Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vážně to je konec?

11.11.2009 (10:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3858×

Kolem díry zející do země stála skupina lidí. Oděni do černé smuteční barvy, se skloněnou hlavou, mlčky stáli a poslouchali slova kněze. Stála jsem se svou rodinou ve stínu stromů. Tiskla jsem Edwardovu ruku a zatínala zuby, abych se nerozkřičela. Kdybych před čtrnácti dny věděla, že svého tátu vidím naposledy, neodešla bych tak rychle. Nessie slabě štkala do Jacobovy černé košile a Esme si držela kapesníček u nosu, jako správná dáma. Nehodlala jsem si na nic hrát. Před mým tátou ne. Stála jsem, hlavu hrdě vztyčenou a ze všech sil jsem ovládala vzlyky. Nemohla jsem plakat, nemohla jsem slzet. Ale trpět, to v mých silách bohužel bylo. Edward byl té lásky, že celý pohřeb zařídil. Já bych to nejspíš nezvládla. Alice nám to ráno nechala oblečení na posteli a nikdo z nás neprotestoval. Bylo to jedno. Vysoké černé kozačky na jehlových podpatcích, krátká sukně a dlouhý černý kabát mi byly ukradený. I přes ten smutek všech, nedokázali si lidé odpustit pár obdivných pohledů. Nejraději bych jim prokousla hrdlo. Můj štít se už přes týden nedokázal odtáhnout. Byl mimo mou kontrolu. Edward mě svíral v náruči a soucitně hladil po zádech. Jeho tvář byla umučená z myšlenek lidí, kolem něj a lépe na tom nebyl ani Jasper, který si prožíval veškeré emoce přítomných. Rozhlížela jsem se po postavách, jako ve snu. Občas jsem poznala některou z tváří, Sam, Leah, Seth, Billy… Ach, Billy. Tváře měl rudé od neustálého pláče, jeho statná postava, která byla už nějaký ten rok připoutána na vozík, za poslední týden utrpěla největší ránu. Jacob se vrátil na pár dní za ním do La Push. Renesmee ho nechala jít. I když mi poté proplakala noc na rameni, nechala ho. Všichni, kromě mě, pokračovali ve studiích. Jen se u mě neustále střídali. Ani jedinou chvilku jsem nebyla sama. Jen Alice s Edwardem a Renesmee mě nechávali tiše vzpomínat. Byla jsem jim za to vděčná. Renesmee si našla svůj způsob odreagování. Vypravovala mi, co se děje ve škole, zatím, co tam nejsem. O tom, jak studenti pomalu přivykají naší přítomnosti, jak ten zrzek smutní, že tam nejsem. Edward naopak jen otevřel náruč a nechal mě, abych se v ní schovala před světem. Broukal mi ukolébavku do uší a vyprávěl mi příběhy, které četl, když byl ještě sám.

Alice ze mě dělávala panenku, jenže to mi také nevadilo. Vadilo mi, když mě někdo slovně utěšoval. Esmein umučený pohled, soucitná slova, že to tak mělo být, že se s tím nejspíš nedalo nic dělat a že tu je pro mě. Carliseovy teorie o pravděpodobnosti, že se to stane a Emmetův pokus mě za každou cenu rozesmát. Vzdal to, když neuváženě pronesl vtip o policistech. Utekl s frustrujícím pohledem a od té chvíle se mi vyhýbal. Rose si hrála na drsnou holku. Samozřejmě do chvíle, než spatřila svůj odraz v okenním skle, nebo ve vitríně. To jsem se v tu chvíli stala minulostí. A teď jsem tu stála a sledovala truchlící lidi. Všichni ho měli rádi, milovali ho. To bylo bez pochyb. Znali jeho lásku k rybaření, k domácí kuchyni, ke sportu, ke mně. Neovládla jsem se a vzlykla. Oči celé mé rodiny se na mě zasekli. Jako by to bylo přesně to, co čekali. V co doufali. S úlevou si vzdychli. Přišlo mi to, že se jim ulevilo, protože nejsem až tak moc z kamene. Smutné tóny doprovázely rakev mého táty do země. Přítomní házeli jeden po druhém květiny do jámy. Alice mě vzala kolem pasu a naznačila, že bychom měli jít. Mé nohy vrostly do trávy a já se nemohla hnout. Při pouhé myšlence, že mám jít blíž a říct mu své sbohem mi naskakovala pomyslná husí kůže.

„Nemusíš tam, pokud se necítíš.“ Zašeptal mi do vlasů Edward a vzápětí mě políbil na to samé místo.

„Ona to zvládne.“ Zavrčela protivně Rose.

„Jak ty to můžeš vědět?“ vmísila se do toho Alice a na hádku měli zaděláno.

„Znám jí, nezapomeň.“ Bránila se Rose s tichým vrčením.

„Najednou ji znáš? Co ta náhlá změna?“ Štěkl Edward a přitiskl si mě na hruď.

„Nevadím vám tady?“ Zašeptala jsem a všichni utichli.

„Omlouváme se, lásko. To ty nervy.“ Edward mě stiskl, jak jen to šlo, aby mě nepolámal. Kývla jsem a přiměla své mrtvé nohy k pohybu. Upřeně jsem sledovala zející díru v zemi. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných. Edward jen chvílemi vzdychl, když se nedokázal ovládnout a nereagovat na myšlenky přítomných.

„Je mi to líto, Bello.“ Ozval se za mými zády mužský hlas. Zastavila jsem se a podívala se mu do tváře.

„Miku?“ Lapala jsem po dechu. Tak proto Edward vrčel? Nebyly to jen tak nějaké reakce, ale jediná a to na něj. Na přítomnost Mike Newtona. Objímal kolem pasu štíhlou blondýnku a pravou paži mi podával k vyjádření soustrasti.

„Mrzí mě, že se vidíme v takové situaci, ale i tak vypadáš dobře.“ Konstatoval slušně, jenže Edwardovo tiché, sotva slyšitelné zavrčení prozrazovalo něco víc. Nabízenou ruku jsem přijala, jenže jakmile se naše prsty dotkly, ucukl s vyvaleným pohledem. Chtěla jsem si nafackovat, jelikož mi nedošlo, že má kůže je ledovější, než led.

„No, my už musíme.“ Omluvil se spěšně, a aniž by cokoliv vysvětloval, zmizel i s blondýnou.

„Proč si mě nezastavil?“ Ptala jsem se Edwarda. Rozzlobil mě tím, že mě nechal šlápnout vedle, jen aby se ho zbavil.

„Promiň, to bylo dětinské.“ Zesmutnil a stáhl obočí.

„Jenže jeho mysl se vůbec nezměnila od střední školy. Naštvalo mě to.“ Zavrtěla jsem hlavou a vzdychla. Opět byla přede mnou jediná cesta. Vedla k temné díře zející v zemi. K rakvi mého otce. K poslednímu sbohem.

„Kdybychom zůstali ve Forks déle, mohli jsme ho zachránit.“ Vzlykla jsem, když se mé oči upřely k černé rakvi.

„Ne, nemohli, lásko. Ta střela byla přímo do srdce.“ Řekl opatrně, ale i tak to bylo, jako rána pěstí do žaludku. Cukla jsem sebou.

Sevřela jsem v dlani bílou růži, až se o mou kůži zlomily její trny. Kdybych byla člověkem, poranila bych se. Možná by mi to ulevilo od bolesti, která mě uvnitř sžírala, možná by to odvrátilo mou pozornost. Možná.

Toužila jsem říct něco, ve smyslu, že se jednou setkáme, ale nešlo to. Nebyla by to pravda. Vždyť já měla ve svém osudu nesmrtelnost, po které jsem tolik toužila. Jenže v tuhle chvíli jsem ji proklínala.

Mlčky jsem vhodila květinu do hrobu a objala svůj hrudník, jako jsem to dělávala, když mi bylo zle. Když jsem mívala pocit, že se roztrhnu a nikdo a nic mě nedá již dohromady. Kolem mě se v tu samou chvíli omotaly dva páry paží. Jacob s Edwardem, oni dva, kteří mé gesto nejvíce znali, mi přišli na pomoc. Smutně jsem se usmála a zhluboka se nadechla. Zkusila jsem, jestli to bude bolet. Alespoň teď. Jen jednou. Jen vědět, že jsem to já, ale nic se neozvalo. Žádná trhavá bolest, ani palčivý pláč, jen klasický oheň v krku, od nepřítomných slz.

„Jak říct sbohem, když nechci, aby odešel?“ Škemrala jsem tiše o pomoc.

„Někdy nemusíme mluvit, abychom vyjádřili, co cítíme.“ Stiskl mi rameno Edward. Jeho sladký dech mě ovanul do tváře. Byla jsem ráda, že tam je se mnou.

„Někdy tomu jen přitížíš, když se snažíš lámat něco přes koleno, Bells.“ Přitakal Jacob a vzal mě za ruku.

Ani sama nevím, jak jsem se dostala z malého hřbitova do naší bývalé rezidence, ale najednou jsem stála ve starém obýváku. Dýchal tam čas vzpomínek. Cítila jsem tam i Charlieho.

„Chtěla bych se vrátit.“ Otočila jsem se k Edwardovi, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Snesl bych ti k nohám měsíc, pokud by sis o něj řekla, ale tohle ne. Nejde to, i kdybych chtěl.“ Obličej se mu zkroutil do bolestné grimasy. Chápala jsem ho, jen jsem chtěla další šanci. Novou šanci. Bláhově jsem snad doufala, že pokud se vrátím já, vrátí se i on. Ožije a vše bude tak, jak bývalo, ale jak jsem řekla, šlo jen o pouhou blamáž sebe sama.

„Alice?“ Vyhrkl z ničeho nic Jasper a já se odtrhla od svých úvah. S vytřeštěným pohledem jsem sledovala svojí sestru, jak civí do prázdna. Zlaté oči vykulené a pusu dokořán v nechápajícím výrazu.

„To není možný.“ Řekl překvapeně Edward, který to vše viděl samozřejmě dřív, než my ostatní.

„Jak?“ vyzvídal, ale Alice jen vrtěla hlavou.

„To není možné.“ Opakoval svá předešlá slova stále dokola. Renesmee se tiskla k Jacobovi a tvářila se vyděšeně.

„Teto, co vidíš?“ Škemrala, ale Alice stále sledovala cosi v dálce.

„Jane…“ Zašeptala po chvíli Alice a celá místnost ztuhla. Jane?

„Ale ta je mrtvá.“ V Jacobově hlase vládl totální zmatek, který však nebyl jen v něm. I já byla zmatená.

„Jak můžeš vidět budoucnost někoho, kdo je mrtvý?“  Kdesi uvnitř mě svitla naděje, že by mohla vidět Charlieho. Řekla by mi, jak se mu daří a kde teď je.

„To je to. Ona není mrtvá.“ Pronesl pomalu a opatrně Edward, ale i tak se místností rozneslo jediný vyjeknutí, které celé rodině vrazilo políček. Nessie se sesypala do Jacobovy náruče.

„Já to zvládnu, mluvte! Nessie?“ Jemně s ní třásl Jacob.

„Ness, zlato?“ Zkoušel to stále dokola Jacob. Nedokázala jsem tam jen tak stát. Přešla jsem pokoj a vzala ji do náruče.

„Beruško moje, slyšíš mě? Prober se.“ Šeptala jsem jí do vlasů, dokud se nezavrtěla.

„Mami?“ Blouznila Renesmee, ale to jediné slovo mi stačilo, abych ji předala Jacobovi a ten ji odnesl do naší ložnice.

„Přijdu za tebou za chvilku.“ Křikla jsem za nimi a pak se obrátila na Edwarda s Alicí.

„Tak co se stalo?“ Jak mohla ta malá pijavice přežít? Proč mi dnes kazí den? Už tak to stojí za starou bačkoru, tak co to zkouší?

„Jane, vytáhl z ohně Alec. Nevěnovali jsme tomu moc pozornosti, zmátli nás. Nějakým záhadným způsobem ji dal dohromady. Proto přišli pro Nessie. Alec ji chtěl pro Jane. Slíbil jí, že pokud s ním půjde, nechají nás už být, ale tím, že jsme zabili Aleca, posla Volturiových, míří k nám.“ Civěla jsem na něj s pusou dokořán.

„Kdy?“ ozval se Jasper.

„Do vánoc.“ Otřásla se Alice a přejela si paží po ramenech.

„Zase svědky?“ Vyzvídal Emmet a v ruce už svíral telefon.

„Ne, tentokrát to nepomůže, Emmete. Nejdou kvůli nesmrtelným dětem, ale kvůli vraždě vojáka z gardy.“ Vysvětloval pomalu Edward. Nespouštěla jsem z něj oči.

„Ale to byla sebeobrana. A oni přeci své vojáky nemstí.“ Byla jsem zmatená. Co se změnilo?

„Vojáky ne, ale on byl vyvolený Ara. Byl to jeho miláček, stejně, jako Jane. Oni nevidí, co dělali oni. Vidí jen náš útok.“ Pokračoval manžel.

„Máme šanci?“ Pronesl Jacob na schodech šeptem. Jeho přítomnost jsem do té doby nezaregistrovala. Naše pohledy se k němu stočily. Odpověď znal každý z nás. Tentokrát nebyla jediná naděje. Jediná šance, jak přežít.

„Myslel jsem si to.“ Odpověděl si Jacob sám a svraštil čelo. Po chvilce se ironicky usmál. Bylo mi jasné, že to je přesně typ jeho odchodu, jaký by si přál. Jako hrdina, v boji, jenže co Renesmee? Edward mě objal a já se natáhla, abych ho měla co nejvíc u sebe. Možná to bylo jedno z posledních objetí nás dvou. Tak tohle jsem nečekala. Má věčnost nejspíš skončila a já se sejdu s tátou. Přijdu o Edwardovu lásku a o jeho dotek. O jeho úsměv a hlas. Ztratím Renesmee a ostatní, ale i tak jsem svého života nemohla litovat. Litovala jsem jen toho, že byl tak krátký. Bylo to zvláštní. Měla bych se bát, ale uvnitř mě se cosi konečně uvolnilo. Nejspíš mi přeskočilo, protože jsem cítila naději a nepatrnou radost. Na jak dlouho? Z čeho?

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vážně to je konec?: