla.

„Ty si má dcera,“ vyloudil jsem bolestný úsměv a ona se mi vrhla do náruče. Objali jsme se a pořádně si všechno vyříkali. Nedokázal jsem ji ztratit nadobro. Alespoň, ji  budu mít na očích.

Jamese jsem nenáviděl. Za to, co udělal. Za to, jak mi ji změnil a přebral, mojí milovanou zrzečku. Ještě víc, jsem však nenáviděl sebe. Proč, jsem tak měkký a nedokážu o ni bojovat? Proč, jsem ho vůbec přeměnil?  Kdybych to neudělal, mohli bychom mít se zrzečkou šťastný život a…

Tak. Původně to měla být jednorázová povídka, ale nakonec se z toho vyvinul druhý díl. Doufám, že se vám líbila.

Díky, Tynkaul

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Viktorie II. část: