Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upír v nesnázích

22.11.2011 (20:00) • zuzka88 • FanFiction jednodílné • komentováno 86× • zobrazeno 12692×

Upír v nesnázích

„Věci si dej sem.“ Otevřel jsem dveře pokoje pro hosty, či jak by se to dalo nazvat. Byla tem jen postel, skříň a stůl. Dosud jsem ho nevyužíval.

Charlotte jen přikývla a se sklopenou hlavou stála uprostřed chodby. Přešlápl jsem z nohy na nohu.

„No, tak já… půjdu dolů, kdybys něco potřebovala, přijď.“

Sedl jsem si na pohovku v obýváku a poslouchal tiché opatrné kroky a následné zavírání dveří. Tak to by bylo.

Jestli tohle přežiju, tak… jistěže to přežiju, přežiju všechno, ale…

Na chvíli jsem zavřel oči. Nikdy by mě nenapadlo, že by Steven a Molly mohli vymyslet něco tak šíleného. Jak já se mohl postarat o malé dítě? Dobře, není zase tak malá, je jí osm. Ale stejně. Já upír se mám starat o lidské dítě?

Uslyšel jsem tlumené vzlyky. Zaťal jsem ruce v pěst.

Proč? Řekne mi někdo proč?

Steven byl můj bratr – měli jsme stejnou matku, jiného otce a tak trochu nás dělila i podstata, já byl poloupír, on člověk, ale přesto jsem ho měl rád, moc rád, a on odešel a neopustil jen mě. Co to dítě? Jak ji tu mohl jen tak nechat?

Poslední dobou jsme se nevídali. Od doby, co se ze mě stal upír – v pětadvaceti jsem se prostě sám od sebe přeměnil, nikdo dodnes pořádně neví, co se stalo – a byl jsem nucen odstěhovat se, jen jsme si volali. Charlotte jsem viděl jen na fotkách a najednou jsem… co vlastně jsem. Její otec? To asi ne. Advokáti mě nazývali jejím opatrovníkem, ale měl jsem pocit, že ke mně ten termín nesedí.

Charlotte stále plakala a já nebyl schopen nic udělat. Nevěděl jsem co. Poslouchal jsem a trpěl s ní.

ǪǪǪ

Charlotte zůstávala zatím doma, dohodli jsme se tak spolu na tom. Spíš jsem se dohodl já. Ona jen tiše seděla a dívala se na zem. Všechno mi odkývala a pak odešla do svého pokoje.

Žili jsme v jednom domě, ale přitom byli jako dva cizí lidé. Třikrát denně jsem ji volal k jídlu – děkoval jsem bohu, že aspoň vím, jak vařit, pamatoval jsem si to ještě z dob, kdy jsem byl poloupír – ona se najedla a pak zase odešla. Nedokázal jsem si nevšimnout, jak má opuchlé oči a červený nos. Stejně tak jsem nedokázal ignorovat pláč, který se ozýval z jejího pokoje hlavně v nočních hodinách.

Seděl jsem u sebe, zkoušel si číst, ale nedokázal se soustředit, což se mi jako upírovi normálně nestávalo.

Pracoval jsem doma. Nepřišlo mi vhodné, nechávat Charlotte samotnou, takže se všude válely nákresy a návrhy. Být architektem byl můj životní sen. Jako malí jsme se se Stevem chodili dívat na stavby domů a byli uchváceni tím procesem a tehdy jsem se rozhodl. Chtěl jsem stát u zrodu něčeho tak úžasného. Vystudovat školu pro mě nebyl problém a než jsem se nadál, promoval jsem na Harvardu a začínal svou kariéru. Malý zádrhel nastal v okamžiku nečekané přeměny. Necelých deset let jsem stál mimo všechno a zvykal si na nový život a hlavně nový způsob života. Ale zvládl jsem to a dál se mohl věnovat tomu, co mě bavilo a baví.

Při vzpomínkách na Steva mi bylo smutno. Už mu nikdy nebudu moct zavolat, už nikdy mě nebude popichovat kvůli mé zastydlé pubertě, jak on říkal upírství. Všechno je to pryč.

Z kuchyně se ozvala rána. Sklo se roztříštilo. V mžiku jsem tam stál a sledoval, jak Charlotte se slzami na tváři sbírá střepy sklenice.

Výkresy s návrhem domu jednoho z mých nejlepších klientů se topily v kaluži vody a pero na nich se pomalu rozpíjelo.

„Nech to,“ zastavil jsem Charlotte, když se shýbla pro malé střepy na podlaze. To by mi ještě scházelo, aby se pořezala.

Trhla sebou leknutím a vystrašeně se na mě dívala.

„Já… je mi to líto, omlouvám se.“ To bylo poprvé od doby, co sem přišla, kdy promluvila. Její hlas byl ochraptělý od dlouhého mlčení.
„Nic se nestalo, jen jdi dál od těch střepů.“ Můj tón nebyl takový, jaký jsem chtěl. Dítě se bezděky přikrčilo a ustoupilo stranou. Trochu zoufale jsem se zahleděl na svou několika hodinovou a nyní zcela zmařenou práci, ale pak jsem to nechal být a raději se věnoval úklidu toho neštěstí.

Když jsem střepy bezpečně zneškodnil, vzal jsem novou sklenici, naplnil ji vodou a postavil ji před Charlotte, která stále vyděšeně přihlížela.

„Děkuju,“ pípla. „Nezlob se.“ 
„Nezlobím se,“ řekl jsem. Chvíli jsem se na ni díval a pak jsem se vrátil do pracovny.

Charlotte za chvíli procupitala kolem dveří a zapadla do svého pokoje. Povzdychl jsem si a opřel se do židle, na práci jsem neměl vůbec myšlenky.

ǪǪǪ

Po týdnu tiché domácnosti jsem si začal uvědomovat, že něco není tak úplně v pořádku. Byl jsem zvyklý na samotu, ale tohle…

Jenže co já věděl o tom, co potřebuje malá holka. Zjevně to bude něco víc než jen pravidelný příjem potravy.

Vážně jsem si nevěděl rady. Snad poprvé v životě, i v existenci, jsem neměl páru co dělat. Upír, který si neví rady s malým člověkem. K popukání.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel a hledal řešení, tím víc jsem se do toho zamotával. A pak to přišlo. Úplně samo a úplně náhodou.

Přehraboval jsem se v šuplíku, kde vládl naprostý zmatek. Hledal jsem jednu fakturu a byl pěkně netrpělivý. Celý obsah jsem vysypal na stůl. No a co jsem neobjevil.

Fotka. Já, Steve a tmavovlasá dívka se zářivým úsměvem. Jak jsem na ni mohl zapomenout. Kdysi jsme se s ní kamarádili. Byla to malá žába, která za námi pořád lezla. Dělal jsem si z ní srandu, že je jak opice. Měla velké hnědé oči, byla samá ruka, samá noha. Stejně jaká já tehdy byla poloupír a to možná byl ten důvod, proč vyhledávala naši společnost.

My jsme se dostávali do puberty, ona byla malá a strašně otravná. Měli jsme zájem o holky a ona se nám pořád motala pod nohama. Pak se naše cesty rozdělily a slýchal jsem o ní jen sem tam.

Nejspíš je na čase obnovit naše styky. Sáhl jsem po telefonu a žhavil linku. Musím ji najít.

ǪǪǪ

„Hmmm… vanilkovou a jahodovou… ne, radši čokoládovou,“ poroučela jsem si a sledovala, jak muž v bílé čepičce s červenými proužky nabírá kopečky krásně krémové zmrzliny. 
„Prosím,“ podával mi kornout a mně v tom okamžiku začal zvonit telefon. Rychle jsem mu zaplatila, vzala si pochoutku a po kapsách hledala aparát.

Neznámé číslo.

„Haló?“
„Bello?“
„Kdo volá?“ Lízla jsem si zmrzky, která mi pomalu stékala na prsty.
„Tady Edward,“ řekl muž na druhé straně. To mi vážně hodně pomohlo.
„Edward?“ Lízala jsem a poslouchala jen napůl ucha.
„Edward Cullen,“ upřesnil. Ruka se zmrzlinou se mi zastavila těsně před rty. Edward Cullen?
„Edward Cullen?“ zopakovala jsem svou myšlenku.
„Jo, pamatuješ si mě?“ Jak by si nepamatovala. Edward a Steven. Moji velcí kamarádi. 
„Matně,“ odpověděla jsem s úsměvem od ucha k uchu. Jak já k nim vzhlížela. To byly časy. 
„Dobře. Chtěl bych tě o něco poprosit.“ Chlapec jde rovnou na věc. Jak si přeje.
„Poprosit mě?“ dělala jsem překvapenou. „Kde jsi vůbec sebral moje číslo?“
„No… od táty… to je jedno. Mohla bys prosím přijet?“ Nejdřív jsem olízla zmrzku a pak se zamyslela. „Jsi tam?“ Byl nějaký netrpělivý.
„Jasně. Jen přemýšlím, jestli se mi chce někam jezdit.“ A ještě za tebou, dodala jsem v duchu.
„Prosím, potřebuju tvou pomoc.“ Zněl zoufale. Co jsem si pamatovala, Edwarda nikdy nic nerozházelo. Vždy si šel přímo za svým. Copak se asi stalo?
„O co jde?“
„Řeknu ti to, až přijedeš, přes telefon by se to špatně vysvětlovalo.“ Vzbudil ve mně zvědavost. Velkou.
„Ty teda děláš tajemnýho. Ale dobře, budu moc hodná a ukážu se tam,“ svolila jsem. Nic lepšího jsem na práci stejně neměla. „Jaká je adresa?“

ǪǪǪ

Hezké, pomyslela jsem si, když jsem vystupovala z auta před menším, ale moderním domem. Stál v ústraní. Do nejbližšího městečka to bylo několik mil. Domek byl schován v náruči lesa na uměle vysekané mýtině. Kolem se rozprostíral jen trávník. Žádné květiny nebo oživení. Působilo to poněkud stroze.

Zajela jsem na příjezdovou cestu a vypnula motor. Nikde se nic nehnulo. Jakoby tam ani nikdo nežil. Oblékla jsem si černé kožené sako a krk omotala barevným šátkem.

Otevřel na první zazvonění. Vypadalo to, jako by se mě nemohl dočkat.

„Ahoj,“ vydechl. Spíš si oddychl. Pak se na mě zadíval a prohlédl si mě od hlavy až k patě. Ignorovala jsem to.
„Ahoj.“ Stále na mě zíral a nehýbal se, takže jsem se kolem něho protáhla dovnitř. To ho nejspíš vzpamatovalo a honem běžel za mnou.

Pohodlně jsem se usadila na pohovku, přehodila nohu přes nohu a zvědavě se na něj zadívala. „Tak co máš?“
„No já koukám, co se s tebou stalo?“ Zvedla jsem obočí. „Vyrostla jsi.“ 
„Něco novějšího tam nemáš?“
„Jsi úplně jiná,“ konstatoval překvapeně. „Jen ty oči,“ zamumlal. Zvedla jsem se a přešla blíž k němu. Změřila jsem si ho zúženýma očima. 
„Ty jsi, koukám taky trochu…“ Kotníkem ukazováku jsem mu zaťukala do tváře. Nebyl pro mě tak tvrdý jako pro člověka, ale taky už to nebylo jako dřív. Na dotek byl chladný a jeho oči se změnily ze zelené na zlatou. Ale byl pořád stejně hezký, to se nikdy nezmění. „Tak co je? Co tak hoří, že sis vzpomněl na starou kamarádku.“ Slovo kamarádka jsem záměrně zdůraznila, abych mu připomněla, jak milý ke mně tehdy byl.
„Steve zemřel,“ řekl. To mi vyrazilo dech. Steva jsem měla moc ráda. Tohle by mě nenapadlo ani ve snu. Neviděla jsem ho tak dlouho, ale stejně…
„Jak se to stalo?“ 
„Autonehoda. Zemřela i jeho žena.“ Zamrkala jsem, abych zahnala slzy.
„Je mi to líto.“
„Jo, to mně taky.“
„V čem ti můžu pomoct?“ Stále jsem nechápala, o co tu jde.
„Steve měl dceru.“ Moc sdílný zrovna nebyl.
„A kde jde?“
„Nahoře.“
„Tady?“ vyjekla jsem.
„Ano, dostal jsem ji do opatrovnictví. Jmenuje se Charlotte.“ Páni. Takže Edward je teď otcem! Ale co s tím mám co dělat já?
„Mám jí dělat chůvu?!“To si ze mě dělá srandu
„Ne, já jen… Charlotte je osm a já nějak nevím, co mám dělat. Je pořád zavřená nahoře.“ Rozhodil ruce v bezmocném gestu. „Ty jsi jediná, kdo s tím může něco udělat. Prosím,“ dodal, když viděl pochyby v mé tváři.
„Které dveře?“ zeptala jsem se rezignovaně.
„Jsi zlato,“ vykřikl a zmáčkl mě v nadšeném objetí.
„Hou, hou, hou. Brzdi, chápu, že máš radost.“ Vymanila jsem se mu z paží a šla ke schodům.
„Třetí zprava,“ zavolal za mnou.

Musím přiznat, že jsem byla na Charlotte zvědavá. Co to může být za dítě, když si s ní Edward neví rady, a jak já mu v tom můžu pomoct? S dětmi jsem neměla ani tu nejmenší zkušenost.  Zavrtěla jsem hlavou a zastavila se u bílých dveří.

Tak jo, Bello, ukaž svou milou pečující stránku.

Zaťukala jsem a po tichounkém dále z druhé strany vešla.

Charlotte seděla na židli a dívala se z okna. Byla pobledlá a řekla by i pohublá. V očích měla smutek, chyběla jí jiskra. Tohle nebylo dítě. Když jsem vešla, ani se neotočila.

„Ahoj,“ řekla jsem, abych si získala její pozornost. Podívala se na mě. „Ty musíš být Charlotte,“ usmála jsem se. „Můžu dál?“ Přikývla. „Já jsem Bella, Edwardova… kamarádka.“ Usoudila jsem, že tohle vysvětlení bude nejjednodušší.

Sedla jsem si na postel a rozhlédla se po pokoji. Tohle byl vážně… strohý pokoj. Jako v nějakém zařízení. Postel, skříň, stůl a židle. Všechno určitě drahé, ale pro dítě naprosto vedle.

„Jak se máš?“ Co já vím, co jí mám povídat. Charlotte pokrčila rameny. No super. „Jak dlouho už tu bydlíš?“
„Asi čtrnáct dní,“ špitla. Mluví, dobré znamení.
„A líbí se ti tu?“ Opět pokrčení ramen. „Co kdybychom si dali něco k jídlu? Já už mám docela hlad a nerada jím sama,“ navrhla jsem. Potřebovala jsem něco, co prolomí ledy.

Charlotte si mě zvědavě prohlížela a v očích se jí zračil aspoň nějaký zájem o okolí.

„Půjdeš se mnou?“
„Strýček není rád, když se dole potuluju,“ odpověděla.
„Není? A jak jsi na to přišla?“ Jestli jsi jí něco udělal, Cullene, tak si mě nepřej!
„Má radši, když jsem tu.“
„Tak já nám něco připravím a sníme si to tady, co ty na to? A na strýčka se vykašleme,“ mrkla jsem na ni. Charlotte se pousmála a já se zaradovala, že to nakonec přece jen nebude tak těžké.

V kuchyni jsem připravila dva sendviče a s dvěma plechovkami koly je nesla nahoru. Aspoň že měl Edward plnou ledničku, když už nic, myslel na to, že to dítě musí jíst.

„Tak co?“ odchytil mě v obýváku.
„Jdeme si dát do nosu,“ usmála jsem se sladce a pokračovala v cestě.

Charlotte snědla úplně všechno do posledního drobečku. Chuť k jídlu měla dobrou. Vyměnila místo na židli za postel, na kterou jsem se rozvalila, a odfoukla si. Zasmála se tomu. Měla moc příjemný smích.

„Takže vy jste strýčkova kamarádka?“ zeptala se nesměle.
„V prvé řadě jsem Bella, takže mi tykej. A jo, když jsem byla malá, kamarádila jsem s ním a s tvým tátou.“ Při zmínce o Stevovi zesmutněla. Jsi husa, Bello.
„Chybí mi,“ zašeptala. 
„Já vím, zlato. Já vím.“ Seděla tam, sama samotinká a já bych ji v tu chvíli nejraději objala, ale na to bylo asi příliš brzy. Sama jsem si pamatovala, jaké to bylo, když… Nepotřebovala jsem utěšovat od cizích lidí, chtěla jsem to od svých nejbližších, kteří na to bohužel zrovna nebyli. Natáhla jsem aspoň ruku a stiskla tu její.
„Jaký byl?“ Věděla jsem, na co se ptá. 
„Moc hezký. Já byla tehdy škvrně, chtěla jsem se s nimi kamarádit, ale nebylo to snadné, protože už to byli velcí kluci,“ vyprávěla jsem. „Byla jsem takový jejich ocásek.“ Charlotte se uchichtla. „Byla jsem hubená, ošklivá holka, která je akorát otravovala,“ zasmála jsem se.
„Jsi moc hezká. Máš krásný vlasy.“ Se skoro nábožnou úctou se dotkla pramene mých vlasů rozhozených po polštáři.
„Ty taky. Občas jsem si přála být blondýnka.“
„Jsou jako hřebíky,“ postěžovala si a zatahala se za culík, který jí sahal skoro do pasu. „Ty máš krásně vlnité.“
„Divoké,“ opravila jsem ji.
„Ale hezké.“

Ta holka potřebovala kamarádku. Živou duši, se kterou by mohla mluvit. Někoho, komu by se mohla svěřit, popovídat si.

„Chodíš do školy?“ 
„Teď ne,“ zavrtěla hlavou. 
„Kde jsi předtím bydlela?“
„V Kansasu.“ No, to je pěkný kus cesty. Musela tam nechat všechen svůj dosavadní život a prostě jít. Vzpomínky, kamarádi…
„Dneska už je pozdě, ale co bys řekla na to, kdybychom si zítra udělali výlet.“
„Jen my dvě?“ rozzářila se.
„No, strýček by nás možná mohl doprovodit.“ Její tvář trochu pohasla. „Budeme potřebovat silného mužského.“
„Co budeme dělat?“ zajímala se a klekla si.
„To je překvapení. Asi bys už měla jít spát, zítra to bude dlouhý den.“

Zvedla jsem se, abych jí nechala soukromí. „Dobrou noc,“ loučila jsem se.
„Bello,“ zastavil mě její tichý hlásek.
„Ano?“
„Mohla bys…“ Oči klopila k zemi a nejistě přešlapovala z nohy na nohu.
„Copak?“
„Mohla bys mě uložit?“ Vůbec se na mě nepodívala. Trnulo mi srdce, když jsem viděla její zoufalství.
„Jistě,“ souhlasila jsem. „Tak se utíkej umýt, já tu počkám.“

Za čtvrt hodiny byla zpět. Na sobě noční košili s koťaty, vlasy rozvířené kolem hlavy. Odhodila jsem peřinu a počkala, až si pod ni vleze. Nikdy jsem nic podobného nedělala, ale šlo to skoro samo.

Sedla jsem si na kraj postele.

„Je to takhle správně?“ Spokojeně přikývla. 
„Tak to je fajn. Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc.“ Polechtala jsem ji a pokojem se rozezněl její smích. Přikryla jsem Charlotte až pod bradu, pohladila ji po vlasech a odešla.

Za dveřmi jsem si musela pořádně vydechnout a teprve pak jsem pokračovala dolů, kde už na mě čekal netrpělivý Edward.

„Tak co?“ ptal se hned.
„Co co? Doufám, že máš zítra volno, protože jsem ti už vymyslela program.“
„Program?“ 
„Přesně tak. Uvidíš zítra,“ zašklebila jsem se na něj. „Kde můžu složit svou hlavu? Jsem po dnešku nějaká unavená.“
„No…“ zaváhal.
„Co?“
„Asi u mě, další ložnici tu už nemám.“ No paráda, takže mě čeká gauč, protože s ním vážně spát nebudu, i když… jeho rozcuchané vlasy a hrudník obtažený černým tričkem… ne, nebudu!
„Tak já si lehnu tady.“ Ukázala jsem na černou koženou pohovku.
„Ale ne. Já stejně nespím, nepotřebuju ložnici. Jen jdi spát.“ To už znělo líp.
„Když říkáš. Dobrou.“ Zívla jsem, div jsem si neroztrhla pusu. Skočila jsem si do auta pro věci a pak padla do postele jako zabitá. Jediné, co jsem před usnutím vnímala, byla nádherná vůně vycházející z povlečení a moc dobře jsem věděla, kdo ji má na svědomí.

ǪǪǪ

Kličkoval jsem po silnici vedoucí k mému domu, v tuhle chvíli od mého domu. Netušil jsem, kam jedu. „Jen jeď, budu tě navigovat,“ řekla Bella a se smíchem se otočila na Charlotte sedící na zadním sedadle. Ta jí oplatila zářivý úsměv, jaký jsem u ní ještě neviděl. Vlastně… za celou tu dobu, co u mě byla, se vůbec neusmála. Zajímalo by mě, zda za to mohla Bella, nebo se prostě jen tak začala smát.

„Kam teď?“ zeptal jsem se před křižovatkou. Bella se chvíli zamyslela.
„Doprava.“ Absolutně jsem nechápal, kam to jedeme, protože co jsem věděl, tak tahle silnice vedla na starý opuštěný statek. Doufal jsem, že si třeba spletla směr.

Nakonec jsem usoudil, že Bella sama neví, kam jedeme, protože jsem neustále odbočoval a sám jsem si připadal lehce dezorientovaný, což u upíra snad ani není možné.

„Bello, kam to jedeme?“ ozvala se Charlotte.
„Už jsem říkala, že je to překvapení,“ mrkla na ni. Ušklíbl jsem se. To sotva. Prostě se ztratila. „Nemáš rád překvapení, Edwarde?“ reagovala na můj obličej.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„To je ale škoda. Bez překvapení by byl život pěkně nudný.“
„To si myslíš ty. Já bych řekl klidný,“ odporoval jsem.
„A kdo říká, že klidný neznamená nudný?“ Na to jsem neměl co říct.

Místo kam jsme dojeli, bych nečekal ani ve snu. Po všech těch objížďkách a zatáčkách jsme dojeli do obchodního centra ve městě. Myslel jsem, že se mi to zdá.

„A co ta okružní jízda?“ nechápal jsem.
„To byla jen taková zástěrka, kdybychom jeli přímo, nebyla by to taková sranda.“ Popadla Charlotte za ruku a šla k výtahu z podzemního parkoviště. No tak to je teda paráda. Nejdřív je musím vozit po okolí, jako úplný idiot a nakonec skončím v obchoďáku.

Po třech hodinách jsem si říkal, že jsem měl zůstat v autě a počkat. Po pěti, že jsem měl zůstat doma a vůbec nejezdit. Bylo to strašně… únavné, jestli smí upír použít to slovo.

Chodili jsme po obchodě s nábytkem. Nejdřív jsem netušil, co to znamená, ale pak mi bylo objasněno, že Charlotte potřebuje dětský pokoj, ne kobku. Přemýšlel jsem, jestli se neurazit. Nikdy bych ji nestrčil do kobky, vždyť má hezký pokoj.

Charlotte běhala za Bellou jako ocásek, celou dobu štěbetala a smála se. Celá byla jako vyměněná.

Bella objednala spoustu nábytku, až jsem si nebyl jistý, kam to všechno chce dát. Pak vybírala doplňky a nakonec koupila barvy a tapety. Jestli si myslí, že budu malovat, tak je na velkém omylu.

ǪǪǪ

„Dělej to pořádně, nechceme tam žádný fleky.“ Sledovala jsem každý tah válečkem, nechceme tam přece kocoury.

Edward se zpočátku trochu cukal. Prý nebude nic malovat. Můžu si zavolat nějakou firmu, ale podle mě to bylo zbytečné vyhazování peněz. A navíc to bude zábava.

Charlotte dostala za úkol složit z novin čepičku, aby si Edward neumazal své úžasné vlasy, Edward dostal do rukou váleček, a když mi ho chtěl vrátit, zavrtěla jsem hlavou a naznačila mu, že můžu kdykoliv odejít. Nevím, jestli bych to dokázala, když jsem Charlotte poznala a zjistila, jak je tu osamělá, ale Edward to nevěděl a vědět nemusí, a tak si povzdechnul a pustil se do toho. Já jsem zatím nastříhala tapetu a s Charlottinou asistencí se ji pokoušela dostat na zeď, že mi to ale dalo zabrat.

„Na to, že jsi upír, nejsi moc šikovný,“ poznamenala jsem, když jsem zahlédla nějaké nepřesnosti. Nic neříkal, ale viděla jsem, jak to v něm vře. Ale zvládnul - bez většího reptání, menší bylo - vymalovat pokoj tak, jak jsem to vymyslela.

Menší zádrhel nastal, když měla jít Charlotte spát, a mně došlo, že v jejím pokoji to nepůjde. Takže šla k Edwardovi. Když jsem ji do toho pokoje vedla, vypadalo to, že se dá na útěk. Prý ve strýčkově ložnici ještě nikdy nebyla a asi by ani neměla. Mně to naopak přišlo jako skvělý nápad. Však ono jí to neuškodí a Edwardovi taky ne.

„Za chvíli přijdu, budu tu spát s tebou, jestli to neva,“ řekla jsem jí. Zavrtěla hlavou a spokojeně se usmála. Byla tak milá.

Sedla jsem si na gauč a nohy hodila přes opěradlo. Na chvíli jsem zavřela oči.

„Doufám, že to co děláš aspoň k něčemu je,“ ozvalo se najednou. Ani jsem si nevšimla, že je Edward v místnosti. 
„To víš, že jo. Tvá neteř se bude cítit líp a bude se jí tu víc líbit, což je asi to, proč tu jsem,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala. Nereagoval. Bylo ticho. Začala se mě zmocňovat malátnost.

„Zdá se taková… veselejší,“ pronesl po chvíli.
„To je dobře, ne?“
„Je, myslím, že je to tvoje zásluha.“
„Asi,“ připustila jsem. „Ale taky by ses na tom měl podílet. Straníš se jí. Vůbec s ní nemluvíš, jste spolu v místnosti a přitom jste každý jinde.“
„Není to tak jednoduché,“ začal se vymlouvat.
„Edwarde, je to úplně snadné, jen musíš chtít.“ Zvedla jsem se. „Půjdu spát.“ Nechala jsem ho tam a doufala, že bude trochu přemýšlet a uvědomí si to, co přímo bije do očí. Ta holka potřebuje trochu lásky a tu jí musí dát právě on.

Když jsem vešla, Charlotte už spala. Vysprchovala jsem se a lehla si vedle ní, ale předním jsem se neubránila tomu, abych ji pohladila po tváři. Ta malá slečna se mi začala dostávat pod kůži a to jsem ji znala teprve den.

ǪǪǪ

Absolutně jsem netušil, co tím myslela. Copak já snad nechci. Proto jsem si ji zavolal, aby mi s Charlotte pomohla. Co víc se dá dělat?

Naštvaně jsem ťukal prsty do stolu, až jsem si všiml drobných dolíčků v desce – měl bych trochu ubrat. Začínala mi lízt na nervy. Ne, ona už mi na ně lezla a byla pěkně vysoko. Jenže když jsem si na ni vzpomněl, projel mnou takový divný pocit. Vybavily se mi její velké hnědé oči, dlouhé lesklé vlasy a drobné tělo. Jak tu tak ležela a neměla o mně tušení, překonával jsem pokušení zvednout se a jít se jí dotknout. Jaké asi jsou její vlasy na dotek, jestli je její pokožka taky tak hebká, jak se zdá. Pak jsem si vždycky uvědomil, co mě to napadá, a všechny myšlenky zahnal, zbyla jen ta, že bych ji nejraději vypakoval a zase žil ve svém klidu.

Vstal jsem, že bych mohl jít trochu pracovat, když jsem den zabil naprostými zbytečnostmi, ale moje nohy mě nenesly do pracovny, ale nahoru do patra, kde dveřím mé ložnice, před kterými jsem se zastavil.

„Co to sakra dělám?“ ptal jsem se sám sebe. Pak jsem natáhl ruku a potichu otevřel.

Obě dvě už spaly. Zlaté vlasy se smíchaly s hnědými. Ruce měly rozhozené, rty pootevřené. Takhle ve spánku si byly hodně podobné.

Chvíli jsem sledoval Charlotte, která se lehce usmívala, a vůbec nevypadala jako to dítě, které jsem znal. Takhle uvolněná byla moc hezká a trochu roztomilá. Uvědomil jsem si, že jsem si ji nikdy pořádně neprohlížel. Jakou barvu mají její oči? Modré? Nebyl jsem si jistý. Od kdy jsem tak nepozorný?

Potom jsem se zaměřil na Bellu. Pohled na ni mi bral dech. Nerozuměl jsem tomu. Přistoupil jsem blíž k posteli. Zavrtěla se. Představil jsem si, jak ležím vedle ní, laskám její tělo… Tak prrr Edwarde, bacha na to. Je to jen malá holka, trochu kamarádka, nic víc. Jenže jsem sám věděl, že malá už zase tak není. Před sebou jsem viděl dospělou ženu, která mě momentálně velmi vzrušovala. Byl jsem rád, že vedle leží Charlotte, protože jinak bych za sebe neručil.

Zavrtěl jsem hlavou a rychle se klidil, než by se stalo něco, čeho bych mohl litovat. Zavřel jsem se do pracovny rozhodnutý pustit se do práce. Úmysly dobré, realizace horší. Měl jsem ji pořád před očima. Jak tam tak ležela. Jen tak, nechráněná a zranitelná, kdybych chtěl… Může se upír zbláznit?

Tak nějak jsem doufal, že až se ráno probudí, promluví na mě a bude příšerná jako vždy, dokážu zapomenout na to, co jsem si v noci představoval, že bude zpátky ta otravná holka, ale nefungovalo to. Bohužel.

Každý její pohyb mi přišel smyslný, svádivý. Když si prohrábla vlasy a odhalila dlouhou linii bělostného krku, musel jsem polknout, a když se na mě podívala a zatřepala řasami, měl jsem pocit, že víc nevydržím.

A to se o nic nepokoušela, to bylo to nejhorší. Ona se prostě bavila s Charlotte. Nejdřív zařizovaly její pokoj, pak hrály hry, chodily ven. Obyčejné věci a mě dokázaly totálně rozhodit.

Po třech dnech jsem se dostal do takového stadia, že to bylo k nevydržení a já se rozhodl s tím něco udělat. Nebudu se přece zbytečně týrat.

ǪǪǪ

Měla jsem se dobře. Nedokázala jsem si představit, že bych se někdy mohla někde cítit jako doma, ale stalo se to. S Charlotte jsme si úžasně rozuměly a s Edwardem… Nevím, jestli se mi to zdálo nebo co, ale měla jsem pocit, že na mě zírá. Seděly jsme s Charlotte v obýváku a hrály hru, on se opíral o zeď nedaleko od nás a propaloval mě pohledem. Znervózňovalo mě to. Co to jako je? Měla jsem chuť na něj vypláznout jazyk, nebo mu ukázat svůj krásný prostředníček, ale usoudila jsem, že bude lepší nedat nic najevo.

No ale pak přišly letmé doteky, naše ruce se náhodou střetly, když jsem se pro něco natahovala. Dotkli jsme se rameny, když jsem kolem procházela a spoustu dalších divných náhod. Začala jsem ho podezírat z toho, že to nejsou tak úplně náhody. Ale jinak se choval celkem normálně.

Jenže… pomalu to začalo být nepříjemné, a tak jsem s Charlotte chodila co nejvíc ven, abych nebyla v jeho blízkosti. Ale pak rozhodl, že by měla Charlotte začít chodit do školy, a já mu musela dát za pravdu. Musí si najít kamarády a sžít se tady s tím. A tak jsme ji jednoho rána vezli do školy. Byla z toho chudák celá špatná a celý předchozí den mě přemlouvala, aby nikam nemusela. Bylo mi jít líto.

„Bude to dobrý,“ řekla jsem jí, když jsme vystupovaly.
„Já tam nechci,“ kňourala.
„Charlotte, budeš tam mít kamarády, bude to fajn.“
„Máš všechno?“ zeptal se Edward. Charlotte se po něm bázlivě podívala. Pořád byla v jeho přítomnosti nesvá, nemluvila s ním, jako by to byl někdo cizí.
„Jo,“ pípla. Pak mě objala kolem pasu a šla do školy.

Dívala jsem se za ní se smíšenými pocity.

„Pojedeme?“ zeptal se Edward. Přikývla jsem a nastoupila.

„Tak co budeme dělat?“ ptal se Edward, když se za námi zavřely domovní dveře.
„Nevím jak ty,“ hodila jsem sebou na pohovku, „ale já si budu číst.“ Sáhla jsem po prvním časopisu, co jsem uviděla. To asi nečekal.

Chvíli tam postával a pak zmizel ve své pracovně. Odhodila jsem časopis a na chvíli zavřela oči. Co to děláš, Edwarde Cullene? pomyslela jsem si.

Ať dělal cokoliv, začala jsem si palčivě uvědomovat jeho přítomnost. Pohled na něj mi zkrátil dech a rozbušil srdce. Nechápala jsem, co se to se mnou děje.

A tak jsem se neubránila kradmému pokukování a představám, jestli jsou jeho ruce tak silné jak vypadají, a jaké by to asi bylo, kdyby mě políbil.

Charlotte se ve škole nakonec docela líbilo. Ujaly se jí tam dvě holky a staly se jejími ochránkyněmi. Byla jsem jim za to vděčná. Občas mě napadlo, jestli by to neměla být spíš Edwardova starost. Ale ten se k tomu moc neměl.

Co naplat. Budu muset vymyslet, jak je trochu sblížit.

Jednou ráno jsem vezla Charlotte sama. Edward chtěl jít na lov a pak měl domluvenou schůzku s klientem. Nevadilo mi to. Spíš naopak. Byla jsem ráda, že se nebudu muset potýkat s jeho přítomností.

Když jsem přijela domů, byl dům úplně prázdný. To se nestávalo často. I přesto, že bylo dopoledne, jsem si napustila vanu plnou horké vody a přidala voňavou pěnu. Shodila jsem oblečení a ponořila se až po bradu. Zavřela jsem oči a relaxovala. Klid a pohoda.

Otevřely se dveře a vešel Edward. Jakoby nic! Postavil se k vaně, díval se na mě a pak si prostě kleknul. Nebyla jsem schopna slova. Co si to dovoluje? Nic neříkal. Jen čuměl.

„Přeješ si? Jestli se chceš koupat tak vylezu, ale mohl bys počkat venku.“
„Nejdu se koupat,“ odpověděl a opřel si ruce o hranu vany. 
„Tak co tu děláš?“ 
„Jdu se na tebe podívat.“
„Já se tu koupu, jestli ti to nevadí. Tak vysmahni.“
„Je to moje koupelna,“ řekl prostě.
„Klidně ti ji nechám, ale zmiz,“ rozčilovala jsem se. „Neměl jsi být na nějaký schůzce?“
„Nakonec se nekonala.“ Pokrčil rameny. Natáhl ruku a ukazovákem mi přejel od spánku po čelisti až na krk. Než se jeho prst vůbec dotknul vody, chytila jsem ho a pěkně vrátila tam, kam patří. Ale i tak jsem pocítila příjemné mrazení a srdce se mi zrychlilo. „Bello, oba víme, že tu nejsem kvůli koupání ani podobným věcem.“
„A proč tu teda jsi?“ Tušila jsem, kam tím míří, ale nemohla jsem to přiznat.
„Musím ti to vysvětlovat?“
„Už to tak asi bude.“

Čekala jsem spoustu slov a spoustu důvodů, ale on to zjednodušil na jeden rychlý pohyb, který jsem skoro nezaznamenala, a pak se jeho rty spojily s mými. Jeho ústa nepřipouštěla žádné námitky. Nemohla jsem mu odporovat, jen jsem se mu poddala.

„Zdá se, že to chápeš,“ řekl tiše, když se odtáhl. 
„Tohle nejde.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla jsem tu proto, abych si začala románek s Edwardem, ale abych pomohla Charlotte a vlastně i jemu. 
„Proč ne. Chci tě,“ zašeptal a rty mi přejel po krku. 
„Ne. O to nestojím.“ Odstrčila jsem ho a zajela pod vodu.

ǪǪǪ

Bylo to divný. To tření mezi námi. Oba jsme si uvědomovali, že je něco jinak. Edwardovi to zjevně nevadilo, ale mně jo. Neustále pokoušel mou trpělivost, občas se mě dotknul, pohladil a dokonce mě překvapoval i polibky, ovšem to jsem hned uhýbala. Avšak byla jsem nalomená čím dál víc. Bylo tak těžké být vedle někoho, jako je on a hlavně mu odolávat.

Povzdychla jsem si a zastrčila si vlasy za ucho.

„Bello?“ 
„Ano?“ podívala jsem na Charlotte, která si u stolu psala úkoly.
„Víš… ty jsi jako strýček?“
„Jako strýček?“ Myšlenkami jsem byla stále trochu mimo.
„No… upír.“ Střelila jsem po ní překvapeným pohledem. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jestli ví, co je Edward zač, ale asi to ví.
„Nejsem.“
„A co jsi?“ vyptávala se dál.
„Poloupír.“ Takovýhle rozhovor jsem ještě s nikým nevedla.
„Co to znamená?“ Zamračila se, jak přemýšlela.
„Maminka byla člověk a tatínek upír,“ vysvětlila jsem. Charlotte vykulila oči, div jí nevypadly z důlků.
„Páni, a kde žijí tví rodiče?“ 
„Umřeli,“ zašeptala jsem. Pořád to tam bylo. Pořád to bolelo.
„Jako ti moji.“ Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování. 
„Tak nějak.“ Jen s tím rozdílem, že se můj táta zabil sám, protože to bez mámy prostě nevydržel. 
„Mám tě ráda. Přála bych si, abys tu s námi mohla zůstat napořád.“ Zvedla se a utíkala mě pevně obejmout.
„Taky tě mám moc ráda, Charlotte. Opravdu moc.“

Seděly jsme tam v objetí a bylo nám dobře. Do očí se mi tlačily slzy.

„Měla bys jít dodělat ty úkoly, já se zatím podívám, co by se dalo udělat s večeří. Doufám, že byl Edward nakoupit.“ Zakoulela jsem očima a za doprovodu Charlottina smíchu odešla.

Edward dostal za úkol nakupovat nám zásoby. Ale stávalo se, že občas prostě zapomněl. Ono nebylo divu, když sám jíst nemusel.

Prohledávala jsem ledničku a vyndávala si na linku věci, když se mě dotkla něčí ruka. Na to, že jsem byla poloupír, jsem měla hodně pomalé reflexi. Vyděsila jsem se k smrti a smetana, kterou jsem držela, mi vypadla a rozprskla se po podlaze.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se Edward.
„Tak ke mně nemáš krást jako zloděj.“ Kelímek jsem hodila do dřezu a mokrým hadříkem jsem se pokoušela uklidit tu spoušť.

Ve dřezu jsem hadřík vymáchala a pak ho dala na okraj, aby mohl uschnout. Když jsem se otočila, málem jsem narazila do Edwarda. Stál hned za mnou a neustoupil ani o krok. Ztěžka jsem polkla. Moje oči se dostaly pouze na úroveň jeho rtů, dál to nešlo.

Pohladil mě po tváři. „Bello,“ zašeptal. Olízla jsem si rty. „Bello.“ Znělo to spíš jako zaúpění. A pak už mě líbal. Tiskl mě k sobě jednou rukou a druhou se mi probíral ve vlase. Objímala jsem ho okolo krku a víc než ochotně mu polibky vracela. Nemohla jsem jinak. Nechala jsem se vysadit na linku, nohy jsem mu obtočila kolem boků. Jeho rty se mi přisály na krk, zvrátila jsem hlavu dozadu, abych mu usnadnila přístup. Ucítila jsem jeho ruku pod tričkem a v hlavě mi začal svítit varovný majáček.

Trochu jsem se odtáhla.

„Tohle nejde.“
„Proč ne?“ mumlal a dál mě líbal. 
„Char… ach… Charlotte… je nahoře.“ Jeho dlaně mě pevně stiskly na bocích. Dýchala jsem rychle a přerývaně. „Nemůžeme, teď ne.“ Opřel si čelo o mé a zavřel oči. Oba jsme museli získat ztracenou rovnováhu. Pohladila jsem ho po vrásce mezi obočím a krátce líbla.

„Bello, už to mám,“ ozvalo se v patře a slyšeli jsme, jak ke schodům běží lehké krůčky.

Edward poodstoupil, já seskočila na zem a znovu jsem otevřela ledničku a doufala, že mě ten chlad vzpamatuje.

Poté, co jsem dočetla pohádku na dobrou noc a Charlotte usnula, jsem se zavřela v ložnici. Po tom, co se stalo v kuchyni, jsem neměla odvahu se s Edwardem vidět. Nevím, kdy se ze mě stala taková bábovka. Věděla jsem si rady v každé situaci a najednou… nic.

Vysprchovala jsem se, a i když bylo ještě brzy, jsem zalezla do postele. Spát se mi nechtělo, ale rozhodla jsem se to aspoň zkusit. Zavřela jsem oči, klidně dýchala, vytěsnila veškeré myšlenky a soustředila se jen na to, abych usnula. Nicméně mi nebylo přáno.

Tiché zaklepání mi připadalo jako rány z děla. Dobře jsem věděla, co to znamená. Z té představy mi zatrnulo v podbřišku, ale nedokázala jsem udělat nic pro to, abych ho zastavila.

Vešel. Polilo mě horko. Jeho pohled mě pálil všude, kam se podíval. Ani jeden z nás nic neříkal. Posadil se na kraj postele, nespouštěl ze mě pohled a natáhl ruku. Hřbetem ruky mě pohladil po tváři, vlasy zastrčil za ucho a ukazovákem přejel po tepně. Pulz mi vystřelil jako raketa.

Pomalu, jako by všechen čas na světě, se ke mně naklonil. Na můj vkus to trvalo příliš dlouho, toužila jsem po jeho polibcích a dotecích. Na co čeká? říkala jsem si, když se zastavil kousek od mého obličeje.

Nevydržela jsem to.

Chytila jsem ho za tričko, přitáhla si ho co nejblíž a konečně spojila naše rty.

Pak už jsem nevnímala nic než jeho dobyvačné ruce a lačná ústa.

ǪǪǪ

Opět jsme jeli na výlet. Tentokrát jsem znal cíl naší cesty, takže jsme si ušetřili nějaké složité objíždění. Bella měla pocit, že bychom spolu měli trávit více času, takže jsme v sobotu vyrazili do přírody.

Procházka na čerstvém vzduchu nám neuškodí, rozhodla Bella. Věděl jsem, že nemá cenu nic namítat a Charlotte se ten nápad líbil.

Podíval jsem se na Bellu sedící vedle mě. Projel mnou nával touhy.

Myslel jsem, že když ji konečně dostanu, když zjistím, že její vlasy jsou tak hebké, jak vypadají, její pleť tak hladká a její rty šťavnaté, budu mít klid. Ale nastal přesný opak. Nemohl jsem se jí nabažit. Neustálá potřeba se jí dotýkat a líbat ji mě celkem děsila. Chodil jsem za ní každou noc. Každou noc se mi ochotně poddávala a já stále neměl dost.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka, a když jsem zjistil, že se Charlotte dívá z okna, pohladil jsem Bellu po stehnu.

Káravě se na mě podívala. Nechtěla, aby Charlotte věděla o našem vztahu. Neodporoval jsem jí, ale nedokázal odolat jakékoliv příležitosti.

Zesílil jsem stisk a pak zase pevně chytil volant.

Šli jsme se projít k vodopádům. Cesta to nebyla dlouhá. Šlo se po pěšince, která se vinula lesem, počasí nám celkem přálo. Charlotte vedle nás poskakovala, neustále brebentila a Bella jí odpovídala. Jako bych se na ni podíval jinýma očima, ale přišlo mi, že je to úplně jiné dítě. Měla zdravou barvu, lesk v očích… kdy se to stalo?

U vodopádů jsem se posadil na kámen a čekal, co bude. Holky šly na průzkum okolí a tak jsem si představoval, jak za Bellou v noci přijdu. Bude už spát… byla moc krásná, když spala, taková nevinná.

„Tam nechoď, jinak spadneš do vody,“ slyšel jsem varování. Pak jsem je uviděl, jak jdou ruku v ruce směrem ke mně.

„Je tu krásně, co?“ dožadovala se Bella pochvaly.
„Super.“
„Tvé nadšení mě překvapuje, Edwarde.“ Sedla si vedle mě a Charlotte si šla máchat ruce ve vodě.
„Zlato, jestli chceš vidět nadšení, počkej si na večer,“ zašeptal jsem.
„Edwarde!“ Bella mě plácla do ramene, ale spokojeně se zachichotala.

Naklonil jsem se k ní, až mé rty dotýkaly jejího ucha. „Chci tě.“

Dech se jí zkrátil. Očima zatěkala kolem.

„Jdu… jdu se podívat, kde je Charlotte.“ Usmál jsem se. Líbilo se mi vyvádět ji z rovnováhy. Pokaždé reagovala, jako by to bylo poprvé. Jako by neměla ani tušení, co všechno bych s ní rád dělal.

„Charlotte, pojď zpátky!“ Podíval jsem se směrem, odkud přicházel Bellin hlas. „Charlotte!“ Ten vyděšený výkřik mě přinutil okamžitě jednat.

Bella stála na okraji a vyděšeně se dívala dolů. Oči měla vytřeštěné a byla ještě bledší než já. Ani jsem se neptal, co se stalo, a skočil do vody. Charlotte jsem chytil hned. Všiml jsem si, jak se pokoušela dostat nad hladinu, ale moc jí to nešlo. Popadl jsem ji kolem pasu a vytáhl ven. Na břehu kašlala, ale jinak se zdála v pořádku. Belle trvalo jen okamžik, než k nám doběhla.

Popadla Charlotte do náruče a mačkala ji, až jsem se bál, že se jí něco stane.

„Jsi v pořádku?“ opakovala pořád dokola.
„Jo,“ pípla Charlotte.
„Bože, mohlo se… mohla jsi…“ Slzy se jí rozkutálely po tvářích.
„Klid, je dobrá, že jo?“ tišil jsem Bellu, která se třásla jako osika.
„Jsem,“ potvrdila holčička. 
„Tak vidíš. Pusť ji, než jí ublížíš.“ Páčil jsem Belle ruce a pak ji sám objal. Charlotte se zatím vydýchávala.

„Kdo tě učil plavat?“ zeptal jsem se.
„Táta.“
„Je to vidět,“ ušklíbl jsem se. „Trochu spolu zapracujeme na technice, abys to příště zvládla sama,“ mrknul jsem na ni.
„Do… dobře,“ vykoktala a váhavě se usmála. Byl jsem tak rád, že se nikomu nic nestalo, že jsem natáhl ruku a pohladil ji po hlavě.

ǪǪǪ

„Jsi v pořádku?“ ptal jsem se Belly, když jsem přišel do ložnice.

Ležela v posteli schoulená do klubíčka a vypadala tak zranitelně. Srdce mi nad tím usedalo.

Přikývla, ale nevypadala tak.

Vzal jsem ji do náruče. „Charlotte je v pořádku, spí. Teď jsem se na ni byl podívat.“
„Tys byl…“ Opět ty slzy.
„Je to špatně?“ Nebyl jsem si jistý.
„Ne, je to dobře, moc.“
„Tak co je s tebou?“
„Já jen… nedokázala bych o ni přijít. Když jsem ji viděla v té vodě, myslela jsem, že… nechci o ni přijít.“
„Souvisí to s tvými rodiči?“ Už podle toho jak ztuhla, jsem poznal, že jsem se trefil do černého.
„Jak o nich víš?“
„Slyšel jsem, jak jsi o nich mluvila s Charlotte. Proč jsi mi to neřekla?“
„Nebyl důvod.“ Pokrčila rameny.
„Pověz mi o tom.“
„Není co, máma zemřela a táta bez ní prostě nedokázal být. Ani já jsem pro něj nebyla dobrý důvod k tomu zůstat na živu… zabil se.“
„To mě mrzí.“
„Mě taky,“ odmlčela se. „Chtěla bych být sama,“ řekla najednou.
„Bello…“
„Prosím, dej mi chvíli.“

Nechtěl jsem ji tam nechat, cítil jsem, že to není správné, ale nakonec jsem se stejně zvedl a odešel.

ǪǪǪ

Už tak dlouho jsem si na to nevzpomněla, ale ta příhoda s Charlotte byla jako nůž, který otevřel dávno zacelenou, sice trochu zjizvenou, ale víceméně zahojenou ránu.

Nechtěla jsem si to přiznat, ale Edward s malou pro mě byli jako rodina. Cítila jsem se tak s nimi a to, že jsem o Charlotte mohla přijít, mě děsilo.

Zabořila jsem obličej do místa, kde Edward ještě před chvílí ležel a vdechovala jeho vůni. Možná jsem ho neměla odhánět. Potřebovala jsem cítit něčí blízkost, jeho blízkost. V jeho náruči se zdálo všechno dobré. Mé pochyby se ztrácely a byla jsem prostě jen já a on. Jen my dva. Jenže pak se blížilo ráno, on odešel a já zůstala sama v prázdné posteli a všechno se vrátilo.

Vůbec nechápu, jak jsem to mohla dopustit, ale zamilovala jsem se do Edwarda Cullena!

Bylo zvláštní pozorovat Edwarda a Charlotte, jak spolu sedí na gauči a dívají se na televizi. Mezera mezi nimi se postupně zmenšovala, až seděli úplně vedle sebe. Bavili se spolu, zprvu váhavě a později jsem zaslechla i Charlottin smích.

Edward jí se mnou dokonce ukládal a pak mi jednou řekl, že by to rád udělal sám.

Ode dne, kdy ji vytáhl z vody, jako by se něco změnilo. Byla radost je pozorovat. Konečně byli jako strýc a neteř a časem budou možná ještě víc.

Bohužel, s jejich rostoucím vztahem bylo jasné, že můj úkol končí. Už jsem tam byla prakticky navíc. Nikdo nic neříkal. Ale bylo to jasné jako facka.

Nejhorší pro mě byl včerejší rozhovor s Charlotte. Netušila jsem, že je tak vnímavá a její otázka mě zaskočila.

„Bello, máte se se strýčkem rádi?“ zeptala se z ničeho nic.
„No…“
„Viděla jsem, jak ti dává pusu, takže se musíte mít rádi,“ rozumovala. Tak přesně kvůli tomuhle jsem nechtěla, aby o nás věděla.
„Víš, Charlotte, ono je to trochu složitější.“
„Co je na tom složité? Máte se rádi, tak se spolu vezmete a ty budeš něco jako moje máma, ne?“ Tak tím mě dostala. Co na to říct? Jde na to vůbec něco říct?
„Víš, zlatíčko, já tu s vámi nemůžu být napořád.“
„Ale já chci, abys byla. Mám tě ráda, Bello, nikdy nás nesmíš opustit.“ Objala mě a já ji. Tohle bylo neuvěřitelně těžké.

Dala jsem si poslední noc. Poslední noc, kterou strávím v tomto domě, kterou strávím s Edwardem… Pak si vezmu svých pět švestek a půjdu.

Nevěděla jsem, jak bych to měla říct Charlotte, takže jsem jí prostě dala pusu jako každý večer, řekla, jak moc jí mám ráda a dívala se, jak s Edwardem odchází nahoru.

„Jsi unavená?“ zeptal se Edward, když se vrátil. Sednul si vedle mě na gauč a přitáhl mě k sobě. Položila jsem mu hlavu do klína a nechala se hladit po vlasech. Zavřela jsem oči a přála si tahle zůstat navždy. Představovala jsem si, že mě miluje a jsme spolu. Bohužel, z jeho strany šlo jen o fyzickou přitažlivost. Nic víc, nic míň. „Jsi v pořádku?“

Nic jsem neříkala. Stáhla jsem ho nad sebe a nedočkavě políbila. Když poslední noc, tak…

Ale tak jako tu noc jsme se ještě nikdy nemilovali. Nikdy nebyl tak něžný, láskyplný, laskavý. Vznášela jsem se ve vzduchoprázdnu a popadala dech. Několikrát za těch pár hodin jsem se vznesla do nebe a nikdy nedopadla zpět. Edward to nedovolil.

Svítání přišlo až nečekaně brzy. Chtělo se mi brečet a křičet, ale přesto jsem to musela udělat. Naposledy jsem ho políbila a vstala.

Zavřela jsem se v koupelně a doufala, že horká sprcha mi pomůže zmírnit ten chlad, který se mi šířil tělem. Nepodařilo se.

„Jdeš někam?“ zeptal se Edward, když jsem se oblékala.
„Jedu pryč.“
„Pryč?“ Zamračil se, jak se snažil rozluštit mou odpověď.
„Už mě nepotřebujete, s Charlotte je to dobrý. Jsem tu navíc.“ Ovázala jsem si šátek kolem krku a obouvala si boty.
„To přece nemůžeš.“ Edward vystřelil z postele, v rychlosti si oblékl kalhoty a postavil se přede mě. 
„Proč bych nemohla?“ Rovnala jsem si bundu, jen abych se na něj nemusela podívat.
„Bello, já… my…“
„Není nic co bys mohl říct.“ Nic až na jednu věc, napadlo mě v duchu, ale věděla jsem, že to se nestane.
„Musíš tu zůstat… kvůli Charlotte…“
„Ta to zvládne, napíšu jí.“ Doufala jsem, že už mě nechá a budu moct odejít, protože jinak hrozilo, že se před ním rozbrečím.
„Kvůli mně. Bello, já tě potřebuju.“
„A to je právě to.“ Podívala jsem se na něj. Dostala jsem takový vztek. „Co ty potřebuješ… chtěl jsi, abych přijela, přijela jsem. Chtěl jsi moje tělo, dostal jsi ho. Nic víc ti dát nemůžu. Jednou budu dělat to, co chci já.“ 
„Bello…“
„Prosím, ne, Edwarde. Bylo mi tu moc hezky, s Charlotte i s tebou, ale je po všem. Řekni Charlotte, že se jí omlouvám, že jsem se nerozloučila, ale vím, že by to bylo moc těžké, takhle zapomene a… napíšu jí. Sbohem.“

Poklusem jsem proběhla chodbou, seběhla schody a naskočila do auta. Tašky jsem si dala do kufru už předchozí den, aby nebyl důvod se zdržovat.

Bez ohlédnutí jsem se rozjela pryč. Pryč od toho nejlepšího, co mě kdy potkalo.

Muselo začít pršet, protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč se mi všechno kolem rozmazalo.

První konec

Vy, kterým to nestačí nebo se takový konec nelíbí, čtěte dál. ;)

Netušil jsem, jak to Charlotte všechno vysvětlit. Když se mě druhý den ptala na Bellu, sám jsem vlastně nevěděl, co přesně se stalo.

Pak jsem ji dlouho utěšoval a říkal jí, že Bella ji má moc ráda, ale i přesto tu s námi nemohla zůstat, protože má svůj život a s námi už byla moc dlouho. Ovšem Charlotte to nějak nemohla pochopit a já jí to nedokázal vysvětlit.

Ale život šel dál. Musel. Bylo to těžší, než jsem očekával. Až do teď jsem si neuvědomoval, jak pro mě byla Bella důležitá. Každou společně prožitou chvíli jsem bral jako samozřejmost. Prostě tu byla a hotovo, ale najednou… prázdno.

Když jsem v noci lehal do své postele, zdála se mi studená a prázdná, i když taková byla před Belliným příchodem několik let.

Ležel jsem v posteli, zíral do stropu a vzpomínal na prožité chvíle, na ty chvilky dokonalého štěstí a neubránil jsem se myšlenkám na to, co asi dělá. Jak se má, kde je, jestli na mě taky myslí…

Cítil jsem se sám. Byla tu Charlotte, to ano a já si toho konečně dokázal vážit, ale i tak jsem se cítil osamělý jako nikdy předtím.

Asi po čtrnácti dnech dostala Charlotte první dopis. Byla tak hodná, že mi ho dala přečíst. Bella psala, jak se má skvěle, celý ten list byl popsán vznosnými slovíčky, které můžou uchlácholit malé dítě nikoliv dospělého člověka. Věděl jsem, že něco není v pořádku, že se zase tak úžasně asi nemá, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

Dopis chodil každý týden, pokaždé z jiného místa. Charlotte mi všechny předčítala, ale zdálo se, že z nich přestává být tak šťastná jako dřív.

„Strýčku, musíme jet za Bellou,“ řekla mi po přečtení posledního dopisu. Nechápal jsem. Opět horovala, jak je všechno v pohodě a úžasné.
„Pročpak?“ 
„Protože je smutná… a ty taky.“ Překvapeně jsem se na ni podíval.
„Nepíše, že je smutná.“
„Ale je, já to vím. Má tě ráda a ty ji, tak pojedeme za ní a vezmeme ji s sebou zpátky sem,“ rozhodla a natahovala si mikinu.
„Tak moment. Jak to všechno víš?“ zarazil jsem její nadšení.
„Viděla jsem vás a poznám, když se mají dva lidi rádi. Byli jste jako rodiče, ti si taky dávali pusy a hladili se. Máte se rádi a ty bys měl Bellu přivést zpátky, aby mohla být s námi.“
„Teda Charlotte…“ Ta holka je chytřejší, než jsem myslel. Jak může být malé dítě chytřejší než dospělý upír? Jak ona mohla vědět, že mám Bellu rád, když jsem to nevěděl ani já sám.
„Tak jedeme už, nebo tu budeš dál jen stát.“ Bylo možné, abych byl do Belly skutečně zamilovaný? Ale… dávalo to smysl. Všechno začalo dávat smysl. Ty pocity, který mnou vířily, když jsem byl s Bellou, a to, jak je mi bez ní…
„Vem si bundu, je tam zima.“

Popadl jsem obálku od odpisu, abych zjistil, odkud byl poslán, a mohli jsme vyrazit.

Nebylo to tak snadné. Tam, odkud Bella posílala poslední dopis, jsme ji už nenašli a nikdo nevěděl, kde by mohla být. A tak jsem udělal tu nejjednodušší věc, která mě dosud nenapadla. Zavolal jsem jí. Nevzala mi to. Jak se dalo čekat, ale… byl jsem na světě už nějakou dobu, abych získal pár známých, kteří nebyli tak úplně k zahození.

„Marku, tady Edward Cullen… jo… potřeboval bych najít jeden telefon…“

ǪǪǪ

Byla blíž, než jsem čekal. Dojet na místo byla otázka hodiny. Pak jsem seděl před motelem, ve kterém byla ubytována, a přemýšlel co teď.

„Asi bys měl jít dovnitř,“ radila mi Charlotte. „Já tu zatím počkám.“
„Myslíš?“
„Jo.“ Natáhla se ke mně, dala mi pusu na tvář a strčila mi do ramene. „Tak jdi už.“

Vystoupil jsem. Na recepci podplatil plešatého pupkatého a zpoceného chlápka a šel ke dveřím s cedulkou 13E.

Zaklepal jsem.

„Nic nechci.“

Zaklepal jsem znovu. Slyšel jsem kroky a Bellin otrávený hlas, když otevírala dveře.

„Řekla jsem, že… Edwarde!“
„Ahoj.“
„Co tady děláš? Kde máš Charlotte?“ ptala se.
„Čeká v autě. Nejdřív si musíme promluvit my dva.“
„Nemám, o čem bych s tebou mluvila.“ Chtěla mi zavřít před nosem, ale včas jsem strčil mezi dveře a futra nohu. „Jdi pryč.“
„Ne, neudělám stejnou chybu jako předtím. Neměl jsem tě nechat odejít tak snadno.“ Vešel jsem a zavřel za sebou.

Sedla si na postel a obličej schovala do dlaní.

„Bello, poslouchej mě. Charlotte strašně chybíš… mně chybíš, vrať se zpátky, prosím.“
„Ona mi taky moc chybí, píšu jí to v každém dopise, ale nevrátím se, vážně ne.“ Ty její dopisy.
„Já vím moc dobře, jak to je. Mě neoblafneš. Pojď s námi.“ 
„Edwarde,“ vzdychla.
„Bello, prosím… já tě… potřebuju.“ Bylo tak těžké říct to nahlas, nikdy jsem to nikomu neříkal. 
„Najdeš si někoho jiného.“
„Ne, já potřebuju tebe, bez tebe je dům tak prázdný. Nic není jako dřív. Život bez tebe je… k ničemu.“
„Prosím neříkej to,“ zaskuhrala.
„Je to tak a ty s tím už nic nenaděláš. Dostala ses mi pod kůži a do srdce, Bello.“ Zvedla ke mně oči. „Miluju tě.“

Oči se jí zalily slzami. Vyděsilo mě to.

„Nechtěl jsem tě rozbrečet,“ řekl jsem honem. 
„To… já jen…“ vzlykla.
„Já…“ Co mám dělat?
„Myslela jsem, že to neřekneš,“ zašeptala.
„Co?“
„Myslela jsem, že to mezi námi je jen fyzické.“
„Já taky, ale když jsi odjela, uvědomil jsem si, jak mi s tebou bylo dobře, a už nechci žít jako předním. Bello, já tě vážně miluju. Pojď se mnou domů.“ Vstala, udělala dva kroky směrem ke mně. „Vrátíš se?“ zeptal jsem se s obavami.
„Já tě taky miluju,“ řekla. Na nic jsem nečekal a sevřel ji v náruči.

Byla moje, jenom moje už navždy.

„Půjdeme domů?“ zeptala se mě s úsměvem a objala mě kolem pasu.
„Půjdeme.“

Druhý konec

Přelouskali jste moji další jednorázovku, snad se líbila a budete tak hodní a zanecháte mi komentář.

Jinak dva konce jsou pro to, že jsem to původně chtěla napsat takhle (že skončí spolu), ale pak mi jedna dobrá ruše řekla, že ten první konec je dobrý, takže jsem to rozdělila a každý si může vybrat, co se mu líbí víc.:)

Za obrázek bych ráda poděkovala Kim.:)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upír v nesnázích: