Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tolik zloby

05.12.2009 (15:20) • AnneCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2562×

Tolik zloby

Psal se rok 1654. Londýn byl ještě před zkázou plamenů a moru. Budovy Cromwellovy ještě stály a mladý král Karel II. byl stále ve vyhnanství. Na kraji města, kde žili nemajetní se narodila holčička. Jako její matka měla červené vlasy a oči modré jako pomněnky. Neměla otce, neměla nikoho kromě matky, kterou milovala.

Každé noci před spánkem jí matka vyprávěla příběhy o princeznách, o krásných šatech, které nosili ve Francii, zatímco zde byl strohý styl nařizující dámám nosit krinolíny a vysoké límce.

„Victorie.“ Tak jí nazývala matka. V dívčiných očích byla její matka nejkrásnější na světě, ale ta ji ujišťovala, že jednou jí budou krásu všichni závidět. Ani netušila, jak blízko byla pravdě.

Roku 1660 se král vrátil, aby vedl svoji vlast. Lidé se radovali, očekávali již dlouho jeho návrat. Karel Stuart projížděl městem v průvodu. Po jeho boku putoval jeho bratr Jakub vévoda z Yorku. Jakub byl velmi podoben svému otci. Jeho světlé vlasy a modré oči byly typickým znakem Stuartů. Zato Karel měl shnědou čistou pleť, černé oči a černé kadeře, spadající v temných vlnách na ramena. Byl podoben  své španělské matce Henriettě Marii, která jela za ním spolu s jeho sestrou Henriettou Annou, kterou Karel nazýval Minettou.

Malé 4roční děvčátko je sledovalo se zájmem v lesklých očích. Poznávalo ty šaty, které si dámy přivážely z Paříže z pohádek její matky.

Viktorii bylo 9 let. Její tělo se pomalu začínalo podobat ženskému. Bylo léto, již několik týdnů  nepršelo a na domech za stále častěji objevovaly červené kříže. Mor se vracel do města jako každý rok a jako každý rok lidé prchali na venkov. Tentokrát to ale bylo jiné. Mor se šířil nevídanou rychlostí a ničil všechno živé. I její matka onemocněla a pár dní na to zemřela.

Victoria to těžce nesla. Byla to jediná osoba, která ji měla ráda. Proč? Ptala se neustále.

Proč musela zemřít právě ona? Proč mne tu nechala samotnou? Ach! Jak já ji pohřešuji!

Netrvalo dlouho a začala vinu svalovat na osoby, jež kdysi obdivovala. To ony za to můžou. Ty bohaté dámy v krásných šatech a šlechtici s parukách! Kdyby oni neměli peníze, měla by je její matka a stihly by prchnout z města. Jako zázrakem mor Victorie přežila, přežila i o rok později velký požár. Plakala tehdy velice pro svůj milý krásný a páchnoucí Londýn. Věřila, že se již nikdy nepovede postavit stejné imposantní město. Stejně jako ostatní lidí věřila, že město je mrtvé.

Mýlila se však. Král pověřil architekta Christophera Wrena, který kdysi stavěl domy Coromwellovy a dokázal City znovu obnovit.

Bylo jí 14 let. Měla krásnou postavu. Útlý pas, klenutá ňadra, plné rty a jemně klenutý nos. Všichni jí pravili, že vypadá téměř jako Barbara Palmerová, hraběnka z Castlemaine. Bývalá králova milenka a velmi známá osobnost. Byla sestřenicí Buckinghemovou a mnoho lidí pravilo, že byla nejkrásnější ženou království, dokud se ve Whitehallu neobjevila Frances Stewartová, ta však byla znetvořena neštovicemi.

Victoria se živila zpěvem na ulici, tancem a později se stala nevěstkou. Nikdo již neznal její jméno. Všichni jí říkali buď Barbaro, podle podoby, nebo Červená dívko( Redgirl) podle vlasů.

Byla zrovna v jedné krčmě, kde zpívala a tancovala, když dovnitř vletěli konstáblové. Věděla, jaký je trest pro nevěstky. Neváhala a utekla zadními vraty na ulici. Běžela dlouho, a když se dostala za hranici města, běžela dál po proudu Temže, dokud nezakopla a vyčerpaná padla k zemi. Když se probrala cítila, že ji někdo pozoruje. Vzhlédla a uviděla muže. Měl světle plavé vlasy a…rudo-černé oči.

„Chceš zůstat se mnou?“ ptal se jí krásným hlasem. Nevědomky kývla a znovu upadla do mdlob. Probrala ji až šílená bolest v krku. V jejím těle vzplál oheň.

Probrala se za dlouhou dobu, kdy ležela v mukách a prosila o smrt. Otevřela oči a viděla všechno. Cítila všechno. Naproti ní stál onen muž.

„Jak se jmenuješ ?“ ptal se.

„Victoria.“ Usmála se na něj. Už věřila ve šťastný konec, ale ta zatrpklost v jejím srdci zůstala navždy.