Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tichá trápení

26.02.2010 (15:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3463×

Stmívalo se, když jsem se posadila s Nessie na náměstí Voltery ke kašně. Voda byla průzračná a v zapadajícím slunci měla zvláštní barvu.

„Mluvila si o snu, nechceš mi ho říct?“ začala jsem opatrně a konečkem prstů odtáhla pramen vlasů z jejího čela.

„Ani nevíš, jak dlouho už nad tím přemýšlím. Ukážu ti ho, chceš?“ Stočila ke mně prosebně oči. Kývla jsem. I když jsem si nebyla jistá, jestli to vážně vidět chci. Než jsem se však stačila vykroutit ze slibu, natáhla ke mně ruku. Nedotkla se mě hned, položila mi dlaň do mé a čekala.

„Až budeš chtít, začneme promítat.“ Lehce se zasmála vlastnímu vtipu. Snažila se odlehčit situaci.

„Je k tomu i popcorn?“ zašeptala jsem a doufala, že se od počátku toho snu trošku vzdálím. Co uvidím?

„Není, ale máš první řadu. To ti nestačí?“ Nessie se stále usmívala. Sevřela jsem její dlaň a podívala se jí do očí.

„Je mi to celé moc líto. I když jsem se s tím nedokázala smířit, tedy z počátku, těšila jsem se na ni,“ šeptala jsem. Nechtěla jsem Nessie vyplašit rozhovorem o malé Emmě, která kvůli bouři nepřijde na svět. Praly se ve mně dvě reakce. První byla rozzuřená, že přišla o vnouče, že trpí její dcera, byla zlomená. Kdežto ta druhá skákala radostí poté, co zjistila, čí dítě to bylo. Jenže bylo to vážně tak? Jak se ta rezavá veš mohla dostat k Nessie tak blízko?

Nessie chápavě kývla, ale mlčela.

Vzdychla jsem a přiložila její dlaň k tváři. Trhlo se mnou, když jsem spatřila jeho tvář…

Nessie seděla na louce s velkým břichem a Jacob stál nedaleko ní. Každou chvilkou byl blíž a blíž, ale nešel normálním krokem, jen se zvláštně přibližoval. Na tváři měl dokonalý výraz. Krásný usměv a vlídné oči. To byl ten perfektní muž, kterého milovala.
Posadil se vedle a políbil jí  na čelo. Usmála se na něj.

„Miluji vás,“ zašeptal jí do ucha a začal hladit po břiše. Znovu se na něj usmála.
Rozhlédla se kolem sebe. Byli tam sami, ale když jsem znovu upřela svůj zrak k Jacobovi, nebyl tam. Na jeho místě seděl Connor. Byl ve stejné pozici jako předtím Jacob, takže jedna jeho ruka hladila Nessino břicho a druhá držela jednu její ruku. Na tváři měl celkem hezký úsměv, ale když zaječela, pokřivil se.
„Co se stalo, lásko? Je ti něco? Něco tě bolí? Povídej, co je ti?“ Měl vyděšený hlas, jako by se vážně bál.
„Co tady děláš? Proč tu jsi? Jdi hned pryč. Dělej, zmiz a neříkej mi lásko. Je to nechutný,“ ječela na něj a snažila se stoupnout si na nohy, ale díky svému břichu to bylo dost obtížné.
Connor se k Nessie přiblížil a pokoušel se pomoct jí na nohy.

„Nekřič. Vždyť jsem to já. Co se ti stalo…“

Trhla jsem sebou, to poslední už nebyl Connor, ale Jacob lomcující se spící Nessie.

„Já to nejspíš nechápu.“ Vrtěla jsem hlavou. Ano, děsivá představa to rozhodně byla, ale nic o tom, že by miminko nebylo Jacoba, jsem neviděla.

„Nechám tě vydechnout a pokračujeme.“ Ušklíbla se Ness a volnou rukou pohladila hladinu vody v kašně. Kolem nás se rozprostírala tma. Nebe mělo miliony malých světýlek a měsíc byl v úplňku.

„Víš, co mi řekl Jacob?“ Zasmála se tiše Nessie, aniž by zvedla hlavu od lesknoucí se vody.

„Jen tak letmo.“ Krčila jsem rameny. Neměla jsem ponětí, o jakém rozhovoru Nessie mluví. Věděla jsem, že se nějaký konal, ale co když jich bylo víc?

„Že si uděláme nové.“ I v té tmě jsem si všimla rudnoucí Nessie. K mému vlastnímu šoku, mě její zpráva potěšila. Bylo dobře, že k tomu přistupují takhle.

„Emmu ti nikdo ale nenahradí,“ začala jsem opatrně. Pravdou bylo, že začít od začátku mohou, ale na tohle nikdy nezapomenou.

„To ani nechci. Ale nebyla Jacoba, možná zasáhla vyšší síla.“ Mrkla na mě se smutným úsměvem.

„Tohle řekni tvému otci, rád to uslyší, že existuje Bůh.“ Rozesmála jsem se.

„Já neřekla, že Bůh, ale vyšší síla,“ bránila se Nessie, ale usmívala se. Byla úžasně statečná. Zvládala celou tu situaci líp, než kdokoliv jiný. Než já!

„Stačila ti pauza?“ Vrátila se k tématu a já jen nervózně kývla. Její ruka se mi opřela o tvář a začal nový sen, podle Nessie druhý díl…

Když už stála na nohou, začala couvat. Connor ji držel za ruce a pokoušel se ji zastavit.

„Stůj. Já ti nic neudělám. Miluji tě. Tak toho nech a řekni mi co se děje.“ Koukala na něj s vyděšeným výrazem, ale nějak se mu podařilo Nessie uklidnit. Zastavila se a znovu jsem se posadila.
„Ale - ale to - je to hloupost! Ty nejsi můj manžel. Já mám jiného manžela. Tebe jsem si nevzala, nesnáším tě. Celá má rodina tě nesnáší, chceš nám jen ublížit.“
„Rodina? Já a miminko jsme jediná tvoje rodina. Co se ti stalo? Tvoji rodiče už jsou roky mrtví, miláčku. Musíš se uklidnit, jsi celá rozrušená a to ti nesvědčí.“ Začal ji hladit po vlasech.
„Neříkej mi miláčku ani nijak podobně. Já ti nevěřím, jen si děláš legraci, ale je to dost ubohé. Nechej toho. Začíná mě to děsit.“ Začínala ztěžka oddechovat a chytila se za bolavé břicho.
„Carlie přestaň a hlavně dýchej.“ Chytila se v křeči za břicho.

„Dýchej, jenom dýchej. Je to tady. Dýchej. Dojdeme k autu.“ A byla to pravda.

Podle Connora a stahů, měla za chvíli porodit.

„Já nikam nepůjdu. Jdi pryč. Chci tady Jacoba. Prosím! Rychle!“ Jakmile vyslovila jméno Jacob, Connorův klidný, radostný, ale zároveň vyděšený výraz se změnil, začínala v něm klíčit zlost.

„Kde je Jacob? Proč tu není? Ať sem přijde. Prosím.“ Nasedali do auta.
„Jacob nepřijde. A přestaň už s tím. Nemáš jinou rodinu než mě a malou Lili. Jacob už tu není, nechce s tebou být. Ne potom co ti udělal. Neodpustil si to, a jak si pamatuji, ani ty jsi mu to neodpustila, takže nevím, co to tady na mě teď zkoušíš, ale přestaň s tím. Teď je důležité jen to, dostat tě do nemocnice. Tak si sedni a nic nedělej a neříkej. Jasný?“ Kývla hlavou na souhlas a Connor zabouchl dveře u spolujezdce. Po pěti vteřinách se otevřely dveře řidiče a Connor nastoupil. Přišla další várka bolesti. Svírala si hrudník v křeči a snažila se nekřičet.
Connor ji chytil za ruku, ale když stahy přešli, nastartoval motor a sešlápl plyn až k zemi. Gumy zapištěly a auto se rozjelo. Cesta nebyla zase tak dlouhá, ale stahy stačila mít třikrát.
Zastavili se před nějakou nemocnicí. Connor vystoupil, a přiběhl Nessie pomoct vystoupit z vozu. Vešli do nemocnice. Hned se jich tam ujala sestřička. Byla mi až záhadně podobná, jen vypadala o pár let starší. Vzala křeslo a posadila ji do něj.
„Jak často má stahy?“ zeptala se sestřička.
„Po čtyřech minutách. Každý trvá třicet vteřin,“ konstatoval Connor.

„Je zde náš ošetřující lékař? Jmenuje se doktor Cullen.“  V tom okamžiku si Nessie uvědomila, že spí, že je to jen sen. Panikařila, co se děje.
„Můj manžel je zde. Už jsem mu pípla, připravuje se na porod,“ odpověděla sestřička.
Na sále jsem zjistila – stejně jako Nessie - že doktor Cullen, je vlastně Edward, jen ne tady, ale v realitě. Když se vzbudila v nemocničním pokoji, po porodu, nad hlavou jí stál Connor a usmíval se.

„Porod proběhl hladce, jsi vážně šikovná a máme nádhernou dceru. Tak se vzbuď, jsme tady. Doufám, že je ti lépe…

Opět ta směsice Connora a Jacoba na konci snu. Tentokrát jsem byla ve větším šoku.

„Ness,“ zašeptala jsem lítostivě, ale na víc jsem se nezmohla. Moje malá holčička se jen uculila a krčila rameny. Pohled zabodla kamsi do tmy.

„Tohle se mi zdávalo často. No, měla jsem si na to vsadit,“ pronesla sarkasticky. Má nechuť ještě víc vzrostla. Vůči Connorovi i jeho malá jedovaté sestřičce. Tu jsem ještě nepotkala, ale už jen její podíl na tom mi k nenávisti stačil.

René mě učila, že nemám soudit lidi podle prvního pocitu, ale u Miy jsem si nemohla pomoct. Jen jí dostat do rukou, vyrvala bych jí srdce z těla. Jane oproti nim byla andílek, pomyslela jsem si.

„Ještě máš pro mě něco?“ nadhodila jsem a ulevilo se mi, když Nessie zavrtěla hlavou.

„Pořád přemýšlím, jak se to stalo. Jak se mu to povedlo, vloudit se do mé postele,“ mluvila zasněně.

„Přijdeme na to, neboj se.“ Položila jsem jí ruku na koleno a usmála se. Doufala jsem, že je můj výraz přesvědčivý a tišící.

„Proč si vybral nás? Mě?“ ptala se s prosíkem a já nevěděla, jak jí odpovědět. Co jí říct?

„Měly bychom se vrátit do hradu.“ Změnila jsem téma a vstala.

„Ještě tu chvíli zůstanu, ale přijdu za chviličku, slibuju.“ Po tváři jí stekla slza. Chvíli jsem zvažovala, jestli mám odejít, nebo ji obejmout, ale nakonec to Nessie vyřešila za mě. Vstala a vydala se opačným směrem.

Zůstala jsem tam tentokrát stát já. Dívala jsem se za mizící dcerou ještě dlouho poté, co se ztratila za temným rohem.

Vzduchem se nesl pach shnilého ovoce z trhů smíchaný s vůní Edwarda, který se ke mně blížil ve společnosti Emmetta.

„Na procházce, pánové?“ Usmála jsem se na ně a Edward mě políbil do vlasů.

„Trochu kyslíku po slunečném dni je fajn, ne?“ pošťuchoval Emmet a Edward se jen usmíval.

„Kde je Nessie?“ rozhlédl se Edward a Emmett ho napodobil.

„Šla si vyvětrat hlavu, za chvíli se vrátí,“ klidnila jsem je oba. Zkusila jsem se jen tak nadechnout. Snad jsem si myslela, že se mi uleví a budu moct fungovat dál, ale místo toho se mé tělo napjalo.

„Ovoce…“ zašeptala jsem. Emmett s Edwardem svraštili obočí. Nechápali, co tím chci říct.

„Co?“ Emmett byl očividně zmatenější než Edward. Můj manžel na mě upíral smutný pohled. Takový ten plný obav o moje zdraví. Emmett se jen škrábal na temeni. Oba muže jsem ignorovala. V hlavě mi zvonila na poplach jen ta dvě slova – shnilé ovoce. Proč jsem ho předtím cítila a teď ne? Vyčuchlo to náměstí tak rychle?

„Neříkej, že máš chuť na pomeranč, nebo rajče.“ Smál se Emmett. Tentokrát si mou pozornost získal.

„Tak zaprvé bráško, rajče není ovoce, ale zelenina,“ začala jsem a Emmett se uchichtl, „a za druhé, pach ovoce. Cítíte shnilé ovoce?“ Pohledem jsem kmitala z Edwarda na Emmetta, ale oba jen vrtěli hlavou.

Musela jsem zešílet. Proč mi to ovoce tak viselo v hlavě? Přesládlý zkažený smrad.

Znechuceně jsem se otřásla.

„Co takhle proběhnout místní supermarket?“ vyhrkl Emmet. Edward se jen zasmál.

„Ty tvé výrazy jsou někdy vážně nevhodný, Emmette.“ Smál se.

„Dobře. Tak jinak. Nechcete zaběhnout do lesa a něco ulovit?“ Aby tomu dodal na serióznosti, narovnal se v zádech a mluvil co nejvíce spisovně. Edward ho dloubl do žeber.

„Šašku,“ vyhrkla jsem pobaveně. Emmett se nahrbil a vycenil zuby. Vytřeštila jsem oči a rozeběhla se k lesu. Spíš malému lesíku, protože Itálie nemá normální lesy. Musí stromy speciálně vysazovat, aby měla stromy. Emmett za mnou běžel s předstíraným vztekem. Edwardův smích se mi ztrácel v dáli a můj vlastní se dral z hrdla.

Měla bych být veselá a klidná, tak proč se neustále rozhlížím a hlídám?

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tichá trápení: