Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajemství motýlích křídel

11.08.2011 (15:15) • DarkFireflies • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 2455×

„O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.“- Fulghum

Přišel čas. Přišel čas, kdy si budu muset znovu prožít všechnu tu bolest. Po deseti letech se musím vrátit ke vzpomínkám, které jsem odsunula do toho nejvzdálenějšího koutku své mysli. Zakázala jsem si na ně myslet, ale vím, že ti to dlužím, protože spolu s tebou odešla i velká část mě. Ty jsi byla moje polovina, součást mé duše, mého srdce. To ty jsi byla ta, která mě dokázala pochopit vždy, když jsem to potřebovala, to ty jsi mi vždy poradila. Nikdy jsi mi nic nevyčítala, věděla jsi, co cítím. A já vím, že ti dlužím rozloučení. Rozloučení, na které jsem před deseti lety nebyla dost silná a ani nevíš, jak se za to teď stydím. Ale já to prostě nedokázala. Nedokázala jsem být silná, nedokázala jsem to, protože ze mě zbyla jen polovina. Ani nevím, jestli si to všechno ještě správně pamatuji…

Byl slunečný den. Na obloze nebyl ani mráček. Zato já měla obláčků na duši mnoho. V tu chvíli jsem tě hrozně moc potřebovala, proto jsem se rozhodla na tebe počkat před tvou školou. Před gymnáziem. Vždy jsi byla z nás dvou ta chytřejší, často jsi myslela za nás obě. Ze dveří jsi vyšla až pěknou chvíli po ostatních a rozběhla ses přímo ke mně. Už z dálky jsi na mě mávala a hnědé vlasy za tebou vlály. To byla jediná věc, podle které jsme byly k rozeznání – vlasy. Vždy jsem je měla mnohem kratší než ty.

„Bello!“ křičela jsi jako smyslů zbavená a vlítla jsi mi do náruče. „Co tady děláš?“

„Potřebuji s tebou mluvit,“ řekla jsem a vydaly jsme se směrem k parku, který stál kousek od našeho domu. Nevím, co jsem měla tenkrát za problém, ale vím, že to byla malichernost. Vždyť co za problém mohla mít na srdci jedenáctiletá holka? Každopádně jsme se po nějaké chvíli dostali k nehezkému tématu - smrti. Proč jsme ji řešily? Nevím, moje paměť tak daleko nesahá. Co ale vím je, že nikdy nezapomenu na to, co jsi mi tenkrát řekla.

„Bello, vždyť je to jedno. Každý jednou umře. Já taky. Už brzo,“ řekla jsi s klidem a až na posledních dvou se ti zachvěl hlas. Už brzo. Byla jsem si jista, že jsem jen špatně slyšela. Vím, že jsem se tě měla zeptat, co tím myslíš. Protože teď si budu do konce života vyčítat, že jsem nic neřekla. Vím, že by se nic nezměnilo. Nebo snad jo? Ale já to ignorovala a rychle změnila téma.

Druhý den se zatáhlo, mráčky jemně poletovaly po modro-šedé obloze. A my jsme seděly na sedačce a četly si. Já nějakou starou máminu knihu a ty časopis, protože tě čtení nikdy nebavilo.

„Sestřičko, co si myslíš o reinkarnaci?“ zeptala ses najednou s hmotnou dávkou nadšení v hlase.

„Reinkarnace? Upřímně si myslím, že je to hloupost. Přece se člověk nemůže převtělit,“ odpověděla jsem ti. Na tuhle věc jsem měla vždy vyhraněný názor.

„Ale co když přece. Proč by člověk nemohl žít jako něco jiného? Kůň, nebo třeba beruška? Nebo proč by se nemohl narodit znovu? Dobře, chvilku zapomeň na to, že tomu nevěříš a řekni mi, v co by ses převtělila, kdybys měla možnost,“ řekla jsi a v hnědých očích ti poskakovaly jiskřičky.

„Já nevím, Lizz. Možná v krávu. Ta nemusí nic dělat, celé dny se jenom pase a přežvykuje,“ řekla jsem. Kráva byla totiž první zvíře, které mě napadlo.

„Já se převtělím do motýla. Do babočky! Jo, až umřu, převtělím se do babočky a budu ti poletovat na zahrádce,“ řekla jsi stále veselým tónem, ale tvůj hlas kolísal.

„Lizz, kde bereš jistotu, že umřeš dříve než já?“ Tohle téma mě už unavovalo, proto jsem se znovu vrátila ke čtení.

Další den už se obloha mračila. Nepršelo, ale obloha byla popelavá. Bylo 12. září, den před našimi narozeninami. Den, na který nezapomenu. Měli jste ve škole ředitelské volno. Mamka tě nechtěla nechat doma, proto jsi šla s Charliem do práce. Na stanici jsme vždy obě rády chodily. Moc často se nám to ale nepoštěstilo, vždy, když jsme tam za tátou přišly, nadával, že ho pouze zdržujeme v práci. Proto jsi na to byla náležitě pyšná. Já zase náležitě otráveně vyrazila do školy. Když jsem se pronudila celým školním dnem, rozhodla jsem se, že se ještě projdu v parku. Vrátila jsem se domů až večer. Reneé pobíhala po bytě a strkala všechno, co jí přišlo pod ruku, do veliké tašky. Po tvářích jí kanuly slzy, řasenku měla rozmazanou a na tváři se jí zračila zoufalá grimasa. A mně došlo, že je zle. Nevěděla jsem ale, co se stalo.

„Mami, co se stalo? Mami!“ Nereagovala. Po chvilce mě chytla za zápěstí, do druhé ruky popadla tašku a táhla mě ze dveří. Hlasitě vzlykala.

„Be-llo, Lizz. Je-je v-v nemo-cnici,“ dostala ze sebe mezi vzlyky a sjela na zem. Já měla pocit, jako by mě někdo bodal dýkou přímo do srdce. Stále si pamatuji na ten zmatek v mé hlavě. Potřebovala jsem vědět, co se ti stalo.

Nakonec jsem se i s mámou dostala do nemocnice, kde seděl zhroucený Charlie. Poprvé v životě jsem ho viděla brečet. Na tváři měl výraz, který bych čekala u vězňů odsouzených na smrt. Byl bledý, ale měl opuchlé oči.

„Tati, co se stalo! Já to potřebuji vědět! Řekni mi to!“ Já to opravdu potřebovala vědět, musela jsem si být jistá, že moje druhá polovina je naživu. Co se stalo, jsem se dozvěděla až od lékaře, který kolem nás procházel.

„Vaší sestru srazilo auto. Má četné zranění na těle, frakturu pánve, vážně poškozenou míchu a zranění hlavy. Bohužel nevíme, v jakém stavu se probere. Pokud se tedy vůbec probere...“ pokračoval dále lékař v monologu. Ale já už slyšela dost. Mamka se ještě více rozvzlykala a táta ze sebe dostal pouze tiché bolestné zasténání. Myslela jsem, že zešílím. Tolik zranění, tak málo naděje.

Mamka požádala lékaře, jestli by ji k tobě pustil. A já chtěla jít taky. Téměř hodinu jsme seděly u tvé postele a každá jsme tě držela za jednu ruku, poté nás lékař požádal, abychom odešli z pokoje, takže nám nezbývalo nic jiného, než sedět na chodbě a čekat. A poté to přišlo. Hodiny na zdi ukazovaly 23:00, když se kolem nás prohnalo několik lidí ze zdravotního personálu a zamířilo k tobě do pokoje.

Svých dvanáctých narozenin už ses nedožila. Zemřela jsi dvě minuty před půlnocí na krvácení do mozku. A já měla pocit, že jsem zemřela s tebou.

Několik dalších dnů si vůbec nepamatuji. Jediné, co vím, je, že pršelo, jako by snad i nebe plakalo. Odmítala jsem si přiznat, že jsi opravdu mrtvá. Proto jsem také odmítla jít na pohřeb. Nepřišla jsem se s tebou rozloučit. A to mě bude užírat až do soudného dne.

A jak to bylo dál? Máma se týden po tvém pohřbu sbalila a odešla. Tátovi řekla, že může za tvou smrt a proto s ním nemůže žít. Táta celé dny trávil v práci, nejspíše proto, aby alespoň na chvíli zapomněl. Já nějaký čas žila s otcem, poté jsem se přestěhovala k mámě. Tu to stále trápí a vždy trápit bude, ale naučila se s tou bolestí žít. Našla si přítele a žije v rámci možností spokojeně. V sedmnácti jsem se znovu přestěhovala k tátovi. Odmítá o tobě mluvit a já s tím také nezačínám. Moc to bolí.

Od té doby, co jsem se sem přestěhovala, se s rodiči nic nezměnilo. Zato mně se život změnil od základů. Světe div se, žiju s upírem. Asi si myslíš, že jsem se zbláznila, ale je to tak. Dokonce se mi narodily dvojčátka, holčička a chlapeček. Narodily se 12. září, na přesně deváté výročí tvého úmrtí a den před mými jednadvacátými narozeninami. Holčička se jmenuje Lizz. Chtěla jsem, aby i moje dítě mělo nějakou vzpomínku na svou tetu. Obě děti jsou lidi. Stejně tak jsem přesvědčená, že člověkem zůstanu i já. Nechci přežít své děti. A taky chci být zase jednou s tebou. S půlkou mě samé.

Deset let, Lizz. Deset let už tady se mnou nejsi a já jsem to ještě stále úplně nepřekonala. Někdy mám pocit, že se mi to vše jenom zdá. Pouze studený vzduch, který mi vane do tváře, mi dokazuje, že to sen není.

To je poprvé, co jsem sebrala odvahu přijít na hřbitov. Nevím, kde tvůj náhrobek je. Cítím jenom úzkost, když pročítám jména všech těch lidí. A pak konečně narážím na to jméno, které tady hledám a přitom doufám, že nenajdu.

Lizz Swanová

13. září 1987–12. září 1999

Nezapomeneme.

Nevíš, jak ten pohled bolí. Nevíš, jak mě teď bolí, že jsem neměla sílu přijít sem dříve.

Kolikrát jsem přemýšlela, že jsem na tvém místě klidně mohla být já. Vyšlo by to nastejno. Pohřbila bych polovinu sebe a spolu s tím i polovinu tebe.

Slibuju ti, že na tebe nikdy nezapomenu, Lizz. Ani by to nešlo.

Položila jsem na hrob květinu a zapálila svíčku. Potřebovala jsem co nejrychleji pryč, měla jsem pocit, že se dusím. Tak jsem se aspoň naposledy otočila a podívala se na hrob. A v tu chvíli mi na ruku sedl motýl. Babočka…

Vím, že povídka byla trochu zvláštní, ale potřebovala jsem se vypsat z depresivní nálady. Doufám, že se i přesto alespoň trochu líbila. Prosím vás o komentáře, jak kladné, tak i kritické. I smajlík potěší. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství motýlích křídel: