Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ukrajinka, první láska Edwardova

26.04.2011 (16:00) • NatyCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2351×

V tu osudnou noc jsem myslela na někoho, kdo zaplňoval veškeré místo v mé duši. Na někoho, kdo mě naplnil dříve nepoznaným citem, láskou. Naučil mě milovat, naučil mě vnímat lásku jako důležitou součást života.

Myslela jsem na Edwarda. Pokoušela jsem se vybavit všechny detaily jeho tváře, v mé mysli vyplouvaly na povrch jeho zlatavé oči. Vybavovala jsem si jeho postavu, jeho ustrašený výraz, když jsem ve škole běhala povinné tělocvikové kolečko. Miluju ho a na tom nikdo a nic nezmění. Ani jeho rozhodnutí opustit mě to nezmění. Opustil mě a já nechápala proč. Copak mě ten osud chce ještě víc trápit? Co mě potom ještě čeká, když už teď nemůžu z bolesti dýchat? Jak mám dál žít, když důvod k bytí zmizel?

Seděla jsem v našem polorozpadlém domě, jestli se tomu teda ještě dá říkat dům a ne chatrč, a slzy mi tekly proudem. Už jsem si začínala zvykat na slanou chuť, kterou jsem pociťovala při každém sebemenším pootevření rtů. Taky mě trápila samota, která mě obklopovala jak vnitřně, tak z vnějšku. Edward se postaral o roztrhání a osamocení mé duše. A má matka zase o ticho zvenčí. Má matka hodně pila, nebývala doma. Sourozence jsem neměla a otec zemřel, když jsem byla malá.

Byla jsem sama od začátku svého života, než do něj vplul Edward. Rozsvítil celý můj svět, on se stal mým středobodem vesmíru. Proč mě opouštěl? Teď jsem si, jako už tolikrát, sáhla na dno.

Mé citové rozpoložení ohromil náhlý výbuch. Byl tak hlasitý, že jsem dokonce přestala vzlykat a přinutila své ruce, aby vykonaly základní obranné pohyby v podobě zakrytí týlu. Město Černobyl, jaderné město přeplněné různými jedy a plyny, se nacházelo jenom pár kilometrů od naší vesnice. A když říkám pár, myslím pár. Asi 2 -3 kilometry…

V tu chvíli jsem uviděla kouř, který nabýval ohromných rozměrů. Byl černý, přinášel poselství od smrti. Vždycky jsem věděla, že tohle se prostě musí stát. Že odvrat od lidských tradic a stavbou takovýchto továren všechno půjde z kopce. Jistě že jsem mohla matku přemlouvat, abychom se přestěhovali dál, ale nepočítala jsem, že se toho dožiju. Předpokládala jsem, že budu šťastně žít s Edwardem a dalšími Culleny, kteří mi byli tak sympatičtí.

Ale osud mě asi chtěl postavit jiné smrti než smrti upířích tesáků. Mám zemřít tak, že uhořím? Nebo že se otrávím? Tak ať. Všechno je lepší než bolest a krvácející srdce.

Zazvonil náš přestarý telefon, který vypadal, že každou chvíli sejde věkem. Pomalým krokem jsem přišla ke stolečku, kde se telefon nacházel. Rozhodně jsem nebyla vyděšená, jak by se u lidí v tak těsné blízkosti u elektrárny, která nejspíš končila svoji dobu trvanlivosti, předpokládalo.

„Haló,“ řekla jsem tak bezbarvým a tak bolestným hlasem, že jsem se já sama zatřásla hrůzou. Do zrcadla jsem se radši nechtěla ani podívat, nechtěla jsem vidět tu zrůdu s krví podlitýma očima. Tu trosku, která po jeho odchodu zbyla.

„Oksano? To jsem já, Alice. Oksano, tohle Edward neschvaluje, ale to je jedno. Já jsem ti musela zavolat a varovat tě. Musíš odtamtud vypadnout! Černobyl to má za sebou, vybuchne a ty zemřeš! Prosím, nenaplň jednu z Edwardových i mých nočních můr. Vypadni odtud a naplň druhou šanci na život bez upírů, kterou jsme ti dali,“ mluvila Alice tak prosebným hlasem, až mi jí bylo líto. Ale já už neměla sílu ani náladu poslouchat jejich řeči o mé záchraně. Jak už duševní, tak fyzické. Edward mi v tom lese řekl, že jeho láska vyprchala a tím skončily všechny vztahy, které jsem já a Cullenovi mezi sebou měli. Já si teď mohla rozhodnout o svém životě sama a záchranu jsem rozhodně nechtěla.

„Nechci od vás pomoct, slečno Cullenová. Mé vazby s vaší rodinou byly přetrhány a já si o svém životě a o své smrti rozhodnu sama. Sbohem.“ Zaklapla jsem telefon a děkovala jsem svému hlasu, že mě nezklamal a nekolísal.

Na chvilku jsem zavřela oči a vzpomínala, co mi Edward řekl. Řekl, abych se nepouštěla do ničeho nebezpečného. A mně připadalo, že stát u jaderné elektrárny, která může kdykoli zkolabovat, bylo dostatečně nebezpečné. Věděla jsem, že dnes zemřu a že to možná byl i osud. A já chtěla zanechat ještě poslední úder, poslední ránu, která by směřovala přímo do Edwardova srdce. Chtěla jsem, aby mu výčitky svědomí zabránily v životu. Chtěla jsem, aby trpěl tak, jako teď trpím já. Nevím, jestli zrovna po mé smrti bude trpět, když řekl, že mě nemiluje, ale nějaké city v něm přece zůstat musely!

Alice přece říkala, že má smrt je Edwardova noční můra… No tak teď to bude skutečnost.

Stáhla jsem si vlasy do culíku a otevřela jsem zchátralé dveře od domu. Matka se někde válela u baru, o tu jsem se nebála. Nebyla to moje matka, byla to paní, která mě porodila. Necítila jsem k ní žádné mateřské pouto.

Venku bylo horko, nesnesitelné horko. Do nosu i úst mě uhodila kovová chuť, jako by jsem měla v puse roztavené železo. Krátkou nevolnost jsem překonala a dala se do běhu. Chtěla jsem být u elektrárny co nejblíže. Za prvé proto, abych viděla, co způsobí moji smrt a za druhé proto, že jsem chtěla, aby má mrtvola vypadala po nálezu co nejstrašlivěji. Aby měl Edward ještě větší noční můru. Nevím, proč se ze mě najednou stala pomstychtivá mrcha. Před chvíli jsem básnila o tom, jak ani jeho odmítnutí nemůže zlomit mou lásku k němu, ale teď jsem měla jiný názor. Jeho odmítnutí mě bolelo, ale taky mé srdce obrnilo proti dalším citům. Teď jsem zase byla ta dívka, kterou nikdo neměl rád. Kterou osud tak těžce zkouší.

Byla jsem už asi pět set metrů před elektrárnou a už jsem nemohla dýchat. Kovová pachuť v mých ústech mi zabraňovala dýchat, mé plíce se smršťovaly a mé nohy klopýtaly, už odmítaly spolupracovat.

Složila jsem se u nejbližšího rohu a podívala se na elektrárnu. Sršel z ní černý dým a někdy se ozval malý výbuch nebo otřes. V ulicích nebyl nikdo, všichni byli schovaní. Teď se určitě hasiči, záchranáři, letci připravují k záchranné misi. A já nemohla dovolit, aby mě tu našli a případně zachránili. Pomocí všech, opravdu všech, mých sil jsem se dopravila před samotnou elektrárnu, respektive před její vchod. A tady má cesta končila. Mé tělo už to nezvládalo, mé plíce neuměly dýchat, malá štěrbinka v krku, kterou pronikal vzduch, byla malá, jakoby opuchlá. Skoro jsem neviděla, vše bylo rozmazané a skelné. Je tohle osud? Ve vzduchu jsem cítila přítomnosti nějakého plynu, díky němuž zemřu. Poslali ten plyn snad bohové nebo dokonce Volturiovi, aby se mě zbavili? Tyhle směšné úvahy jsem po chvíli zabalila. Prostě jsem byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Osamocená a opuštěná. Bez lásky a bez rodiny.

Modlila jsem se k Bohu, ať má smrt zapříčiní Edwarda k přemýšlení, jak moc mi ublížil…

Mé oči se pomalu začaly zavírat, už jim docházela síla a já už jenom čekala na smrt. Ale uslyšela jsem hned vedle mě hlas, který bych poznala kdekoli. Edwardův hlas. Tak krásný, teď ovšem plný bezradnosti a paniky.

„Oksano, probuď se, prosím. Bože, co jsem to jenom udělal. Ublížil jsem jedinému člověku, kterého jsem kdy miloval. Kvůli mně tady skončila. Kdybych ji neopustil, už bychom tady nebyli. Zachránil bych ji. Promiň, lásko. Promiň za to, že jsem idiot a stvůra v jednom,“ mluvil tak srdceryvně, až jsem otevřela oči.

„Miluju tě, Edwarde, a ani tvé odmítnutí a tenhle zatracený Černobyl to nezmění. Tady mám zemřít, to je můj osud. A ty jsi byl mou osudovou láskou, ale tenhle svět nám není přán. A nechci, aby ses zabil. Já se zabila sama. Chtěla jsem to. Nechtěla jsem ohrožovat tvou rodinu a pro mě už žádné štěstí na světě nebylo. Na tebe čeká jiná a lepší dívka. Já jsem byla jenom ukázkou toho, že i upír jako ty dokáže milovat…,“ řekla jsem z posledních sil a mé oči se opět zavíraly.

„Miluju tě, Oksano, a navždy budeš v mém mrtvém srdci,“ zašeptal mi do ucha a já se usmála.

„Miluju tě a teď běž žít dál svůj život. Toto byl můj osud, tady jsem měla zemřít a pouze z důvodu špatného výběru místa na žití. O jaderné katastrofě na tomto místě, o Černobylu, se bude hodně povídat, a tak při každém výročí této havárie si na mě vzpomeň… To mi bude stačit. Osud je občas krutý, ale já vím, že se ještě někdy setkáme,“ doskuhrala jsem a mé smysly se začaly otupovat.

Smrt byla blízko a já se modlila ke všem bohům světa, ať Edward žije dál. Věděla jsem, že na něho teprve osudová láska čeká… On byl moje, ale já jeho ne. Byla jsem prostě Ukrajinka, první láska Edwardova, která jenom dokázala, že i upíři můžou chovat city a že i Osud může být k lidem krutý…

Tahle událost před 25 lety zasáhla mnoho lidí a my bychom se měli poučovat z jejich chyb. Povídka na počest a na vzpomínku lidí, kteří tuto událost nepřežili nebo byli na celý život postihnuti. Vzpomeňme si na ně, představujme si, jak strašné to bylo... A aspoň na minutku se zamysleme nad krutým osudem, který těmto lidem nepřál. Zamysleme se taky nad osudem Oksany, která v Černobylu chtěla pochovat svoje zoufalství a bolest.

Věnováno všem, kteří si na tuto událost vzpomněli a lidem, kteří si tuto povídku přečetli.

Dále pak HorsiQ, která mě v psaní moc podporuje a motivuje mě k dalšímu psaní. Mám tě za to ráda, díky!

A pak Fluffy, té neochvějné admince, která má se mnou trpělivost, podporuje mě a obě nás spojuje láska k věčnému a dokonalému seriálu M*A*S*H.

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ukrajinka, první láska Edwardova: