Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The end of my world - 3. část

16.11.2010 (17:45) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1461×

„Ty se nepamatuješ?“ zeptala jsem se potichu. Jistěže si nepamatuje. Umřel. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že nezapomene?

„Na co? Na co bych si měl pamatovat?“ zeptal se zmateně a opatrně se napřímil.

„Já... já...“ nemohla jsem přijít na vhodná slova. Jak mu říct, že jsme k sobě v minulém životě patřili? „Nevím, jak ti to vysvětlit... Nesnášíš lidskou krev, mám pravdu?“ usmála jsem se na něj.

Zmateně se zamračil. „Ne, proč?“

V tu chvíli nebylo slyšet nic, než tikání velkých hodin v obýváku. Všichni v šoku zírali na Jaspera a on zase střídavě na každého z nás.

„Co se tu děje? Proč se všichni tváříte, že mě znáte? Kdo jste? A... jak to, že máte jiné oči?“ zeptal se po pár minutách ticha.

Sklopila jsem oči a nervózně jsem polkla. Cítila jsem pálení v očích a hrdlo se mi stáhlo. Věděla jsem, proč je mi do pláče. Je úplně jiný. Vypadá stejně, jako před třiceti lety, ale není to on. Už jsem věděla, co mi v mé vizi unikalo. Nic nebude jako dřív. Čekala jsem marně.

Chtěla jsem se nadechnout a něco říct, ale stažené hrdlo mi to nedovolilo. Měla jsem pocit, jako bych se propadala do tmy. Jen jsem si rukama přikryla obličej a rozběhla jsem se pryč. Nevnímala jsem směsici hlasů, které mě volaly zpět a prosily ať nedělám hlouposti. Ten nejhlavnější, ten hlas, který bych poslechla, se neozval.

Běžela jsem dlouho. Zrovna jsem si začínala myslet, že už budu sama, jsem za sebou uslyšela kroky. Nepochybně to byl Edward. Jen ten by mě mohl dohnat. I když... přece jen jsem neběžela nejrychleji.

Sotva jsem si to uvědomila, zrychlila jsem na maximum. Zjevně to ale nestačilo. Kroky se přibližovaly. Už jsem neměla energii cokoli dělat. Jako bych svou mysl nechala u domu. Ale tentokrát už se nevrátím. Už nemám naději na jakoukoli změnu. Jinak bych to viděla...

Zhroutila jsem se na kolena a nevnímala jsem mokrou studenou zem. Objala jsem se pažemi a potichu jsem vzlykla. Snažila jsem se zjistit, kdo je za mnou, ale zjevně jsem toho nebyla schopná. Viděla jsem jen tmu.

„Ehm... Alice?“ oslovil mě váhavě a já ztuhla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Už jsem se asi opravdu zbláznila.

Pomalu jsem se otočila a s téměř náboženskou oddaností jsem hleděla na dokonalou postavu přede mnou. „Jaspere?“

Přešlápl z nohy na nohu a stále na mě s nejistotou hleděl.

Vstala jsem na nohy a udělala jsem pár kroků k němu. „Nemusíš tu být. Zřejmě... ehm... když si nepamatuješ na tu dobu, co jsme... Zkrátka tě tu nikdo nedrží,“ sklopila jsem pohled k zemi a čekala jsem, až odejde.

Najednou jsem na tváři ucítila lehký dotyk jeho prstů. Podívala jsem se mu do očí.

„Chci tu být. Nevím, co bylo předtím, ale něco mě k tobě táhne. Vím, že s tebou chci být. Ale... asi mi budeš muset osvětlit, za co jsem od té blondýny dostal pohlavek...“ lehce se usmál.

Vykulila jsem na něj oči. „Rose ti dala facku?“

Němě přikývl a já se začala potichu smát. To jsem si nedokázala představit. Jen tak, bez důvodu ho pleskla. I když, u Rosalie to asi není nic neobvyklého.

Přiblížil se ke mně na pár centimetrů a mě přešel smích. Měla jsem pocit, jako bych měla celé tělo z gumy. Začala se mi podlamovat kolena a zamotala se mi hlava.

„Myslím, že na vysvětlování bude času dost,“ řekl potichu a já jen přikývla.

Naklonil se k mým rtům a lehce se mi o ně otřel. Když jsem je pootevřela, už na nic nečekal a políbil mě. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a přitiskla jsem se k němu co nejvíc to šlo. On mi omotal ruce kolem pasu a líbal mě čím dál hladověji.

Najednou kdesi za námi něco zašustilo. Chtě nechtě jsem se odtrhla od Jaspera a ohlédla jsem se. Pár metrů za námi stál Edward a tvářil se... provinile.

„Ehm... no... nerad vás ruším, ale Esmé trvá na tom, abyste přišli domů. Chce tě vidět celou,“ pohlédl na mě s úsměvem. „Ovšem... Já jsem asi nechytil vaši stopu... To jsem ale hloupej. Aspoň si zajdu na lov,“ mrkl na nás a zase zmizel.

Otočila jsem se zpátky na Jaspera. Usmála jsem se na něj a potom jsem ho objala nejtěsněji,  jak to šlo. Zhluboka jsem vdechovala jeho vůni, jako bych ho viděla naposledy. Vrývala jsem si do paměti každý detail, abych ho nikdy nezapomněla. Co kdyby odešel?

Nakonec jsme si sedli na vlhkou zem. „Pověz mi, jak to, že mě všichni znáte?“

„Víš,“ začala jsem váhavě, „kdysi jsi patřil k nám. Potkala jsem tě v Chicagu díky svým vizím. Mám totiž schopnost vidět budoucnost,“ vysvětlila jsem. „Míval jsi deprese ze zabíjení lidí. Díky své schopnosti jsem věděla, že jednou budeme patřit k jednomu vegetariánskému klanu, který se živí zvířaty. Společně jsme je našli a od té doby jsme s nimi žili jako rodina.

Jednou Edward potkal Bellu a díky tomu přišlo hodně potíží. Dali se dohromady, ale potkali jsme trojici upírů. James, jejich vůdce, chtěl Bellu k svačině. Edward ho zabil. Tím si na sebe poštval jeho družku, Viktorii. Stvořila si armádu novorozených upírů a chtěla na nás zaútočit. V tom boji...“ zadrhla jsem se.

Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala jsem. „V tom boji jsi přišel o život. Ale já měla vizi, že se jednou objevíš. A tak jsem čekala a čekala. Už je to třicet let,“ usmála jsem se nostalgicky.

„To je zajímavé... Nic si nepamatuji,“ zamyslel se.

„Aby jo. Byl jsi mrtvý,“ přitiskla jsem se k němu co nejpevněji.

„Takže... takže teď co? Chodíme spolu?“

Váhavě jsem si skousla ret. „Jak chceš,“ upřela jsem na něj oči.

„Já proti tomu nic nemám,“ usmál se zářivě a já jsem si připadala šťastnější, než kdy dřív.

Energicky jsem vyskočila na nohy a vytáhla jsem ho k sobě. „Půjdeme domů?“

„Alice... Musím ti něco říct...“ zatvářil se provinile.

Zaváhala jsem. „A co?“

„Víš, udělal jsem chybu. Moc, moc velkou chybu. Musíme odsud zmizet. Volturiovi...“

„Volturiovi už jsou zde,“ ozval se líbezný hlásek kdesi za námi. Bleskově jsem se otočila a pohlédla jsem Jane přímo do očí. V tu chvíli mě zaplavila čirá hrůza. Oni mi ho snad chtějí vzít! Ale já ho nedám, znovu už ne... Jak to, že jsem nic neviděla?!

Jasper vedle mě potichu zaklel. „Jane? To je milé překvapení,“ začal po chvíli váhavě.

Upřela na něj své krvavé oči a v tu chvíli se můj miláček zhroutil v křečích na zem. „Ani ne,“ řekla ledovým hlasem. „Chtěl jsi nám utéct? Musel jsi předem vědět že se ti to nepovede. A teď budeš tvrdě potrestán. Porušil jsi dohodu. Za to se platí.“

„Nech ho!“ vykřikla jsem a sehnula jsem se k němu.

Jane obrátila pozornost ke mně a Jasper zůstal klidně ležet. „Alice,“ oslovila mě až přehnaně milým tónem, ze kterého mě zamrazilo. „Je mi líto, že to musíme udělat takhle. Počítali jsme s tím, že dáme možnost vám oběma, ale když on,“ kývla hlavou k Jasperovi, „porušil dohodu, budeme nuceni ho... potrestat,“ usmála se sladce.

„Nechápu to,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně.

Janě se zasmála. „Nechápeš? Opravdu ne? Aro má už hodně dlouho zálusk na tebe a na Bellu. Chce vás ve své gardě. A tenhle nám v tom měl pomoct. Ani nevíš, jakou měl Aro radost, když zjistil, co obnášela tvá vize ve Volteře. Samozřejmě tě musel pustit, jinak by neměl šanci, že se splní. Ale hned, jak jsi odešla, se začal shánět po lidech, jako byl ten tvůj... Jasper. A po pár letech opravdu našel,“ usmála se ledově.

„Přeměnil ho osobně a celých deset let ho vychovával. Chtěl, aby byl jako opravdový upír, aby neměl slitování a aby se nestalo přesně tohle. Náš upír se asi zamiloval,“ pronesla výsměšně a Jasper se znovu zkroutil bolestí, když na něj upřela pohled.

Zavrčela jsem na ní a ona překvapeně vzhlédla. „Snad se nechceš prát?“

Odvrátila jsem od ní pohled a snažila jsem si udržet chladnou hlavu. Musíme utéct. Nějak to přece jít musí...

„Takže... Felixi, můžeš?“ pronesla znuděně Jane.

Skoro odnikud se vynořil Felix a přešel k Jasperovi.

„Ne!“ vykřikla jsem panicky. „Nemůžete ho zabít! Nic vám neudělal!“

„Porušil dohodu,“ zopakovala mi Jane znuděně.

„Ne!!!“ křičela jsem, když jsem se podruhé ve svém životě dívala na to, jak zabíjí mou lásku. Ale nemohla jsem nic udělat. Pokaždé, když jsem udělala i jen nepatrný pohyb, prostoupila mnou obrovská bolest. Proklínala jsem Jane i všechny Volturiovi a doufala jsem, že se objeví někdo z rodiny. Je tu přece jen ona a Felix! Musí mi zachránit Jaspera!

Po pár vteřinách jsem zdrceně hleděla do plamenů. Věděla jsem, že další šanci už nedostanu. Už se nevrátí. Propásla jsem možnost žít zase klidně a spokojeně se svou rodinou. Obrátila jsem se k Jane. „Půjdu s vámi do Volterry dobrovolně. Jen mi dovol rozloučit se s ostatními.“

„Rozloučit se?“ zopakovala nevěřícně. „A s kým jako? Právě v tuhle chvíli je z celé tvé rodiny jen hrstka popela,“ usmála se falešně.

Koukala jsem na ní a snažila jsem se pochopit smysl těch slov. Přece nemůžou být mrtví! Moje rodina musí žít dál, nemůže skončit!

Kdesi před námi vystoupilo ze stínu stromů dvanáct postav. Zaostřila jsem na ně a můj pohled okamžitě padl na jedinou členku mé rodiny. Bella stála mezi dvěmi muži z gardy. Zlomená, zoufalá, bez naděje. Vzhlédla a vyměnila si se mnou pohled plný zoufalství.

Moje poslední naděje pohasla. Nikdo nepřežil.

Nechala jsem se obstoupit ostatními a dovést do Volterry. Do města, které tak nenávidím, které mi vzalo veškerý smysl života.

Aro nadšeně zatleskal a dal nás odvést do svých komnat.

Kdesi na druhém konci světa srdceryvně zavyl vlk.

This is the end - 1. část

Is this really the end? - 2. část

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The end of my world - 3. část: