Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajemná minulost 2/2

31.01.2011 (15:15) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2593×

21. května 2010

Ahoj deníčku,

zapisuji po delší době. Byla jsem na misi v Janově a od té doby cítím, že jsem se změnila. Mám pocit, že jsem do teď byla neuvěřitelně naivní. Ta mise mě změnila. Ujasnila jsem si žebříček hodnot. Asi bych měla popsat dění v Janově.

Novorozené jsme rychle našli, byli neuvěřitelně nápadní a hluční. Zrovna byli na opuštěném vrakovišti. Čekal nás šok. Vedle vůdčího upíra, kterému mohlo být asi pět set let, stála asi osmiletá dívka. Byla to poloupírka stejně jako já.

Uvažovala jsem, co se s ní stane. Tázavě jsem se podívala na Caia. Tolik jsem chtěla, aby ji ušetřil. Na tolik věcí jsem se jí chtěla zeptat.

„Zničte je," poručil trochu znuděně. Felix a Robert vystoupili z řady. Ozvalo se odporné skřípění, jako byste ohýbali plech. Zastavili se až u té dívky a vůdce novorozených.

„Zničte všechny," zavrčel Caius.

„Pane, nemohl byste tu dívku -" začala jsem.

„Ne!" okřikl mě a šlehl po mně opravdu hnusným pohledem. Skoro mi to vehnalo slzy do očí, když jsem si uvědomila, že se na mě takhle dívá vlastní otec.

Otočila jsem hlavu a podívala se na špičky svých bot. Nechtěla jsem vidět, jak ji zabíjejí.

Celou cestu zpět jsem mlčela, ani jsem si nenasadila sluchátka. Obvykle jsem měla radost z toho, že jsme zničili klan upírů, který vraždil natolik, že se úbytek obyvatelstva připisoval epidemiím. Vždy jsem si byla jistá tím, že dělám správnou věc, ale najednou jsem znejistěla.

Dělám správné věci? Jsem ještě Volturiová? Na tyto otázky neznám odpověď.

Ležela jsem a posteli a znovu si četla řádky, které jsem ve vzteku napsala. Po několikátém přečtení jsem si uvědomila, že je to pravda. Volturiovi nejsou pány světa a vraždí nevinné. Pokaždé, když jsem věděla, že daný upír nic závažného neudělal, namlouvala jsem si, že se jistě něčím provinil.

Se zděšením jsem si uvědomila, že mám tady na tom všem podíl. Sledovala jsem, jak mí přátelé zabíjejí lidi i upíry, kteří možná ani nebyli vinní. Nejvíce mě bolel fakt, že mí kamarádi jsou vrahové a já také. V přesvědčení, že je to správné jsem dělala hrozné věci a až teď jsem si uvědomovala jejich důsledky.

Bezmyšlenkovitě jsem si lehla na zem a zpod postele vytáhl velký batoh. Začala jsem do něj rovnat všechen můj majetek. Hlavně oblečení a pár oblíbených knih. Po půl hodině jsem znovu procházela pokoj. Nakonec jsem přibalila dvě fotky, které jsem měla vystavené na nočním stolku. Chvíli jsem se na ně podívala.

Na první stáli: Jane, Alec, Demetri, Felix, Nick, Joe, Mary, Robert a v rohu Caius. Před nimi jsem dřepěla já.

Trvalo mi strašně dlouho, než jsem všechny nahnala na jedno místo a přemluvila, aby se nechali zvěčnit. Fotka byla pořízena před dvěma roky po jedné úspěšné výpravě. Celá skupinka se na mě usmívala. U Caia a Jane to sice byl strojený úsměv, ale i tak mě bolelo pomyšlení na to, že odcházím.

Na druhé jsem stála já a Demetri. On na sobě měl smoking, zatímco já splývavé temně rudé šaty. Přesně jsem si pamatovala, že ji na loňském plese pořizoval Felix. Bylo to chvíli před tím, než jsem se s Demetrim rozešla. Upřímně jsem doufala, že se vrátí k Jane.

Obě fotografie jsem nechala v rámečcích a opatrně je zabalila do jedné postranní kapsičky  batohu.

Přitom jsem zauvažovala o svém rozhodnutí, ale o pár vteřin později jsem hodila batoh na záda a vyrazila směrem k hlavnímu sálu. Znala jsem pravidla. Jedno z nich určovalo, že s odchodem z gardy musí souhlasit minimálně jeden ze starců.

Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a s těžkým srdcem jej zamknula. Procházela jsem liduprázdnými chodbami a dívala se na zem. Měsíční paprsky procházely okny a na zemi vytvářely zajímavé obrazce. Téměř nikdo v hradu nebyl. Většina upírů byla v noci venku, ve městě.

V krku mi rostl knedlík a bála jsem se, spíše jsem si nebyla jistá, jestli ze sebe vydám nějakou smysluplnou větu. Uvažovala jsem, co mám říct, ale bylo mi jasné, že budu improvizovat, jako vždy.

Než jsem stihla cokoli promyslet, stála jsem před světle dřevěnými dveřmi. Zastavila jsem se a shodila batoh ze zad. Vytáhla jsem matčin deník, jejich jedinou společnou vybledlou fotku a řetízek, který jí dal.

Oči mě začaly pálit a já jenom zamrkala a předsevzala si, že se rozbrečím nejdříve v letadle do Washingtonu. V hlavě se mi rodil plán. Půjdu ke Cullenům, alespoň na chvíli a změním svůj jídelníček.

Zaklepala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli Caius bude v pracovně, ale štěstí mi přálo a ozvalo se otrávené: „Dále."

Batoh jsem chytla do jedné a druhou rukou jsem otevřela. Matčiny věci jsem nacpala pod paži.

Opatrně jsem vešla do místnosti. Byla jsem tu asi dvakrát, ale nikdy jsem si ji pořádně neprohlédla.

Oproti ostatním místnostem v hradu zde bylo více světla, díky velkému oknu na východní straně. Celou jednu stranu zabírala velká knihovna se spoustou velmi starých knih. Na spoustě stolků, které v této místnosti byly šikovně rozestavěny, ležela spousta věcí, kterých bych se díky jejich stáří bála dotknout, abych je nerozlomila, nebo jinak nezničila.

„Co potřebuješ?" zeptal se Caius. Oproti předchozím dnům byl klidný.

„Odcházím, ale nejdříve bych vám chtěla něco předat," zamumlala jsem a položila na stůl matčiny věci.

Caius se napřímil a natáhl se po fotce. Zorničky se mu rozšířily a pohled mu padl na řetízek s ozdobným V posázeným malými rubíny.

„Odkud to máš?" zavrčel.

„Od své matky, Anny Fredericksonové, kterou jsem sice nikdy nepoznala, ale její smrt si nikdy nepřestanu vyčítat," zamumlala jsem přes obrovský knedlík v krku. Pořád hleděl upřeně na fotku.

„Vychovávala mě skupinka potulných upírů a poté mi předali tento deník, jejž našli v domě, kde se máma schovávala a trpěla poslední měsíc svého života. Našla jsem odpovědi na to, kdo byla má matka, jak žila a kdo je mým otcem. Proto jsem přišla do Volterry. Chtěla jsem tě poznat, ale teď vidím, co jsi zač. Závistivý grázl závislý na moci. Bez ní bys byl jenom troska," zavrčela jsem slova, která mě tolik pálila na jazyku. Batoh jsem si hodila na záda a přešla ke dveřím.

„Prosím tě, chovej se k těm věcem opatrně, je to to nejcennější, co jsem kdy měla. Také prosím o svolení k odchodu," pokračovala jsem a sáhla na kliku.

„Ne!" Vypadalo to, jako by se probral z transu. Vmžiku stál přede mnou.

„Nikdy jsem tě o nic neprosila, tak mi alespoň jednou vyhov, pokud v sobě máš alespoň střípek slušnosti anebo nějakých citů," pronesla jsem vážně. Zmáčkla jsem kliku a vyklouzla z pracovny. Caius stál ve dveřích jako opařený, tak jsem mu jimi bouchla před nosem.

Krk jsem měla úplně stáhnutý, ale i tak jsem utíkala známými chodbami. Musela jsem pryč. Začít volně dýchat.

V polovině cesty jsem do někoho narazila.

„Emmo, co to -" zarazil se. Ihned jsem poznala Demetriho hlas.

„Odcházím a moc tě prosím, nepokoušej se mě najít," poprosila jsem jej a byla ráda, že se mi nezlomil hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí.

„To nemůžeš," zašeptal a chytil mě za ruku.

„Musím začít žít. Mám tě moc ráda, ale jako kamaráda, na kterého nikdy nezapomenu a určitě mu na Vánoce pošlu přání," pokusila jsem se odlehčit atmosféru a povedlo se mi to. Demetri se zasmál a krátce mě objal.

„Sbohem," zašeptala jsem mu do ucha a vymanila se z jeho objetí. Lehce mě políbil na čelo.

„Sbohem, moje malá poloupírko," rozloučil se se mnou a ustoupil mi z cesty.

„Díky, všechny pozdravuj," zašeptala jsem neuvěřitelně potichu, pláč jsem měla na krajíčku. Věděla jsem, že mě slyší.

Dodala jsem si odvahu a rozběhla se naplno. Vyběhla jsem z hradu a rychlým lidským krokem jsem vyrazila na letiště.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost 2/2: