Bella a Jacob jsou nerozlučný pár. Ovšem každý má své tajemstí, že?
24.11.2010 (17:00) • Nikiii • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1801×
ŠPATNÉ ROZHODNUTÍ
I když jsem věděla, že to nebyl jen sen, nebyla jsem si jistá, jestli vedle mě bude ležet člověk, kterého z celého srdce miluji.
Člověk, který mě naplnil touhou, radostí a životem. Jedině on mě dokáže rozesmát, ale taky i rozplakat.
Nejistě jsem otevřela oči. Byl tam.
Jacob dřímal klidným spánkem. Jeho černé vlasy byly rozkošně rozčepýřené. Nemohla jsem z něho spustit oči.
Bylo takové ticho, že jsem mohla poslouchat, jak pravidelně oddechuje.
„Zíráš na mě,“ špitl a usmál se tím nejúžasnějším úsměvem, jaký kdy mohl vykouzlit; stále měl za-vřené oči. Nadzvedl ruku, abych se k němu přitulila, ale vstala jsem, těžce, ale přece.
„Vstávej!“ zvolala jsem na něj z koupelny, ale neozval se. Opakovala jsem to snad pětkrát, ale stále nic.
Nabrala jsem do kbelíku ledovou vodu a běžela ji vychrstnout na něj.
„Co-co to-“ Celý mokrý Jake vstal a rozběhl se za mnou. Snažila jsem se rychle zavřít dveře od koupelny, ale nepodařilo se. Zvedl mě a strčil pod sprchu.
„Jaku prosím tě ne!“ žádala jsem o milost.
„Jak ty, tak já,“ řekl šibalsky a spustil ledovou sprchu.
Celí mokří jsme se vrátili do ložnice. Závěsy byly ještě zatažené, a tak jsme skoro neviděli na krok.
„Snídaně!“ zvolal Jakův otec Billy.
Jake a Billy bydleli v malém červeném domku na pokraji vesničky.
O maminku Jake přišel, už když mu byly tři roky. Stala se obětí autonehody. Moc o tom nemluví, vždy když se zeptám, jen odpoví, že už si nepamatuje a ukončí tím celou konverzaci.
Billy mi o ní taky nechce více povědět, a tak už se dále neptám.
„Už jdeme!“ zavolal Jake. Chytil mě kolem pasu a odtáhl na snídani.
„Dobré ráno,“ přivítal nás Billy mile. Na chvíli se Billy při pohledu na nás zarazil a odběhl do vedlejšího pokoje.
„Nechtěli jsme vás probudit,“ zavolala jsem na něj.
„Ale to je v pořádku, jsem vzhůru už od šesti.“ Vrátil se Billy k nám a hodil na nás ručníky.
„Děkuju,“ pousmála jsem se a začala sušit.
U Billyho nebýváme moc často, spíše jsme buď u mě, nebo někde venku, ale dnes má můj otec Charlie spoustu práce, a tak jsme ho nechtěli rušit.
Když jsme posnídali, vydali jsme se ke mně, abych se mohla převléci, a pak vyrazíme na pláž za Jakovými kamarády.
„Počkám na tebe v autě,“ řekl mi Jake před domem.
Vylezla jsem z auta a vloupala se do domu.
„Tati?“ zašeptala jsem, ale z Charlieho ložnice jsem uslyšela, jak chrápe.
Potichu jsem se vkradla do svého pokoje a převlékla se. Vzala si tašku s bundou a vypadla.
Jacob mi chce představit pár jeho přátel ze školy v rezervaci La Push. Nechodím s ním do školy. Já chodím na střední tady ve Forks.
Na pláž se mi moc nechtělo, nýbrž jsem tam nepatřila, ale byla jsem velmi zvědavá, a tak jsem se ho zeptala, kdo tam všechno bude.
„Quil, Embry, Jared – toho už znáš, Sam, Leah…“ začal vyjmenovávat všelijaká jména.
Jen jsem přikyvovala, po pěti minutách jsem neměla ponětí, kdo tam bude.
Když jsme zaparkovali, viděli jsme z dálky skupinu lidí, jak posedávají u ohně.
„To jsou oni. Pojď.“ Táhl mě za sebou za ruku.
„Když já nevím, Jaku. Nepatřím tam,“ namítla jsem. Sklopila jsem oči a čekala na jeho posudek.
„Dobře, co chceš dělat?“ V jeho tónu jsem poznala, že je kapku naštvaný.
„Ty tam běž, půjde se projít a pak se tam stavím.“ Váhavě na mě pohlédl, ale pak souhlasil.
„Pa,“ políbil mě a běžel ke kamarádům.
Rozhlídla jsem se, kam bych tak zašla a vybrala jsem si les.
Když jsem do něj vstoupila, bylo to jako bych byla v jiném světě. Všechno kolem bylo jako z po- hádky.
Šla jsem po pěšince směrem k útesům. Všechno kolem zářilo, ptáci zpívali. Připadala jsem si jako v nějakém snu.
Po asi půl hodině jsem došla na okraj útesu. Byla to nádhera. Posadila jsem se a sledovala, jak temně modré moře se rozbíjí o skály a na břehu šplhá po písku.
Pomalu začalo slunce padat níže. Zacházelo.
V lese už bylo šero. Nebylo to už tak kouzelné.
Najednou se za mnou ozvali kroky. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl a tak jsem pokračovala dále. Po chvíli jsem zase něco uslyšela.
„Haló? Je tady někdo?“ zavolala jsem do lesa, ale nikdo se neozýval. Otočila jsem se kolem dokola, ale nikdo nikde nebyl.
Šla jsem dále. Náhle praskla větvička. Teď jsem si byla jistá. V mžiku jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl a tak jsem se otočila zpět.
„AH!“ vykřikla jsem. Stála přede mnou osoba zahalená v černé kápi. Když pomalu zvedala hlavu, odkrývala se její tvář a světlé vlasy sepnuté v elegantním drdolu… Byla to žena a měla… rudě červené oči. Její tvář jako by byla z žuly.
„K-kdo jste?“ zakoktala jsem a ustupovala pomalu od ní.
„Ale neboj se,“ řekla velmi chladně žena. „Nic neucítíš,“ zašeptala si pro sebe. Náhle zvedla ruku.
Rychle jsem se otočila a běžela pryč, ale než jsem stačila uběhnout, alespoň pět kroků stála přede- mnou.
„Jak-jak jste to udělala?“
Zrovna když chtěla odpovědět, uslyšely jsme obě vrčení za širokým kmenem stromu.
„Tohle není možné,“ zasyčela žena a celá zkoprněla.
Zpoza kmene vyskočil obrovský hnědo-červený vlk a skočil přímo na ženu.
„Ne!“ zaječela jsem.
Pár kroků jsem ustoupila a doufala, že si toho vlk nevšimne.
Po očku se na mě podíval, a když byl se ženou hotov, otočil se na mě.
„P-prosím ne!“ Vlk ke mně udělal krok. Rozběhla jsem se a utíkala, až jsem stála na okraji útesu.
Vlk se po chvíli za mnou objevil. Udělal krok ke mně a začal se celý třást. Jeho tělo jakoby zachvátila křeč, něco se s ním dělo.
Úlekem jsem udělala krok zpět a šlápla do prázdna.
„Bello ne!“ zavolal na mě velmi známý hlas. Bylo však pozdě, padala jsem z útesu dolů.
Jak se tam najednou tak rychle objevil? Ten vlk… byl Jake?
Mé poslední slova zněla v myšlenkách jen a jen pro něj.
Jacobe Blacku, miluji tě a vždycky budu. To ti slibuji.
Autor: Nikiii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek V nesprávný čas na nesprávném místě:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!