Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ten zrádný 1. Duben! - I. část

31.01.2012 (15:00) • Lucienne • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1648×

EMMETT

Na tenhle den jsem se připravoval už hodně dlouho. Těšil jsem se na něj jak malé dítě na Ježíška. Dneska to má všechno propuknout. Za všechny ty hodiny strávené přemýšlením, co zase letos všem provedu, mi bude dnešek odměnou.

Vždycky jsem si myslel, že moje vtípky jsou naprosto skvělé, ale pro tento rok mám připraveno něco mnohem lepšího. Dát Rose do postele pavouky nebo Alici zničit všechno její oblečení tím, že ho „omylem“ přebarvím v pračce na nějakou vážně ošklivou barvu, by zvládl každý. Letos mi ale okolnosti hrají do karet. Edward je s Bellou a právě provést něco Belle je ten nejlepší způsob, jak pozlobit Edwarda. A tím sfouknu dvě mouchy jednou ranou.

Dnešek bude báječný den. S touto myšlenkou jsem se sebral a dal jsem se do práce.

BELLA

Probudil mě chladný ranní vzduch. To asi Edward zapomněl včera večer zavřít okno, když ode mě odcházel, pomyslela jsem si.

Otevřela jsem oči a překvapením mi spadla brada. Posadila jsem se na své posteli, peřinu si přitáhla až k bradě a zděšeně se rozhlížela kolem. Nebyla jsem ve svém pokoji, nýbrž někde uprostřed jakéhosi lesa. Stromy tu nebyly blízko u sebe, jak tomu většinou v lesích kolem Forks bývalo. Místo toho ale všude rostlo husté křoví. Na tomhle místě jsem nikdy nebyla, pomyslela jsem si zděšeně. Štípla jsem se do ruky, abych zjistila, jestli se mi to jenom nezdá, ale zasykla jsem bolestí, což znamenalo, že je to skutečné.  Podívala jsem se na oblohu. Byla zatažená a nebýt rozvětvených korun stromů, určitě by na mě slabě pršelo. Usoudila jsem, že jsem pořád ve Forks, nebo alespoň v jeho blízkém okolí.

Jak jsem sem proboha dostala? Tuhle otázku jsem si opakovala znovu a znovu, ale žádná odpověď mě nenapadla. Pak jsem si všimla papírku, který ležel na mém nočním stolku. Někdo ho tam položil a zatížil kamenem, aby ho neodfoukl vítr. Vzala jsem ho a přečetla si krátkou zprávu, která na něm byla napsaná úhledným zhuštěným písmem:

Dobré ráno, Bello!

Vítej v novém životě! Určitě si říkáš, jak ses sem dostala. Na tuhle otázku ti moc rád odpovím, až se zase uvidíme, ale myslím, že si na ni dokážeš odpovědět sama. Připravil jsem si pro tebe takovou malou bojovou hru. Podívej se do šuplíku tvého nočního stolku a můžeš začít! Přeju ti hodně štěstí (budeš ho potřebovat).

PS: Doufám, že se stačíš vrátit domů dřív, než se Edward zblázní (a mě zabije).

Za vzkazem nebyl podpis. Ale já ho nepotřebovala. Poznala jsem ten rukopis.

„Emmette, já tě zabiju!“ zavrčela jsem, ale v prázdném lese mě samozřejmě nikdo nemohl slyšet. Zmuchlala jsem papírek do kuličky a naštvaně jsem ho odhodila. Pak jsem otevřela zásuvku svého nočního stolku. Našla jsem tam další vzkaz:

Aby to pro tebe bylo snazší, nechal jsem ti tu malou pomůcku. Jestli se chceš dostat domů co nejrychleji, drž se mých rad. Běž pořád na jih, dokud nedojdeš ke starému mysliveckému posedu. Tam hledej další vzkaz.

Úplně vzadu v šuplíku jsem našla malý kompas zabalený v koženém pouzdře.

„To je od něj ale milé!“ řekla jsem si sarkasticky. „Přestěhuje mě i s postelí někam doprostřed lesa, řekne mi ,Bello, starej se,´ ale aby mi to ulehčil, dá mi kompas!“

Představa, že bych si tu měla hrát na nějakého zapáleného skauta mě zrovna dvakrát nenadchla. Tohle si líbit nenechám! Zavolám Edwardovi, rozhodla jsem se okamžitě. Ten už bude vědět, kde jsem a přijde si pro mě. Sáhla jsem do šuplíku a hledala mobil, ale Emmett byl svědomitý. V zásuvce, kde vždycky bývalo plno nepotřebných krámů a hlavně můj telefon, nebylo kromě vzkazu a kompasu nic. Jestli se odsud dostanu živá, tak si to pěkně odskáče! Naštvaně jsem vylezla z postele a když jsem se chtěla obout, zjistila jsem, že nemám boty! Nejistě jsem se postavila. Mokrá lesní půda studila a opadané jehličí mě píchalo do chodidel. Vzala jsem župan, který jsem měla přehozený přes čelo postele, alespoň ten mi nezabavil, pomyslela jsem si, a pomalu vykročila vpřed.

S kompasem jsem moc zacházet neuměla. Nakonec jsem ale našla správný směr. Rychlým tempem jsem rázovala vpřed. Byla jsem tak naštvaná, že jsem ani nevnímala pichlavé jehličí. Během asi pěti minut jsem dvakrát zakopla a odřela si nohy. Vztek mi vřel a bublal pod kůží jako časovaná bomba. Pak jsem se ale zpomalila. Les mi připadal pořád stejný. Jestli jdu špatně, budu ráda, když se do týdně dostanu domů. A to má dneska přijet Renée, vzpomněla jsem si a plácla se rukou do čela. Lepší načasování si Emmett najít nemohl. Až se mi dostane do rukou, tak ho roztrhnu jak hada! Pak jsem se ale donutila uklidnit. Tím, že se budu vztekat, si moc nepomůžu. Alespoň mi to teda nepomůže se dostat z lesa. Když budu radikálně uvažovat a držet se Emmettových rad, což se mi ale z duše příčilo, můžu se domů dostat ještě před polednem. Pokud ovšem nejsem nějakých padesát kilometrů od domova, pomyslela jsem si.

Šla jsem dál pořád stejným směrem, jak mě Emmett ve svém vzkazu nabádal. Cestou jsem zobala maliny a borůvky, které všude kolem rostly, protože jsem měla pořádný hlad. Asi po dvaceti minutách chůze jsem konečně uviděla starý posed.

Rozběhla jsem se k němu a rozhlížela se na všechny strany. Nikde jsem žádný dopis neviděla. Nakonec jsem byla nucena udělat to, čemu jsem se původně chtěla vyhnout; vylézt nahoru na posed. Nejistě jsem položila nohu na první příčku žebříku. Dřevo už vypadalo hodně staře, nevěděla jsem, jestli je to bezpečné. Bylo dost možné, že konstrukce, už tak hodně poškozená zubem času, mou váhu nevydrží a propadne. Nakonec jsem však sebrala odvahu a začala šplhat. Dřevo pode mnou sice hlasitě praštělo, ale to bylo všechno. Bosé nohy mi klouzaly po mokrém dřevě a jednou mi dokonce noha z příčky žebříku úplně sjela, ale naštěstí jsem se stačila zachytit příčky nade mnou, takže jsem neupadla. V duchu jsem proklínala Emmetta za tenhle jeho stupidní žertík. Když jsem se vyškrábala nahoru, našla jsem pod oknem ležet nějakou krabici. Byl na ní položený další vzkaz. Přešla jsem tu krátkou vzdálenost, která mě od ní dělila. Ve vzkazu stálo:

Jsi na správné cestě! Jen tak dál! Aby pro tebe nebyl tenhle výlet tak krutý, nechal jsem ti tu tohle. Myslel jsem, že by se ti to mohlo hodit. Od tohohle posedu jdi ještě dvacet metrů a pak se vydej na západ.

Když jsem dočetla dopis otevřela jsem krabici. To neuhádnete, co v ní bylo! Moje papuče! Vztek, který jsem do teď horko těžko držela pod pokličkou, vypěnil na povrch. Neříkám, že jsem nebyla ráda, že mám alespoň nějaké boty, ale proč mi je dává až teď, když jsem musela bosa ujít asi půl kilometru?! Nepatřím sice k těm hysterickým blondýnám, které při každé příležitosti hrozně piští a dupou nohama do země, ale teď  by mi nic nepomohlo víc, než si pořádně zařvat, nepočítám-li do toho zabití Emmetta. Hodila jsem papuče dolů, protože slézat v nich ten kluzký žebřík by asi nebyl dobrý nápad a slezla za nimi. Pak jsem si je zlostně nazula a vyrazila směrem na západ.

„Jsi na správné cestě! Jen tak dál!“ napodobovala jsem po cestě naštvaně Emmetta.

EMMETT

Když jsem si představil Bellu, jak naštvaně kráčí lesem a ještě k tomu bez bot, nevydržel jsem se nezasmát. Byl jsem v perfektním rozpoložení. Zrovna jsem se vrátil z domu Swanových, abych tam nastěhoval zpátky Bellinu postel. Věděl jsem totiž, že ji tam bude Edward hledat a nechtěl jsem, aby to bylo moc nápadné. Potom jsem si všiml Edwarda, jak stojí i s Rosalií před domem a až příliš často se dívá na hodinky. Nahodil jsem tedy přátelský úsměv, v hlavě jsem si začal zpívat svou oblíbenou písničku (to kvůli Edwardovi - nechtěl jsem přece, aby mi přečetl myšlenky a všechno se tím prozradilo), a vydal jsem se k opodál postávající dvojici.

„Má zpoždění,“ říkala zrovna Rosalie.

„Jo, to má,“ přisvědčil znepokojeně Edward.

„Čau, lidi,“ pozdravil jsem zvesela své sourozence, když jsem k nim došel. „Co tady děláte?“ zeptal jsem se s předstíranou zvědavostí.

„Čekáme na Bellu,“ vysvětlila stručně Rose. „Teda, spíš Edward na ni čeká,“ dodala a něžně se mi přivinula k boku. Objal jsem ji jednou rukou kolem pasu a nechal jsem ji, aby se o mě opřela.

„Měla tu být už před půl hodinou. Chtěli jsme jet do Port Angeles.“ V Edwardově hlase se dala snadno rozpoznat nervozita.

„A nemohla na to zapomenout?“ zeptala se Rosalie.

„To si nemyslím, sama mě požádala, abych jel s ní. Nevím, kde je, mám o ni strach. Ani mi nebere telefony.“

Rosalie na to jen pokrčila rameny. Já jsem prozatím mlčel.

„Nevíte někdo, kde je Alice? Od rána jsem ji neviděla,“ zeptala se náhle Rose.

Automaticky zareagoval: „Asi jela někam nakupovat. Znáš přece Alici, určitě chtěla vypadat dneska před Renée dobře.“ Vlastně jsem ani nelhal. Alice opravdu jela nakupovat, ale za to, že se tak zdržela, můžu já. Potřeboval jsem se jí nějak zbavit, protože ona by ve svých vizích určitě viděla, co mám v plánu a řekla by to Edwardovi. A tak jsem z toho udělal takový dost nepříjemný aprílovský žertík. Brzo ráno jsem si vzal na sebe to nejhorší tričko, které jsem v domě našel. Alice samozřejmě nesnesla, když se kdokoli, kdo s ní má něco společného, oblékl nevkusně, takže mě vytáhla do obchodů. No, a já jsem ji tak trochu zamknul v autě. Nemohl jsem si dovolit, aby mě prozradila. Ven se jen tak nedostane, protože dopoledne bude na parkovišti plno lidí, takže ani nebude moci použít svou upíří sílu. A stejně pochybuju, že by svému Porsche něco provedla. V duchu jsem se při představě neschopné Alice dřepící v autě zasmál.

Pak jsem si ale začal zase rychle broukat písničku, aby Edward nic nedozvěděl. Bál jsem se ale zbytečně. Edward se vůbec neobtěžoval číst mi myšlenky, teď byl totiž zrovna zaměstnán už několikátým vytáčením Bellina čísla. Na druhé straně se však samozřejmě ozvalo jenom prázdné pípání telefonu. Nikdo mu to nemohl vzít, protože Bellin telefon ležel na stole v jejím pokoji, kam jsem ho v noci položil a Bella bojovala s přírodou někde uprostřed lesa. Zajímalo by mě, jak si asi vede.

„Belle se nedovoláš,“ upozornil jsem ho.

„Cože?“ zeptal se nepřítomně Edward.

„Říkám, že Belle se nedovoláš.“ Edward rázem ožil.

„Ty víš, kde je?“

Jen jsem se samolibě usmál a nic neříkal.

„Emmette, ty víš, kde Bella je?“ zopakoval.

„No, řekněme, že dneska ráno se probudila do nového života,“ odpověděl jsem úplně klidně. Zato Edward nebyl vůbec v klidu.

„Cože? Ty ses zbláznil?!“ Samozřejmě to pochopil tak, že jsem Bellu proměnil. To je ale jasně úplný nesmysl. A v podstatě jsem zase nelhal. Rose to taky pochopila úplně špatně. Odtáhla se ode mě a tázavě se na mě podívala se zdviženým obočím.

„Tys to vážně udělal?“ řekla to až pohrdavě. Samozřejmě jsem si z toho vůbec nic nedělal. Znal jsem Rosaliin názor na Bellinu proměnu a věděl jsem, že vymotat se z téhle situace bez lhaní bude trochu oříšek. Tohle jsem si totiž nemohl připravit dopředu. Jen jsem dál mlčel a díval jsem se na ni.

„No, tak u tohohle být  vážně nemusím,“ řekla a odkráčela do domu. Edward mezitím vyšiloval dál:

„Co sis jako myslel?“

„Nebránila se.“ To byla čistá pravda. Nemohla se bránit – spala.

„Emmette, ty jsi...“ nedořekl to, jen začal vztekle přecházet tam a zpátky. „Kde je teď?“ zeptal se.

„To nevím. A vsadil bych se, že ona to taky neví,“ přiznal jsem popravdě.

„Tak to je vážně super! Ty ji necháš někde běhat, když sama neví, kde je? Vždyť se jí mohlo něco stát, bůh ví, co teď...“ pak náhle zmlkl. Přestal přecházet sem a tam a pokusil se zklidnit. Věděl jsem, že se mi snaží číst myšlenky. A tak jsem rychle znovu vytáhl z mysli písničku a do toho jsem ještě začal přemýšlet, kam asi Rose šla. Zamračil se na mě. Pak si jen dřepl na bobek, hlavu si položil na kolena, rukama si přejížděl po vlasech po zátylku a usilovně přemýšlel. Bál se o ni a byl zoufalý, to jsem věděl. A taky jsem věděl, že to, co dělám je hodně škodolibé. Při pohledu na Edwarda ve mně poprvé zahlodal červík pochybností. Možná bych toho měl nechat, možná bych v tom neměl pokračovat. Nikdy jsem ve svých žertících nezašel takhle daleko. Ale pak jsem tyhle myšlenky rychle zapudil. Byl to jenom žert, vtip! Vždyť je Apríl! A na Apríla se může všechno. Jen počkej, jak se bude Edward tvářit, až zjistí, že to byl jenom vtípek. Nad tou představou jsem se škodolibě ušklíbl. A když už nad tím tak přemýšlím, ví Edward vůbec, že je Apríl? Protože kdyby to věděl, asi by mi jen tak rychle neuvěřil. Usoudil jsem, že to neví a nálada mi rázem stoupla ještě o několik bodů vzhůru.

Pak se Edward náhle zvedl a podíval se na mě.

„Jdu ji hledat. Nevím, kde je, ale musím ji najít. S tebou si to ještě vyřídím!“ řekl výhružně, pak se otočil na podpatku a byl ten tam.

„Budu tu na tebe čekat!“ křikl jsem za ním. Věděl jsem, že ho to ještě víc rozzuří. Až se to všechno provalí, tak mě zabije, pomyslel jsem si.

Tak, tohle je konec první části. Neplánovala jsem to sice takhle dlouhé, ale nějak jsem se rozjela. :D

Díky za váš čas, Vaše Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ten zrádný 1. Duben! - I. část: