Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tichý svědek

24.06.2010 (15:45) • Martisek • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

Tichý svědek

„Musíme ho schovat někde, kde bude absolutně v bezpečí,“ prolomil jeden z mužů napjaté ticho. Měl na sobě uniformu policie a mračil se.
„Ale kde? Jak můžeme v téhle situaci někomu věřit?“ zeptal se druhý. V jeho hlase byla slyšet těžko potlačovaná hysterie. První z mužů vytáhl jednu ze složek a otevřel ji na první stránce, kde se nacházely základní informace a fotografie. Ušklíbl se a hlavou kývl na kolegy, aby se podíval.
„Carlisle Cullen? A to je kdo?" zvedl zvědavě obočí.
„Uznávaný doktor s početnou rodinou. Pokud existuje někdo, kdo by nám mohl pomoci, pak je to on. Je ideální."

***

Carlisle vešel do dveří jeho obrovského domu a snažil se zaslechnout někoho ve svém okolí. Nic, bylo ticho. Za jeho zády se objevil mladý kluk s podivně zbarvenými vlasy a rozhlédl se kolem sebe. Snažil se tak najít nějaké nežádoucí známky pohybu. Edward Masen se stal svědkem jedné podivné vraždy a byl tak donucen žít v utajení, kvůli své vlastní bezpečnosti.

„Drahý?" oslovila svého muže Esme a se zájmem si prohlédla nově příchozího. „Kdo to je?" zeptala se zvědavě. Snažila se, aby ho nijak nevystrašila, ale bylo to těžké. Pochybnosti byly na místě. Přeci on je jen člověk, že. A oni jsou upíři.
Carlisle se otočil k chlapci.

„Edwarde, posaď se támhle a udělej si pohodlí. Já něco musím vyřešit s rodinou." Edward přikývl a pozoroval záda toho muže, který bude teď pár dní jeho otcem. Z vedlejší místnosti byly slyšet podivné zvuky, ale to se nerovnalo ani v nejmenším tomu, co uviděl teď.

Edward natočil hlavu ke schodišti právě ve chvíli, kdy z něj scházela dívka. Byla stejně bledá jako doktor, ale hezčí. Kaštanově hnědé vlasy měla sepnuté v gumičce, a přesto byla okouzlující. Zamračila se, když uviděla sedět lidského kluka na jejich gauči a se směsicí zlosti a zmatenosti kolem něj prošla do kuchyně. Edward za ní omráčeně zíral i ve chvíli, kdy zmizela za dveřmi. Poté si skousl ret a hlavou mu proletěla myšlenka, že to tady přeci jen nebude tak strašné, jak se zprvu zdálo.

„Proč v našem obýváku sedí lidský kluk?" přerušila debatu svých rodičů, jakmile vešla do kuchyně a sedla si ke stolu. Carlisle otevřel pusu, aby jim to vysvětlil, ale ve dveřích se objevila další členka rodiny.

„Člověk?" řekla pouze. Doktor s povzdechem otevřel kufřík a vytáhl z nich noviny. Ty s plesknutím přistály na stole, a tak si každý z přítomných mohl přečíst titulek:

Chicagem otřásla vražda významného premiéra George Masena.

„Byl to otec Edwarda," kývl Carlisle k obýváku. „Viděl, jak jeho otce zabili. Je to jediný svědek a my máme za úkol ho ochránit." Všichni ostatní mlčeli. Jeho žena zmateně těkala pohledem z novin do tváře svého muže. Nechtěla se na to zeptat, protože jí to přišlo příliš... hrubé. Rosalii to ale nevadilo:

„Proč ho tady máme my? Copak se nenajde někdo, kde ho ochrání líp?" Carlisle po ní vrhl vzteklý pohled a snažil se nějak uklidnit, aby na ni nemusel řvát.

„Podle policie jsme pro tenhle úkol nejlepší. Pár dní to s ním snad vydržíte, ne?" zeptal se tónem, který jasně přikazoval, jak mají odpovědět.

Bella stále seděla nehnutě na židli, zabraná do svých myšlenek. Její čelo zkrabatila vráska, jak si něco uvědomila. Poté svoji myšlenku vyslovila nahlas:

„Co když se někdo z nás neudrží? Přeci ho nechceš vystavit takovému nebezpečí, ne?" Věděla, že její otec by nikdy nikomu nezpůsobil bolest úmyslně, ale teď to dělal. Protože to byla ona sama, o kom mluvila. To jí stačilo kolem něj jen projít, jen kousek vedle něj a na pár minut a málem se neudržela. Co když to nakonec bude ona, kdo mu ublíží? Ona a ne ti muži, před kterými ho mají ochránit.

„Zůstane tady a hotovo. Potřebuje se s tím vším nějak vyrovnat a nejlíp to půjde u nás," rozhodl nakonec Carlisle a přísným pohledem sjel na své dcery.

„A co ostatní? Co Alice, Jasper a Emmett až se vrátí domů? Co když ani oni s tím nebudou souhlasit?" ozvala se Esme. Její hlas byl pouze šepotem. Chtěla pomoct tomu chlapci ve vedlejší místnosti - přeci jen si toho musel určitě hodně protrpět, ale její starost o vlastní rodinu byla silnější.

„Oni to zvládnou. Alice je na to jistě připraví." S těmito slovy rodinnou poradu rozpustil a sám šel za Edwardem do obývacího pokoje, aby ho se vším obeznámil. Bella s Rose se za ním plížily jako stín.

Edward mezitím úspěšně potlačoval nutkání poslouchat ten zvláštní rozhovor a raději se zabýval jinými věcmi, třeba jak někdo může mít tak bledou kůži a přitom vypadat jako hollywoodská hvězda. Celá tahle rodina mu připadala tak zvláštní a děsivě perfektní, až mu to nepřipadalo možné. Přeci nežije ve světě pohádek, že.

„Edwarde," oslovil Carlisle hosta tichým uklidňujícím hlasem. „Byli bychom rádi, kdyby ses u nás choval jako doma. A pokud bys měl pocit, že ti něco chybí, neboj se o to říct, ano?" Edward pouze přikývl a dál na doktora hleděl s doširoka otevřenýma očima. Cože mu to právě řekl?

„Ahoj, jsem Esme," představila se mu a natáhla k němu ruku. S menším zaváháním ji přijal a koutky úst povytáhl v úsměvu, stejně jako Esme. „Ukážu ti pokoj, ano?" Vyprostila svoji ruku z té jeho a udělala jeden krok. Její obočí se mírně zkrabatilo, když ji došlo, že ještě někdo se má představit a vyčkávavě se podívala po svých dcerách.
Rosalie se podívala na Bellu a s mírným ušklíbnutím řekla:

„Jsem Rosalie, těší mě. Tohle je Bella," představila i sestru, jelikož ta nic neřekla. Nechtěla totiž riskovat jen jeden jediný nádech v blízkosti toho chlapce.

Takže Bella, pomyslel si, když zaslechl její jméno. Z okukování ho probral ledový dotyk na předloktí, jak se ho Esme na sebe pokoušela upozornit.

„Pojď se mnou," usmála se na něj a musela se hodně krotit, aby mu nějak neublížila. Jen co zmizeli společně v patře, Bella se sesunula na sedačku a složila obličej do dlaní.

„Děje se něco?" zeptala se Rose a položila jí chlácholivě ruku na rameno. Bella, aniž by odtrhla ruce z obličeje, zašeptala:

„Jeho krev zpívá." A v místnosti zavládlo hrobové ticho. Stejně tak i v pokoji, kam společně Edward vešel s Esme. Ona nevěděla, co přesně může říct a co ne, a on si nebyl jistý, nakolik může důvěřovat někomu, kdo je tak zvláštní. Jak on může vědět, že tohle nejsou stejní lidé, kteří zabili jeho otce?

A čas plynul. Z hodin se stávaly dny, ze dnů týdny a z týdnů měsíce.

Stále se nic nedělo. Vrahy Edwardova otce stále nedopadli a on musel zůstávat zavřený s podivnou rodinou v jednom velkém domě schovaném před zraky lidí. Jak děsivé.

Emmett znuděně přepínal kanály na televizi a snažil se nějak zabavit. Edward seděl vedle něj a četl si knížku. Rosalie s Jasperem a Esme byli na lovu, což ovšem před Edwardem nemohli říct. Bella nedokázala pochopit, jak to před ním dokážou tak perfektně skrývat. Jak je možné, že on sám si těch podivných věcí nevšiml. Nebo je snad ignoroval? Ne, to bylo nemožné.

Přemýšlením nad těmihle věcmi, strávila většinu svého času. Nedokázala chodit mezi lidi tak, jako ostatní, a byla tedy nucena trávit s Edwardem všechen čas. Pořád dýchala jeho omamnou vůni a snažila se potlačit jed v ústech. Někdy to bylo snazší než jindy. Třeba jako teď, kdy seděla v rohu místnosti u otevřeného okna a lapala po čerstvém vzduchu přicházejícím dovnitř.

Alice jako baletka protančila místností před dům, kam šla naaranžovat květiny do truhlíků.

Edward až moc živě vnímal přítomnost Belly. Ještě nikdy nepotkal někoho, kdo by ho tak štval, a přitom tak moc toužil po její blízkosti. Nedokázal se už víc soustředit na knihu a tak ji hlasitěji, než bylo nutné, zaklapl a vyskočil na nohy. Trochu se zakymácel z toho, jak dlouho seděl v jedné pozici a nevyrovnaným krokem se vydal k ní.

Bella po něm šlehla pohledem a Edward se zasekl uprostřed pohybu. Měla černé oči? ptal se sám sebe, mezitím co sbíral odvahu k dalším krokům.

„Rád bych si tohle naše chování vyjasnil," promluvil, když byl až u ní. Cítil Emmettův pohled ve svých zádech i to, že se jeho přepínání zastavilo na nějakém pořadu o vaření. Pokusil se to ignorovat a narovnal ramena, aby vypadal, že je nad věcí. Alice se venku zastavila v půlce dalšího pohybu a přemýšlela, jestli má zasáhnout. Poté si uvědomila, že bude lepší, když si to vyjasní a se spokojeným úsměvem pokračovala v činnosti.

„Není co si vyjasňovat," kuňkla Bella a natočila hlavu k oknu. Copak nemůže stát dál? Emmett se mezitím přesunul nepozorovaně kousek od nich, pro případ, že by bylo potřeba Edwarda odtáhnout do bezpečné vzdálenosti.
„Nemyslím si. Jen bych chtěl prostě vědět, proč mě tak moc nenávidíš."

Bella se na něj ohromeně podívala. Copak ho nenávidí? Jak přišel na tohle stupidní vysvětlení jejího chování? Copak nechápe, že ona se ho snaží chránit? Že ho prostě nechce zabít?!

„Edwarde," zamumlala a zakroutila hlavou. Co mu ksakru mám odpovědět, pomyslela si. Edward zničil i ten poslední prostor mezi nimi a natáhl pravou ruku k její tváři. Toho podivného vrčení vycházející z místa, kde stál Emmett, si nevšímal. Tohle totiž bylo něco, co toužil udělat už strašně dlouho.

Bella se ale bravurně vykroutila z toho malého prostoru a stoupla si za něj, takže byl nucen se otočit. Překvapením musel otevřít pusu. Stála tam celá rodina Cullenova a s napjatými výrazy sledovala jejich počínání. Kdy vlastně přišli a proč je neslyšel?

„Není pravda, že tě nenávidím, víš? Nevadíš mi a jsem ráda, že pro tebe moje rodina může něco udělat, ale pro mě je prostě těžké stát vedle tebe jen tak."

Smutně se pousmála, otočila se k němu zády a s Alicí v patách vyběhla ven.

Vyšly po lesní cestě dál od domu, dokud si nebyly jisté, že je nikdo neuslyší, a sedly si na kmen spadlého stromu. Bella si položila hlavu na rameno svojí sestry a potichu vzlykla.

„Zvládneš to, tak čeho se stále bojíš?" zašeptala. Nějaký noční pták proletěl těsně nad jejich hlavami, jak ho jejich přítomnost vyděsila.

„Co když ho zabiju, Alice?" zeptala se. Hlas jí hystericky přeskakoval.

„Ale prosím tě," poplácala Alice chlácholivě sestru po zádech a zasmála se. Ještě dlouho tam jen tak tiše seděly, každá zabraná do svých myšlenek.

Mezitím v domě stál Edward stále na stejném místě a zíral na dveře, ve kterých Bella zmizela. Proč řekla to, co řekla? Proč hned odejde, když se k ní přiblíží? Zase se k němu bude chovat odtažitě, nebo co? Edward měl spoustu otázek a žádnou odpověď. Bylo toho na něj moc, a tak se bez jediného slova otočil a zmizel ve svém pokoji.

Jako zvukovou kulisu si pustil CD v přehrávači, padl na postel a paží si překryl oči. Jak dlouho už je zavřený mezi těmahle stěnami? Přijde mu to jako věčnost. Je to pro něj klec bez možnosti se dostat ven. Ale on nechce zůstat tady, chce najít Bellu a promluvit si s ní, aniž by od něj utekla. Copak je to tak těžké?

Uběhla neskutečně dlouhá doba, než se dole otevřely dveře a v nich se objevily Alice s Bellou. Za nimi vešel i Carlisle, aby si mohli všichni promluvit o možnostech, jak z toho podivného kruhu ven. Edward ale tohle už nevnímal, usnul tvrdým spánkem.

„Nemůžeme mu jen tak říct, co jsme zač," namítla Rose, když jí došlo, co se chystají udělat. „Je to proti pravidlům." Její logika byla ubíjející, to ano, ale zároveň to byla jejich jediná možnost.

„On to zvládne a nikomu neřekne, tím jsem si jistý," zamračil se na ni Carlisle, až se mu na čele udělala vráska.
„A když se pleteš? Co uděláš potom? Jsi připravený ho v případě vyzrazení zabít?" zeptal se ho Jasper ledově klidným hlasem. Carlisle svěsil ramena a s prosbou v očích se podíval na nejmenší členku rodiny.

„Alice?"

„Má pochybnosti o tom, kdo vlastně jsme. Zatím to ale neřeší. Nevidím žádné jeho rozhodnutí. Prostě -" než stihla dokončit větu, přerušila ji Bella slabým hláskem:

„Buď všechno, nebo nic."

Neznali odpověď na svoje otázky stejně, jako je neznal Edward. Jedno bylo ale jisté; budou mu muset něco říct. Nějak Bellino chování ospravedlnit. Bella se pomalu zvedla a nechala zvědavé pohledy za sebou, když stoupala do schodů. Její kroky vedly do jeho pokoje. Chtěla zjistit, jak moc měla Alice pravdu. Jestli dokáže být tak silná, aby la tua cantante nezabila.

Potichu, aby dveře nevydaly sebemenší zvuk, je otevřela a vešla. Edward ležel na posteli, nohy spuštěné k zemi. Mělce oddechoval a Bella poslouchala klidný tep jeho srdce. Byl pro ni jako rajská hudba a v tu chvíli nedokázala pochopit, jak mohla kdy chtít tohle tepání přerušit.

Jeho vůně byla všude kolem ní. Snažila se na ni nemyslet, ale nešlo to. Byla tak pronikavá. Opatrně tedy nasála vzduch do plic a hned zase přestala dýchat. Oheň rozpoutaný v jejích ústech a krku byl strašný. Ještě jednou a půjdu, pomyslela si a znovu se nadechla. Chvíli jeho vůni nechala v ústech a potom prudce vydechla.

„Musím na lov," zašeptala a rychle vyběhla z pokoje. Mezitím co se zabývala jeho vůní, ani nezaregistrovala, že Edwardovo srdce změnilo tepovou frekvenci. Že Edward už nespí, ale vnímá. Že ví, kdo je s ním v pokoji a slyší i její tichou větu o lovu dřív, než zmizela z pokoje.

Když se Bella vrátila po lovu k Edwardovi do pokoje, ležel už v normální poloze, přikrytý dekou. Tentokrát už doopravdy spal. Bella se o tom přesvědčila i tichým zamumláním jeho jména, a jelikož nenásledovala žádná reakce, pohodlně se usadila u dveří a jen sledovala jeho klidný obličej. Tahle vzdálenost byla bezpečná pro něj a pro ni znamenala snadnou možnost k rychlému útěku.

Jakmile otevřel oči, měl jasno. Tohle mu prostě musí vysvětlit, ať chtějí nebo ne. On jim bezmezně věří a za to si zaslouží alespoň nějaké odpovědi na své otázky, ne? Vzal si čisté tepláky, a aniž by se nějak víc zabýval svým vzhledem - konec konců je to chlap, že - vyběhl z pokoje. Schody se snažil brát po dvou, až se bál, že spadne. Ale zvládl to.
Nechtěl, aby z něj jeho počáteční podráždění vyprchalo dřív, než se dostane k ostatním.
V obývacím pokoji byla jen Bella. Seděla na sedačce a mlčky četla knížku. Vypadala tak kouzelně, až se musel Edward na chvíli zastavit a jen na ni zírat.

Jak jsem si mohl jen na okamžik myslet, že Bella je obyčejný člověk? pomyslel si. Vždyť ona vypadala jako anděl.

Bella jasně slyšela, jak se kousek od ní zarazil a zůstal stát. Jeho srdce zběsile tlouklo a dech se mu zkracoval. S obavou, že se mu něco stalo, se na něj otočila. Nebyla si jistá, čeho přesně si všímat nejdřív. Jestli jeho obličeje, který ukazoval podivnou grimasu, nebo postoje jeho těla. Vše vypadalo tak děsivé a jediné možné vysvětlení toho všeho pro ni bylo, že prostě něco musel pochopit. Na něco musel přijít.

„Děje se něco?" zeptala se a mezi obočím se jí objevila vráska.

„Chci si promluvit, teda…“ zajíkl se. Hluboký nádech a výdech a mohl pokračovat: „Mám pár otázek, na které bych se tě rád zeptal." Bella jen přikývla a rukou mu pokynula, aby si sedl vedle ní. Už jí nevadila jeho vůně, přes noc si na ni celkem zvykla. Edward mírně zatřepal hlavou a založil si ruce na hrudi.

„Slyšíš moje srdce?" vyhrkl nejdřív. Nevěděl přesně, proč se ptá zrovna na tohle, ale přišlo mu to jako dobrý začátek. Bella přimhouřila oči a pokusila se odhadnout jeho myšlenky. Když se jí to nepodařilo, jen konsternovaně přikývla. Edward si skousl ret a periferním okem zahlédl Alici, Esme a Emmetta, jak se připojili k jejich malému konzervativnímu kroužku.

„Proč jsem tebe ani někoho z tvojí rodiny nikdy neviděl jíst nebo pít?" položil další z otázek. To už i Bella přestala pořádně vnímat a stala se z ní jen socha zírající na Edwarda. Teď konečně se mu podařilo shodit její pečlivě udržovanou fasádu a přerušit tak snahu působit lidsky. V očích měl tvrdý výraz, plně odhodlaný zjistit pravdu.

„A jako poslední: o jakém lovu jsi to v noci mluvila?" Bella otevřela pusu úžasem.

„Jak...?" promluvila konečně, ale větu nedokončila, nevěděla totiž jak. Poté nasadila stejný výraz jako Edward a mrazivým tónem, který se mu ani za mák nelíbil, pronesla:

„Počkáme, než přijde zbytek rodiny." V tu chvíli se vedle nich objevili Carlisle a Jasper a obezřetně si toho obyčejného lidského chlapce prohlíželi. Věděli, co teď přijde. Jenže jak už to bývá, plány se mění a ani reakce lidí se nedá nijak předpovědět. I přesto, že máte na svojí straně Alici.

Všechno se událo rychle a přitom pomalu. Bylo to stejné, jako když na vás padá strom - vy to vnímáte jako zpomalený film, ale ve skutečnosti je to jen otázka minuty. Edward z kapsy vytáhl žiletku a skočil po Belle. Přejel jí ostrou hranou od loktu po zápěstí. Ozval se zvuk, jako když jedete nehty po tabuli, ale nic víc. Žádná krev, která měla následovat žiletku. Edwardovi celý tenhle pokus stačil k tomu, aby se utvrdil ve své domněnce.

Na lidské poměry velice rychle překonal tu krátkou vzdálenost, která ho dělila od vchodových dveří, a už se natahoval po klice, když ho předběhla bledá ruka. Rosalie rychle přitlačila dveře zpátky, až se jejich sklo zachvělo. Ozval se vyděšený výkřik Belly, ale než se za ní stačil Edward otočit, narazil do něj další člen Belliny rodiny a poslal ho do říše snů.

„Tak tohle byl přesně ten důvod, proč jsem mu to nechtěla říkat," odfrkla si naštvaně Rose a sjela pohledem na Carlisleho. Jako by se mu tím snažila říct: Vidíš? Opět jsem měla pravdu. Poté se sehnula k Edwardovi a chtěla ho vzít do náruče, ale předběhla ji Bella. Zasyčela na ni a rychle, aniž by to kdokoli stačil zpozorovat, s ním zmizela ve svém pokoji.

Všichni po sobě zmateně těkali očima a přemýšleli, co se to s Bellou děje. Proč se najednou chová tak zvláštně? Proč jí najednou tak záleží na někom, jako je Edward? Carlisle stočil pohled na Alici. Ta jako řetězovou reakci na Jaspera a mrkla na něj.
„Láska," poznamenali společně a oba si vyměnili spokojené úsměvy. Tohle ostatním stačilo, protože i oni si tím už jednou prošli.

Edward otevřel oči a jeho ruka samovolně vystřelila k místu nad levým obočím, kde mu nesnesitelně pulzovalo. Když se kolem sebe rozhlédl, zjistil, že není ve svém pokoji. Posadil se a rozhlédl kolem sebe. Proč to tady nezná? Je snad někde jinde?

Bella tiše sykla, aby na sebe upozornila a i v té tmě zpozorovala Edwardovy rozšířené oči děsem. Jakmile ji uviděl, proběhlo mu v hlavě to, co se stalo. Jak spolu byli v obýváku a on ji pokládal otázky. Reakci celé její rodiny na ně a i její výkřik. To bylo poslední co slyšet, než ho někdo omráčil.

Na člověka byl až moc rychlý, a tak, než si toho Bella všimla, už stál na dveřích a cukal klikou zběsile k sobě, aby je otevřel. Bella tak nějak očekávala tuhle reakci, a tak ho pro jistotu u sebe v pokoji zamkla. Netušila, že si to někdy vůbec jen pomyslí, ale právě to tak bylo. Tohle pro něj je nejbezpečnější pokoj v domě - alespoň pro teď.

„Pusť mě ven," zamumlal přes knedlík v krku. Bella se svojí upíří rychlostí přiblížila až k němu a rty se lehce otřela o ucho.

„Tady jsi v bezpečí, věř mi," zašeptala, přestože jí bylo jasné, že to ostatní uslyší. Edward se zachvěl a pomalu přikývl. Tak takhle upíří šarm působí na jejich kořist, pomyslela si Bella, když na ni Edward odevzdaně hleděl. Ještě nikdy tohle nepoužila, a tak ji to samotnou překvapilo.

Co nejjemněji to dokázala, ho chytila za paži a odtáhla zpátky k sedačce. Když se na ni posadil, podala mu léky, které jí předtím předal Carlisle.

„Jsou na bolest," zamumlala na jeho nevyřčenou otázku.
Už otevíral pusu, aby se jí zase na něco zeptal, když se domem rozlehl vyděšený výkřik. Tenhle tentokrát patřil Alici.

Bella se ani nesnažila dveře odemknout a otevřít - snazší prostě bylo jimi prolétnout. V obýváku už stáli všichni, rozestavěni v řadě jako vojáci čekající na útok. Edward se snažil dostat k nim co nejrychleji, ale i na lidské poměry to bylo pomalé. Všechno ho pomalu začínalo bolet od srážky s Emmettem.

Ať se snažil Edward vidět cokoli, jeho oči na to nestačily. Byl slepý a hluchý oproti svým ochráncům. Což pro něj bylo vlastně dobře. Nemusel se tak dívat na postavy v šedých a černých pláštů, které se plížili lesem jako smrt a čekaly na chvíli, kdy se budou moct ukázat.

Velkolepý příchod? Ano, to jsou Volturiovi. Proč chodit dveřmi, jako všichni ostatní, když mohou vysklít celou stěnu Cullenovic obýváku, že? To je pravá výstraha pro někoho, kdo neví, že s Volturiovými není radno si zahrávat.

„Ťuky, ťuk," ozval se úlisný Arův hlas a společně se svojí gardou vešli do domu. Všude byly po zemi střepy a ty tak křupaly pod jejich nohama. Aro se usmál a rychlostí světla přemístil před Edwarda. Nespokojeně zamlaskal, když před jeho rukou ten lidský kluk uhnul.

„Já ti nechci ublížit." Když se na jeho slova ozvalo zavrčení, dodal: „Alespoň ne hned."

„Aro," pozdravil svého dávného známého Carlisle. Jako obvykle se snažil být zdvořilý, přestože mu to šlo dost obtížně. Přeci jen tady stáli před panovníky a byli vydáni na milost jejich krvelačným poskokům.

Aro střelil pohledem na Carlisle a poté na celou jeho rodinu. Bella, která stála Edwardovi nejblíže a stále tiše vrčela, ho zaujala nejvíc. Bylo pro něj facinující sledovat upíra, jak brání člověka. Někoho, kdo je v jejich jídelníčku na spodní příčce.

Aro se ani nesnažil nějak popřít důvod návštěvy. Naposledy vrhl jeden oslnivý úsměv na Cullenovi a pokynul nepatrně rukou malé blonďaté dívce. Okamžitě všichni padli na kolena pod náporem bolesti, kterou jim způsobila. Ani nestačili zpozorovat, kdy celá italská skupina zmizela. Jediné, co po nich zůstalo, byl zničený obývák a prázdné místo tam, kde ještě před pár minutami stál Edward.

Shrnutí povídek

pokračování >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tichý svědek: