Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The True Decision

28.04.2010 (15:30) • LittleSonny • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2199×

The True Decision

Oba jsme mlčeli. Bylo to frustrující. Ale já jsem potřeboval přemýšlet.

Doprovodil jsem ji k jejímu náklaďáčku.

„Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?“ zeptal jsem se, ještě než jsme došli k autu.

„Samozřejmě, že ne.“

„Teď hned?“ zeptal jsem se a otevřel jí dveře.

„Jasně,“ snažila se o lhostejný tón, „jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma.“

Podíval jsem se na tlustou obálku na sedadle spolujezdce. Natáhl jsem se a vzal ji.

„Udělám to,“ řekl jsem tiše, „a stejně u vás budu dřív.“ Snažil jsem se usmát úsměvem, který tak milovala. Ale nešlo to.

„Dobře,“ souhlasila, neschopná mi úsměv oplatit. Zavřel jsem dveře a namířil ke svému autu.

Vyrazil jsem. Obálku, která teď ležela pod mým sedadlem, jsem ignoroval. Schránku jsem lhostejně přejel. Ty fotky si nechám. Zbude mi po ní alespoň tohle.

Byl jsem tam dřív. Jak jinak. Zaparkoval jsem na Charlieho místě a čekal, až přijede. Ta doba mi přišla jako věčnost. Ale alespoň jsem měl čas přemýšlet. Nedělám chybu? Ne, určitě ne. Je to pro její dobro! Musel jsem si stále opakovat. Když konečně přijela, zhluboka jsem se nadechl. Už vystoupila z auta. Šel jsem jí naproti. Vzal jsem jí batoh jako obvykle. Co však nebylo obvyklé, bylo to, že jsem jí batoh hodil zpět na sedadlo.

„Pojď se se mnou projít,“ navrhl jsem lhostejným hlasem a vzal ji za ruku.

Neodpověděla.

Na její odpověď jsem nečekal. Vedl jsem ji k východní straně zahrady, do které se zakusoval les. Neochotně mě následovala. Ušli jsme jenom pár kroků mezi stromy, když jsem se zastavil. Byli jsme stěží na pěšině, stále jsme viděli dům.

Opřel jsem se o strom a upřeně se na ni zadíval. Můj výraz byl nečitelný.

„Dobře, tak si promluvíme,“ řekla. Znělo to statečně.

Zhluboka jsem se nadechl.

„Bello, odjíždíme.“

Také se zhluboka nadechla.

„Proč teď? Příští rok – “

„Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde.“

Moje odpověď ji zmátla. Zírala na mě a snažila se pochopit, jak to myslím.

Chladně jsem jí oplácel upřený pohled.

„Když jsi řekl odjíždíme…,“ zašeptala.

„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu,“ rozhodným tónem jsem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.

Zavrtěla mechanicky hlavou ze strany na stranu, aby si ji pročistila. Čekal jsem bez známky netrpělivosti. Chvilku jí trvalo, než dokázala promluvit.

„Dobře,“ řekla, „půjdu s vámi.“

„To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… Není to pro tebe vhodné místo.“

„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“

„Já se k tobě nehodím, Bello.“

„Nebuď směšný,“ řekla prosebně, „ty jsi v mém životě to nejlepší.“

„Můj svět pro tebe není,“ prohlásil jsem nesmlouvavě.

„To, co se stalo s Jasperem, to nic nebylo, Edwarde! Nic!“

„Máš pravdu,“ souhlasil jsem hořce. „Bylo to přesně to, co se dalo očekávat.“

„Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!“

„Pokud to pro tebe bude to nejlepší,“ přerušil jsem ji, abych ji opravil.

„Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?“ křičela na mě plna zuřivosti, slova z ní přímo vybuchovala, přesto to pořád znělo jako nářek. „Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím, už je tvoje!“

Zhluboka jsem se nadechl a dlouhou dobu se díval na zem nepřítomným pohledem. Ústa se mi malinko zkroutila. Když jsem nakonec vzhlédl, moje oči byly jiné, tvrdé. Jako kámen. Jako já.

„Bello, nechci, abys se mnou odešla,“ pronášel jsem ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do jejího obličeje a sledoval ji, jak reaguje na to, co ve skutečnosti říkám.

Nastala pauza. Ticho, které mě zabíjelo.

„Ty… mě… nechceš?“ zkusila říct a sama se divila, jak ta slova divně znějí. Na čele se jí objevila jemná vráska.

„Ne.“

Zírala mi do očí a nic nechápala. Její pohled jsem oplácel beze stopy lítosti. Musím být silný! opakoval jsem si

„No, tím se věci mění,“ řekla odhodlaně, ale vypadala, že ta slova stále nepochopila.

Díval jsem se stranou mezi stromy, když jsem znovu promluvil. „Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk,“ podíval jsem se zpátky na ni. „Nechal jsem to zajít až příliš daleko a teď mě to mrzí.“

„Ne,“ promluvila teď jenom šeptem, „nedělej to.“

Mlčky jsem se na ni díval. Byl jsem pevně rozhodnutý odejít.

„Nehodíš se ke mně, Bello.“

Chtěla něco říct. Její rty se otevřely, ale po chvilce mlčení je opět zavřela.

„Jestli to takhle chceš…“

Jen jsem tiše přikývl. Srdce se mi začalo pomalu rozpadat na miliony kousků.

„Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš,“ řekl jsem.

Ve tváři mi zaškubalo bolestí. Nevím jestli si toho všimla, ale ihned jsem nasadil svou masku bez výrazu. Nesmí ve mně vidět jedinou pochybnost.

„Cokoliv,“ slíbila a její hlas byl o něco zřetelnější.

Můj výraz trochu roztál. Doufal jsem, že to řekne.

„Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého,“ nakazoval jsem jí. Záleželo mi na tom. „Rozumíš tomu, co říkám?“

Bezmocně přikývla.

Moje oči opět ochladly. V jejích očích jsem ale viděl něco jako naději. Proto jsem rychle dodal: „Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor kvůli němu.“

Znovu pouze přikývla. „Dám,“ zašeptala. Naděje v jejích očích zmizela.

Lehce jsem se uvolnil. Ona to dodrží.

„A já ti na oplátku taky něco slíbím,“ prohlásil jsem. „Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“

Celá se rozklepala. Její tep byl velmi rychlý. Před oči jako by se jí usadila mlha. Jako by byla v transu.

Lehce jsem se usmál „Neboj. Jsi člověk, tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány.“

„A co tvoje vzpomínky?“ zeptala se. Znělo to, jako by jí něco uvízlo v krku, jako by se dusila.

„No.“ Tahle otázka mě zaskočila. „Já nezapomenu. Ale my… My si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení.“ Usmál jsem se. Ale jen na povrchu. Uvnitř jako by mě něco trhalo. Strašně to bolelo. Ale nedal jsem na sobě nic znát.

O krok jsem od ní ustoupil. „Tak myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat.“

Něco z toho, co jsem právě řekl, ji upoutalo.

„Alice se nevrátí,“ došlo jí v tu chvíli. Ta slova neřekla nahlas. Jen gestikulovala ústy. Přesto jsem ji pochopil.

Zavrtěl jsem pomalu hlavou a pořád se jí díval do tváře.

„Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil.“

„Alice je pryč?“ zeptala se neuvěřitelně bezvýrazným hlasem.

„Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší.“

Bylo na ní vidět, že se soustředí jen těžko. Kdyby moje srdce stále bilo, zastavilo by se. Nevím, kde jsem vzal tolik síly, abych jí ublížil.

Snažila se normálně dýchat.

„Sbohem, Bello,“ rozloučil jsem se zase tím tichým klidným hlasem.

„Počkej!“ vyrazila ze sebe.

Natahovala se po mně. Sevřel jsem její zápěstí do silného sevření a zlehka ji políbil na čelo. Naposledy jsem se nadechl její omamné vůně, kterou už nikdy neucítím.

„Dávej na sebe pozor,“ vydechl jsem, až se lehce zachvěla pod mým ledovým dechem.

Pustil jsem ji a utíkal co nejrychleji pryč. Moje odhodlání ochabovalo každým krokem. Naposledy jsem se zaposlouchal do nepravidelného bití jejího srdce. Slyšel jsem, jak zamrkala. Slyšel jsem, jak se prodírá tím hlubokým lesem a zoufale volá moje jméno. To mi v mém odhodlání nepomohlo, a tak jsem přidal ještě více.

***

Běžel jsem, ani nevím kam. Ta bolest byla naprosto nesnesitelná. Kdybych mohl brečet, brečel bych.

Byl jsem někde u Elk City, když jsem se zastavil na nějaké mýtině. Ještě před rokem by mi přišla dokonalá. Ale to bych nesměl znát Bellu, před její krásou mi všechno vybledlo. Posadil jsem se pod nějaký vysoký strom. Snažil jsem se nepřemýšlet. Ale nešlo to.

Najde si po mém odchodu někoho? A jestli ano, kdo to bude?  Bude to snad ten nepříjemný Mike Newton? Nebo ten nepříjemně páchnoucí Jacob Black? Mike to určitě nebude, vím, že ho Bella nemá zrovna v lásce. Ale Jacob jí je sympatický. Znají se už od dětství, a když jsem párkrát slyšel jeho myšlenky, bylo mi to velice nepříjemné. Líbí se mu. Bude ho snad líbat? To jemu řekne ano? Budou spolu mít děti? Ta představa mě velice rozčílila. Ani nevím jak, zničil jsem několik urostlých borovic lemujících mýtinku.

Ta představa neuvěřitelně bolela. Skoro jsem slyšel, jak se zbytky mého srdce, jehož většinu jsem zanechal u Belly, tříští na kusy. Lehl jsem si na zem, schoulil se do klubíčka a poddal se své bolesti. Přemýšlel jsem o své budoucnosti. O budoucnosti bez ní. Jak asi bude vypadat? Bude to stejně bolestivé jako teď? Zapomenu na ni někdy? Budu se moci zasmát bez bolesti? A co ona? Bude ji to bolet tolik jako mě? Už jen představa její bolesti mě naplňovala takovým smutkem, jaký se nedá popsat. Ona je, byla a vždy bude jediná láska mojí existence…

Po několika hodinách mi to došlo. Nedokážu bez ní žít. Ale odpustí mi? Doufal jsem v to.

Rozběhl jsem se. Můj dech byl zrychlený, i když jsem nebyl vůbec unavený. Spíše to bylo ze vzrušení. Zpět do Forks jsem to stihl v rekordním čase. Běžel jsem po jejím pachu. Našel jsem ji opřenou o strom s otupělým výrazem ve tváři. Evidentně jsem ji zranil více, než jsem si myslel. Stál jsem od ní asi 20 metrů, a přesto, když jsem zašeptal její jméno, vzhlédla. Výraz jejích očí se změnil z otupělého na šílený.

„Sakra! Tak je to pravda. Zbláznila jsem se. Co tomu do čerta řekne Charlie?“ mluvila si pro sebe, stále opřená o strom.

„Ššš, Bello, srdíčko moje. Všechno bude v pohodě,“ řekl jsem tiše a se zvednutýma rukama jsem se k ní pomalu přibližoval.

„Ne! Nic nebude v pohodě! Nemiluješ mě! Odešel jsi! A teď si tady povídám se svou vidinou!“ řekla s lehkým hysterickým podtónem. Vstala a udělala ke mně pár váhavých kroků.

„Moc se ti omlouvám, Bello. To, co jsem ti řekl není pravda! Nikdy nebyla a nebude!“ snažil jsem se jí uklidnit.

„Tak proč…?“ Nevěděla, jak tu větu dokončit. Z očí jí tekly potoky slz. Nevěděl jsem, jak začít.

„Víš, Bello, to co jsem udělal, tedy to, co jsem chtěl udělat, mělo být pro tvoje dobro. Za těch pár měsíců, co jsem s tebou, se na tebe smůla lepí stále víc a víc. Chtěl jsem ti dát šanci žít nový život. Beze mne. Bez katastrof.“ Snažil jsem se mluvit klidně a pomalu, ale z jejího výrazu jsem usoudil, že se mi to zase tak dobře nepodařilo. „Moc se ti omlouvám! Jsem zbabělec. Utekl jsem před tímhle problémem a myslel jsem, že tě tím ochráním. Ale jsem sobec a nevydržel jsem bez tebe ani jeden den. Slibuji ti, že už to nikdy víckrát neudělám!“

„Slibuješ?“ řekla pořád nevěřícím hlasem. Slzy jí pomalu přestávaly téct. Na její krásné tváři se na chvíli objevilo cosi, co připomínalo úsměv.

„Slibuju!“ řekl jsem odhodlaně a usmál jsem se na ni.

„Stejně si tohle jenom představuju. Edward se nikdy nevrátí,“ zamumlala si pro sebe.

„Ach, Bello,“ řekl jsem si pro sebe a šel ji políbit. Když jsem se přiblížil k její tváři, ucukla.

„Prosím, nedělej mi to,“ řekla slabě.

„Proč?“ zeptal jsem se udiveně.

„Bude to bolet ještě víc, až mi zase zmizíš,“ řekla opět tím smutným tónem.

„Já nejsem jenom tvoje představa,“ řekl jsem s lehkým úsměvem na rtech.

„Ale ano, jsi,“ snažila se mě přesvědčit.

„Bello, Bellinko. Vrátil jsem se. Už tě nikdy neopustím!“

„Tak mě polib,“ řekla odhodlaně. Slzy jí už po tvářích netekly. Usmál jsem se. Konečně tomu uvěřila.

Přiblížil jsem se k ní a políbil ji tak, jako nikdy. Náš polibek byl vášnivý a dlouhý. Takový jsem nikdy nezažil. Když se ode mě s námahou odtáhla, aby se nadechla, promluvila s lehce šibalským úsměvem na rtech:

„Už mi to nikdy nedělej, jasný?“

„Už nikdy,“ řekl jsem hlasem, v kterém bylo slyšel víc než jen slib. Znovu jsme se políbili.

„Miluji tě, Edwarde Masene Cullene a to se nikdy nezmění,“ řekla šťastně.

„Jsi můj život, Bello Marie Swanová. Miluji tě,“ řekl jsem a dlouze jsem se jí podíval do očí. V těch nevinných očích jsem viděl něco, co mě přimělo jednat.

„Vezmeš si mě?“ zeptal jsem se Belly s nadějí v hlase. Nerozmýšlela se dlouho.

„Ano!“ skoro vykřikla a skočila mi kolem krku. Opět mě políbila.

Začínalo se stmívat. Vzal jsem ji za ruku a vedl ji ztemnělým lesem domů.

Už navždy bude moje. A já budu její. Až do konce naší existence.