Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajemná minulost - A co bylo dál?

24.02.2011 (19:30) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2073×

12. června 2010

Milý deníčku,

Poslední dobou jsem na tebe jaksi pozapomněla, tak ti to (snad) vynahradím. Z Volterry jsem letěla přímo do Washingtonu a poté se pěšky přesunula do Forks. U Cullenů jsem strávila pár dní, naučila jsem se lovit zvířata (moc dobře nechutnají a o vůni raději ani nepíšu, brr).

Teď žiju v Londýně. Můj byteček se skládá z obýváku, kuchyně, pokoje a koupelny. Bydlím tu v podnájmu, pode mnou bydlí paní Higginsová, velmi milá důchodkyně (neustále mi cpe své domácí koláčky), které po bytě pobíhá nejméně pět koček.

Z Volterry mi neustále volají Felix s Demetrim a plní mi záznamník. Jinak se ale nikdo neozývá, za což jsem ráda.

Sehnala jsem si dokonce práci v nedalekém knihkupectví. Včera jsem nastoupila a jsem nadšená. Už jsem si pár knih přečetla a nehorázně mě baví radit a debatovat s lidmi.

Londýn je úžasné město. Obešla jsem již většinu památek, nejvíce se mi líbilo London Eye, které se točilo pomalu, ale ta půl hodina ve vzduchu byla úžasná.

Také fotím vše, co se mi před nosem objeví. Neuvěřitelně mě to baví a tento nový životní styl se mi nehorázně zamlouvá.

To je pro dnešek asi vše, už budu končit, musím do práce.

Zavřela jsem deník a během půl minuty si oblékla černé džíny a fialové tílko. Přes to jsem si přehodila černou mikinu a obula si tenisky. Rychle jsem si na záda hodila batoh a vyrazila do práce.

Přešla jsem několik ulic a dorazila k malé budově. Odemkla jsem a vytáhla žaluzie. Zkontrolovala jsem knihy ve výloze a podle papírků, které mi zde nechala vedoucí, jsem přinesla knihy ze skladu.

Posadila jsem se za pult a pokračovala ve čtení knihy, kterou jsem si včera vyhlédla.

Po chvíli jsem ji ale dočetla, tak jsem zapnula malou rozhašenou televizi, která stála na stolku opodál.

Z batohu jsem vytáhla čokoládovou tyčinku a sledovala zprávy. Nějak záživné nebyly, tak jsem po chvíli přestala sledovat obrazovku a pouze okrajově vnímala, o čem mluví reportéři.

„Za minulý týden se v lesích poblíž Londýna ztratilo několik lidí, proto nabádáme občany ke zvýšené opatrnosti.“ Podívala jsem se na obrazovku. Byly tam ilustrativní záběry na zdevastované lesy poblíž Londýna. Jenom jsem se usmála a vypnula televizi.

Dál jsem se věnovala práci. Kolem poledne mi zavolala šéfová, ohledně nějaké besedy pro školu.

Zapsala jsem si to na papírek a raději i do kalendáře. Pohled mi padl na černý měsíček, který byl nakreslen u včerejška.

Stáhl se mi krk a žaludek se mi obrátil.

Úplněk.

„Ti lidé,“ vydechla jsem a schovala si hlavu do dlaní. Panebože.

Vyskočila jsem na nohy a začala dlouhými kroky rázovat po krámě sem a tam. Uvažovala jsem, co bych měla dělat.  Věděla jsem, že ještě asi dvě noci po úplňku se vlkodlaci mění, ale nemají již takovou sílu.

Pokud zítra nadělají ještě větší škody, budu jednat, rozhodla jsem se.

S trhnutím jsem se probudila a prudce posadila.

Do snů se mi neustále vkrádalo táhlé vytí a děsivé vrčení, spojené se zoufalým křikem.

Bleskově jsem vystřelila z postele a zapnula televizi. Přepínala jsem rychle programy, dokud jsem nezaslechla znělku zpráv.

Reportérovi jsem doslova visela na rtech a doufala jsem, že se nic nestalo. Ale číslo zmizelých, které řekl, mě vyděsilo. Vyjeveně jsem zírala na obrazovku a po chvíli vypnula televizi a plácla sebou na postel.

To se musí začít řešit. Třicet nezvěstných pouze za tuto noc! Vrhla jsem se k telefonu a vytočila číslo mé nadřízené. Vymluvila jsem se na smrt babičky z Francie a místo do práce se vydala do lesa. Bylo brzo ráno, takže na ulicích nebylo tolik lidí. Jakmile jsem se dostala do okrajové části města, vyběhla jsem svou přirozenou rychlostí.

Bylo pološero a blížil se pořádný liják. Procházela jsem lesem a neustále se rozhlížela. Pamatovala jsem si Robertovy poučky, z nichž ta první zněla: Nikdy nenechej nepřítele vpadnout ti do zad.

Místy byla zem rozrytá dlouhými drápy a udupaná velkými tlapami.

Pořád jsem měla nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje, ale nikdy jsem nic nespatřila ani nezvětřila. Srdce mi bilo rychle a ve ztichlém lese to byl nejhlasitější zvuk.

Proto jsem, jakmile se ozvalo křupnutí větvičky, vyskočila a nahrbila se do obranného postoje.

Přestože se křupnutí ozvalo blízko, neslyšela jsem žádný jiný zvuk. Žádný tlukot srdce nebo pravidelné dýchání. Měla jsem co o činění s nadpřirozenou bytostí.

„Vím, že tu jsi,“ zavrčela jsem. Znělo to skoro jako předení kočky. Zaslechla jsem zašustění a v obličeji se mi usadil nebezpečný výraz.

„Slyším tě. Kroužíš kolem mě. Vylez!“ zasyčela jsem do šera. Mezi stromy se něco pohnulo a ke mně se vydala postava. Ihned jsem poznala, že je to upír a postoj jsem mírně povolila, protože můj potencionální sok se ke mně blížil pomalým, téměř vycházkovým krokem.

„Roberte?“ vydechla jsem, jakmile jsem jej poznala.

„Přece jen jsem ti něco vtloukl do hlavy,“ promluvil Robert a sundal si kápi. V polostínu vypadal tak neskutečně, téměř nadpřirozeně. Mdlé světlo zdůrazňovalo srpovité jizvy, které mu pokrývaly celý krk. Neměl jich tolik, jako Jasper, ale rozhodně dost.

„Kontroluješ situaci?“ zeptala jsem se. Pouze přikývl a opřel se o strom.

„Víš, co budeš dělat?“ ozval se po chvíli.

„Myslím, že si pořídím nějaký odolný jeep,“ zabručela jsem. Robert se zasmál.

„To by je mohlo zpomalit, ale potřebovala bys na to tank,“ zachechtal se. Představ, jak přejíždím vlkodlaky, se mu očividně zamlouvala. Mluvil se mnou, jako bych nikdy neodešla.

„Musím jít,“ ozvala jsem se po chvíli.

„Dobrá, vidíme se večer,“ připomněl mi a pomalu se otočil k odchodu.

„Roberte, prosím, neříkej nikomu, že tady jsem,“ poprosila jsem jej. Neodpověděl a zmizel. Věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout.

Chvíli jsem čekala a pak jsem se rozběhla lesem zpátky domů. Mezitím se strhl pořádný liják, tak jsem domů dorazila promočená na kost.

Po krátké teplé sprše jsem se najedla. Udělala jsem si několik toastů a svalila se na postel. Zapnula jsem televizi a přepínala programy. Snažila jsem se nějak zaměstnat. Nakonec jsem se prostě natáhla na postel a zírala do stropu.

Po chvíli jsem se stočila do klubíčka a usnula.

Probudila jsem se do úplné tmy. Zděšeně jsem přefičela k oknu. Úplněk ještě nevyšel, oddechla jsem si. Rychle jsem si přes tričko natáhla mikinu a obula pevné tenisky nad kotník.

Do kapsy jsem si nacpala zapalovač, který jsem na mise nosila spíše ze zvyku. Pootevřela jsem okno a vyskočila.

Neslyšně jsem dopadla na chodník a vystřelila směrem k lesu. Utíkala jsem vedlejšími uličkami, dost daleko od lidí.

Na okraji lesa jsem se zastavila. Úplněk už pomalu vycházel, tak jsem pozorně poslouchala, kde se vlkodlaci shromáždí. Po chvíli jsem ze severu zaslechla táhlé zavytí, následované dalším a dalším. Vyrazila jsem tím směrem a pozorně se rozhlížela. Bylo zvláštní, že se vlkodlaci zdržovali většinou pohromadě a i lovili jako smečka.

Asi v půli cesty jsem zaslechla zvuky boje. Bylo mi jasné, že Volturiovi už dorazili. Zrychlila jsem a po chvíli se dostala do středu dění.

Nevýhodou bylo, že se bojovalo v lese a ne na nějaké mýtině. Okamžitě jsem skočila na záda prvnímu vlkodlakovi a jediným plynulým pohybem mu zlomila vaz.

Zahlédla jsem starce, ale i Aleca s Jane, oba s naštvaným výrazem. Jejich dary na vlkodlaky moc nepůsobily. To muselo být frustrující, ušklíbla jsem se sama pro sebe a skočila na záda jinému vlkovi. Ten mě sice setřásl, ale během chvíle skončil jako ten předchozí.

Pomaličku jsem nabývala vědomí a docházela mi situace. Pod hlavou jsem cítila polštář a byla jsem si jistá, že jsem skoro až po krk přikrytá peřinou. Jediné místo, kde bych mohla být a které mě napadalo, bylo Volterra.

V duchu jsem zaklela. Nemohli mě tam nechat?

Rozhodla jsem se, že co nejdříve vypadnu. Provedla jsem kraťoučkou zdravotní prohlídku. Zdálo se, že jsem v pořádku, jenom mě bolela záda, zřejmě budou naražená.

Zaposlouchala jsem se a pokusila zjistit, jestli se mnou v místnosti není nikdo jiný. Nic jsem neslyšela, ale věděla jsem, jak moc tiší mohou být upíři.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po místnosti. Ležela jsem v posteli ve svém pokoji. Byla jsem sama. Vyskočila jsem na nohy a po špičkách přesprintovala pokoj ke skříni. Při minulém balení jsem nějaké oblečení nechala tady. Bleskově jsem se převlékla a špinavé oblečení jsem nacpala do koše a po chvíli si lehla na zem a vypáčila jedno prkno z podlahy. Pod parkety jsem měla schovanou jednu ze svých kreditek jako železnou zásobu.

Rázně jsem otevřela dveře. Stál před nimi jakýsi nováček.

„Mám od pana Caia rozkaz. Nesmím vás pustit ven,“ pronesl důležitě a nenápadně se mě pokusil zavřít zpátky do pokoje.

„To je skvělé, ale já potřebuji ven,“ ucedila jsem ledově.

„Nesmíte,“ odporoval.

„Tak podívej, ty napodobenino gardisty, zkusila jsem to po dobrém, ale jsem potlučená a velmi naštvaná, tak ti to povím narovinu. Okamžitě mě pusť. Doufám, že víš, s kým máš co do činění,“ vyjela jsem. Na chodbě bylo dost lidí, ale všichni se zastavili a sledovali naši slovní přestřelku.

„Netuším, kdo jste, ale mám rozkaz -,“ žvanil dál.

„Bla bla bla. Tak hele, jmenuji se Emma Thompson Volturi a jsem poloupírka. Mohu klidně využít svůj krevní nárok a nechat tě odvléct do té nejhnusnější kobky a nechat tě tam pár set let než mi zase přijdeš na mysl!“ překřičela jsem jej. Nesnášela jsem, když jsem se musela chovat tak nadřazeně, ale žádný jiný způsob, jak jej vyhnat ode dveří jsem neviděla.

Nováček na mě jenom vyvaleně zíral a po chvíli ustoupil.

„To nemohlo být hned?“ rýpla jsem si a hrdě se otočila. Cítila jsem se hrozně. Chovala jsem se jako můj otec. Už jenom z toho pomyšlení mi bylo nanic.

Rychle jsem se vydal pryč. Nikdo za mnou nešel, bohudík. Poté jsem za sebou ale zaslechla rychlé kroky. Dotyčný se mnou srovnal krok.

„Ty to tady nemáš ráda, že?“ zeptal se mě. Jakmile jsem zaslechla jeho hlas, potlačila jsem silnou chuť rozběhnout se pryč.

„Od jisté doby,“ zasyčela jsem. Trochu ve mně zahlodalo svědomí. Takhle mluvit s vlastním otcem, napomenulo mě, ale rychle jsem jej umlčela.

„Co chceš?“ zavrčela jsem, jakmile jsem se dostala do prázdné chodby. Uprostřed ní jsem se zastavila a otočila se na něj, s rukama zkříženýma a prsou.

„Promluvit si s tebou,“ odpověděl. Nedívala jsem se mu do obličeje, ale hleděla jsem z okna do volterských zahrad.

„Tak mluv,“ pobídla jsem jej neochotně. Až doteď jsem si neuvědomovala, že mu tykám.

„Neodcházej.“ Nevěřícně jsem se podívala do jeho obličeje. Nedával najevo žádné emoce, ale vypadalo to, že to myslí vážně.

„Co že tak najednou?“ zeptala jsem se a snažila se do té věty napumpovat co nejvíce sarkasmu.

„Uvažuj nad tím alespoň chvíli,“ poprosil mě.

„A proč bych tu měla zůstat, hmm?“

„Jsi ještě tvrdohlavější než tvoje matka,“ povzdechl si po chvíli. To mě zarazilo a totálně mi vzalo vítr z plachet. Jakákoli zmínka o matce mě neuvěřitelně bolela. Cítila jsem, jak mě pálí oči.

„Nemluv o ní,“ zasyčela jsem a cítila jsem, jak mi na konci přeskočil hlas.

„Promiň,“ omluvil se a váhavě udělal jeden krok ke mně.

„Promiň? Jako by ti na ní záleželo.“

„Možná ano.“

„To ti tak věřím.“

„Mysli si o mně, co chceš, ale rozhodně jsem ji neopustil dobrovolně. Netušil jsem, že je možné, aby se mnou měla dítě. Až teď vidím, jak si jí podobná.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Popravdě jsem neměla moc přesnou představu o své matce. Černobílá fotografie mi moc nepomohla.

„Prosím, zůstaň tu alespoň na pár dní. Měli bychom si říct spoustu věcí,“ naléhal dál.

„Dobře,“ souhlasila jsem po chvíli.

„Děkuji,“ vydechl a trochu se pousmál. Nebyl to zlomyslný úšklebek, který jsem u něj tolikrát viděla. Možná není tak zkažený, jak jsem si myslela.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - A co bylo dál?: