Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upír Santiago

23.09.2010 (16:15) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1306×

Bůh neexistuje. To bylo jediné řešení, k němuž jsem došel. Nic tak hrozného jsem přece neudělal. Vždy jsem žil zbožně a podle pravidel… Dokonce i mé myšlenky byly čisté – až na těch pár chvil, kdy jsem byl s Giselle. Tak se jmenovala.

Byla u mě, když jsem se probral. Mé tělo bylo změněné a jiné bylo i mé vnímání světa. Jako bych odhodil všechny předsudky a obavy spolu s tlukotem mého srdce. Dávala mi čas, abych si zvykl. Připadalo mi, jako bych byl někde jinde. Ne, že bych nepoznával své okolí, ale vše bylo tak jiné – nové… Uchvacovalo mě to, ale když jsem se zahleděl do tváře příčině mojí přeměny, nedokázal jsem zůstat lhostejný. Byla stále krásná - vlastně ještě krásnější, než jsem si původně myslel, protože jsem ji teď viděl jasněji, ale nedokázal jsem jí odpustit. Usmívala se na mě, ale já jí to neoplatit. Alespoň něco se nezměnilo. Můj smysl pro spravedlnost a to, co je správné.

Netlačila na mě. Myslela si, že je to jen šok z nových vlastností a schopností, co mě drží zpátky. Že se to časem změní. Spletla se. Věděl jsem to, ale nevyvracel jsem jí její domněnku. Potřeboval jsem se o sobě a světě, v němž jsem měl žít, dozvědět co nejvíc. Teprve pak jsem jí mohl opustit. To, že chci jít vlastní cestou, mi bylo jasné od začátku.

Jak jsem Giselle jako člověk miloval (nebo jsem si to aspoň namlouval), stejně intenzivně jsem ji teď nenáviděl. To ona mohla za to, že mé hrdlo téměř bez přestání stravovala spalující žízeň. To díky ní jsem zabíjel a sál krev lidí. A díky ní jsem ztratil svědomí. Pamatoval jsem si vše do detailu, ale nemohl jsem se přinutit litovat svých činů. Cesta do nebe mi byla navždy uzavřena. Přede mnou ležel jen úkol přežít věčnost.

Trvalo několik měsíců, než jsem usoudil, že mé sebeovládání zesílilo natolik, abych byl schopen žít sám. Nemohl jsem si dovolit zabíjet všechny na potkání. A nemohl jsem ani sázet na to, že se dokážu držet mimo města. Lidé tam byli snadno dosažitelní a bez potíží se mohli ztratit, ale zároveň bych riskoval prozrazení, kdybych se nedokázal ovládnout a přehnal to.

Giselle byla zklamaná. Snažila se mě přesvědčit, abych s ní zůstal, ale já už s ní nedokázal být ani o vteřinu déle. A víte, co je ironie? Celou dobu, co za mnou chodila do kostela, byla obyčejnou dívkou. Tu noc, kdy jsem se rozhodl, že si s ní promluvím, ji napadl upír. Prý nevěděla, proč ji místo vysání změnil. Já si byl jist, že ji chtěl jako partnerku. I ona mu ale udělala čáru přes rozpočet, když mu utekla za mnou. Musela mít neskutečný talent – dokázat přestat i jako novorozená… mělo to být nad její síly. To já nic zvláštního neuměl. Jak už jsem řekl – mou jedinou předností bylo mé odhodlání dodržovat pravidla a až nesmyslně silný smysl pro spravedlnost.

Čas pro mě ztratil význam, a tak jsem nebádal po tom, jak dlouho jsem se potloukal sám. Hodně jsem cestoval. Není se co divit. Pokud jsem chtěl zůstat nenápadný, nemohl jsem zůstat na jednom místě příliš dlouho. Víc než jedna, dvě vraždy by byly nápadné.

Mé rodné Španělsko mi bylo brzy malé. Prošel jsem tedy Francii a po čase bloumání střední Evropou jsem zamířil do Itálie. Krajina mi tu trochu připomínala Španělsko. I řeč byla podobná a konečně jsem si zase užíval teplo. Samozřejmě, že jsem nemohl vycházet přes den – má jiskřící pokožka by ke mně přitáhla příliš pozornosti. I tak jsem se tu ale cítil příjemněji než třeba v Německu, kde se sice dalo vyjít ven podstatně častěji, ale chyběl mi ten známý teplý vzduch.

Většinu své nové existence jsem příliš nemiloval, ale bylo něco, co jsem si užíval. To, že jsem nemusel dýchat. Moře a plavání v něm mě vždy uklidňovalo a utěšovalo. Teď jsem v něm mohl trávit veškerý čas, pokud jsem zrovna nepotřeboval lovit. Vlastně i to bylo vyřešeno. Rybářských lodí a bárek tu bylo tolik, že si stačilo vybrat.

Právě jsem přemýšlel o tom, že bych se měl zase jednou podívat na pevninu. Vynořil jsem se pár desítek metrů od pláže pokryté pískem. Široko daleko nic nerušilo světlo hvězd. Otočil jsem svou tvář k nim a nechal své myšlenky plynout. Než se ale stačily vznést k nebeským výšinám, vyrušil mě tichý zvuk. Nebyl jsem sám. Někdo přicházel po pláži. Ponořil jsem se tak, že mě přes vlny nebylo vidět, za to já měl docela dobrý rozhled.

Pod nohou vysoké štíhlé dívky znovu zakřupal písek. Světlovlasý muž v černém plášti, který ji doprovázel, šel naproti tomu tak tiše, že to vypadalo, jako by se nohama vůbec nedotýkal země. Viděl jsem jeho pátravý pohled, kterým si znovu a znovu nedůvěřivě prohlížel své okolí. Zřejmě cítil nebezpečí. Ode mě to ale být nemohlo. Hodlal jsem se jen přesvědčit, že o mně neví a rychle zmizet.

Mé odhodlání ale změnily následující události. Dívka se zastavila a svůdně se zavlnila. Muž se trochu pohrdavě usmál a nechal se obejmout kolem pasu. V tom ke mně vítr zavál jejich vůni – člověk a upír. Ale kdo je kdo? Do očí jsem jim neviděl a světlo hvězd postříbřilo jejich pokožku tak, že vypadali téměř stejně. Navíc byli příliš zahaleni.

Příští závan větru mi odhalil přítomnost dalších osob. Co to mělo znamenat? Další upíři? A kde jsou? Skrývají se? O co tu jde?

Muž se nechal políbit. Vlastně se do polibku dost aktivně zapojil. Když ale dívka v zápalu vášně odhalila krk, neodolal. Její výkřik ani nestihl doznít, když jsem si uvědomil, že muž tam na pláži je v pasti. Ti, co se doteď ukrývali ve stínu, se rozhodli využít jeho zaujetí dívkou. Rozestavili se tak, že neměl šanci utéct. V půlkruhu postupovali blíž a blíž. Muž právě dopil. Odhodil tělo mrtvé dívky a decentně si otřel rty. Právě si všiml nové společnosti. Mohl by sice utéct do moře, ale oni byli stejně zdatní plavci a měli převahu. Neměl šanci, pokud…

Můj smysl pro spravedlnost ve mně vzburcovala vztek. Tohle nebylo fér. Nic jsem o tom světlovlasém muži nevěděl, ale měl mé sympatie už tím, že i tváří v tvář přesile na sobě nedal znát jedinou emoci. Pouze jeho oči prozrazovaly zuřivé odhodlání probít se na svobodu. Nebyl čas váhat. Rozhodl jsem se mu pomoct. Znovu jsem se ponořil a využíval toho, že vítr vane mým směrem. Plaval jsem pod vodou tak blízko pláži, jak to jen šlo. Ke břehu mi zbývalo jen pár metrů, kde bylo vody méně než po kolena. Stejně by mě v ní viděli, a tak bylo zbytečné nechat si šaty ztěžknout ještě pískem.

Zastavili se několik metrů od muže, jako by se nemohli dohodnout, kdo začne. Muž si je pohrdavě měřil. Věděl, že pokud zaútočí najednou, nemá šanci. Na malém prostoru, který mu nechali, nebylo prakticky kam uhnout. Vztyčil jsem ve vodě a spatřil překvapení ve tvářích muže i jeho pronásledovatelů. Mohl jsem z nich číst jejich myšlenky. Muž si původně myslel, že jsem jeden z nich – další, co se snaží uzavřít ho v kruhu. Když ale zahlédl překvapení svých pronásledovatelů smíšené se zděšením, jak jsem postupoval, abych se dostal na jeho úroveň, lehce na mě kývl, aby mi dal najevo, že s mou pomocí souhlasí.

Trochu jsem se nad tím pozastavil. Na díky sice nebyl čas a u upírů nebylo zvykem dávat své přátelství jen tak kdekomu (co to říkám – upíři se nepřátelí, jen spolčují), ale přesto jsem čekal trochu víc… Možná vděk?

Pronásledovatelé nehodlali čekat, až se k nám přidá někdo další a zaútočili. Myšlenky šly stranou, stejně jako pochybnosti. Stáli jsme zády k sobě, abychom se vzájemně chránili proti útoku zezadu. Naše taktika brzy začala nést ovoce. Světlovlasý byl opravdu dobrý bojovník. Těch několik chvatů, které jsem v zápalu boje koutkem oka zahlédl, jsem v životě neviděl. Musel být zřejmě hodně trénovaný nebo hodně zkušený. Pravděpodobně obojí. Já nebyl ani jedno, ale v můj prospěch hrálo štěstí a také to, že jsem v sobě měl stále ještě dost lidské krve. Pořád ještě neskončil můj novorozenecký rok, a tak jsem byl daleko silnější než většina upírů. Rozhodně víc než tihle tady.

Brzy bylo po všem. Část upírů hořela na hranici, kterou ten světlovlasý zapálil zvláštním zapalovačem, zbytek to raději vzdal a utekl. Ani se nesnažili sebrat utržené končetiny. Pomohl jsem muži sesbírat zbytek ostatků. Když jsem do plamenů přihodil poslední náruč, plameny vzplály vysoko a já přes oheň konečně pohlédl do jeho tváře. Byla křídově bílá – bledší, než tvář kteréhokoli jiného upíra. Vypadala tak nějak aristokraticky. Zřejmě to bylo vysvětlení jeho chování. Díval se na mě, jako by mi chtěl přečíst myšlenky. Na okamžik jsem si myslel, že po mně skočí. Alespoň vypadal, že o tom přemýšlí. Potom se ale jeho tvář zkřivila v podivném úšklebku, který jsem nedokázal identifikovat: „Kdo jsi?“

Fajn, takže to vypadá, že zatím přežiju. Ani teď mi však zřejmě nepoděkuje za pomoc. No, možná je na čase vypadnout. Pokrčil jsem rameny: „Nikdo důležitý.“

Zaváhal jsem, ale zvědavost byla silnější: „A ty? Proč tě chtěli zabít?“

Zavrtěl hlavou: „Spíš mě chtěli zajmout a využít. Já totiž naopak důležitý jsem.“

Přešel ke mně tou plavnou chůzí, která vypadala spíš jako vznášení a naklonil hlavu na stranu, jako by nad něčím přemýšlel. Vypadal přesně tak, jak řekl – jako někdo důležitý. Došlo mi, že mi moje stručnost neprojde a rozhodl se ji dál neriskovat. „Jsem Santiago. Užíval jsem si potápění, když jsem uviděl, jak tě obkličují. Nesnáším nerovný boj, a tak jsem se přidal.“

Ještě okamžik vypadal zadumaně, ale pak ke mně k mému překvapení natáhl ruku: „Zní to jako pravda. Ať už si myslíš cokoli, já pravdu poznám a ctím. Tedy aspoň určitý druh pravdy,“ dodal s úsměškem. „Není mým zvykem děkovat, a tak ti místo díků nabízím místo po svém boku. Tedy přesněji v naší gardě.“

Vypadal jsem asi trochu vyjeveně, jak jsem se snažil poskládat všechny informace dohromady. Přes tvář mu přelétl rychlý úsměv, který vzápětí zase zmizel. Přemýšlel jsem, jestli se mi to jen nezdálo, když v tom doplnil: „Jmenuji se Caius Volturi.“

Víc nebylo třeba dodávat. Konečně mi to dávalo smysl. Sklonil jsem hlavu na znamení úcty a Caius potěšeně přikývl. Bez jediného dalšího slova jsme vyrazili. A tak jsem se stal členem Volterské gardy. Gardy, která zajišťuje pořádek a anonymitu naší rasy. Můj smysl pro spravedlnost tu je využit plnou měrou. Jsem Caiovi vděčný za to, že dal mému životu smysl a určil mi pevné místo. Konečně se cítím docela šťastný. Dotáhnout věci do konce je pro mě stejně důležité, jako pro něj.

A my dva? Máme zvláštní vztah. Nejsem jeho přítel, ale nechová se ke mně ani tak přehlíživě jako k ostatním. Záchrana života mezi námi přece jen něco změnila.

♦œTHE END♦

Odpusť otče...

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upír Santiago: