Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upřímnost nade vše I.

Akorát jsem ukořistila nějakou lehkou děvu, která se válela v odpadcích a zřejmě ani nevěděla, že ji někdo vraždí, když jsem za sebou ucítila pohyb.

Podle vůně jsem poznala, že je to on. Už jsem na něj čekala moc dlouho, ale nikdy mi neřekl, co dělá. Očekávala jsem, že když jsme se dali dohromady a teď je můj druh, že čas budeme trávit zásadně spolu, ale stejně stále někam mizel.

„Jak sis užila lov, zlato?" zašeptal láskyplně a objal mě zezadu kolem pasu. Já si zabořila hlavu do jeho ramene a šťastně jsem odpověděla: „Celkem fajn, akorát čistá krev je čistá krev."

„Samozřejmě," pronesl a jeho dech mě zašimral na krku. Otočila jsem se čelem k němu a políbila ho. Právě tehdy mě zasáhly vzpomínky na naše první setkání.

Byla noc a já jsem byla jak jinak než na lovu. Město nebylo veliké, ale lidí venku už moc nebylo, jen těch pár bezdomovců se válelo u nějakých popelnic v průmyslové oblasti.

Vyhlédla jsem si jednoho takového a už se připravovala k útoku, když rychlá šmouha se zajímavým pachem mě předběhla. Ten dotyčný se zakousl do mého jídla a během pár vteřin jej odhodil. Pak se žhnoucíma krvavýma očima podíval na mě a se zkřiveným úsměvem se ptal: „Copak, zlatíčko, snad se nezlobíš, že na tebe taky nezbylo?"

Já jsem se nemohla v šoku ani hnout. Ten hlas, ta vůně, ta krásná tvář, to tělo... Byla jsem z něj úplně vedle. Ale najednou jsem pocítila blížící se nebezpečí. Trhla jsem hlavou doprava, zavrčela jsem něco nesrozumitelného a poté se vydala na opačnou stranu.

Hladová, bezmocná, že jsem neměla svou vytouženou večeři, jsem zdrhala a on se mnou. Nechápala jsem, proč jde za mnou, vždyť se neznáme.

Po chvíli jsem se zastavila a ten cizinec také.

„Co chceš?" vyštěkla jsem na něj nevrle.

„Zachránilas mě. Jsem tu už moc dlouho a už bylo podezřele moc mrtvých, takže určitě po mně šli Volturiovi," řekl a já jen na něj nenávistně hleděla, i když to kouzlo jeho osobnosti na mě tlačilo. Mít srdce, tak mě prozradí.

„Hm... A jak víš, že po tobě jdou?"

„No, ne nadarmo jsem se cvičil na stopaře." Pokrčil ledabyle rameny a usmál se. Myslela jsem, že se mi snad podlomí kolena.

„Aha... No a co chceš teď a tady?" tázala jsem se dál.

„No, pochopil jsem, že máš úžasnou vlastnost a že si budeme dobře vycházet. Já ti najdu dobré jídlo a ty mě vždy upozorníš, jestli nám hrozí nějaké nebezpečí," nabídl mi. Chvíli jsem nad tím uvažovala, ale ta nabídka se mi zdála velice lákavá.

„Jak jsi poznal, že mám talent?" zašeptala jsem.

„Já jsem tušil, že po mně někdo půjde, ale nevěděl jsem to s jistotou. Když jsi pak pelášila pryč, pochopil jsem, že naši vládci asi už museli něco zjistit. Možná bychom se měli ještě přemístit, abychom se jim aspoň trochu ztratili," vysvětlil a už jsme běželi dál.

Bok po boku jsme míjeli lesy, města, vesnice, řeky, až jsme se zaklesli do hor, do nějaké prolákliny.

„Jak se vlastně jmenuješ?" tázal se.

„Victoria," zamumlala jsem a pak pohlédla do těch jeho rudých očí.

„Ahoj, Victorie, mé jméno je James," pronesl tak roztomile a pak mě rychle políbil na hřbet ruky, skoro jsem si toho ani nevšimla, kdyby se u mé ruky nezasekl a pak hluboce nepohlédl do očí.

„Víš, že jsi tak nádherná?" zašeptal tajuplně a pak se přibližoval. Nevěděla jsem, co mám dělat. Přišlo mi to až extrémně rychlé, moc uspěchané, ale než jsem se nadála, jeho rty se přitiskly na mé. V tu chvíli jsem úplně ztratila hlavu a začali jsme se líbat.

Tato noc se mi vryla do paměti, protože byla plná touhy a vášně, která nás spalovala.

„Kde zase v myšlenkách bloumáš?" ptal se mě a já se jen usmála. Zase poznal, že nejsem duchem přítomna.

„Pamatuješ si, jak jsme se seznámili?"

„Ach, to byly časy," zamumlal, pak si mě hodil do náruče a odběhl se mnou do lesů, abychom si znova užili našich tužeb a vášní...

Kratičká jednorázovka, původně drabble, ale trošku se to protáhlo. Mno, možná by mohla být další část, protože tu jsem to moc neosvětlila, no...

Takže se těším na vaše komentíčky, vaše zuzu