Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vánoční setkání

23.12.2010 (16:00) • Zoey • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1621×

Vánoce pro mě znamenají mnoho. Ráda totiž vzpomínám na den, kdy to všechno začalo. Na den, kdy moje existence dostala nový smysl. A mým smyslem bytí se toho dne stal Jasper.

* * *

V televizi hlásili silný vítr s prudkým deštěm a já z toho byla právem otrávená a rozladěná. Měla jsem totiž v plánu vyrazit na velké nákupy.

Všimla jsem si, že Esmé si na sebe vzala dvakrát stejnou halenku, což považuji za neskutečně ohavné.

„Esmé? Mohla bys ze sebe sundat tu věc, kterou sis vzala podruhé?“ spustila jsem, jen co přišla do kuchyně. Věnovala mi zmatený pohled.

„O čem to mluvíš, Alice?“

„O tvojí halence. Máš ji na sobě druhý den, což pokládám za naprosto nepřípustné!“ pronesla jsem vyčítavým a trochu naštvaným tónem.

„Ale co je na tom špatného?“ zeptala se.

„Jde o princip, prostě -“

Naši výměnu názorů nečekaně přerušila opět ta vize.

Tohle vidění se opakovalo už druhý den, teď však v sobě mělo jakýsi podtón naléhavosti. Obsah byl stále stejný. Viděla jsem muže, kolem dvaceti let, jdoucího směrem k hostinci. Vypadal strhaně a očividně potřeboval pomoc.

Ještě něco se změnilo. Najednou mnou prostoupilo tušení, že mi změní život. Věděla jsem, že musím najít ten hostinec a spolu s ním i toho muže s krásnými blond vlasy a odvážným pohledem. To nutkání bylo silnější než cokoliv jiného.

Vrátila jsem se z vize do skutečnosti a spatřila Esmé. Můj zájem, hádat se s ní o její halence, mě opustil. Co na tom záleželo? V tu chvíli pro mě byl důležitý pouze muž z vidění.

Esmé se na mě dívala s otázkou v očích. Moc dobře znala moje stavy, když jsem měla vize. Ani tuhle nemohla přehlédnout. Už to nevydržela a zeptala se.

„Alice, co jsi viděla?“

„Musím někam odjet. Je to hrozně důležité. Neboj, všechno je v pořádku. Jenom si potřebuju něco zařídit, spěchá to,“ vysypala jsem ze sebe a už běžela do svého pokoje. Sbalená jsem byla během tří minut a okamžitě odběhla k autu.

Snažila jsem se vybavit si ten hostinec z vize. Pokoušela jsem se vzpomenout si na podrobnosti. Na cokoliv, co by mě dovedlo k místu našeho setkání. Přišlo mi, že něco mám.

Přidala jsem plyn, bylo důležité dojet tam co nejdřív. Následovala odbočka na menší silnici a dál jsem uháněla jako o život. Přepadlo mě tušení, že to vidím. Prudce jsem zabrzdila a kousek couvla. Našla jsem to. Jaká byla moje úleva, když se mi podařilo zaparkovat před tím hostincem.

Rychle jsem si vzala tašku a vydala se dovnitř. Ihned, jakmile můj zkoumavý pohled překontroloval místnost, jsem věděla, že tu ještě není. Ve vizi totiž stála za barem žena. Nyní na jejím místě obsluhoval zarostlý muž. Ubytovala jsem se a vyšla do přiděleného pokoje.

Cestou do schodů mě jako blesk z čistého nebe zasáhlo další vidění. Děj se znovu opakoval, tentokrát jsem se však zaměřila na podrobnosti. Za oknem sněžilo.

To je ono. Až začne padat sníh, dočkám se svého, osudem vybraného muže.

S radostným pobrukováním jsem vyběhla zbývající schody a vhopsala do svého pokoje. Byl zařízený starodávně, líbil se mi. Vybalila jsem si oblečení. I za tak krátkou dobu, co jsem na balení měla, se v mém kufru nacházelo oblečení asi tak na dva týdny.

Nedokázala jsem posedět v klidu, pustila jsem si tedy rádio a doufala, že budou hlásit počasí.Mezitím jsem si čas krátila vyhlížením z okna.

Tiše jsem si zpívala vánoční koledy. Za necelé dva týdny totiž budou Vánoce. Moje nejoblíbenější svátky. Využila jsem volný čas k přemýšlení nad výzdobou domu. Stromy v zahradě ověším žárovičkami a na balkon dám vánoční strom. Do oken vyrobím světélkující záclony. Bude to paráda. Nebo možná do oken - zarazila jsem svoje myšlenky a jedním plynulým pohybem byla u rádia.

Právě probíhala předpověď počasí. O sněhu nic neříkali. Do prkýnka!

Moje vize jsou ohledně počasí dost nepřesné, nicméně mi nezbývalo nic jiného, než vyzkoušet všechny možnosti. Koncentrovala jsem se na sníh. Na drobounké vločky. Na ty dokonalé zimní kabátky, které byly tou dobou v módě.

Před očima se mi zjevila číslice tři a za ní padající sníh. Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti. Takže podle všeho mělo začít sněžit za tři dny.

* * *

O dva dny později.

Už zítra by mělo začít sněžit. A spolu se sněhem přijde i můj blonďák.

Neubránila jsem se přihlouplému úsměvu. Jelikož mě už od předešlého dne pálilo v krku, rozhodla jsem se dojít si na rychlý lov do přilehlého lesa.

Cestou jsem poskakovala a vymýšlela si nesmyslné písničky. Zaplavil mě pocit dokonalého štěstí. Důvod byl prostý - příchod mého vysněného muže.

Když jsem dorazila téměř k lesu, přestala jsem s hopsáním a změnila se v lovce. Jsem přece ten nejlepší predátor.

Moje pokusy o vyhledání vhodné kořisti se vyplatily. Ve vzduchu bylo náhle cítit stádo jelenů. Na nic jsem nečekala a přímo letěla za tím pachem. Můj bleskový výběr padl na největšího samce a během vteřiny se moje zuby zabořily do jeho krku. Cestou zpátky jsem ulovila ještě jednoho mladého srnce.

Vyšla jsem z lesa a v polovině cesty mi na nos spadla sněhová vločka. Následovaly ji další a další.

Šťastně jsem běžela do hostince a nedočkavě si sedla na barovou stoličku. Moje uši se přímo napínaly po sebemenším náznaku příchodu dokonalého prince z vize a můj soustředěný pohled téměř hypnotizoval dveře. Po necelé půl hodině se otevřely a celé moje tělo se nedočkavě napnulo. Bylo to přesně jako v tom vidění. Na nic jsem nečekala a lidskou rychlostí k němu doběhla. Objala jsem ho. Bylo zřetelně poznat, že celé jeho tělo ztuhlo a potom se napnul k obraně. Rychle jsem ho pustila.

„Já jsem Alice Cullenová. A ty?“ zeptala jsem se nadšeně. Byl očividně zmatený, ale odpověděl.

„Jasper Whitlock. My se známe?“

„Ty mě neznáš, ale já tebe ano. Jsi moje životní láska.“

„A jak jsi na to přišla?“ zeptal se pobaveně. V jeho očích byla patrná jiskra zájmu.

„Viděla jsem tě v jedné z mých vizí. Proto tady už skoro tři dny čekám. Taky vím, že mě potřebuješ stejně tak, jako já tebe.“

„To je zajímavé. Takže tvým talentem je vidění budoucnosti?“

„Ano, a naše budoucnost je společná,“ pravila jsem prostě.

„Když to říkáš...“ Poprvé se na mě nádherně usmál.

* * *

Současnost

Ze vzpomínání mě vytrhnul Jasper, když mě jemně hladil po ruce.

„Lásko, už zase vzpomínáš na Vánoce, kdy sis mě našla?“ zasmál se.

„Hm. Pokaždé si na to před svátky vzpomenu. Nemůžu si pomoct.“ Natočila jsem se k Jazzovi a lehce ho políbila. „V ten den totiž začal můj nový, krásný život. Miluji Tě, Jaspere Whitlocku Hale,“ pokračovala jsem a konečkem prstu přejížděla po jeho zjizvených rukách.

I ty jizvy na něm miluji. Připomínají mu, kým je. Patří k němu. Stejně jako já.

„I já Tě miluju, Alice Cullenová, jsi pro mě nejdůležitější osoba v celém vesmíru. Přivedla jsi mě na tuhle cestu a já jsem Ti za to neskonale vděčný.“ Objal mě a já byla šťastná.

Děkuji za svůj talent vidění budoucnosti, protože jen díky němu mám pro koho žít. A pro koho kupovat stále nové oblečení.

Je to nejkrásnější dárek, jaký jsem si kdy mohla přát.

Veselé Vánoce!

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční setkání: