Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Už ti nepatřím! 2/3

26.07.2010 (12:15) • Lovely • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4281×

Edward :

Stále jsem se vztekem sledoval, jak se jí ten floutek dotýká a měl sto chutí ho roztrhat na kusy. Po několika minutách stálého tisknutí se na sebe a špitání si něčeho do ouška, zřejmě oběma došlo, že už to přehánějí a odtrhli se od sebe.

„Vítej, Damiene, je nám velkou ctí, že jsi nás poctil svou přítomností, nečekali jsme tě. Měl jsi nám dát vědět, že přijedeš.″ Soukal ze sebe, přes zaťaté zuby, Aro. Bylo na něm vidět, že ho přítomnost toho kluka vůbec netěší a já s ním naprosto souhlasil.

„Měl?″ nadzvedl obočí Damien a tázavě se na Ara podíval.

„Ano, to tedy měl, alespoň mně. Víš, jak se mi stýskalo? Měl jsi se ozvat!″ kárala ho Bella.

„Ale to by pak přece nebylo překvapení, a ty je máš přece tak ráda.″

Bella a mít ráda překvapení? Od kdy, to je snad špatný vtip, ten floutek ji vůbec nezná!

„No dobře, odpouštím ti,″ řekla smířlivě Bella a letmě ho políbila na tvář. V tu chvíli jsem rukou rozdrtil hranu stolu a Jasper musel okamžitě pryč, protože  už ten nápor vzteku nemohl unést. Alice se na mě jen káravě podívala a spěchala za ním.

Mezitím znovu začala hrát hudba a já se rozhodl zkusit své štěstí a požádat Bellu o tanec, než jsem se však stačil vydat jejím směrem, prohnala se kolem v náručí Damiena, skvěle, jestli se budu muset celý večer dívat na chichotající se Bellu v náručí toho rádoby frajera, tak tu nejspíš nezůstane jediný kus nábytku! Po nekonečně dlouhé době dohrála píseň a Bella, spolu s Ním začala procházet sálem a se všemi se zdravit, bylo až k neuvěření, jak  se jí i ti nejobávanější upíři zdvořile klaněli a uctivě ji zdravili. Bezděky mě napadlo srovnání s Arem, vypadalo to, že má téměř stejnou autoritu jako on, zajímalo by mě, jak si ji vysloužila. I když... odrovnala Demetriho, který byl snad ještě silnější než Emmett!...

Začínal jsem tušit proč jsou k ní všichni tak úslužní. Evidentně nebylo dobré dostat se s ní do křížku. Ani jsem si nevšiml, že se Alice a Jasper už vrátili zpět, když v tom Alice vystartovala směrem k Belle, chvíli si s ní o něčem povídala a pak se i s Bellou v zádech vracela zpět k nám.

„Bello, tak rádi tě vidíme,″ ujal se slova Carlisle, protože já toho, při pohledu na ni, nebyl schopen.

„Děkuji Carlisle, já vás také, už je to dávno,″ odpověděla opět s tím zářivým úsměvem, ve kterém jsem  však postrádal jakýkoliv cit.

„Ano to je, hodně se toho za tu dobu změnilo, alespoň u tebe, jak jsme slyšeli.″

„Ano, máš pravdu. Když jsme u toho, dovolte, abych vám představila mého syna,″ kývla směrem k jejímu doprovodu.

 „Tohle je Damien, můj syn, Damiene tohle jsou Cullenovi, kdysi ti o nich Aro vyprávěl pamatuješ? Ti vegetariáni,″zdůraznila, jako by to byla nějaká nemoc.

Takže její syn, nesmírně se mi ulevilo, její syn a já si myslel, bůh ví co, když jsem se mu nyní podíval do tváře, došlo mi čím mi tolik připomínal Bellu, měl její oči, když byla ještě člověk a dokonce i její tvar obličeje, vlasy měl stejné barvy jako já, až na to, že on je měl o něco málo kratší.

„Damien je poloupír,″ objasnila nám Bella.

„Ale jak je to možné?″ nechápali jsme všichni.

„Nevím, prostě se to stalo, jeho otec je upír a já tehdy byla ještě člověk. Byla jsem přeměněna až po porodu.″

„Tak to jsi vlastně taková stvůřička, co?″ Ano, na Emmetta je prostě spolehnutí, on a jeho hlášky. Chystal jsem se mu jednu vrazit, když v tom odlétl k nejbližší stěně, do které tvrdě narazil a následně se sesunul k zemi.

„Zopakuj to a přestanu se ovládat! Můj syn není žádna zrůda!″ vrčela rozzuřeně Bella a oči jí nenávistně žhnuly.

„Ale mami, vždyť se nic tak hrozného nestalo,″ zachraňoval situaci Damien, v tu chvíli jsem mu byl opravdu vděčný.

„Máš pravdu, promiň, přestala jsem se ovládat a navíc, oni za to nestojí.″ Otočila se na Rosalii a se zájmem si prohlédla její krvavě rudé šaty.

„Ty tvoje šaty jsou úzašné, připomínají mi oheň.″

„Ano, doslova hoříš,″ dusil se smíchy Damien, nechápal jsem co se děje, když v tom Rosalie zaječela hrůzou, celé její šaty, plápolaly modrým ohněm.

„To už stačí Damiene, už jsme se pobavili dost,″ snažila se mezi záchvaty smíchu říct Bella.

Jak jí proboha tohle může přijít vtipné? Vždyť mohl Rosalii zabít, přece ví, že oheň je jeden z mála živlů, které nás mohou zabít!

„Snadno Edwarde, navíc, vy jste si začali,″ naskočila mi v hlavě odpověď na mou myšlenku. Nechápal jsem to, s otazníky v očích jsem se obrátil na Bellu, ta se na mě však stále dívala nepřístupným pohledem. Co to s ní udělali? Přece se nemohla takhle změnit, ne to přece není možné. Musím zjistit co se stalo.

„Nechceš se jít projít? Myslím, že máme o čem mluvit.″ Tušil jsem co mi odpoví, ale stejně jsem to zkusil.

„Já si to nemyslím, ale když chceš,″ pokrčila rameny, „Damiene, prosím, omluv mě u Ara, za chvíli budu zpátky, nebude to dlouhý rozhovor,″ dodala důrazně.

Opustili jsme sál a pokračovali spletitými chodbami hradu až k malé zahradě, kde hluk ze sálu nebyl téměř slyšet.

„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?″ ptala se ta nádherná osoba přede mnou, nemohl jsem uvěřit svému štěstí, že je tady se mnou, co na tom, že se změnila, že je vdaná? Je živá, tady se mnou. Proti své vůli jsem ji musel obejmout, potřeboval jsem cítit její blízkost, její vůni. Ona se mi však prudce vytrhla a měřila si mě nenávistným pohledem.

„Tohle už nikdy nedělej, už dávno na to nemáš právo a teď mi laskavě řekni, co chceš, nemám na tebe celou noc!″ vyjela na mě.

„Já, chtěl jsem mluvit o nás, o tom co se stalo.″ Nějak jsem, ale nevěděl, jak pokračovat.

„Už dávno není žádné my, Edwarde. My dva si už dost dlouho nemáme co říct,“ odpověděla stroze.

„Počkej! Chci ti vše vysvětlit!″ Chtěla odejít, tak jsem ji chytil za ruku, ona se mi však vysmekla.

„A mohl bys mi laskavě říct, proč bych měla stát o tvé vysvětlení? Co by mi to jako přineslo? Vlastně počkej, měla bych ti poděkovat, kdybys mě tenkrát neopustil, neměla bych teď tohle všechno. To díky tobě jsem tím čím jsem, děkuji ti.″

Nemohl jsem tomu uvěřit, ona to snad myslí úplně vážně! Přede mnou stála osoba, která neměla s mojí milovanou Bellou vůbec nic společného. Kam se poděla její roztomilá nejistota a nervozita v mé přítomnosti? Teď tu přede mnou stála sebevědomá žena, která ze všeho nejvíc pohrdala právě mnou. Najednou jsem s ní už nemohl být ani minutu, musel jsem pryč. Otočil jsem se a běžel spletitými chodbami zpět do sálu, kamkoliv, hlavně pryč od ní. Potřeboval jsem čas, rána, kterou mi zasadila, byla příliš hluboká, než abych mohl pokračovat v načatém rozhovoru.

Běžel jsem zpět do sálu, za svou rodinou, před dveřmi jsem chvíli zaváhal, pak jsem se ale odhodlal a znovu vstoupil dovnitř. Bella dorazila chvíli po mně a šla rovnou k Arovi a jeho společnosti, mě si ani nevšimla. Pozorně jsem se na ní zadíval, nezdálo se, že by se jí náš rozhovor vůbec nějak dotkl, byla tak chladná, bez jediné emoce, jako socha.

Šel jsem směrem ke své rodině, Emmett a Rose se už mezitím vzpamatovali a tvářili se, jako by se nic nestalo. Pomalu jsem se rozešel k nim, ale když jsem viděl jejich dychtivé obličeje, toužící vědět vše, nemohl jsem jim říct co se stalo, že Bella, kterou jsme znali už neexistuje, stejně jako já doufali, že budeme moct Bellu znovu přijmout do naší rodiny, i když třeba jen částečně. Ne, teď jsem neměl sílu na to je zklamat a tak jsem se raději až do svítání potloukal chodbami hradu.

K ránu jsem zabloudil až k tréninkové místnosti, kde už bylo pěkně živo. Bella právě jediným pohybem poslala k zemi své dva protivníky.

„Ještě někdo snad má zájem?″ ptala se pohrdavě Bella, nemohl jsem si pomoct, ale příliš jsem  toužil po její blízkosti, i když jsem věděl, že za to, se platí krví.

„Já bych to zkusil.″

„Ty ne!″ zavrčela na mě Bella.

„Copak, bojíš se prohry?″ Nevím kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem zatoužil po tom, ji pořádně naštvat, vyprovokovat v ní alespoň nějaké emoce.

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Už ti nepatřím! 2/3: