Tato povídka se odehrává po Edwardově odchodu, ale Bella se nezvládla vyrovanat s jeho odchodem. Jak to všechno nakonec dopadne?
16.07.2010 (09:15) • NessCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2520×
Pokojem se linou tiché kroky a jen já je dokážu uslyšet. Jen já slyším ve své mysli, jak tichounce a lehce našlapuje na podlahu a jeho kroky směřují k mému nemocničnímu lůžku.
V naději, že alespoň uvidím jeho zlatavé oči, že zhlédnu jeho ostré rysy a křivý úsměv, který tolik miluju, se otočím za směrem, odkud se linou jeho kroky.
„Bello,“ zašeptal tak potichu, když jsem vzhlédla do jeho obličeje. V jeho hlase bylo tolik bolesti a smutku, ale proč?
„Edwarde,“ zašeptala jsem jeho jméno a na mé tváři se objevil úsměv. V měsíčním světle, které si našlo cestu do nemocničního pokoje, se jeho chladná a mramorová pokožka proměnila v tisíce a tisíce krásných drahokamů.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se mě jeho sametovým hlasem.
„Proč?“ zeptal se mě znovu a v jeho hlase jsem cítila smutek a bolest. Můj anděl udělal jeden krok, který ho dělil ode mě a mezi námi už zbývaly jen malé centimetry. Svým pohledem se podíval na moji bílou ruku, kterou zdobily jizvy na zápěstí.
„Nechtěla jsem být někde, kde vím, že už nemá žádnou cenu být,“ odpověděla jsem mu a podívala jsem se do jeho obličeje, který byl smutný a kamenný.
„Ale co já?“ zeptal se mě a naše pohledy se setkaly.
„Ty jsi mě tenkrát opustil. Nechal jsi mě v lese. Samotnou. Nechráněnou. Když jsi odešel, tak mě jsi tam nechal, ale moje srdce odešlo s tebou a je u tebe. A bez něj já nedokážu žít, tak jako nedokážu žít bez tebe,“ odpověděla jsem mu na jeho otázku a kdyby mohl, tak by plakal.
„To jsem nechtěl.“ Jeho sametový hlas se najednou proměnil v hlas plný bolesti a sebeobvinění.
„Chtěl jsem jenom pro tebe normální lidský život bez mého světa. Světa plného nebezpečí.“
„Ale já jsem kdysi chtěla patřit do tvého světa a být po tvém boku. Chtěla jsem patřit do tvého světa. Byla jsem ochotna zdát se všeho. Přátel. Rodiny. Ale v jeden obyčejný den se všechny moje sny zhroutily jako domeček z karet.“ Nedokázala jsem udržet slzy, aby je neviděl, ale už toho na mě bylo hodně. Semknula jsem svoje víčka a slzy mi začaly proudem téct po tváři a dopadaly na bílé nemocniční povlečení.
„Ale vrátil jsem se,“ řekl mi s nadějí v hlase a já jsem se tomu musela usmát.
„Ano, vrátil jsi se, ale jakmile znovu usnu a ráno se probudím do nového dne, tak ty už zase budeš pryč. Já i ty dobře víme, že jsi jen výplod mé fantazie, Edwarde.“ A tím jsem ukončila náš rozhovor a se slzami v očích jsem se otočila na druhou stranu od mé lásky a zavřela jsem oči a vzpomínala jsem na naše šťastné chvíle, které jsme spolu prožili.
Ještě než jsem upadla do říše snů a zapomnění jsem uslyšela jeho tiché kroky, které směřují ode mě a z nemocničního pokoje.
„Miluju tě, Edwarde Cullene,“ zašeptala jsem, i když jsem nevěděla, jestli to uslyší nebo ne a já jsem upadla do říše snů a zapomnění.
Pohled nikoho:
„Slečno Swanová,“ volal někdo na dívku, která klidně spala s úsměvem na tváři. To bylo právě to zvláštní. Nikdo ji od jeho odchodu neviděl se usmívat, ani když upadla do říše snů, tak na tváři neměla úsměv, ale naopak se probouzela s křikem a pláčem.
„Probuďte se, slečno.“ Snažila se ji znovu probudit sestřička, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Jak vlastně mohla probudit někoho, komu už srdce dávno netluče a je tam, kde jí je nejlépe?
Dívka si myslela, že její anděl, který za ní v noci chodil, že je jenom výplod její fantazie, ale ona nevěděla, že je to on. Že se k ní vrátil, aby s ní mohl být a byl ochotný ji i přeměnit, jen aby byla šťastná a byla s ním.
Tolik nocí strávil u její postele a pozoroval ji když spala a vyčítal si, že to on může za to, co se s ní teď děje.
Každou noc byl u ní, ale dnes v noci, jen dnes v noci odešel a nechal ji tam samotnou. A dnes v noci, s úsměvem na tváři jeho láska odešla z tohoto světa v naději, že aspoň tam bude mít šťastný život a jednou se tam snad s ním setká.
Oba se milovali více než svoje vlastní životy. Oba chtěli pro toho druhého jen to nejlepší, i když to mohlo znamenat, že ten jeden trpí, aby druhý byl šťastný.
Proč jim nebylo přáno a nemohli spolu žít nekonečný život plný lásky?
Je to snad tím, že ona byla pouze obyčejný člověk a on je nadpřirozená bytost z dávných dob?
Je to tím?
***
„Dobrý den,“ pozdravila slečna pohledného mladíka, který přišel k její přepážce.
„Mám tu rezervaci.“ Každý, kdo toho mladého chlapce slyšel, se zarazil nad tónem jeho hlasu. Nad bolestí, která byla poznat z jeho hlasu. Ale mohli vědět, že právě před pár hodinami pohřbil lásku svého života? Mohli vědět, jak moc trpí?
„Na jaké jméno?“ zeptala se ona slečna.
„Cullen. Edward Cullen.“
„Do Itálie, že?“
„Ano.“
Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Už je konec...:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!