Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tak trošku jiné stmívání

18.07.2012 (20:15) • sarze • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3325×

Stěhování, bože, jak já ho nesnáším. Nové město, lidi, ale hlavně drby.

Já a moje rodina jsme upíři. Jsme nesmrtelní, silní a pro lidi nesmírně krásní. Pro krev nezabíjíme nevinné lidi, ale zvířata.
Můj otec, Carlisle, je lékař a za celou svou existenci si dokázal vypěstovat takový vztah k lidské krvi, že ji nebere jako potravu. Což mu umožňuje dělat to, co dělá.
Moje máma je Esmé a živí se architekturou. No a nakonec mám čtyři sourozence. Alice, Rose, Jaspera a Emmetta. Ti se mnou většinou chodí do školy.

A ke všemu máme dary, každý něco jiného. Já čtu myšlenky, Alice vidí budoucnost a Jasper cítí pocity. A ostatní si posílili to, v čem v bývalém životě vynikali.
Na žádném místě nesmíme zůstat dlouho, protože lidé by si začali všímat někoho, kdo nezestárne ani o den.

Takže směr malinkaté městečko Forks.

„Edwarde? Tebe něco trápí?" dělala si starosti Esmé.
Zavrtěl jsem hlavou. „Jen přemýšlím nad tím, co nás čeká ve Forks."
Esmé je opravdu jako moje matka. Její dar je vášnivě milovat, starat se. Pořád si dělá starosti, že jsem sám. A byla by ráda, kdybych se usadil.
Třeba tam potkáš nějakou upírku. Zasnila se Esmé.
„To nevím, už jsem to vzdal. A navíc by to musela být náhoda. V takovém místě."
Já cítím, že přijde nějaká změna.
„No, doufám, že žádná špatná."
Ukončili jsme rozhovor a každý se věnoval svým myšlenkám. Čeká nás pouze pár kilometrů a už budeme v novém domově.

Dům byl krásný, jako vždy. Byl velký a skoro celý prosklený. Zdejší lesy se krásně zelenaly. A k tomu domu vyloženě ladily.
Esmé každému udělala pokoj podle jeho vkusu. Můj byl naštěstí trochu stranou, velice útulný, krémové barvy. Celou levou stranu jsem měl prosklenou, napravo byly skříně a poličky. A uprostřed toho byla černá pohovka.
Jako vždy se Esmé vyznamenala.

Celou noc jsme stěhovali věci na své místo a k ránu si zaběhli na rychlý lov. A potom do školy.
Střední, nic horšího neznám. Naštěstí nastupujeme do čtvrtého ročníku. Další zastávka je vysoká.

Do školy jsme přijeli včas. Na parkovišti se hromadily skupinky a vítaly se po prázdninách. Studenti si vyprávěli své zážitky a plánovali, co je v maturitním ročníku čeká.

„Tak co, kolik bude pozvánek na rande s naším casanovou?" vsázel se Emmett.
Ty jeho vtípky mi občas lezou krkem.
„No takže, řekl bych, že tak dvacet," přihodil do kotle Jasper.
Ano, ten nemůže chybět. Jejich společná činnost, sázky. Na cokoliv a kdekoliv.
„Dávám padesát dolarů. A bude jich deset. Jo, bráško, už stárneš," ušklíbnul se Emmett a s Jasperem si plácli.

Vystoupili jsme a na mě se začaly valit myšlenky ze všech stran. Kdo to je? Oni jsou nádherní. Chci je.
Povzdychl jsem si. Kdybych to mohl aspoň vypnout. Zamkl jsem své Volvo. A vyrazili jsme do kanceláře pro papíry.

Paní Brownová. Sekretářka. Málem omdlela. Její myšlenky byly tak hlasité, že jsem jí chtěl zakroutit krkem.
Naštěstí nás nezdržovala dlouho a dala vše potřebné.
Zajistil jsem si jiné hodiny, než mají sourozenci. Ne, že bych je neměl rád. Ale chci jim dopřát soukromí a navíc nemůžu pořád koukat a poslouchat to jejich zamilované cvrlikání. A v případě Emmetta chci vypadat normálně, což s ním jde velice obtížně.

První den proběhl celkem v pohodě. Nakonec těch pozvání bylo kolem třicítky. Měl jsem radost, že ani jeden nevyhrál.
Samozřejmě jsem všechny odmítnul, což vyvolalo u dívek pocit, že jsem nafoukaný frajírek.
A o to více mě chtěly.
Druhý den jsem byl dobře naladěn. Okolí je naprosto super. Pumy chutnají báječně. A ta škola také není zas tak zlá. Učitelé jako tradičně vědí míň než já, což je velice otravuje.

Procházel jsem chodbou a zasáhlo mě něco. Zpívající krev. Chtěl jsem ji ochutnat, taková krev druhá není. Podíval jsem se na dívku, která neměla ani tušení, že probudila zvíře.
Ona sama byla krásná. Mahagonové vlasy pod lopatky, bledá. Srdcovitý obličej a v něm malinové rty, ve kterých bych smočil ty své, a oči barvy mléčné čokolády.
Ve mně se praly dva pocity. Zabít nebo políbit. Nic takového jsem necítil.
Procházela kolem mě velice tiše a snažila se splynout s okolím. Chtěla být neviditelná.

Edwarde. Vzchop se. Ani jsem si nevšiml, že je u mě Alice, která mě odvedla nadýchat se čerstvého vzduchu.
„Měla jsem vizi, že tu dívku zabiješ. Jak to? Že jsi nakonec nepodlehl?!" V očích se jí objevily otazníky.
Nechtěl jsem přiznat to, co už jsem věděl dávno. Zamiloval jsem se. Mé mrtvé srdce se rozbušilo a chtělo ji.
V sestřiných myšlenkách kolovaly různé vize, ale jedna se ukotvila. Má zamilovanost.
Pane bože. Vykřikla Alice.
Jo, s tím můžu jenom souhlasit.
Konečně najdu důvod své existence a problém je, že je to člověk, neví o mně a navíc mi její krev zpívá.

„Nechceš jít domů a na lov? Vše si promyslet?"
„Ne, já jsem v pohodě. Nech mě jít na hodinu," odseknul jsem jí jako nějaký puberťák.

V myšlenkách ostatních jsem hledal tu krásku. Ale nic jsem nemohl vyčíst, když v tom jsem vešel do třídy a ona tam seděla. Seděla sama v koutě a četla si knížku. Byla tak bezbranná. Měl jsem chuť ji obejmout a chránit ji před celým světem.
Šel jsem za učitelem a dal mu své papíry. Chtěl jsem mu poděkovat, protože v mysli přemýšlel, ke komu mě posadí.
„Sedni si tady k Belle," řekl pan Emrson.

Kdyby mohlo, tak mé srdce bije jako o závod.
Přišel jsem k lavici a jako správný džentlmen jsem se zeptal: „Ahoj, je tu volno? Pan Emrson mi řekl, ať si sednu k tobě." Bella zamrkala těma čokoládovýma očima a přikývla.

Jed se mi hromadil v puse, ale já se snažil netvora v sobě potlačit. Byl to špatný nápad jít na hodinu a zůstat tu. Co když se neudržím. 
Snažil jsem se pomalu vdechovat její vůni a v krku jsem cítil ostrou bolest.
Koutkem oka jsem ji pozoroval a ona dělala totéž. Zkoušela si mě nenápadně prohlížet, ale bohužel pro ni, já mám zrak jako ostříž.

Tak tímhle to začalo. Každý den jsme si vyměňovali pohledy. Nenápadně jsme po sobě pokukovali.
Většinu hodin jsme měli společných. Čas od času jsme se pozdravili.
Já jsem si pomalu zvykal na její krev, která mě vábila méně a méně. Zato ona mě přitahovala hrozně moc. Chtěl bych ji líbat, ale nemůžu, jsem netvor.
Ona ke mně podle Jaspera cítila to samé. Což situaci hodně zkomplikovalo.

Rodina z toho neměla radost. Carlisle mi věřil a chtěl, abych udělal to, co je pro mě dobré. Naopak Rose s Jasperem mi vůbec nevěřili. Emmett z toho měl jen legraci a jediný, kdo byl naprosto nadšený, byla Esmé s Alice.
Pořád mě přemlouvaly, ať se s ní sblížím. A přivedu ji ukázat.
Aliciny vize byly stále stejné – já a Bella, spolu, ale její obraz byl takový zamlžený. Nebylo by to tím, že by jeden z nás nebyl rozhodnut, ale bylo tam něco, co Alice neviděla.

Během těchto měsíců jsem zjistil, že Bella žije celý život ve Forks. A oba její rodiče zemřeli při autonehodě. A Bella žije u svého poručníka Blacka.
A tohle je sakra problém. Protože máme s Quilety dohodu o míru. Máme vytyčené své území a nesmíme zabít člověka.
Kdybych se neudržel a Belle ublížil, tak nás okamžitě zabijí.
Oni jsou potomci vlků a mají v sobě nějaký gen, který způsobí, že se někteří do podoby vlka přemění.

Dnešní den byl stejný jako jakýkoliv jiný, i když v něčem se lišil.
Přišel jsem do třídy, kde seděla Bella. Vyndal jsem sešit. A z ničeho nic mě vyrušila.
„Ehm. Edwarde..."
„Ano, Bello."
„Já jsem se tě chtěla zeptat, jestli by si se mnou nebyl ve dvojici na ty dnešní laborky, odpoledne."
„Jasně." Jasně, na nic lepšího se nezmůžu než na obyčejné jasně.
„Jak se dneska máš?"
Bella nasadila ten svůj zamyšlený výraz. „No, víš, já ti ani nevím. Docela to jde a ty?"
„Taky. No a co to čteš?"
„Na Větrné hůrce. Máš rád klasiku?"
„Tebe bych netipoval na tenhle žánr. Já, mám nejraději Romea a Julii. Klasika je dobrá."
Usmála se. Takhle jsem ji neviděl se smát. Pořád je taková smutná.
Celou dobu jsme si povídali. I během hodiny.
Ona byla prostě naprosto dokonalá. Cítil jsem z ní, že jí také nejsem lhostejný. Nechám to prostě plynout a nechci se ohlížet na ostatní.

Celý den jsem odpočítával minuty do odpoledních laborek. Chci ji poznat. Chci poslouchat její hlas.
Na obědě si mě Emmett stále dobíral. Rose přemýšlela, jak na mě, abych přišel k rozumu. A Alice s Jasperem se drželi někde v ústraní. On se mi poslední dobou nějak vyhýbal. Čím to asi bude. Usmál jsem se pro sebe. A cítil jsem se tak šťastně jak dlouhou dobu ne.

Konečně. Na hodinu jsem přiběhnul jen tak tak.
„Ahoj."
„Ahoj."
Slušelo jí to. Byla taková plná energie.

Učitel rozdal pokyny a začali jsme. Musím říct, že jsem si s Bell užil hodně legrace. Ona je prostě smolař. I pro upíra je těžký úkol ji ohlídat.

Šli jsme spolu k autu. Naštěstí to Bella přežila. Ona má prostě neuvěřitelnou smůlu. Nejenže na rovném povrchu zakopne, ale bydlí u vlkodlaka a zajímá se o ni upír.

„Byla to zábava."
Přikývla a stále pozorovala zem. „Víš..."
„Nechtěla bys... " skočili jsme si do řeči.
„Promiň, mluv ty."
„Ne, ty, prosím." Zčervenala. Bylo vidět, že už odvahu nesebere.
„Nechtěla bys někam vyrazit, spolu?"
Usmála se a zamrkala těma svýma kukadlama. „Ráda. A co chceš podniknout?"
Zapřemýšlel jsem. Co by se jí mohlo nejvíce líbit. „Tak co třeba na procházku? Znám jednu hezkou louku. Je tak kouzelná."
„Tak jo."
Podívala se na mě a určitě očekávala nějakou domluvu. Ale jakou, já do La Push nemůžu.
„Chceš jet teď? Já můžu," promluvila.
Uf. Naštěstí to vyřešila po svém. Přikývl jsem a otevřel dveře.

Vyjeli jsme směrem k naší louce. Nemohl jsem uvěřit, že spolu půjdeme ven. Doufám, že Alice to nevyslepičila. Nerad bych zase poslouchal, jak ohrožuji rodinu a kdesi cosi.

Bylo to tak uvolňující neslyšet myšlenky, ale naopak taky frustrující. Vůbec nevím, na co myslí. Nikdy nedokážu odhadnout, co řekne nebo udělá.
Konverzace naštěstí nevázla. Bella byla velice zajímavá. A já ji miloval čím dál víc.
Pořád se červenala a letmý dotyk jí málem vyvolal infarkt.

Vyprávěla mi o své rodině. Jak jí moc chybí. O životě v La Push a o tom, co by chtěla.
Já jí naopak vyprávěl o sobě. Byla moc milá. Když jsem jí vyprávěl, že jsem „adoptovaný", měla slzy v očích.

Přijeli jsme na místo. „Tak jsme tady, asi jenom kilometr pěšky a uvidíš něco, co ti vyrazí dech."
„Tak to doufám, že umíš dobře první pomoc."
Mlčky jsme došli na místo. Bella několikrát zakopla a já ji včas zachytil. Pokaždé mě její dotyk pálil. Chtěl jsem ji držet a nikdy nepustit.

„Páni." Rozzářily se jí oči jak malému dítěti. „To je neuvěřitelné. Celý život tu žiju, toulám se lesem a nikdy jsem tohle místo nenašla."
„Protože čekalo, až ti ho ukážu já. To je osud," zazubil jsem se.
„Pane Cullene, nějak si věříte."
Posadili jsme se na zem a pozorovali rozkvetlé květiny různých barev a vůní. Počasí nám naštěstí přálo. Nepršelo, a ani nesvítilo slunce. To je pro mě naprosto ideální.

„Škoda, že bude konec léta," posmutněla Bella.
„Máš ráda slunce?"
Přikývla. A podívala se mi hluboko do očí.
Tohle byl přesně okamžik, který najdete v každém kýčovitém romantickém filmu.

Pomalu jsem se přibližoval. Bella byla jako magnet. Srdce jí silně tlouklo, ale neodporovalo. Chtěla to stejně jako já.
Lehce jsem otřel rty o její. Chtěl jsem se přesvědčit, že můžu. Bella mi dala jasný signál, pootevřela rty a vyzvala mě.
Bylo to jako dělová bomba. V hlavě mi hučelo a já myslel, že už nikdy nepřestanu. Hrozně moc jsem se musel držet. Jed se mi tvořil v ústech a netvor ve mně chtěl víc. Snažil jsem se pořádně soustředit, abych Belle neublížil. Jediný rychlý dotek a mohl bych ji zabít.

„Tak moc jsem si přála tohle udělat," promlouvala mezi polibky.
„Já také. Hned od první chvíle, co jsem tě uviděl."

Celé odpoledne na naší louce bylo krásné. Držel jsem Bellu v náručí a vychutnával si její polibky, dotyky, které mi s radostí oplácela.
Chtěl jsem zastavit čas a být tam do konce našich životů, ale nešlo to.
„Hm. Musím domů."
„Nechoď. Já tě nepustím," zašeptal jsem jí do vlasů a políbil jsem ji. Přitom jsem si užíval její vůni. Můžete mi říkat, že jsem feťák. Ona je moje droga. Její vůně je skvělá.

„Musím." A vyskočila na nohy.
Následoval jsem Bellu a šli jsme ruku v ruce k autu.

„Víš, že jsem hrozně šťastná. Po dlouhé době, strašně moc." Usmála se a zápasila s pásem.
Natáhl jsem se nad ni, abych jí s tím pomohl a jí se srdce rozuteklo takovou rychlostí, až jsem se o ni bál.
„Já jsem nedoufal, že tě někdy najdu. Tak dlouho jsem na tebe čekal." Podíval jsem se jí do očí.
Odvezl jsem ji před školu, kde na ni čekalo její auto.

Chození s Bellou bylo nádherné. Rodina to přijala, jak jsem očekával. Jediní proti byli Rose s Jasperem.
Dny ubíhaly velice rychle. Ve škole byli hodně překvapeni. Všichni pokukovali a samozřejmě kolovaly pomluvy, byli jsme tématem dne velice často.
Největším problémem je vymýšlení výmluv, proč nemůžu přijet do La Push.

„Edwarde, nechceš přijet do La Push, večer." Udělala na mě psí oči.
Nechtěl jsem ji zranit, ale nešlo to jinak. „Ehm. Bells. Já nemůžu, rodiče potřebují pomoc."
„Sakra. Proč nechceš! Pořád jen výmluvy."
Byla naštvaná. Já ji chápu. „Promiň. Já..."
„Víš co, až si to srovnáš v hlavě, tak přijď."
Otočila se na podpatku a běžela do La Push.
Bezva. Tak to jsem posral. Nemohl jsem za ní běžet, tak jsem raději jel domů. Telefon nezvedala. No, nechám ji vychladnout.

Doma byla pouze Esmé, která vycítila, že se mnou není něco v pořádku.
„Copak? Nějaké problémy s Bellou?"
Přikývl jsem a posadil se vedle ní. „Naštvala se na mě. Protože jsem nechtěl jet do La Push."
Láskyplně mě pohladila po vlasech. „Moc mě to mrzí. Neboj, vychladne, ale budeš to muset vyřešit."
„Jo, já vím. Jdu si něco přečíst."
Přikývla a dál se věnovala nějakému nákresu.
Den uběhl jako voda, Bella se neozvala. Snad jí to zítra vysvětlím. Esmé říkala, že to musím vyřešit, ale já vůbec nevím jak.
Z mého přemýšlení mě vyrušily hlasy mé rodiny.

„Héj. Co tady sedíš jako pecka?" Emmett mě povalil.
„Tady se klepe," vyjel jsem po něm.
Tak promiň. Co se stalo?
„Nic."
„Ach. Problémy v ráji. Já ti jako zkušený bratr poradím..."

Z našeho hašteření mě vyrušil táta. „Edwarde. Black sem veze Bellu. Napadl ji upír."

„Cože?"
Slyšeli jsme přijíždět auto. Rychle jsem vyběhl ven za Bellou.
Ležela v bezvědomí.
V myšlenkách Blacka jsem si přečetl, že za jejich hranice se dostal upír a Bella byla na kraji lesa. Kousnul ji.
„Tati, dělej něco," řval jsem na něj, ať rychle něco udělá.
Vše bylo hrozně zmatené. Všichni pobíhali a chtěli nějak pomoc.
Carlisle odnesl Bellu na pohovku a pokusil se vysát jed. Držel jsem ji za ruku a šeptal jí, že bude vše v pořádku. Že ji miluju a snažil jsem se jí pomoci aspoň psychicky.
Carlisle se zamračil. „Pořád cítím trochu jedu. Dál ji nemůžu vysát. Zabil bych ji."
Vběhl do své pracovny, kde měl uloženou konzervu krve, rychle dal Belle kanylu a napojil konzervu.
„Musíme počkat."
„Bude v pořádku?" ozval se starý Black. Byl vyděšený a pro Bellu by udělal cokoliv.
Táta si povzdechl. „Já nevím. Vysál jsem skoro vše, ale přijde mi, že u ní musela začít přeměna. Slyšíte její srdce, tluče nepravidelně. Ale nehýbe se. S ničím takovým jsem se nesetkal."
Carlisle byl zmatený. Musíme čekat.
Bože, moje mrtvé srdce se trhá na tisíce kousků. Jsem takový hlupák, nikdy mě nenapadlo, že se jí v La Push může něco stát. Vždyť tam jsou vlkodlaci, kteří hlídkují.
Kdybychom se nepohádali, tak by si nešla pročistit myšlenky. Byl jsem zoufalý. Esmé ke mně přistoupila a pohladila mě po tváři. Bude to v pořádku. Uvidíš. Je silná. Nedávej si nic za vinu.

Všichni tiše čekali, co se stane. Po dlouhém přemlouvání odjel Black. Teď nic neudělá a můžeme jen čekat.

Druhý den Bellino srdce mělo jiný zvuk, velice nepravidelný, ale spíš bych řekl, že má jinou melodii a její vůně se měnila. Voněla hezky sladce, ale její krev mě přestala vábit. Nevím, zda se to stalo nějakou tou přeměnou nebo tím, jaký mám o ni strach.
Držel jsem ji za ruku a do hlavy se mi dostávaly myšlenky mojí rodiny. Všichni si dělali starosti. I Rose. Jasper musel pryč, tahle atmosféra ho ničila.

„Bello." Bella se začala probouzet a zamžourala, když ji oslepilo ostré světlo.
Z ničeho nic se probudila.
Rodina rychle přiběhla.
„Ehm. Kde to jsem, co se stalo?" Byla nádhernější. Její oči byly stejně mléčně čokoládové, ale byly v nich červené proužky. Její hlas byl zvonivější.
Je mi jasné, co se stalo. Přeměna u ní proběhla tak napůl. Bella je poloupír.

„Jak ti je?" Carlisle ji začal vyšetřovat.
„Dobře. Řekla bych, spíš výborně. Co se stalo? Proč na mě tak zíráte?"
Nikdo nevěděl, co má říct. Co si má o tom myslet.
„Bell, prosím tě. Vše bude v pořádku," začal jsem opatrně, aby se nevyděsila. „Víš, na některých věcech může být trochu pravdy."
Nechápavě se na mě podívala.

„Asi tak, Bello," začala Rose. „Věříš v nadpřirozeno?"
Bella zavrtěla hlavou.
„No tak začni..."
„Rosalie, nech toho," zavrčel jsem, což jsem asi neměl dělat. Bella byla snad ještě více zmatená a nechápavě si nás prohlížela.
„Bell, miláčku. Stala se taková věc, jak řekla Rose. Nadpřirozený svět existuje a my všichni jsme jeho součástí," odmlčel jsem se a čekal na Bellu, jak to vezme. Ta byla zticha a jenom si nás nechápavě prohlížela.
Nechali jsme jí čas.
„Já myslím, že vám nerozumím. Vy mi chcete říct, že existují duchové a víly?! To snad nemyslíte vážně, posloucháte se?"
„Bello," vložil se do toho Carlisle. „Nechceme ti ublížit. Víš, my nejsme lidé."
Podívala se na mě tím svým pohledem a čekala, že jí to vyvrátím, ale já nemohl. „Jsme upíři." A je to venku. Musím říct, že se mi ulevilo, ale bojím se, jak to příjme. Bells zalapala po dechu.

„Jste blázni a ze mě ho neuděláte. Co jsem ti tak hrozného udělala, takovéhle vtipy." Rychle se zvedla, ale nebyla zvyklá na své nové tělo. Lekla se a začala si prohlížet okolí. Fascinovaně si vše prohlížela.
„Mám hroznou žízeň a bolí mě v krku." Podívala se na nás a já nechápal, co se v ní odehrává.

Carlisle odešel a přinesl jí krev v nerezovém hrnečku. „Napij se, uleví se ti."
Bella poslechla a na ex hrnek vypila. „Hm, co to je? Je to dobré, ale dala bych si ještě." Najednou vyjekla. „To je krev."
Přikývli jsme a čekali, co bude dál. Nikdo ji nechtěl zbytečně rozrušovat a hlavně nikdo nevěděl, jak jí to nejlépe vše vysvětlit.
„Co se mi stalo?"
„Předevčírem tě napadl upír a naštěstí tě našli včas a přinesli tě k nám. Bohužel to nezůstalo bez následků, jak sis musela všimnout. Ale proběhlo to pouze z poloviny. Pověz mi, co cítíš, co se změnilo?"
„Lépe vidím a slyším, přijde mi vše lehčí, pohyb a přemýšlení. Dokážu přemýšlet nad tolika věcmi."

Políbila mě. Vůbec jsem to nečekal. Ona mě vždy překvapí. Rodina pomalu odešla a nechala nám soukromí.
„Věřím ti," zašeptala mi do ucha a stále mě objímala. Tak moc jsem se o ni bál.

„Teď spolu budeme navždy," řekl jsem jí a políbil do vlasů.
„Už se mě nezbavíš." Usmála se a políbili jsme se.

Po roce:
Tak už je to rok, co se z mé Belly stal poloupír.
Nejdříve byla zmatená a nechtěla tomu věřit. Nakonec pochopila, co se stalo. A vůbec jí to nevadilo. Bože, ta mě vždy dostane.
Její myšlenky jsou pro mě stále skryty.

Její rodina v La Push uznala chybu a svolila k tomu, aby Bella žila u nás. Nikdo nebyl proti a já byl nesmírně šťastný.
Střední školu jsme museli ve Forks přerušit, protože by každý poznal Bellinu proměnu. Byla nádherná. Nádhernější než třeba Rose.
Nakonec žijeme na Aljašce.

A ještě jedna věc, za několik dní se Bella stane mou ženou.

Ti co došli až sem, tak doufám že nejste unudění k smrti. Byla to prostě oddechovka.

Doufám, že se najde někdo komu by se to líbilo. A moc děkuju, pokud mi tu necháte nějaký komentík.

Autor: sarze (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trošku jiné stmívání: