Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » True

06.03.2010 (18:00) • Princess • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2437×

…Pravda…

Po té autonehodě jsem Bellu ještě neviděl. Byl jsem na dně. Toužil jsem ji vidět, toužil jsem cítit tu její nádhernou vůni. Tři dny jsem ji neviděl. Už jsem dál nemohl! Alice říkala, že už brzy přijde do školy, ale její vize se můžou tak snadno změnit. Myslím, že mě nechtěla vidět a tak se na něco vymluvila. Tohle jí nebylo vůbec podobné. Nebo možná se jí něco stalo. Měl bych se za Bellou stavit a omluvit se jí, ale ona bude chtít vysvětlení a já nemůžu riskovat prozrazení. To bych své rodině nemohl udělat. Půjdu za Carlislem a zeptám se, co mám dělat.

Vešel jsem do jeho pracovny a on tam zkoumal něco podivného. Ihned jak mě uviděl, začal skrývat své myšlenky. Bylo mi to divné, ale dál jsem to neřešil.

,,Ahoj, Edwarde," zeptal se tajemným hlasem.

,,Ahoj, Carlisle," řekl jsem smutným hlasem.

,,Co potřebuješ, Edwarde? Můžu ti nějak pomoci?" zeptal se Carlisle.

,,Asi jsem se zamiloval do Belly, no a víš ten den, jak byla ta autonehoda pořád se dožadovala vysvětlení, jenže já na ni byl velice hrubý. Potřeboval bych se tě zeptat, jestli bych jí mohl třeba jenom naznačit, co jsme zač. Myslím si, že není taková jako ostatní, myslím, že ona by to nikomu neřekla, kdybych ji o to požádal, ale bojím se, že by se mě lekla a utekla." Carlisle se posadil na židli a chvíli přemýšlel. Jeho myšlenky byly o době, kdy mě proměnil. Nevěděl jsem co to má s tím společného a musel jsem znovu promluvit.

,,Víš, Carlisle, já pochopím, když nebudeš chtít riskovat prozrazení, nebudu se zlobit, ale myslím si, že bych to tu už nevydržel a odjel, i když to pro mě bude velmi těžké."  

Najednou se Caslislovy myšlenky změnily. Přemýšlel o budoucnosti. Jaké by to bylo, kdybych odjel. Jaké by to bylo, kdybych jí řekl, kdo jsme. Podíval se na mě, krásně se usmál a řekl.

,,Edwarde, já ti věřím, jestli ji opravdu miluješ a myslíš, že to nikomu nevyzradí, řekni jí to," opět se usmál a šel se věnovat tomu, co před tím nedodělal.

,,Děkuji ti, Carlisle, lepší rodinu jsem si nemohl přát," otočil jsem se a odešel z pracovny.

Zaslechl jsem, jak se dohaduje zbytek rodiny. Byli naštvaní. Slyšeli, co jsme si povídali s Carlislem a báli se, že se prozradíme. Byli v obýváku. Přišel jsem k nim a v tu chvíli se na mě otočili a dívali se nepříčetnýma očima. Kromě Esmé a Alice. Podle Aliciných a Esméiných myšlenek jsou rádi, že jsem se konečně zamiloval a bylo jim úplně jedno, jestli je to člověk nebo kdokoliv jiný. Byl jsem rád, že alespoň tři členi mé rodiny byli na mé straně. Jenomže Rosalie Bellu nesnášela, nikdy neřekla proč, ale důvod v tom být musí. Emmet by ji přijmul ihned do naší rodiny, jenže Rosalie mu to nedovolila. Měl to už tak u ní špatný, kvůli tomu, že dnes odešel dříve než jindy. Totiž pravda byla v tom, že Emmet jí šel koupit dárek k jejich výročí. Bylo to trochu směšné, jak jí dělá pořád naschvály, ale to jsem v tu dobu neřešil. Myslel jsem na ni. Co asi teď dělá. Uteče, až jí to řeknu?

,,Edwarde," promluvila Esmé, ,,myslím že by jsi mohl ještě chvíli počkat, než se více poznáte. Chtěla bych, abyste byli spolu, ale chvilka na poznání vám neuškodí a my nebudeme riskovat prozrazení, co myslíš?" Její úmysly nebyly zlé. Myslela to srdečně vážně, i když jí srdce nebilo. Chvíli jsem přemýšlel a potom souhlasil. Proč taky spěchat, hlavně že budu s Bellou. Budu jí cítit a dotýkat se jí. Pokud mě bude chtít. To mě nejvíce bolelo.

,,Pokusím se o to. Děkuji ti, Esmé."

Věděl jsem, že Rosalie je dost nabručená, ale jenom sem se na ní ušklíbl a šel jsem. Nasedl jsem do Volva a jel za ní. Připadalo mi to jako věčnost. Jel jsem 150 km/h, ale přesto mi připadalo, jako kdybych jel ve staré rachotině. Už jsem byl blízko, cítil jsem její vůni a náčelníkovy myšlenky.

Ty ryby jsou tak výtečné…

Zasmál jsem se a zaparkoval. Lidsky jsem přešel chodník a zazvonil. Vyšel náčelník a pěkně se divil, co tu dělám.

,,Dobrý den, pane Swan," řekl jsem a usmál se.

,,Ahoj, Edwarde, co ty tu děláš?"

,,No, ehm, chtěl jsem se podívat na Bellu, jak jí je a optat se, jestli by se mnou nešla do kina nebo na večeři." 
Na čele se mu udělaly vrásky z toho, jak se divil.

,,Pojď dál, Edwarde, zavolám ti ji."

,,Děkuji."

Měli to tu hezky obyčejné. Na stole měl náčelník ještě teplou usmaženou rybu s bramborami.

,,Bello, máš tu návštěvu, Edward Cullen se na tebe přišel podívat," slyšel jsem smutné vzdechnutí. Možná bych měl jít, možná mě nechce vidět za to, jak jsem na ni byl zlý. Ale než jsem se stačil rozmyslet, scházela ze schodů.

,,Ach, ahoj, Edwarde, co tu chceš?!" Co tu chci?? Chci pozvat nejkrásnější, nejvoňavější a nejmilejší dívku na světě do kina a na večeři. Chci být s ní. 

Náčelník Swan se mezitím posadil ke své rybě a četl si. Nevšímal jsem si jeho myšlenek a usmál se na Bellu. Ta ihned zčervenala. Jak roztomilé.

,,Ahoj, Bello, no víš, chtěl jsem se ti omluvit za ten den, kdy jsem byl na tebe hrubý. Vůbec sis to nezasloužila, vysvětlím ti to, pokud přijmeš moji pozvánku do kina a na večeři," usmál jsem se a stále se díval do jejích čokoládově hnědých očí. Zčervenala ještě víc.

,,Já, no víš…" Charlie v tu chvíli promluvil.

,,Jen běž, Bello, já se budu koukat na zápas, akorát by ses tu nudila."

Bella po něm hodila nenávistný pohled. Možná jsem neměl chodit, nebude mě chtít, byl jsem na ni příliš hrubý.

,,Tak dobře, jenom na sebe něco hodím a můžeme jet," překvapila mě. Myslel jsem, že mě omítne. Za pět minut byla zpět. Vypadala tak nádherně, sice se jen převlékla do džínů, ale já nemám rád, když se někdo příliš nafintí.

Slušelo jí to. Vyšli jsme ven a ona mířila k náklaďáčku.

,,Ne, ne. Pojedeme mým volvem. Je přeci jenom rychlejší." Oba jsme se ve stejnou dobu zasmáli.

,,Dobře," řekla něžným hlasem. Otevřel jsem jí dveře a ona nastoupila. Neskutečně krásně voněla. Jestli to tak půjde dál, neudržím se. Měl bych si na tu vůni začít zvykat. 

Nasedl jsem do auta a nastartoval. Byla ještě zima, tak jsem zatopil.

,,Tak, kdy už mi konečně vysvětlíš, o co ti jde a co se stalo na tom parkovišti? Nejdříve jsi jako mílius a pak, jako kdybych ti něco udělala. Nechápu tě!" Jako mílius? Poněkud divné pojmenování, ale potěšilo mě to. Třeba o mě má přeci jenom zájem. V tu chvíli jsem si vzpomněl na to, že jí nedokážu číst myšlenky. To mě rozhodilo. Nervózně jsem se usmál.

,,Omlouvám se za to, že jsem byl hrubý."

V tu chvíli jsem si vzpomněl, co říkala Esmé… Chvíli počkat. Opakoval jsem si pořád dokola.

,,Vysvětlím ti to, až na večeři, co říkáš?"

,,Dobře, jak myslíš."

Pak nastala dlouhá odmlka. Nemohl jsem mlčet už déle, chtěl jsem slyšet její hlas, chtěl jsem se jí dotýkat a tak jsem zrychlil. Věděl jsem, že když zrychlím, něco řekne.

,,Nemyslíš, že bys měl zpomalit?"

,,Bello, takhle jezdím normálně, neboj se."

,,Přeci jenom by si měl zpomalit, před třemi dny jsme měli autonehodu!"

To mě trochu rozhodilo a zpomalil jsem.

,,Stačí? A když už jsme u toho, proč jsi nebyla ve škole? Postrádal jsem tě."

To jsem neměl říkat. Zrudla jako rajčátko. Usmál jsem se, byla tak roztomilá.

,,No víš, musela jsem pomáhat Charliemu."

V náčelníkových myšlenkách jsem nezachytil nic podobného. Ne, že bych jí to měl za zlé, chápal jsem to. Nechtěla mě vidět. Ale teď je tu se mnou.

Dojeli jsme do Seattlu a já zaparkoval před kinem a šel jí otevřít dveře. Co si asi myslí? 

,,Počkej chvíli, prosím. Jdu koupit lístky. Nikam mi neuteč," opět se začervenala.

,,Dobře, počkám," řekla, ignorovajíc moji poslední větu.

Za pár minut jsme už seděli v kině. Koupil jsem lístky na romantický film. Záviděl jsem těm lidem ve filmu. Zaprvé, ten muž je člověk, vždycky jsem chtěl být člověk, život upíra není nijak zvlášť zajímavý.

A zadruhé, v té pasáži, se políbili. Ach. Jak rád bych jí teď políbil. 

Po konci filmu jsem ji vzal do jedné restaurace. Bylo tam poměrně málo lidí. Ale když jsme vešli, všichni ztichli. Mysleli si, jak jsem prý krásný. Tohle jsem nesnášel. Kéž by si to myslela Bella. Zase jsem litoval, že jí nemůžu číst myšlenky. Posadili jsme se ke stolu.

,,Bello, dnes ti to vážně sluší," polichotil jsem jí.

,,Díky. Tobě taky."

Možná jsou moje city oboustranné. Usmál jsem se.

,,Tak, kdy mi konečně vysvětlíš ten incident v nemocnici?" Této otázky jsem se obával. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli jí to mám říct. Doufal jsem, že na to zapomene, ale nezapomněla.

V tu chvíli přišla číšnice.

,,Co si dáte?"

,,Já nic," opáčil jsem rychle.

,,Hranolky a colu, prosím." Mezitím jsem měl čas přemýšlet, co odpovím na její otázku.

,,Nuže?" odpověděla nedočkavě.

,,Víš, nevím, jak to mám říct..."

,,Jednoduše."

,,Dobrá, víš, mám takové tajemství, ale to tajemství bych nechtěl řešit na veřejnosti. Až dojíš, řeknu ti to v autě."

,,Pořád to odkládáš. To musí být veliké tajemství." Ano, to je, řekl jsem si pro sebe.

Potom jsme mlčeli. Přinesli jídlo. Bella to měla snědené do pěti minut. Asi už to chtěla vysvětlit. Zaplatil jsem a šli jsme do auta. Po cestě jsem ji zastavil.

,,Víš, mám ještě něco na srdci… Ehm, no víš, já jsem se do tebe zamiloval Bello. Miluji tě," řekl jsem. Dál jsem to už nemohl skrývat. Chtěl jsem jí říct nejdříve svoje city, kdyby ode mě pak utekla. Jenže čekal jsem, že se začervená, ale ne.

,,Edwarde..." řekla rozpačitě, ,,ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi to řekl. Víš, taky jsem se do tebe zamilovala a to hned, jak jsi mě pozdravil na biologii, ale potom se to nějak zvrtlo. Někdy jsi byl milý, někdy příliš hrubý a já nevěděla, co si o tom mám myslet," jsem rád, že mě také miluje. Možná to nebude tak zlé.

Chytl jsem jí za ruce a něžně políbil. Bylo to nádherné. Jako v tom filmu. Něžně jsem se jí dotýkal. Měla tak hebkou kůži, ale pokaždé sebou cukla.

,,Jsi tak nějak… ledový…" řekla vyplašeně.

,,Pojďme," navrhl jsem. Už jsem se rozhodl. Vím, že naše rodinné tajemství nevyzradí, když jí to řeknu. Věřím jí.

,,Takže, je to složité… Víš možná se mě lekneš a utečeš, nebo něco podobného. No doufám, že to pochopíš a nebudeš se bát."

,,O čem to mluvíš? Leknout se tebe? Utéct od tebe? To nikdy!" byl jsem rád, že to řekla, ale to ještě neví, co jsem.

,,Víš, jsem zlý." To slovo mě zabolelo.

,,Ty a zlý? Nesmysl, ty jsi úžasný člověk!! Edwarde... Nechme těch nesmyslů a řekni mi, o co jde. Jak jsi to všechno udělal?" Člověk…

,,Víš, já dokážu číst myšlenky. Jsem chladný, rychlý a mám velkou sílu. Mám rychlou reakci a vůbec nejím. Pouze piji krev. Já jsem… upír."

Bella ztuhla, teď jsem chtěl vědět, co si myslí, ale nekřičela, pouze mlčela. To mě na tom děsilo nejvíc. To bylo nejhorší. Chtěl jsem cokoliv, jen ne aby mlčela.

,,Ty jsi... upír? Už to chápu. Ta síla, ta rychlost věděla jsem, že si nestál vedle mě, když to auto jelo na mě. Páni... miluji upíra." Ona mě miluje i přesto, že jsem upír a nekřičí…

,,Ano. Víš, dokážu také číst myšlenky."

,,Takže víš, co si teď myslím?" začervenala se a zpanikařila.

,,To je právě to, tobě číst myšlenky nedokážu. Nevím, co to je, ale všem ostatním dokážu. Nikdy předtím se mi to nestalo."

,,Je se mnou něco v nepořádku?" to mě zarazilo.

,,Tak já ti řeknu, že jsem upír a ty si myslíš, že je s tebou něco v nepořádku?"

Konec...

Napsala: Terka

Autor: Princess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek True: