Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vánoční přání

26.12.2011 (19:00) • zuzka88 • FanFiction jednodílné • komentováno 52× • zobrazeno 7055×

Vánoční přání

„Teto Izi, teto Izi,“ ozval se hlásek, ale přes bar jsem nikoho neviděla. Až když se Jeremy vyšplhal na barovou stoličku, uviděla jsem čupřinu světlých vlasů a dvě modrá očka.
„Ahoj, Jeremy,“ usmála jsem se na kluka a dál leštila skleničky. „Kde máš mámu?“
„Někde za mnou.“ Rukou mávl ke dveřím, pak si položil ruce na bar a opřel si o ně hlavu, výš zatím nedosáhl. „Dneska spolu jdeme za Santou do obchoďáku,“ řekl mi s úsměvem od ucha k uchu.
„Já myslela, že budeme odpoledne spolu.“ Otočila jsem skleničku vzhůru nohama a za nožku ji pověsila do držáku.
„Však jo, ty a já,“ vysvětlil a rozhlédl se po lokálu. „Proč tu nemáš vánoční výzdobu? Všude jsou stromky a Santové. Asi ti budu muset něco vyrobit,“ přemýšlel Jeremy a přitom k sobě tiskl rty.
„Tak za prvé, za Santou s tebou vážně nejdu, a za druhé, já Vánoce neslavím.“ Zamračil se. Dobře to věděl a každý rok mě marně přemlouval, abych ustoupila, vyzdobila restauraci, svůj dům a strávila s nimi Vánoce.
„Ale jo, jdeme, máma to říkala a máma má vždycky pravdu.“ Zakýval na mě důležitě ukazovákem. Jasně, to by na Amandu sedělo. Už jako malá trpěla moje sestra představou, že ví všechno nejlíp na světě, a neustále s tím otravovala.
„No, občas se může mýlit, ale neříkej jí to,“ mrkla jsem na svého synovce a zároveň mávla na Amandu, která vcházela do dveří.
„Mamí,“ zapištěl Jeremy. „Teta se mnou nechce jít za Santou,“ žaloval. Vyplázla jsem na něj jazyk. Když potřeboval, byla jsem mu dobrá, ale podrazit mě dokázal jedna dvě.

Utřela jsem pult a hadřík pověsila na háček. Všechno bylo připraveno na večer. Zástěru jsem hodila do skříňky a obešla bar.

„Izi, prosím tě, s Tonym tam s ním nestihneme zajít. Co ti to udělá? Jako malá jsi tam chodila ráda,“ vytáhla kalibr s názvem dětství.
„Jo, to bývalo.“ Hodně dávno. V šesti jsem to začala bojkotovat, protože mě Santa naštval, přestala jsem mu psát, a když jsem zjistila, jak to s ním doopravdy je, vykašlala jsem se na celé to šílenství jménem Vánoce úplně.

Byla jsem ta divná holka, co se neradovala z přicházejících svátků, netěšila se na dárky, nepekla s mámou cukroví, místo sváteční večeře jedla pizzu, a když se rozbalovaly dárky, seděla v koutě a četla si knížku. Rodiče a sestra to nechápali a bojovali se mnou. Ovšem jen do té doby, než jim došlo, že je to zbytečné.

Když jsem se odstěhovala, mohla jsem se konečně zařídit po svém. Nikde žádná výzdoba, nakupování dárků a podobné hlouposti. Ve své restauraci jsem zakázala veškeré vánoční nesmysly. Zůstalo to tak dodnes a já na tom nehodlala nic měnit.

„Teto, já chci za Santa Clausem, prosím,“ škemral Jeremy a tahal mě za ruku. „Prosím, prosím, prosím.“ Bezradně jsem se podívala na sestru a hledala u ní pomoc. Moc dobře věděla, že Jeremymu nedokážu nic odepřít. Ta potvora se na mě sladce usmála, přešlápla z nohy na nohu a rukou si prohrábla svou mahagonovou hřívu.

Jeremy na mě upřel psí pohled a nakrčil čelo. Nesnášela jsem, když brečí, a on s tím byl obeznámen.

„No tak jo, dobrá, zajdu tam s tebou,“ rezignovala jsem. „Ale jen letos, už nikdy víc,“ upozornila jsem je oba.
„Hurááá,“ zakřičel kluk a už si zapínal bundu a nasazoval čepici, abychom mohli jít.
„Stavím se tu pro něj v sedm,“ řekla Amanda, rozloučila se se synem a odešla.

„Uvidíš, že to bude super,“ přesvědčoval mě Jeremy nadšeně, když jsem si zapínala kabát a zamykala restauraci.

ϖϖϖϖϖ

Nesnáším čekání, nesnáším fronty. A tady bylo dost od obojího. Fronta natěšených dětí se táhla od ohrádky, kterou byl Santa oddělen od okolí, skoro až ke vchodu, kde jsme se nacházeli my.

Ze všech stran se ozývaly koledy proložené nadšeným brebentěním. Brzo mě z toho rozbolí hlava.

„Už abychom tam byli,“ opakoval Jeremy už poněkolikáté. „Hlavně to nesmím zapomenout.“
„A co si vlastně přeješ?“ zeptala jsem se ho a pevněji stiskla jeho ruku, aby se mi neztratil.
„To je přece tajemství, nemůžu ti to říct.“ Znělo to jako - ty jsi tak hloupá, jak se na něco takovýho můžeš vůbec ptát?
„Dobře, dobře.“

Znovu jsem pohledem přeměřila vzdálenost, která nás dělila od pupkatého chlápka s bílými vousy a červenou čepicí. Seděl na jakémsi dřevěném trůnu, kolem pobíhali skřítci a nějaká mrňavá holka převlečená za elfa k němu vodila děti. Celou tu scénu dokresloval domeček vypadající, jako by vypadl z pohádky o perníkové chaloupce, vánoční stromek a umělý sníh rozházený kolem.

K tomu všemu nám chybělo ještě dvanáct dětí neklidně poskakujících víc a víc s každým odejitým děckem. Povzdechla jsem si.

Ať už je to za námi, prosím, pomyslela jsem si. Vezmu pak Jeremyho do cukrárny na něco hodně nezdravého a bude to.

Rozhlédla jsem se kolem. U velkého vánočního stromu uprostřed obchoďáku se fotila nějaká rodinka se třemi dětmi. Všichni na sobě měli svetr se sobem nebo vločkami a Santovu čepičku. No je tohle možné? Bez tohohle bláznění je mi o moc líp.

„Jedeme… No tak, teto,“ probral mě ze zamyšlení Jeremyho hlas. „Jsme na řadě.“

Tentokrát jsem křičela radostí já. Už to bude za mnou. Jeremy se mi vykroutil a za doprovodu té elfky se špičatýma ušima a veselýma očima šel k Santovi. Viděla jsem, jak se celý třese nadšením. Oči mu zářily jak dva reflektory.

Pupkáč si ho vytáhl na klín a něco mu povídal. Přes ten ruch kolem jsem ho neslyšela. Jeremy odpovídal. A pak zase mluvil ten pupkáč. Jeremy se usmál, něco řekl, ukázal na mě a pak se na mě podíval i Santa. Oba se usmívali. Pak dali hlavy k sobě a pokračovali v hovoru. Zamračila jsem se. Vůbec se mi to nelíbilo.

Celé to zabralo asi pět minut a byla jsem volná.

Jeremy seskočil na zem, zamával a šli jsme.

„Cos mu o mně povídal?“ zajímala jsem se. Jeremy nahodil nevinný kukuč ve stylu já-nic-já-muzikant a pokrčil rameny. „Tak hele, kamaráde, tohle jsme si nedomluvili.“
„Jen jsem mu říkal, že tam se mnou není máma, ale teta, ty,“ vysvětlil. Jasný, to zní logicky.

Uklidněná jeho odpovědí jsem ho vzala za ruku a vedla ven. Na chladném vzduchu jsem se zhluboka nadechla. Mrzlo. Určitě bude brzy sněžit. Já chci léto, zaúpěla jsem.

S Jeremym jsme zapadli do nejbližší cukrárny na horkou čokoládu a pořádný zákusek se spoustou krému a strávili tak zbytek odpoledne.

Když si pro něj Amanda s Tonym přišli do restaurace, vykládal tam každému, že byl odpoledne u Santa Clause a jak to bylo super. Všichni zaměstnanci ho vyslechli, zasmáli se a pocuchali ho ve vlasech.

Servírka Meggie si vysloužila několik rad, jak na Santu, a barman Brad zase ponaučení, že už je velký a Santa ho asi neunese.

Poslouchala jsem ho a říkala si, jak je ten jeho svět krásný. Nebylo to všechno jednodušší, když jste byli děti?

ϖϖϖϖϖ

Surfovala jsem jednotlivými televizními programy a doufala, že narazím aspoň na jeden, kde nebude nic o Vánocích. Smůla. Znechuceně jsem televizi vypnula a odhodila ovladač. Jakoby se proti mně všechno spiklo!

V rádiu hráli koledy, v televizi se nemluvilo o ničem jiném, sousedi se nejspíš taky zbláznili, jejich domy nebyly pod nánosem světýlek ani vidět. Na trávnících před domy trůnili ve sněhu sobové se saněmi Santa Clause, nafukovací Santové a umělohmotná červenobílá cukrátka. Všechny stromy a keře v nejbližším okolí byly ozdobené, jako by se pořádala soutěž o nejpřeplácanější výzdobu.

Můj dům byl jako černá ovce. Byl tmavý, nikde ani stopa po vánočním šílenství. Byl to můj ostrůvek klidu od toho všeho, protože Vánoce se na mě hrnuly ze všech stran. Ostatně jako každý rok. Zvládla jsem to loni, zvládnu to i letos.

Radši jsem se šla přichystat do práce. Lidé si berou volno, aby mohli utrácet těžce vydělané peníze za naprosto zbytečné dárky, takže musím nastoupit já.

V kanceláři jsem se převlékla do pracovního a ještě se chvíli věnovala nějakému papírování, které už se nedalo odložit. Přesně v sedm jsem vešla do lokálu. Zkontrolovala, zda je všechno, jak má být, a…

„Justine, co to máš na hlavě?“ zeptala jsem se barmana, který ukládal láhve likérů do skříňky. Na hlavě mu zářila červená čepice s bílým lemováním a bambulkou.
„Čepici,“ odvětil, jakoby o nic nešlo.
„Víš, jak to tady chodí, takže rychle s tím pryč. Tady se Vánoce nekonají.“
„A co kdybysme to letos změnili?“ zeptal se s úsměvem na tváři. Byly doby, kdy se mě pokoušel sbalit, tenkrát byl samý úsměv, neustálá pozornost i drobné dárky, nějak minuly účinkem a mně to bylo spíš protivné. Tudíž jsme zůstali pouze ve vztahu zaměstnanec a šéf. Bohužel si na to chlapec občas nemohl vzpomenout a zkoušel na mě podobné nesmysly.
„Nic se měnit nebude, takže to koukej sundat a věnuj se zákazníkům.“ Dál jsem se s ním nevybavovala a šla si po své práci.

Ze stolku jsem sebrala kupičku jídelních lístků a šla je odnést hostům u sedmičky.

Večer pomalu plynul, všechno šlo jako na drátkách. Z kuchyně vycházely naše speciality, konverzace u jednotlivých stolů byla proložena tichou nevtíravou hudbou. Byla jsem spokojená. Ráda jsem sledovala, jak restaurace šlape. Byla jsem pyšná na to, co jsem vytvořila.

Kolem jedenácté ustal největší nával, a tak jsem si na chvíli sedla k baru se skleničkou minerálky.

Justin měl štěstí, čepici sundal a nikomu nechyběla. Opřela jsem si hlavu o ruku a na moment zavřela oči.

„Můžu vám koupit něco ostřejšího?“ ozvalo se zničehonic vedle mě, až jsem leknutím nadskočila. Rozhlédla jsem se a uviděla mladého muže sedícího vedle. Byl to fakt kus, jak by řekla Amanda. Fešák na první pohled. Bledá bezchybná pleť, krásné karamelkové oči, rovný nos, vábivé rty a široká čelist, na tom jsem ulítávala. Nemohla jsem si nevšimnout vysoké dobře tvarované postavy a umně rozcuchaných vlasů.

Usmála jsem se.

„Ne, díky, zůstanu u tohohle.“ Ukázala jsem na svou poloprázdnou sklenku. „Justine,“ mávla jsem na barmana, „skotskou tady pro pána.“
„Myslel jsem, že pozvu já vás, nemá to tak být? Muž zve ženu.“
„Bývá, ale jen když ta žena nevlastní lokál, ve kterém se nacházíte,“ vysvětlila jsem.
„Tak to se pak nemusím bát o svou mužnost,“ zasmál se a obratně do prstů chytil sklenku s kostkami ledu ve zlatavé tekutině, kterou mu Justin poslal po pultu.

„Když už máme ty vyměněné role, asi je na mně, abych se představil,“ řekl a natáhl ke mně bledou dlaň. Významně jsem se na jeho ruku zadívala a pozvedla obočí.
„Říkal tu někdo něco o výměně rolí? Stále jsem žena, takže…“ Vyprázdnila jsem skleničku a zvedla se. „Musím pracovat, Justine, ještě jednu rundu. Jde to na podnik,“ promluvila jsem pak ke krásnému neznámému. Než jsem však stačila udělat krok, chytil mě za loket a pevně držel.
„O vašich ženských kvalitách nikdo nepochybuje. Budu tady, kdybyste si to rozmyslela.“ Hodila jsem po něm pohledem a všimla si rošťáckého úsměvu na tváři.
„Budu o tom přemýšlet,“ slíbila jsem a opět chtěla odejít.
„Mám celou noc, Isabello.“

To, že zná mé jméno, mě zarazilo, ale šla jsem bez ohlédnutí dál.

Chtěla jsem dělat jako by nic. Pracovat a nevšímat si jeho upřených pohledů, které mě pálily v zádech. Ale neodolala jsem občasnému juknutí k baru a snažila se nečervenat, když mě při tom nachytal.

Nakonec jsem stejně neodolala, a když ostatní zvládali všechno sami, znovu si k němu přisedla.

„Rád vás tu vidím.“
„Odkud znáte mé jméno?“ zeptala jsem se rovnou na to, co mi pořád vrtalo hlavou.
„Výrobní tajemství,“ mrkl na mě.
„A to vaše?“ Když mlčel, našpulila jsem rty. Já mám taky času dost. „Edward Cullen, jméno mé,“ představil se a opět ke mně natáhl ruku.
„Isabella Swanová, ale to už víte.“
„Jistě, Bello.“ Hodil po mě úsměv à la filmová hvězda.
„Izi,“ opravila jsem ho. Všichni mi tak říkali.
„Bella je hezčí,“ pravil a jeho hlas nepřipouštěl námitky. „Nebudou náhodou Vánoce?“ zeptal se zničehonic.
„Jo,“ kývla jsem, zmatená tou náhlou změnou tématu. „Proč?“
„Podívala jste se někdy ven?“ Absolutně jsem nechápala, kam tímhle vším směřuje, ale abych mu udělala radost, vyhlédla jsem výlohou na ulici. Všechno svítilo, blikalo… „Nechybí vám tu něco?“
„Mně? Nic.“
„Co třeba nějaký stromeček, žárovky a vánoční hudba?“
„Myslíte, že o to lidi stojí?“ oplatila jsem mu otázkou.
„Znáte někoho, kdo nestojí o Vánoce?“
„Znám,“ přikývla jsem.
„Vážně?“ zeptal se překvapeně.
„Stojí před vámi.“
„Tak to by to vysvětlovalo,“ zamumlal, takže jsem si nebyla jistá, jestli jsem dobře slyšela.
„Prosím?“
„No, že pak chápu, proč je to tu tak…“ chvíli mu trvalo, než našel správné slovo, „smutné.“
„Smutné? Takhle to vypadá všude jinde po celý rok.“ Nechápala jsem, o co mu jde, a už vůbec ne, proč se s ním vůbec bavím. Nejlíp bych udělala, kdybych šla ještě pracovat, pak zavřít a pěkně domů. Jenže něco mě nutilo pokračovat v té naprosto směsné konverzaci.

„To je pravda,“ souhlasil. „Ale o Vánocích mají být všude barvy, hudba, smích, pohoda,“ vyjmenovával a s každou další položkou se zvyšovala poloha mého obočí.
„Skončil jste?“
„Mohl bych pokračovat, ale vy to asi znáte.“
„Tak trochu,“ připustila jsem. „Jen se mě to netýká. Neslavím Vánoce, takže nestojím ani o to kolem.“
„To je ale škoda, nevíte, o co přicházíte,“ mrkl na mě svýma zlatavýma očima a naklonil se nepatrně blíž. Honem jsem se snažila vzpomenout, o čem vlastně jde řeč. Vánoce, jasně.
„Vím,“ odporovala jsem mu.
„Co kdybych vás zítra někam vzal?“ Nepřišlo mi to moc jako otázka, ale spíš výzva a já přeci nejsem žádný srab.
„Zítra nemůžu, jdu na večeři k rodičům. Pozítří?“
„Dojednáno.“
„Vyzvednu vás ve tři, Bello.“ Stoupl si a díky tomu nás dělilo sotva pár centimetrů. Netušila jsem, co to se mnou dělá. Jak na mě může naprosto cizí člověk tak moc působit. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho tváře a vnímat, co říká, bylo skoro nad mé síly. „Bello?“
„Ehm, ano?“ Trochu jsem zatřásla hlavou. Vzpamatuj se, holka.
„Tu adresu.“
„Adresu?“ zopakovala jsem nechápavě.
„Abych vás mohl vyzvednout,“ vysvětlil se smíchem.
„Jo, adresu, jasně, moment.“ Zaběhla jsem do kanceláře pro vizitku a cestou tam i zpět si nadával a do hloupých husiček a slepic. Takhle mektat. Jako malá holka.

Edward byl opřený o bar a čekal.

„Moje vizitka,“ předala jsem mu obřadně kartičku a sledovala, jak ji rychle přelétl očima.
„Pozítří ve tři, nezapomeňte a teple se oblečte.“ Mrkl na mě laškovně. Pak natáhl ruku a ukazovákem mi jemně přejel po tváři. Zatajila jsem dech. Srdce mi mlátilo do žeber. „Těším se, Bello,“ řekl a odcházel.

Dívala jsem se za jeho mizející postavou a pomalu si uvědomovala, kde to vlastně jsem a co tu dělám. Jo, co to tu vlastně dělám?!

ϖϖϖϖϖ

Večeře u rodičů byla celkem podivná záležitost. Nebo spíš takhle. Večeře byla normální, sešli jsme se tam všichni, naši a ségra s rodinou. Bylo to fajn, zase se vidět. Ale Jeremy byl divný. Jasně, pokaždé byl ukecaný, pořád se na něco ptal a tak, ale tentokrát byly jeho otázky poněkud zvláštní.

„Teto, už za tebou byl Santa?“ zeptal se mě u stolu.
„Santa?“ nechápala jsem. „Víš, že ke mně nechodí, a navíc je ještě trochu brzo, nemyslíš?“ Jeremy se zamračil.
„Vím, co je za den,“ zlobil se. „Slíbil mi to, slíbil, že za tebou přijde.“
„Tak bohužel, hochu. Ale neboj, mně to nevadí,“ usmála jsem se, abych mu zvedla náladu. Kdo ví, co si to zase vymyslel.

Odmítla jsem pozvání na rodinné Vánoce a ignorovala pohledy rodičů, když jsem jim řekla, že budu nejspíš v restauraci. I v ten večer se přeci najde spousta lidí, kteří nemají kam jít, a tak tu pro ně budeme my, aby se necítili tak sami. A pak tu jsou takový, co já. Ti třeba taky přijdou.

No a po večeři jsem se mohla těšit na schůzku s Edwardem. Rande bych tomu asi neříkala. Byla jsem zvědavá, kam mě chce vzít. Teple se oblečte… Nenapadalo mě vůbec nic.

Byl přesný. Ve tři hodiny se ozval zvonek. Nepovažovala jsem za nutné zvát ho dovnitř. Vyšla jsem ven a krátce se s ním přivítala.

„Jsem rád, že jste poslechla,“ komentoval mou hučku, šálu a rukavice.
„Nechtěla jsem riskovat. Nemám ani ponětí, co máte v plánu.“
„Tajemství, děsně tajný,“ mrkl na mě a ukázal za sebe na stříbrné auto. „Trochu popojedeme.“

Nic jsem nenamítala a poslušně si sedla na místo spolujezdce.

Cesta netrvala dlouho. Projeli jsme městem. Edward se mě celou cestu na něco vyptával. Na můj vkus byl nějak moc zvědavý. A ukecaný a nějak moc nadšený. Malým prostorem vozu se rozléhaly písničky, jejich hlavním tématem nebylo nic jiného než Vánoce. Zpívající osoby vychvalovaly Santu a jeho soby. Stěžovali si, že se nedostanou na Vánoce v čas domů a v neposlední řadě na to, jak se loni milovali a letos nic. V pozadí písní zněly rolničky a mě z toho začínala bolet hlava.

„Nemohl byste to vypnout?“ požádala jsem Edwarda.
„Beze všeho.“ Prstem se dotkl tlačítka na rádiu a bylo ticho.
„Díky.“
„Nemáte ráda vánoční hudbu?“ zeptal se, jako by to byla novinka. Zadívala jsem se na něj a mlčela. „Jasně, chápu. Nemáte ráda Vánoce, to znamená ani hudbu. Proč to všechno?“
„Nejste nějaký moc zvědavý? Skoro se neznáme,“ vyhnula jsem se odpovědi.
„Já jsem Edward,“ řekl, a aniž by se vůz vychýlil se silnice, natáhl ruku ke mně a krátce se na mě podíval. Chvíli jsem váhala, zda to přijmou, ale usoudila jsem, že není důvod odmítat. Byl to fešák, takže…
„Izi.“ Edward s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Bella,“ opravil mě.

Dojeli jsme k otevřenému kluzišti na okraji města. Edward zaparkoval a dokonce mi přišel otevřít dveře. Skepticky jsem se na ten kolos podívala. Zdálo se, jakoby ho někdo kolem dokola obmotal žárovkama a do každého rohu píchl jedli.

„Co tu děláme?“
„Co asi.“ Edward protočil oči a čapl mě za ruku.

Přes můj chabý odpor a vysvětlování, že bruslit vážně neumím, jsme vstoupili a vypůjčili si brusle. Bojovala jsem se zavazováním, tak se toho Edward ujal a boty mi pevně zašněroval.

Okolo ledového oka se mi šlo dobře, ale při vstupu na led jsem měla co dělat, abych nevzala nohy na ramena. Ono by to ani dost dobře nešlo. Kdybych se o to třeba jen pokusila, rozplácla bych se jak žába. Stání jsem zvládla, ale první krok mi byl skoro osudným. Nečekala jsem, že to bude tolik klouzat!

Edward měl naštěstí rychlé reflexy a dobrou stabilitu, takže mě jednou rukou objal kolem pasu a já si tak ušetřila seznámení s ledem na později.

„Pomalu, jednu nohu, druhou,“ radil mi ten chytrouš. Pokusila jsem se splnit jeho pokyny, ale marně. „Klouzej těma nohama, takhle.“ Pustil mě a sám vykonal pár ladných pohybů. Moc jsem přitom nesledovala jeho techniku, jako spíš to, jak vypadá. Slušelo mu to. Tmavé džíny, košile vykukující pod modrým svetrem a napůl zapnutá zimní bunda. Všimla jsem si, že ani rukavice nemá. Hlavně, že po mně chtěl teplé oblečení.

„Jasný?“ vyrušil mě z uvažování. Ač jsem nevěděla, co mi má být jasné, kývla jsem. Nehodlala jsem ze sebe dělat idiota.

Zkusila jsem ho napodobit, ale můj pokus nebyl úspěšný, klopýtla jsem a padla mu přímo do náruče.

Trochu jsem ztuhla. Jeho blízkost mě nečekaně rozhodila. Naše tváře dělilo sotva pár milimetrů. Neubránila jsem se pohledu na jeho rty. Polkla jsem. Pohled jsem vrátila k jeho očím. Najednou byly tmavé. Zvláštní.

„Zkusíme to radši takhle.“ Odtáhl mě od sebe na délku paží, uchopil mé ruce v rukavicích a pozadu se rozjel. Mě táhl za sebou a já jela. Pohybovala jsem se, aniž by hrozilo, že se přerazím.

Edward ani na chvíli nezaváhal. Nestaral se o to, jestli to někoho nevrazí, a to bylo na kluzišti poměrně hodně lidí. Nevrazil, nespadl. Vypadal, jako by se narodil s bruslemi na nohou.

Po chvíli mě zase objal rukou kolem pasu, jel popředu a rukou mě tlačil vedle sebe. Musela jsem se smát. Bylo to úžasný!

Ledový vzduch mi narážel do obličeje, skoro jsem necítila nos, ale přesto to stálo za to.

Udělali jsme pár otoček a po troše přemlouvání jsem opět zkusila své štěstí a pokusila se o pár nemotorných pohybů.

„Chce to jen trochu cviku a půjde to samo,“ přesvědčoval mě Edward, když jsme se šli přezout.

Celkem unavená a hlavně dost promrzlá jsem se složila na měkkou sedačku auta. Edward zapnul topení a vyjeli jsme.

„Proč jsi mě tam vzal?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.
„Nelíbilo?“
„Jistěže líbilo. Jen by mě zajímal důvod.“
„Bruslení o Vánocích, neříká ti to něco?“ Jasně, to mi něco říká. Když jsem byla malá, chodili jsme taky, ale vzpomínky na to už jsou hodně vybledlé. Jak to, že mě to nenapadlo.
„Aha. Bylo to fajn,“ řekla jsem už méně nadšeně. „Vezmi mě domů.“
„Ještě nekončíme. Tohle byl první bod programu,“ usmál se tajemně a zařadil se do odbočovacího pruhu.
„A co když se mi nechce?“ Byla to hloupá otázka, ale nemohla jsem si pomoct. To, jak jsem byla blízko něho a jak mi přitom bylo, mi začalo dělat vrásky. Musela jsem si ponechat svou hrdost.
„A nechce?“ Stiskla jsem rty a zafuněla. Edward se jen zasmál a bez dalších řečí pokračoval dál.

Jak jsem záhy zjistila, bylo naším dalším cílem náměstí. Náměstí, kde postávaly hloučky lidí, opět svítila světélka, stál mohutný zářící strom, betlém a bezpočet stánků s různými drobnostmi.

„Vážně jdeme sem?“ Nechtělo se mi tam. Takovéhle podívané jsem si každoročně s radostí odpustila. Edward se zazubil. Opět mě vzal za ruku, prý abych se mu neztratila. No… ne že by to bylo nepříjemný.

Proplétali jsme se mezi lidmi. Edward nakukoval do stánků, které jsem já ignorovala, nebo se o to aspoň pokoušela. Nestojím o to, tohle jde mimo mě.

Jenže… jsem jen slabý člověk a ta atmosféra byla tak nakažlivá. Začalo drobně sněžit a v tu chvíli jsem si nemohla pomoct.

Koupili jsme si svařák, který mě pěkně zahřál a rozmrazil mi skoro zmrzlé prsty. Mrkli jsme na betlém a obdivovali strom. Říkala jsem si, že tohle odpoledne byla jen výjimka z mého pravidla a jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo, takže…

Cestou domů jsem se cítila zvláštně. Uvnitř mi bylo tak nějak… hezky, klidně. Na tváři jsem měla úsměv, který prostě nešel odstranit.

„Vypadáš spokojeně,“ pronesl Edward.
„Hmm.“ Ani jsem se nebránila, když si se mnou ve tmě auta propletl prsty. Bylo to tak nějak přirozené.

„Uděláš si na mě ještě někdy čas?“ zeptal se, když zastavil u mě před domem.
„No… už žádné vánoční atrakce?“
„To ti slíbit nemůžu.“ Nestála jsem o další vánoční výlety. Ale zároveň bych Edwarda ráda znovu viděla. Bylo to dilema, ale moje touha být s ním převážila.
„Dobře,“ svolila jsem.
„Moc se mi to s tebou dneska líbilo,“ řekl tiše a naklonil se ke mně. „A líbilo by se mi ještě něco.“ Ani se nepohl. Čekal, až mu dám svolení. Bojovala jsem sama se sebou. Jenže…

Přiblížila jsem svůj obličej k jeho.

Zbývalo jen pár milimetrů.

Políbil mě.

Pomalu, jemně se vpíjel do mých rtů. Ochutnával je. Nikam nespěchal. Byl to dlouhý a nádherný polibek, který mi bral dech.

„Přijedu pro tebe zítra.“

Doma jsem sebou flákla do postele a chvíli zírala nad sebe. Tak tohle bude průšvih!

ϖϖϖϖϖ

Už jsem si myslela, že se Edward třeba umoudřil a veškeré to vánoční bláznění ho přešlo. Opět mě vyzvedl, zašli jsme na kafe, pak do kina. Vypadalo to jako normální rande a já si to užívala. Došlo i na pár nevinných doteků a polibků, které jsem si potají užívala, ale naoko jsem zůstávala chladná.

No a pak přišel návrat domů. Jenže jsme nejeli tou správnou cestou. Záhy jsem pochopila proč.

„Vánoční stromky?“ vyhrkla jsem.
„Potřebuju domů, snad ti nebude vadit podívat se.“ Hodil po mně nevinný úsměv a vystoupil.

Založila jsem si ruce na prsou a odmítala se hnout. Jestli si myslí, že mě takhle donutí změnit názor, tak je na velkým omylu. Vybírat stromeček, tsss, soptila jsem.

Edward mi otevřel dveře a čekal. Mračila jsem se a nehýbala.

„Neslíbil jsem, že už to neudělám.“ Vyčkávavě se na mě díval. Nebyl netrpělivý, jen pobavený. To mě jen víc rozlítilo. Ale pak jsem vylezla ven a deset kroků za ním dupala do ohrady.

Jako bych se ocitla v lese. Stromky byly vysoké, krásně zelené. Měla jsem co dělat, abych udržela pohled sklopený k zemi. Přeci se nebudu rozhlížet!

„Bello, co říkáš tomuhle?“ zavolal na mě Edward. Zamračila jsem se ještě víc, abych mu dala najevo svůj názor a podívala se na něj.
„Je mi to fuk.“ Stromek, který držel, nevypadal špatně, ale spodní větve měl poněkud křivé. O čem to přemýšlím? Copak mě to zajímá? Ne. Je to jeho strom, ne můj. Dvacet let jsem se o stromy nestarala, tak s tím přeci kvůli němu nezačnu.

„A tenhle?“ Co zas?!
„Moc málo větví,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem stihla přemýšlet. Potěšeně se pousmál.
„Tak třeba tenhle…“

A tak jsme se hodinu dohodovali o tom nekrásnějším stromu. Usoudila jsem, že Edward je přeci můj… asi kamarád, tak bych mu mohla pomoct, když mě požádal. Nejde o to, jestli se mi to líbí nebo ne. Ale… líbilo se mi to. Krásně to tam vonělo. A chvílemi jsem litovala, že si jeden nemůžu vzít domů. Kdyby však po mně někdo chtěl, abych to přiznala nahlas, musel by mě zastřelit, protože tohle bych neřekla živé duši.

„Večer musím do restaurace, díky tobě ji pěkně zanedbávám.“
„Co kdybych tě vyzvedl, až skončíš? Mohli bychom zajít na večeři? Slibuju, žádné Vánoce.“ Olízl si dva prsty v přísaze. Změřila jsem si ho a usoudila, že mu budu věřit.
„Dobře,“ svolila jsem. „Nejdýl v devět budu hotová.“
„Budu tam. Moc rád s tebou trávím čas, Bello,“ řekl, pohladil mě po tváři a políbil mě. Bylo to jiné než předchozí polibky. Jasně jsem cítila vášeň a doutnající touhu. A uvědomila jsem si, že není jen jeho, ale i moje.

V práci jsem se nemohla na nic soustředit. Papíry jsem vyplňovala úplně špatně. Objednávku vína jsem musela dvakrát přepisovat. Každého jsem se na to samé ptala minimálně dvakrát. Prostě to stálo za starou bačkoru.

Důvod toho všeho byl jeden jediný. Edward. Neustále jsem na něj musela myslet. Na jeho oči, jeho doteky a polibky. A chtěla jsem víc. Věděla jsem, že dokud se tak nestane, nebudu mít klid a budu se i nadále chovat jako naprostý blázen.

A tak jsem přišla na jednu věc. Všechny ty vánoční tužby, co se ve mně začaly probouzet, byly jen odrazem mé touhy po něm. Nemělo to s Vánoci nic společného. Proč mě to nenapadlo dřív?

O půl deváté jsem to zabalila. Stejně jsem nadělala víc škody než užitku. Zamkla jsem kancelář a vešla do restaurace. První, co jsem uviděla, byl Edward sedící u baru. Reakce mého těla byla poněkud nečekaná. Bušící srdce, potící se dlaně a velká potřeba rozběhnout se k němu.

Pomalu jsem k němu došla a pozdravila ho. Odměnil mě úsměvem a malou pusou na tvář.

Vyptávala jsem se, kde budeme jíst, ale odbyl mě, že je to překvapení, a tak jsem ho nechala. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Možná bych ho mohla po večeři pozvat na drink a pak… Při té myšlence mi zatrnulo v útrobách.

„Jsme tu,“ ozvalo se tiše vedle mě. Rozhlédla jsem se. Nestáli jsme u žádné restaurace. Před námi stála stará vila s temnými okny. „Tady bydlím,“ vysvětlil.

Za ruku mě vedl dovnitř. Nejdřív rozsvítil v hale a nakonec i v obýváku, který s ní byl částečně propojený.

Bylo to nádherné místo plné starožitného nábytku. Kazetové stropy, dřevěné obložení. Stromek, který jsme spolu vybrali, stál, zatím neozdobený, nedaleko krbu, který samozřejmě nemohl chybět.

„Páni.“
„Líbí se ti to?“ zeptal se.
„Je to nádhera,“ vydechla jsem.
„Myslel jsem, že tady budeme mít větší soukromí než venku.“ Usmála jsem se a pokračovala v prohlídce.

Nemohla jsem si nevšimnout, že i u něj doma panují Vánoce, ale nezmiňovala jsem to.

Má pouť skončila ve velké kuchyni se starou pecí a kachlovými kamny.

„Tys vařil?“ Ukázala jsem na hrnce na sporáku.
„Kdybych řekl, že jo, byly by to body k dobru?“
„To by záleželo.“
„Na čem?“ vyzvídal.
„Jaké by to bylo.“
„Aha, tak to nebudu riskovat. Nevařil jsem to já, požádal jsem mámu.“
„Bydlí tu s tebou?“ Ne že by mi to vadilo, ale jestliže bydlí s rodiči, změnilo by to situaci.
„Ne, to ne, jen sem odpoledne zaskočila. Sedneme si v jídelně.“

Velký oválný stůl pro osm židlí byl prostřený jako pro královskou hostinu. Spousta stříbra, skla a porcelánu. Opravdu věděl, jak udělat dojem.

Jídlo bylo vynikající. Jeho matku bych klidně zaměstnala jako kuchařku v restauraci. Všimla jsem si, že Edwardovi to moc nejede, zobal jako vrabec. Považovala jsem za vyloženou drzost, ďoubat se v něčem tak chutném.

Odmítla jsem dezert, který by se mi do žaludku už nevešel, a se sklenkou vína v ruce jsem se přesunula na pohovku.

„Výborný, nezapomeň to mamce pochválit,“ řekla jsem Edwardovi, který si přisedl vedle mě a prsty mi jezdil po ruce volně položené na polštářích. Bylo to vzrušující. Srdce mi bilo absolutně nepravidelně a já se snažila upomenout, kde jsme v rozhovoru skončili. „To jídlo…“
„Vyřídím, neboj,“ odpověděl a dál mě rozptyloval. Jednu paži si položil na opěradlo za mě a hladil mě zezadu na krku.
„Edwarde,“ vydechla jsem. Mělo to být pokárání, ale místo toho to byl jen blažený povzdech.
„Ano?“
„Co to děláš?“
„Můžeš hádat,“ pronesl a pak mě políbil.

Polibek jsem mu s radostí oplatila. Najednou zmizela sklenička s mé ruky a mé tělo bylo zamáčknuté v polštářích. Hořečnatě jsme se hladili a zbavovali nadbytečného oblečení. Netušila jsem, co všechno ve mně dříme. Znám ho jen pár dní, proboha, říkala jsem si. Ale… Potřebovala jsem se ho dotýkat, cítit jeho dotyky a hlavně cítit jeho!

Během noci jsme se přesunuli nahoru do ložnice s největší postelí, jakou jsem kdy viděla. A jak krásně se v ní spalo. Stulená k Edwardovu zvláštně chladnému tělu jsem spala bezesným spánkem jako mimino.

Ráno mě probudily motýlí polibky po celém těle. Než jsem se stačila pořádně probrat, už si Edward bral, co chtěl. Taková probuzení bych si nechala líbit.

Když jsem mu pak ležela v náruči, už při plném vědomí, uvědomila jsem si, jak moc je mi dobře. Cítila jsem klid, pohodu a štěstí.

„Je mi dobře,“ vyjádřila jsem nahlas své pocity.
„Hmm, mluvíš mi z duše,“ zašeptal mi do ucha a mezi zuby mi jemně stiskl lalůček. Políbila jsem ho a pak se rozhlédla po pokoji. Jediné, co jsem zatím byla schopná vnímat, byla postel.

Pod oknem stála dvě čalouněná křesla, nedaleko dveří starožitný prádelník… a samozřejmě nechyběla vánoční výzdoba.

„Ty to máš i tady?“ podivila jsem se.
„Vánoce vlezou všude,“ uchechtl se. „A proč nejsou i u tebe? Nechápu, jak může někdo nemít rád Vánoce.“
„To je stará historie,“ namítla jsem. Nechtěla jsem to teď rozebírat.
„Pověz mi to,“ přemlouval mě a políbil mě na holé rameno.
„Bude ti to připadat jako blbost.“ Když jsem o tom tak přemýšlela, i mně se teď zdál ten důvod poněkud malicherný, ale tehdy…
„Nebude, žádný důvod není hloupý.“
„Ale jestli se budeš smát,“ varovala jsem ho vztyčeným ukazovákem.
„Nebudu, slibuju.“
„No tak jo. Když jsem byla malá,“ začala jsem trochu váhavě, „objevila se v obchodech panenka. Ale ne tak ledajaká. Měla hnědé vlasy natočené do úhledných loken. V nich měla zavázanou růžovou mašli a oblečená byla do růžových šatů s volánky. Všichni ji měli a kdo ne, ten ji chtěl. I já jsem ji chtěla. Už jsem po ni měla i vymyšlené jméno, Angelina,“ pousmála jsem se při vzpomínce. „Nemohla jsem se dočkat, až půjdu s rodiči a Amandou za Santa Clausem, abych ho mohla o tu panenku poprosit. Když jsem pak vylezla Santovi na klín, byla to první věc, o kterou jsem si řekla. Dokonce jsem to pojistila dopisem, který jsem mu poslala. Pak už jsem jen nedočkavě čekala na Vánoce. Nemohla jsem dospat, jak jsem se těšila. A když to přišlo… žádná tam nebyla. Dostala jsem stavebnici a plyšáky, žádná panenka. Tím mě Santa pěkně naštval.“
„To se ani nedivím,“ potvrdil mi Edward.
„Děláš si ze mě srandu,“ konstatovala jsem.
„Ne, jistě, že ne. Pokračuj,“ vyzval mě. Trochu jsem váhala, nechtěla jsem ze sebe dělat blázna, ale v Edwardových očích jsem viděla skutečný zájem.
„Když jsem teda nedostala tu panenku, rozhodla jsem se, že se na Santu můžu vykašlat, že se na něj přece nebudu spoléhat. No a pak… zjistila jsem, že Santa Claus je jen výmysl…“
„Na to jsi přišla jak?“ skočil mi do řeči Edward.
„Nech toho, jsme přece dospělí. Santa dárky nenosí. Lidi každý rok lítají jak blázni a zběsile nakupují.“
„Nechci si brát iluze, ale Santa je,“ řekl Edward naprosto vážně.
„Tohle nemá cenu.“ Odtáhla jsem se, zabalila se do deky a šla do koupelny.

On mě vůbec nebere vážně, rozčilovala jsem se v duchu. Ale může se tohle brát vážně? Jsou to naprosté hlouposti.

Stoupla jsem si pod proud horké vody a pěnila. Nevydrželo mi to však dlouho, protože se Edward rozhodl, že mi bude ve sprše dělat společnost.

ϖϖϖϖϖ

Musím přiznat, že jsem byla nalomená. U Edwarda jsem trávila většinu volného času, a to znamenalo věčné koukání na vánoční dekoraci a taky neustálé útoky na můj štít.

Ale zatím jsem držela. Snažila jsem se nevšímat si toho a zachovat si svůj postoj. Edward nenaléhal a skončil i se svými vánočními výlety, pokud tedy nepočítám sáňkování. Sáňkovat se snad může i mimo Vánoce, ne?

Vzali jsme s sebou Jeremyho, který byl tou nečekanou aktivitou nadšený. Nevěděla jsem, kde by se dalo v okolí sáňkovat, ale Edward si věděl rady. Jeli jsme asi hodinku a cestu autem si zpříjemňovali hudbou. Teda zpříjemňovali… Last christmas a So this is christmas jsem slyšela dvakrát! Edward s Jeremym si výborně rozuměli a celou cestu si prozpěvovali.

Edward se malého ptal na Vánoce a Jeremy mu s leskem v očích vykládal, jak jsme spolu byli za Santa Clausem a nakonec si nezapomněl postěžovat, že já Vánoce neslavím a neposlouchám ho, když mi říká, že bych měla. Ale prý má tajemství a pak ještě uvidím. Edward na něj mrkl a na mě se usmál.

Nevím, jak Edward to místo našel, ale byl to zalesněný kopec s cestou, po které se dalo krásně sáňkovat. Váleli jsme se ve sněhu, jezdili dolů, ledový vzduch nám narážel do obličejů a výborně se bavili.

Domů jsme jeli celí promrzlí, s mokrým oblečením a červenými tvářemi. Tedy kromě Edwarda, ten byl pořád stejně bledý. Divné.

Jeremyho jsme pak ještě vzali na pizzu, ale tajně. Amanda takové jídlo neschvalovala a já nechtěla být tak, která jí kazí dítě.

U Edwarda jsme si pak zapálili oheň v krbu, já dostala svařené víno a zabalení do deky jsme se dívali do plamenů. Neubránila jsem se tomu po očku sledovat Edwardův obličej, který díky ohni nabral zlatavý odstín. Asi jsem se zamilovala, pomyslela jsem si. Nikdy by mě nenapadlo, že to jde tak rychle. Edward zachytil můj pohled, usmál se a políbil mě.

Druhý den, když jsem přišla z práce, stál uprostřed obýváku vánoční strom. Kolem byly rozházené krabice s ozdobami a řetězy. A Edward na mě čekal s rukama založenýma na prsou.

„Co to?“ optala jsem se, i když to bylo jasné, a šla ho políbit na přivítanou.
„Jdeme zdobit stromek.“
„Beze mě.“ V obraně jsem zvedla ruce a šla se do kuchyně napít.
„No tak, Bello, prosím. Jen jednou. Rád bych, abys mi pomohla,“ zkusil na mě psí oči.
„Edwarde,“ zaúpěla jsem. Copak jsem mu mohla odolat? Mohla, holka, drž se!
„Prosím, vždyť jsi ten stromek vybrala, tak bys ho mohla i ozdobit. Já to nikomu neřeknu,“ ztišil hlas, jako by nás mohl někdo slyšet.
„Ne, já nezdobím stromy, ani pořádně nevím, jak se to dělá, a dělat to nechci,“ protestovala jsem dál.

Přistoupil ke mně, dlaně mi položil na boky a obličej přiblížil těsně k mému.

„Prosím, prosím, prosím. Tohle se nezapomíná. Jen tohle, nic víc.“ Cítila jsem na tváři jeho dech. Omamoval mě.
„Tak dobře,“ kývla jsem.
„Skvělý.“ Edward se odtáhl a já se probrala.

A tak jsme zdobili stromeček. Nerada to přiznávám, ale líbilo se mi to. Prohlížela jsem si baňky, které mi Edward jednu po druhé podával. Vypadaly hodně staře. Házeli jsme po sobě řetězy a popcorn, který jsme měli navlékat na niť, abychom pak stromem obmotali.

Nasmáli jsme se a já si chvíli připadala jako malá holka. Byl to krásný večer zakončený ještě krásněji. Toho kluka mi fakt seslalo samo nebe.

ϖϖϖϖϖ

V pondělí se chtěl Edward sejít u mě. Nic jsem nenamítala. Z práce jsem to měla blíž a navíc jsme u mě moc času netrávili, tak jsem měla špatný pocit, že Edwarda využívám.

Už to, že mi nešel strčit klíč do zámku, bylo jasné znamení toho, že je něco špatně. Ale mě to netrklo. Edwardovi jsem věřila. A to byla chyba!

Už jsem chtěla jít k zadním dveřím, abych se dovnitř dostala jinudy, když se dveře otevřely a v nich stál Edward.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se překvapeně. Neměl klíč, tak jak se tam dostal?!
„Čekám tu na tebe,“ odpověděl jednoduše.
„Jak se dostal dovnitř?“
„Otázky si necháme na později, chtěl bych ti něco ukázat.“ Rozzářil se a vzal mě za ruku. „Zavři na chvíli oči.“
„Proč?“ Byla jsem úplně mimo.
„Prosím, zavři je. Není se čeho bát.“

Zavřela jsem tedy oči a nechala se vést. Prošli jsme chodbou a vešli do obýváku. Edward mě zastavil. Ve vzduchu jsem cítila zvláštní vůni. Vím, jak voní můj dům, a tohle bylo jiné.

„Už,“ ozvalo se mi u ucha.

Podívala jsem se a otevřela pusu.

Vánoční strom až ke stropu, ozdoby na světlech a zdech, na konferenčním stolku, ve dveřích pověšené jmelí… Co to, sakra, je?!

„Líbí se ti to?“ zeptal se nadšeně. Nebyla jsem schopná slova. Co to udělal? Proč to udělal? Tohle…
„Co… Jak se to sem dostalo?“ zformulovala jsem nakonec otázku.
„Donesl jsem to.“ On to pořád nechápal. Copak jsem mu tisíckrát neříkala, že tohle se mě netýká?
„A proč?“ zaskřípala jsem zuby.
„Aby sis taky užila Vánoce. Viděl jsem jak…“
„Co si, sakra, myslíš? Vlezeš sem a uděláš tohle! To snad není možný. Já to nechápu. Myslela jsem, že v tomhle je jasno.“
„To taky je.“
„Tak co znamená tohle?“ Ukazovákem jsem píchla do stromku. „A tohle?“ Ukázala jsem na věnec visící na zdi.
„To jsou vánoční ozdoby,“ pokrčil rameny. Nerozuměl tomu, to jsem viděla jasně.
„Já pořád nechápu, proč jsi to sem natahal. Nechci to tady, rozumíš, nechci žádné pitomé Vánoce a myslím, že jsem to řekla jasně,“ křičela jsem.
„Bello, ale…“ namítal, ale nenechala jsem ho domluvit.
„Ne, prostě… nechci to tady. Nevím, proč jsem si myslela, že tě to přešlo. O co ti vlastně jde? Sex jsi dostal, takže můžeš vypadnout.“
„Tohle neříkej. Nejsem s tebou kvůli sexu.“
„Tak proč teda? Proč jsi vůbec přišel do mé restaurace, když tak miluješ Vánoce a tam žádné nejsou?“ Strefila jsem se do černého. Znervózněl a promnul si ruce. „Tak proč?“
„Jeremy to chtěl.“
„Co s tím má Jeremy společného?“ Teď jsem nechápala já.
„Moje sestra se angažuje v různých společenských akcích a zrovna jim vypadl Santa Claus, tak jsem zaskočil…“
„Ten Santa v obchoďáku,“ došlo mi. Přitiskla jsem si dlaň na čelo a zkoušela se uklidnit. „Co ti řekl? Říkal něco o mně.“ Pamatovala jsem si, jak se na mě podívali.
„Přál si, abys začala mít ráda Vánoce, chtěl, abys měla stromek a večeřela s nimi. Přál jsi, abych v tuhle dobu byla šťastná.“
„Ale já přece jsem šťastná.“
„Jemu se to tak nezdá. A mně taky ne. Jak by mohl být šťastný člověk, který si odpírá něco tak přirozeného? Stejně jako on jsem si přál jen tvoje štěstí, nic víc.“ S tebou jsem šťastná byla, pomyslela jsem si kysele.
„Měl jsi mi to říct. Nemusela jsem ze sebe udělat naprostou husu,“ rozčilovala jsem se.
„Tak to není, Bello.“
„Nejsem žádná Bella, jsem Izi,“ zavrčela jsem. „Jdi.“
„Bello, líbilo se ti zdobit stromek, viděl jsem to.“
„Odejdi.“ Neposlouchala jsem ho.
„Bello, prosím.“
„Vypadni, odsud.“ Otočila jsem se k němu zády a čekala, až odejde z mého domů, z mého života.

Chvíli se nic nedělo, pak jsem zaslechla kroky a nakonec klaply dveře. Spolu s tím zvukem mi stekla po tváři první slza. A hned po ní další a další.

Sedla jsem si na zem a rozbrečela se. Připadala jsem si zrazená, podvedená, nepochopená. Jak mi to mohl udělat? Celou dobu mi lhal a pak tohle. Copak jsem neřekla dost jasně, že o tohle nestojím?

Nebyla jsem holka, co kvůli všemu řve, ale teď jsem se málem vyplavila.

Pak jsem si oblečená zalezla do postele a doufala, že to zaspím a ráno bude všechno zase v pohodě.

Omyl. Bylo to horší, chvíli jsem mu nahlas nadávala, chvíli toho litovala, říkala si, že to se může stát jen mně, zamilovat se do někoho takového. Byl to blázinec. Obýváku jsem se obloukem vyhýbala. Rozhodla jsem se, že nejdřív musím počkat, až to strávím, a pak to všechno bez výjimky vyhodím.

Do toho všeho mě přišla navštívit Amanda s Tonym a Jeremym. Překvapeně jsem je přivítala a pozvala dál, aniž bych přemýšlela.

„Jééé,“ zakřičel Jeremy, který běžel napřed.
„Co se děje?“ zajímal se Tony, co způsobilo synovo nadšení. Jeremy neodpověděl, vyletěl z obýváku a objal mě kolem pasu.
„Teto, já věděl, že se mi to splní. Santa to dokázal, splnil mi mé přání. A dokonce už den před Vánocemi. Hurááá,“ radoval se.
„Jeremy, co se děje?“ nechápala Amanda.
„Teta slaví Vánoce,“ odpověděl kluk a oba rodiče táhl za ruku do obýváku.

Všichni tři chvíli zírali na to, co den předtím vytvořil Edward.

„No já teda zírám, Izi,“ vydechla Amanda a šla si zblízka prohlédnout stromek.
„Ale já…“
„Je to skvělý. Ono se mi to vážně splnilo,“ breptal Jeremy dál a dál a oči mu svítily jako dvě žárovky. Při pohledu na něj jsem nedokázala říct pravdu. Mlčela jsem a poslouchala jejich divení a pochvaly, že na to, že jsem to dělala naposledy jako dítě, moc se mi to povedlo.

Jediné štěstí bylo, že se nezdrželi dlouho. Po půl hodině se zvedli, Amanda říkala něco o vaření a pečení.

„Teto, že zítra přijdeš na večeři, je Štědrý den, prosím, prosím, prosím,“ žadonil Jeremy.
„Já… musím do restaurace.“ Jeremyho nadšení trochu pohaslo. „Je mi to líto, ale…“
„No?“
„Co kdybych přišla pozítří?“ Chtělo se mi k nim pramálo, ale nemohla jsem Jeremymu kazit radost. Dlouho jsem ho neviděla tek nadšeného, ani když jsme byli za Santa Clausem, teda Edwardem.
„To by šlo,“ souhlasil malý. „Bude tam i babička s dědou,“ hlásil.
„Jsme domluvení, ruku na to.“ Plácli jsme si a rozloučili jsme se.

No a potom… sedla jsem si doprostřed obýváků a dívala se kolem sebe. Na strom, jmelí…

Přitom jsem vzpomínala. Na vánoční trhy, bruslení, sáňkování a taky na zdobení stromku. Všechny tyto činnosti měly jednoho společného jmenovatele. Bylo mi při nich dobře, dokonce moc. Bavila jsem se jako už dlouho ne. Nepřišlo mi to otravné nebo špatné. Bylo to správné.

Ach jo, co se to děje? Proč mám pocit, že moje reakce na Edwardovo „překvapení" byla trochu přehnaná? Je sice pravda, že mi taky lhal, nebo aspoň neřekl pravdu, ale…

Ne, zapomenu na to. Nic se nestalo, tyhle dva týdny se nestaly. Nic nebylo. A hotovo!

ϖϖϖϖϖ

„Izi, nikdo tu není, nechceš jít domů, já tu zůstanu, kdyby něco.“ Jane na mě koukala a pohledem mě vyloženě přemlouvala, ať už vypadnu.

V restauraci vážně nebyla ani noha. Vůbec mě nenapadlo, že by nikdo nepřišel. Každý rok tu někdo byl, ale letos asi všichni trávili svátky doma.

Byla jsem totálně otrávená, a to nejen z nedostatku zákazníků. Moje předsevzetí, že nebudu myslet na nic, co se stalo, jsem porušila asi hodinu potom, co jsem se k tomu rozhodla. A tak jsem se užírala a zoufala si.

„Tak jo,“ souhlasila jsem.

Doma jsem se osprchovala a pak zase seděla a koukala na ten strom. Byl jako magnet pro moje oči.

Ve světle lampy se na něm zaleskla ozdoba, vypadalo to, že je na ní nějaký nápis. Vstala jsem a šla se podívat blíž.

E+B, hlásalo zlaté písmo. Edward a Bella. A znovu ty protivné slzy.

Co mám, do háje, dělat?!

Převalila jsem se na posteli a otevřela oči do jasného dne. Mrkla jsem na budík… Teprve osm. Měla jsem ještě nějaký ten čas, než budu muset k Amandě a ten jsem hodlala strávit nějakou užitečnou činností. Jedině tak nebudu myslet na hlouposti.

Třeba bych mohla odstranit tu vánoční výzdobu. Jo, to je dobrý nápad. To říkala jedna část mého já. Ta druhá mě přemlouvala, abych to tam nechala. Jenže měla smůlu.

Převlékla jsem se, trochu učesala a šla se pustit do práce.

První přišel na řadu stromek. Ani jsem se ho nedotkla. Ležel pod ním dárek.

„Co to…“

Vzala jsem balíček do rukou a chvíli ho poslouchala, nic tam netikalo. Pak jsem s ním zatřásla. Žádné zvláštní zvuky.

Až po chvíli jsem si všimla kartičky přidělané na červené mašli.

Pro Isabellu.

Musela jsem si sednout. Nedokázala jsem pochopit, co to znamená. Kde se u mě vzal dárek… Nedávalo to smysl.

Rozbalila jsem ho. Byla jsem příliš zvědavá.

Nedočkavě jsem trhala papír s barevnými baňkami.

„Panebože!“ vykřikla jsem.

Byla to ona. Stejná jako jsem si pamatovala. Panenka s hnědými vlasy s lokýnkami v růžových šatech. Angelina.

Zírala jsem na ni.

To už se dávno nevyrábí. Kde se tu vzala… Na to bych se měla ptát.

To je úžasný. Já jsem dostala Angelinu, mám ji… myslela jsem si.

Jako by mi ten nečekaný dárek otevřel oči. Byla jsem hloupá a slepá, ale teď…

Vyskočila jsem a utíkala ke dveřím, snad bude doma. Měl by být, jsou přece Vánoce.

Rychle jsem si nazula boty a rozrazila dveře.

Edwardovi jsem vletěla do náruče.

„Edwarde,“ vydechla jsem překvapeně.
„Bello, já s tebou musím mluvit, nemůžu to nechat…“ Objala jsem ho.
„Omlouvám se, byla jsem hloupá a nespravedlivá. Tys to myslel dobře. Já… chyběl jsi mi.“
„Ty mně taky.“ Vtiskl si tvář do mých vlasů. „Jsou Vánoce, nechci být sám, ani ty bys neměla.“
„Ráda budu s tebou. Moc ráda.“

Políbili jsme se, jako bychom se neviděli minimálně týden a nejen pár dní.

„Co to je?“ Ukázal Edward na krabici na stolu.
„Nedělej, že nevíš. Moc ti děkuju.“
„Za co?“ nechápal.
„Za tu panenku. Angelinu.“
„Bello, já tady nebyl. Nedal jsem ti panenku.“
„Ale jak by…“
„Santa Claus,“ přerušil mě s úsměvem.
„To není možné,“ vrtěla jsem hlavou.
„Ale je, všechna přání se nakonec splní,“ usmál se.

A měl pravdu. Splnilo se přání mně, Jeremymu i Edwardovi a věděla jsem, že tohle je jen začátek.

Tuhle jednorázovku bych ráda věnovala Kim, bez které bych ji asi zahodila hned v zárodku a nikdy nedopsala. Taky bych chtěla poděkovat Danče95.

Pominu-li to, co si o ní myslím já sama, ráda bych věděla, jaký je Váš názor. Za jakýkoliv komentář budu vděčná a předem za ně děkuji.

Jelikož se blíží vánoční svátky, ráda bych Vám všem popřála šťastné a veselé Vánoce a mnoho školních, pracovních i osobních úspěchů v novém roce.:)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční přání: