Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Stůj, nebo tě kousnu

27.12.2009 (14:15) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4452×

další moje povídky

„Bude bouřka a hromy s blesky! Hej! Bude bouřka!“ Křičela nadšeně Alice, když vbíhala do domu hlavním vchodem.

Vyrušila tak Carlislea a Esme z plánování trasy po Evropě, kterou měla Nessiina babička absolvovat s Emmetem za necelý týden. Renesmee začínala mít potřebu kontaktu a rozhodla se vyrazit za námi do Voltery, kde jsme měli s Edwardem být. K naší smůle, samozřejmě. Protože Voltera byla pouze výmluva, jak nejet s ní a Jacobem do Prahy a zůstat tady. Okolo Forks se stále plížil Connor. S odjezdem naší dcery a Jacoba se mi podstatně ulevilo, protože byli oba mimo ohrožení. Teď mě čekala další radost v podobě odjezdu slabé a křehké Esme a vyděšeného, leč bojovného Emmeta.

„Baseball?“ Probudil se z transu Emmet a jeho oči zazářily. Bouřka tu nebyla už skoro čtvrt roku. Byl to ideální čas pro rodinou hru.

Alice nadšeně tleskala, jak to uměla jen ona. Poskakovala na místě, jako malé dítě a Jasper se usmíval od ucha k uchu.

„Kdo všechno hraje?“ Řekla poměrně zbytečně Alice. Jako odpověď dostala šest zdvižených paží.

Když jsem svou ruku schovala za záda, povytáhla zmateně obočí.

„Ty nehraješ?“ Vyhrkla. Omluvně jsem se ušklíbla a zavrtěla hlavou.

„Jsi v pořádku, lásko?“ Strachoval se ihned Edward a svíral mi kolena v dlaních. Nakláněl se ke mně a pozoroval můj výraz tváře.

„Jsem v pohodě, jen si nejsem jistá, že bych to zvládla.“ Špitla jsem.

Upírem jsem byla přes deset let a baseball s Cullenovými nehrála ani jednou. Pokaždé mě od toho něco zachránilo.

Co se do Ness Jacob otiskl, hrával on. Teď tu k mé smůle nebyl.

„Je to lehký, to dáš.“ Místností se rozlehl zvuk, který od příchodu Connora v tomto domě chyběl, Emmetův pobavený smích.

„No tak, Bells, je to jen hra. Pojď.“ Škemral Em a točil očima ke stropu. Edward byl stále obezřetný.

„Ok. Hraju taky.“ Usmála jsem se, spíš, abych rozptýlila Edwarda a zvedla jsem ruku. Alice se konečně uvolnila a na tváři mého Anděla se roztavil můj dokonale pokřivený úsměv.

Svůj děs ze hry jsem si nechala pro sebe. V ruce jsem pálku držela jen dvakrát.

Pokaždé, jako člověk.

A pokaždé s úrazem osoby, která neměla dost soudnosti, aby stála v dostatečné vzdálenosti. Doufala jsem, že se to s přeměnou upíra zlepšilo, jenže dalo se na to spolehnout?

„Tak honem, převlékat. Bouřka tu je za půl hodiny. Máme co dělat.“ Postrkovala nás Alice a sama se rozeběhla do své ložnice s Jasperem v patách.

Edward mi podal ruku a přitiskl si mě k boku.

„Bojíš se?“ Zašeptal mi do ucha a tiše se zasmál.

„Trošku.“ Přiznala jsem potupně, ale jeho přítomnost, jako by mi povolila všechny zábrany. V jeho objetí mi bylo dokonale blaze. Svět se mohl hroutit, lidé vymírat a Connor mohl přijít, já byla teď v náruči Edwarda a víc jsem nepotřebovala. Zastyděla jsem se, když mi došlo, co se mi honí hlavou. Vážně jsem pro něj byla ochotna nechat Connora přijít? Nechat umírat nevinné lidi? Zhroutit svět?

Ne, nebyla. A jediný důvod toho všeho byl on. Copak bych mohla nechat zmizet svět, když on byl můj svět? Copak jsem mohla nechat umírat nevinné lidi, když by to Edward sám neudělal? Mohla jsem snad nechat přijít Connora bez pocitu viny, když jsem věděla, že je tu se mnou Edward? Ne, ne a ne.

V ložnici jsem proběhla nadmíru velký šatník a po pachu vybrala bavlněný dres na baseball. Oblékla jsem si pruhované tričko a dlouhé tepláky, nazula botasky a vlasy stočila do kšiltovky. Edward mě chvíli pozoroval.

„Něco špatně?“ Panikařila jsem. Hlavou mi problesklo tisíc variant, co jsem pokazila během posledních pěti minut.

„Vůbec ne, jen si tak říkám, jak bys vypadala, jako roztleskávačka. Krátká sukýnka, třásně do rukou, dva culíčky…“ Edward se zahleděl do prázdna a polkl hlasitěji, než obvykle.

„To nemyslíš vážně.“ Vyhrkla jsem a začala se smát.

„Tohle se ti teď honí hlavou?“ ptala jsem se pobaveně a svraštila jsem obočí.

„Ne teď, ale ještě teď.“ Opravil mě a sjel mou postavu pohledem. Po zádech se mi rozeběhl mráz.

„Ty se mi zdáš.“ Špitla jsem, ačkoliv mě jeho obdiv stále těšil, překvapovalo mě, že je toho schopen i po tolika letech.

„Už zase? Víš, kolik mi to dalo posledně práce ujistit tě, že nesníš? To mám celou tu akci opakovat?“ Ani nečekal na odpověď a svíral mě v náruči.

„Dokážu ti, že jsi vzhůru.“ Slíbil a vzal mou tvář do svých dlaní. Své rty přitiskl k mým a uzamkl mě v nádherném polibku.

„Tak co?“ Usmál se, když mě osvobodil. Zamyslela jsem se a pokrčila rameny.

„Pořád mám pocit, že to je jen sen.“ Edward se zasmál a zavrtěl pobaveně hlavou.

Když se ke mně opět přiblížil, otočila jsem svou tvář na stranu.

„Prosím, nedělej to.“ Špitla jsem a sama sebe jsem musela pochválit za herecký výkon. V mém hlase byl stejný strach a bolest, jako tehdy, když mě přesvědčoval poprvé.

Zarazil se, a i když to byl upír, zbledl. Zkameněl a pusa se mu otevřela v nevyřčené otázce.

„Proč ne?“ vyhrkl překvapeně. Nejspíš mu to celé ještě nedocházelo. Drtila jsem své rty v zubech, abych se nerozesmála. Na jeho dokonalé tváři se objevila vráska.

„Protože až se vzbudím…“ Povytáhl zmateně obočí, ale v zápětí se mu objevil úsměv pochopení. V hrdle se mu ozvalo tiché zavrčení, což pro mě byl signál, abych vzala nohy na ramena. Vyklouzla jsem mu z objetí a vyběhla z ložnice. Proletěla jsem kolem Esme, kterou jsem málem shodila ze schodů, roztočila Rosalie, se kterou jsem se střetla ve dveřích a jedním skokem jsem přeskočila Emmeta, čekajícího před domem.

Byl za mnou. Věděla jsem to. Cítila jsem ho.

Z hrdla se mi dral šťastný smích a já jej nechala. Přeskočila jsem řeku a mířila k mýtině, kde se pravidelně hrávalo. Alice mě uvidí a zbytek tam dorazí. Možná, že tam budou i dřív, než my dva, pomyslela jsem si.

„Stůj, nebo tě kousnu.“ Smál se za mnou Edward. Bylo mi naprosto jasné, že mě nechává vyhrát. Kdyby opravdu chtěl, už dávno by mě doběhl.

„Tenhle vtip je starý, najdi si nový.“ Křikla jsem přes rameno a na poslední chvíli jsem se vyhnula mohutné borovici. Protočila jsem se do vrtule, ale můj krok to nezpomalilo.

„Opatrně, ať tě nemusím seškrabovat ze stromů, lásko.“ V jeho hlase byl náznak šoku, ale i pobavení.

„Tak já si najdu někoho, komu to vadit nebude.“ Má poslední slova splynula s křikem, když mě popadl do náruče a vrčel mi do ucha.

„Někoho? Koho? Kdo by takovou ještěrku chtěl,“ zuby mi scvakl u ucha, až mě zamrazilo v zádech, jenže jsem se nedokázala přestat smát. Tiskl si má záda ke své hrudi a svíral mě v náruči.

„toho bych roztrhal. Moje ještěrka.“ Dodal s tichým smíchem, mísícím se s hrdelním vrčením. Vtiskl mi rty na tvář a v zápětí si mě přetočil tak, abychom si hleděli do očí.

„Kde jsem přišel na tu ještěrku? Ty nemůžeš být ještěrka,“ smál se a prohlížel si mě.

„Ještěrka je sladká a roztomilá a nemá… Au.“ vykřikl, když jsem ho udeřila do žaludku. Svraštila jsem obočí.

„Já nejsem roztomilá?“ vrčela jsem. Zkřížila jsem paže na hrudi a Edward si stále hladil břicho.

„Jsi strašně roztomilá, lásko.“ Hekal a jednu paži měl vztyčenou v obranném gestu.

„Já nejsem sladká?“ vybafla jsem nanovo. Stále jsem držela svůj rozzuřený výraz i když sem se uvnitř lámala smíchy. I Edwardovi cukali koutky, což bylo to jediné, co mi zabránilo, abych ho objala a omluvila se mu v ataku na jeho bříško.

„Jsi nejsladší na světě, lásko.“ Kýval a konečně se narovnal.

Spokojeně jsem se usmála.

„Ale už mě nebij.“ Zaskučel a rozesmál se.

„Slib, že mě už nepraštíš.“ Pomalu ke mně přistupoval a neustále mě sledoval. Na tváři se mi objevil škodolibý úsměv. Cukla jsem rukou a Edward v tu samou chvíli stál o kus dál.

„To nebylo vtipný.“ Rozesmál se společně se mnou.

„Ale bylo a ty to víš.“ Křikla jsem mezi výbuchy smíchu.

„Teď vážně, už to nedělej, prosím.“ Zamračil se, ale jeho oči se stále culily. Kývla jsem. I když jsem měla neskutečné nutkání to zopakovat, nechala jsem ruce bez pohybu do chvíle, než se přiblížil úplně. Omotal mi paže kolem těla a preventivně si mě přitiskl na hrudník.

Zahleděl se směrem k mýtině a vzdychl.

„Už je po nás sháňka.“ Špitl a vzal mě za ruku.

Jakmile jsme vběhli na mýtinu, mohli jsme si prohlédnout Jasperovu hru s pálkou a Emmetovu rozcvičku. Protahoval si kamenná ramena a dělal dřepy. Byl komický. Esme stála u auta a tvářila se utrápeně. Alice tančila po louce s Rosalie, která házela na zem betonové čtverce. Mety. Carlisle vyhazoval z auta poslední věci ke hře.

„No sláva.“ Rozhazoval rukama Emmet.

„Potkal jsem ještěrku, Emmete.“ Zasmál se Edward a Emmet po mě střelil pohledem těsně předtím, než se začal šíleně smát. Nejspíš věděl víc, než jsem si myslela.

„Tys jí řekl, že je ještěrka?“ Popadal se za břicho Emmet a Rose zpozorněla.

„Cos mu na to řekla?“ Vyzvídala Rosalie.

„Nic, praštila jsem ho do břicha.“ Pokrčila jsem rameny a Emmet zaskučel.

„Tak to si to vyřešila líp, než já.“ Rose byla nesmírně potěšená.

„Když mi řekl ještěrko, švihla jsem po něm jen taburet. Byl moc daleko.“ Smutnila Rose.

„No, nejen, že po mě švihla taburet, ale vystěhovala mě i z ložnice.“ Stěžoval si Emmet a škrábal se na temeni hlavy.

„Bella mě praštila a následně na mě křičela.“ Žaloval Edward a ve vteřině stál metr ode mě.

„Bells křičela?“ Vyhrki všichni unisono, až jsem si připadala, jako kdybych vykradla banku. Byli překvapení.

„Na tebe?“ Dokončila větu Alice.

Edward jen kývl a smutně protáhl ústa.

„Já křičím často.“ Bránila jsem se, ale připadala jsem si, jako ta nejmenší myška.

„To jo, ale jen na Renesmee s Jacobem. Na Edwarda ne.“ Vysvětlovala mi Rosalie. Sama jsem to věděla nejlíp, jenže já na Edwarda nekřičela. V podstatě nekřičela. Nebo křičela?

„Hej!“ Křikla jsem, protože jsem si vážně připadala díky nim, jako ničema.

„Nekřičela na mě. Jen jsem to zveličil.“ Smál se Edward a udělal krok směrem ke mně. Natáhla jsem k němu ruce, potřebovala jsem obejmout, jenže on si to gesto vyložil opět po svém. Snad čekal trest? Couvl.

„Ty ho fakt biješ? Hele, jak zdrhl.“ Řehtal se Emmet. V krku se mi udělala obrovská bublina.

„Nebiju ho.“ Zavrčela jsem. Naštěstí nás z toho vytrhla Alice.

„Jdeme hrát. První hrom udeří za deset sekund, tak fofr, lidi.“ Rozeběhli se na svá místa a Edward ke mně přiskočil, aby mi vtiskl malý polibek.

„Zmiz, nebo tě kousnu,“ štěkla jsem se smíchem a odvrátila tvář.

„Jsi protihráč. Kuš.“ Odháněla jsem ho, jenže on se naštěstí nedal.

„Risknu to. Dej mi pusu, prosím.“ Škemral tak sladce, až mi ho bylo líto. Nastavila jsem mu tvář, ale Edward mi vzal tvář do dlaní a dlouze mě políbil. Podlomila se mi kolena.

„Hej, to je doping. Jste oba diskvalifikovaní.“ Hulákal Emmet.

„Nech je být, Emme.“ Okřikla ho Rosalie a roztočila v ruce pálku. Jakmile se Edward rozeběhl k lesu, aby chytal společně s Emmetem, postavila jsem se k Esme a čekala, až přijde řada na mě.

Na obloze se objevil obrovský blesk a v zápětí Rosalie odrazila míček. Forkskými lesy se rozlehla ohlušující rána a bílý flek zmizel mezi stromy. V závěsu za ním i Edward.

Když jsem si vzala poté pálku do ruky, vyschlo mi v hrdle.

Co když se netrefím? Je to vůbec reálné? Dokázat se vyhnout stromům v lese, jako laň a netrefit míček?

Alice na mě mrkla a rozpřáhla se. Pozorovala jsem míč, jak se ke mně blíží. Vůbec nebylo těžké se do něj trefit. Měl by být rozmazaný, ale nebyl. Přišlo mi, že mám spoustu času na rozhodnutí, jak jej odpálit. Rozmáchla jsem se v okamžiku, kdy míček byl na správném místě. Sama jsem se lekla, když se ozvala rána. Stála jsem na místě a sledovala vzdalující se míč.

„Utíkej, Bello!“ křikla na mě Rosalie hystericky. Rozeběhla jsem se a když jsem za chvilku stála na tom samém místě, jako předtím, rozhlédla jsem se.

Rosalie, Alice, Jasper i Carlisle s Esme stáli, jako sochy a sledovali místo, kde zmizel Edward s Emmetem.

Nikdo se neusmíval. Nikdo se nehýbal.

„Edwarde, ne…“ Zašeptala jsem zděšeně a vzala vyplašenou Rosalie za ruku.

„Kde do háje jsou?“ vrčela Rose a probodávala les pohledem.

Bylo mi jasné, že tu nemůžu jen tak stát. Musím něco dělat. Něco udělat. V okamžiku, kdy jsem sebou cukla, rozhodnutá, že se po nich podívám, Rose zaječela a mě na rameni spočinula ledově bílá ruka.

V krku se mi ozvalo výhružné zavrčení.

Jak jsem to mohla necítit?

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Stůj, nebo tě kousnu: