Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upíří zbraň

29.08.2010 (19:00) • Caius • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3704×

Již byla tma. Steph ležela vedle svého manžela Christiana a přemítala o svém životě. Za ty roky dosáhla toho, po čem vždy toužila. Měla milujícího manžela, tři krásné děti, pěkný dům v pěkné čtvrti nudného městečka Cave Creek, které se nachází asi 30 mil severně od Phoenixu. Prostě ideál. Co si přát víc? Zatímco Steph spokojeně usínala, netušila, že zítřek přinese něco hrozného. Něco, co jí navždy změní život. Od zítřka bude žít v neustálém strachu.

2. června 2003

Vstala do krásného a slunečného dne, jako vždy ostatně. Proto tak milovala Arizonu, špatné počasí tu prakticky neexistovalo. Před tím, než vypukl každodenní shon, připravila snídani a do papírových sáčků nachystala svačinu pro své děti do školy a Christianovi do práce. Milovala svou rodinu, byl to její život. Po snídani děti popadly batohy a utíkaly do místní školy. Steph za nimi ještě starostlivě volala, ať dávají pozor přes silnici. Christian odložil ranní noviny, popadl svou aktovku, políbil Steph na tvář a se slovy: „Ahoj zlato,“ vyšel ze dveří. Steph ještě uslyšela předení motoru, když odjížděl od domu. Christian pracoval jako auditor v jedné počítačové firmě ve Phoenixu. Steph zesmutněla vědomím, že zase bude doma celý den sama. Mohla bych zavolat kamarádce a něco podniknout, napadlo ji. Byla ještě trochu ospalá, tak popadla svou oblíbenou knihu Sebrané povídky od Jane Austenové, pustila si CD své oblíbené kapely Muse, pohodlně se uvelebila do houpacího křesla a pustila se do čtení. Po půlhodině si řekla, že by bylo dobré začít něco dělat, a tak odložila knihu a začala sklízet ze stolu talíře od snídaně, když v tom zazvonil zvonek.

xxx

Položila jsem talíře na kuchyňskou linku a utíkala jsem otevřít, myslela jsem, že Christian zase něco zapomněl, to se mu stávalo často. Otevřela jsem dveře a za nimi stáli dva muži v černých oblecích. Na chodníku za nimi stálo černé SUV. Byla jsem v šoku, protože jsem je tak trochu nečekala.

„Dobrý den, mohu Vám nějak pomoci?“ pískla jsem rozhozeným hlasem.

„Jsem agent Smith, tohle je agent Jones. FBI,“ řekl neosobně muž blíže a oba ke mně natahovali ruce se svými průkazy.

„Jste Stephenie Meyerová, číslo pojistky 658745/14537?“

„Ano,“ odpověděla jsem zmateně.

„Stala jste se svědkem federálního zločinu, musíte jít s námi. Okamžitě.“

„Ale já… Jakého zločinu? To je určitě nějaký omyl,“ začala jsem panikařit.

„Půjdete dobrovolně, nebo vás máme zatknout za maření vyšetřování?“ zeptal se tvrdě agent.

Uklidni se! Uklidni se! Hlavně klid! Pojedu k nim na stanici, kde se vše vysvětlí, říkala jsem si v duchu.

„Dobře,“ řekla jsem již vyrovnaným hlasem, „jen si skočím pro kabelku.“

Zamkla jsem dům, jeden z nich mi otevřel dveře auta a já se usadila na zadní sedadlo černého, blyštivého SUV neznámé značky. Jeden agent si sedl vedle mne, druhý řídil. Rychle jsme vyjeli z Cave Creeku a řítili jsme se vysokou rychlostí cestou, kterou jsem dobře znala, cestou do Phoenixu.

Hlavou mi vířily myšlenky, co tak důležitého jsem mohla vidět, že se o to zajímá FBI. Myslela jsem na svou rodinu a na to, co se asi stane v následujících minutách. Pokradmu jsem si je prohlížela, oba dva byli velice hezcí, měli fialové oči a velice bledou pleť, skoro průsvitnou. Cítila jsem se vedle nich divně, nejistě. Měla jsem strach, takový strach jako má myš z kočky. Všimla jsem si, že na sobě mají drahé obleky. Od kdy stát šatí své zaměstnance do předních světových značek? Bylo mi to divné. Vyhlédla jsem z okénka a zjistila, že už jsme ve Phoenixu. Dalších dvacet minut jsme se prodírali hustým městským provozem a nakonec jsme zamířili k Paradise Valley, milionářské čtvrti. Mé podezření sílilo. Co tu sakra děláme?

Auto vjelo na příjezdovou cestu jednoho z honosných domů. Zdobená železná brána se zavřela za autem, které pokračovalo dál na, před zraky kolemjdoucích skryté, kulaté nádvoří před domem s pískovcovou kašnou uprostřed. Auto zastavilo u mramorových schodů před hlavním vchodem. Agent Smith mi otevřel dveře auta a pokynul mi rukou, abych šla vpřed. Vyšla jsem po schodech k hlavnímu vchodu, Smith mi otevřel dveře. Zaváhala jsem. Instinkt mi napovídal, že je tu něco divného. Dům se snadno mohl stát pastí, ze které není úniku. Ale neměla jsem na výběr. Vešla jsem do vstupní místnosti a byla ohromená tím vším přepychem.

„Pojďte za mnou,“ vyzval mě netrpělivě Smith.

Kdybych si nepřipadala jako vězeň, každá místnost by na mě udělala dojem. Teď jsem jenom přemýšlela, co se to děje. Úřady přece nesídlí v přepychových domech. Vystoupali jsme po širokém schodišti do prvního patra. Smith se zastavil.

„Jděte do tamtěch dveří, čeká Vás,“ řekl.

Nechtělo se mi tam, ale oni pořád stáli za mnou. Rozhodně jsem vykročila, otevřela dveře a vešla.

Pokoj byl stejně přepychový jako všechny ostatní, okna se táhly od podlahy ke stropu. U jednoho z nich, asi pět yardů od dveří, stál muž, který ke mně byl otočený zády. Měl černé vlasy a na sobě měl černý elegantní oblek. Nedal nijak najevo, že by mě slyšel vejít. Trochu mě děsil.

„Posaďte se,“ zašeptal po chvilce, aniž by se otočil.

Ten hlas mě šokoval, hlas tak jiný jsem ještě neslyšela. Byl nádherný, ale chladný, bez jakéhokoliv zabarvení. Pohlédla jsem do místnosti a uviděla napravo od sebe starožitný stolek s dvěma čalouněnými křesly s vysokým opěradlem. Na stolku ležely čtyři úhledné sloupky popsaného papíru. Do bližšího křesla jsem se rychle posadila. Stál tam a zíral z okna.

„Jste zmatená, to brzy pomine,“ a dál zíral z okna. Nezmohla jsem se na slovo, polkla jsem svoje útočné otázky a čekala.

„Už možná tušíte, že ten, kdo pro vás přijel, nebyla FBI,“ konstatoval.

„Tak kdo?“ Ignoroval mou otázku a dál zíral z okna, otočený ke mně zády. Začalo mě to rozčilovat. Kdo si myslí, že je, že mě tady drží?

„Teď Vám řeknu, proč tu jste,“ otočil se a podíval se na mě.

Byl krásný. Vyděsily mě jeho oči. Oči, které hyzdily jinak božský obličej. Rudé oči. Vyzařovala z nich krutost. Chtěla jsem uskočit hrůzou, ale nešlo to, ty oči mě hypnotizovaly. Usmál se a najednou jsem se mohla hýbat. Otočil se zpět k oknu.

„Věříte v upíry?“ zeptal se. Nečekal na moji odpověď a pokračoval dál. „Moderní člověk v upíry nevěří a to my chceme zachovat. Stále totiž existují tací, kteří věří starým báchorkám a pověstem. Lidská paměť pamatuje doby, kdy jsme byli neopatrní, kdy proti nám lidé nic nezmohli. Doba se změnila, a pokud chceme přežít, musíme zůstat v utajení,“ na okamžik utichl.

„Vy se stanete naší zbraní proti takovýmto lidem.“ S poslední větou se otočil a pohleděl mi do očí s takovou silou, že jsem měla pocit, že mi je vypálí z hlavy. Otočil se zpět k oknu a čekal.

„Čekáte, že budu věřit v upíry?“ řekla jsem nepřesvědčivě po tom, co jsem se trochu vzpamatovala z jeho hypnotizujícího útoku. Sama jsem byla na pochybách. Mé racionální já mi říkalo, že je to nesmysl, mé instinkty mě ubezpečovaly o opaku.

„Běžte s ním,“ zašeptal a luskl při tom prsty.

Ve dveřích se objevil agent Smith, který nebyl agent, a odváděl mě z místnosti. Dovedl mě na zahradu, kde popadl kamennou sochu na podstavci a prohodil ji cihlovou zdí garáže. Smith se na mě podíval a pobaveně se uchechtl. Potom mě popadl a odváděl mě zpět do místnosti s oním mužem. Dovedl mě ke křeslu, kde se mi podlomily kolena, a odešel z pokoje.

Muž stál pořád u okna, jako by se za tu dobu ani nepohnul.

„Doufám, že další důkazy už nebudou nutné,“ zašeptal se známkami netrpělivosti.

„Co ode mě tedy chcete?“ řekla jsem malátně. Věřila jsem. Nic jsem o nich nevěděla, jen to, že to jsou jiné, mocnější, kruté bytosti. Už jen strach z tajemna, které mě obklopovalo, mě srážel na kolena. Nechtěla jsem vědět nic dalšího, jen by mě to vyděsilo.

„Teď máte dvě možnosti. Pomůžete nám a téměř bezpracně vyděláte mnoho peněz, budete slavná knižní autorka a budete mlčet. Bude to prospěšné pro obě strany.“

„A ta druhá možnost?“ zeptala jsem se, i když jsem to věděla.

„Smrt,“ řekl sladce, „smrt těch, které milujete.“

Kdesi zašmátral a na velké LCD obrazovce na stěně se objevovaly obličeje těch, které jsem milovala. Když se objevily tváře celé mé rodiny, vypnul obrazovku. Usmál se.

„Jistě už chcete vědět, co máte udělat. Tak tedy, podívejte se na stolek po vaší pravé ruce. Jsou na něm rukopisy čtyř knih. My chceme, abyste je pod svým jménem vydala. Je to prosté.“

Nechápala jsem.

„Co tím získáte?“

„V těch rukopisech je příběh o vztahu mezi upírem a člověkem. Krátce po uveřejnění se stane velice populární, obzvlášť mezi mládeží. Postupem času se z něj stane fenomén.“

„Pořád nechápu.“

„Když zviditelníme upíry v tomto příběhu celému světu, lidé v nás budou věřit čím dál méně. Lidé mají úžasnou vlastnost, nevidí to, co mají před očima.“

„Myslíte, že to zabere? Já nevím…,“ pochybovala jsem.

„Důležité je, že my víme. Studujeme lidskou mysl po tisíciletí, víme o vás víc než vy sami,“ přerušil mě.

„Jsou upíři ve Vašem příběhu stejní jako ti skuteční?“ špitla jsem nesměle.

„Více méně.“

Chvíli bylo ticho.

„Co mám tedy dělat teď?“ zeptala jsem se.

Otočil se a upřel na mě své rudé oči, tentokrát bez hypnotizujícího účinku.

„Teď Vám dám pár rad, pak si vezmete rukopisy a odvezeme Vás domů.“

„Takže,“ začal, „tohle setkání zůstane v tajnosti před kýmkoliv,“ pohlédl mi do očí a já v nich viděla hrozbu. Pokračoval.

„Rukopisy nesmí nikdo vidět. Budete je přepisovat dopoledne, dokud je Váš manžel v práci, aby ani on neměl žádné neblahé tušení, aby si i on myslel, že je to Váš vlastní nápad. Až budete s první knihou hotova, pošlete ji do nakladatelství Little, Brown and Company a my se postaráme, aby vyšla. Knihy vydávejte rok po sobě, ať to není podezřelé. Po dokončení knih se rukopisů zbavte. To je asi všechno.“

Poslouchala jsem a zapisovala si tyto rady do paměti, závisí na nich můj život i životy mé rodiny.

„Vezměte si rukopisy a jděte, aktovku naleznete pod stolem.“

Sebrala jsem papíry, nacpala je do aktovky a odcházela jsem z místnosti. Ačkoliv jsem věděla, že mě nezabijí, pocit strachu se mě držel jako klíště.

„A ještě něco,“ ozvalo se od okna.

Pohlédla jsem na muže, který stále zíral z okna.

„Doufám, že vás nenapadne udělat nějakou hloupost,“ zašeptal.

Autor: Caius (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří zbraň: