Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Štěstí netrvá věčně

05.02.2010 (17:00) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1583×

Šťastná? Ne, už nikdy víc

Sad Romance

Štěstí netrvá věčně

„Podej mi, prosím, tu modrou stužku, rychle nebo se mi ty šaty rozpadnou pod rukama.“

„Světlou nebo tmavou?“

„Asi tu světlou, uvidíme, zkusíme obojí, pak rozhodneme, která tady nevěstě sluší víc.“

‚Nevěstě,‘ opakovala si Bella stále dokola a dokola. Den svatby byl na spadnutí a ona měla být přeci ta nevěsta, nebo princezna, jak jí Jake s oblibou říkal, měla být šťastná. Tahle pohádka přeci musí mít šťastný konec. Ale zatím to vypadalo, že smutná princezna čeká ve vysokých hradbách na záchranu.

„Víš, nikdy mě nenapadlo, že se mi můj celoživotní sen, splní. Stále mám pocit, že tohle je pouhý překrásný sen a já se probudím do kruté reality, kde nejseš moje.“

„Mám tě štípnout, aby jsi věřil, že život se může změnit v pohádku?“

„Ne, to ne. To by bolelo,“ zasmál se Jacob.

„Au,“ zakvílel.

„Co je? Proč si to udělala?“

„Už věříš, že tohle není sen a já jsem opravdu jen a jen tvoje? Nikoho jiného?“ Bella se na Jacoba zářivě usmívala.

„Jo, věřím.“

To se stalo asi třemi roky, kdy souhlasila s jeho nabídkou k sňatku. Před třemi roky, kdy také viděla naposledy… jeho. Zapomínala jeho tvář, jeho ostré rysy, už si nepamatovala dotek mramorové kůže ani hlas neslyšela, jak zněl, když ji říkal ‚Miluji…‘

„Ne,“ řekla Bella téměř s křikem.

„Děje se něco?“

Bella dočista zapomněla, že se nachází u návrhářky jejích svatebních šatů.

„Chci… chci tu černou stuhu, prosím. Nemám modrou ráda.“

‚Už ne,‘ dopověděla si v duchu.

„Ale černá, není to spíš pohřební barva?“ V mysli s ní Bella souhlasila, je to pohřební barva, protože část jejího srdce, bude pořádat pohřeb a ne svatbu.

„Není, mně se líbí. Šlo by to? Nebude to nějak vadit?“ ptala se tiše Bella.

„Ne, samozřejmě, že ne. Je to vaše svatba, slečno. Jistě budete okouzlující nevěsta.“

„Bells? Jsi tu?“ uslyšela hlas nedočkavého ženicha.

„Jdi pryč Jacobe, nesmíš mě vidět, přineslo by to smůlu.“

„Já se smůly nebojím,“ nenechal se odbýt Jake.

„Ale já ano, odejdi,“ opáčila Bella.

„Tak jo, počkám venku… dobře?“

„Jo, jasně.“

„Vezmeme se jednou?“ Bellu samotnou otázka zaskočila, najednou ji zničehonic vyklouzla z úst.

„Já, nevím… víš Bells, já si tě nechci jen vzít, chci být s tebou až… až do konce světa. Pokud nějaký kdy nastane.“ Edward zářil štěstím, netušil, že Bella ho bude stále chtít, i potom, co ji řekl své tajemství. Nikdy nezemřít, být navždy nesmrtelný.

„Ani nevíš, jak moc si přeji, aby to byla skutečnost, právě teď,“ pověděla Bella tichým hlasem.

„Ale, já tě jednoho dne omrzím a opustíš mě.“

„Blázínku, tohle, to bych ti nikdy neudělal. Ty asi nevíš, jak strašně moc tě miluji, jak moc po tobě toužím.“

„Tak mi to dokaž,“ řekla slabě a s ruměncem ve tváři.

„Dokaž to.“ Edward se nenechal dlouho vybízet, pomalu ji sundal modrý svetr, který od něj dostala k narozeninám, položil ji na postel a neustále líbal každý kousek jejího těla.

„Slečno Bello, haló, slyšíte mě?“

„Co? Děje se něco?“

„Nic jen jsme právě skončili, chcete se podívat do zrcadla?“

„Jistě,“ usmála se Bella.

V zrcadle se odrážela dokonalá dívka, princezna z pohádek, které ale neexistují. Pro ni už ne. Došlo ji, že štěstí, které cítila vždy s Jacobem, to byl jen sen, který si přála. Nebyla to skutečnost.

„Jsou dokonalé, přijdu si je vyzvednout za dva dny.“

„Jistě, jak si přejete.“

Odešla z ateliéru a našla Jacoba, jak se opírá o praskající zeď budovy. Tiše k němu přistoupila a pokusila na ho vylekat, ale on byl rychlejší, hned se otočil a políbil ji.

„Co se děje? Nečekala si takové přivítání? Stýskalo se mi, ani netušíš jak moc.“

„Myslím, že tuším. Pojedeme? Máme ještě spoustu zařizování.“ Jacob ji okamžitě otevíral dveře od auta.

„Prosím, slečno Swanová, tedy, již brzy paní Blacková.“ Bela nastoupila beze slova do auta a vyrazily směr La Push.

Celou cestu přemýšlela o svatbě, alespoň se snažila. Její mysl stále utíkala ke vzpomínkám, k Edwardovi. Chtěla vědět, proč na něj myslí zrovna teď, před svatbou. Nedokázala si odpovědět a důvod, že Edwarda stále miluje si nepřipouštěla, ale její srdce to vnímalo jinak. Vždy začalo tlouct jako o závod, kdykoliv Bella viděla jeho tvář. Ale když se dívala na Jakea, necítila téměř nic, jen v něm viděla svého nelepšího kamaráda již od dětství, svou spřízněnou duši, tu už nemohla nikdy mít, ta osoba už ji nepatřila.

‚Sakra Bello, vzpamatuj se, Edward je minulost, Jacob je přítomnost… a taky budoucnost, tohle nesmíš, nesmíš mu říct, že sis vše rozmyslela, tím bys ho zničila, mysli na něj, na jeho štěstí.‘

Celou dobu se na všechny usmívala, jako šťastná budoucí nevěsta. Byla to sice nechutná přetvářka, samotné jí z toho bylo špatně, ale nedokázala by ublížit lidem, kteří ji milovali a na kterých ji záleželo.

Svatba se pomalu blížila, zbývaly hodiny. Šaty již měla Bella vyzvednuté, hostina se stále dolaďovala, všichni byly nedočkaví. Když bylo vše dokonalé přišla za Bellou její matka, pomoct s šaty.

„Bells? Co se děje? Ty nejsi šťastná, je to tak?“ ptala se matka starostlivě.

„Ne, jak si na to přišla?“ odpověděla bleskově.

„Víš, když já si brala tvého otce, nebyla jsem šťastná, byla jsem tak vystresovaná, milovala jsem ho, to ano, ale všechny ty přípravy na svatbu byly tak rychlé až mě to děsilo, pak nastal svatební den a já se strachovala, aby vše bylo tak jak jsem si vysnila, víš, nebyla to dokonalá svatba, byla mnohem lepší. Dopadlo to jinak, ale, já stále měla na očích toho úžasného muže. Nikdy na ten den nezapomenu a věřím, že ty taky ne. Nedělej si s ničím starosti Bells, všechno bude dobré.“

„Já vím mami,“ pokusila se Bella o úsměv.

„Tak vidíš, úsměv ti sluší mnohem víc.“

Ani se nenadáli a přišel Bellin otec, aby ji odvedl k oltáři.

„Neruším?“

„Ne, jsme hotové. Můžete vyrazit. Bello?“

„Jo, můžeme. A jak si říkala mami, bude to dobré, já v to věřím.“

Bella přijala otcovo nabídnuté rámě a pomalu šla uličkou směrem k Jacobovi.

‚Buď šťastná,‘ lekla se při zvuku hlasu ve své mysli. Byl to jeho hlas. V tu chvíli měla pocit, že tohle kolem je falešné, že ona je falešná, nezaslouží si Jacobovu lásku. Nic z toho, co ji každý dával. Podváděla všechny, hlavně sama sebe. Nechtěla zde být, chtěla být jinde s někým jiným. S tím, koho doopravdy milovala. Se kterým mohla být šťastná.

‚Ale on nepřijde, už nikdy ho neuvidím,‘ opakovala si stále. Už byla blízko Jacoba, když se rozhodovala.

‚Teď nebo nikdy, tak už se Bello sakra rozhodni.‘

Došla k Jacobovi, nepřijala jeho paži, poodešla od něj kousek. Každý se na ni díval, všichni utichli, nikdo netušil, co se bude dít sál.

„Promiň mi to Jakeu, ale… Tahle pohádka nemá a nikdy nebude mít šťastný konec, já… Miluji tě, ale jako svého bratra, jako svého nejlepšího přítele, ale… Nikdy tě nebudu milovat jako…“ Nedokázala mu říct pravdu do očí, nemohla.

„Myslíš… jako Edwarda?“ hlas měl zlomený, smutek z něj čišil na míle daleko.

„Promiň… já… je mi to líto,“ řekla mu Bella v slzách. Pomalu se otočila a snažila se co nejrychleji dostat od něj, od všech, kteří netušili, jak moc chtěla někoho jiného.

Běžela až k útesu, na nejvyšší vrchol a dívala se dolů, do hlubin moře. Plakala, nedokázala příval slz nijak zastavit.

„Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“

„Lhal jsi mi, jsi tu stále se mnou, já… Já to tak cítím.“ Ležela na posteli a čekala, jestli se otevře okno a přijde za ní.

V ruce držela slabý řetízek, až teď si všimla, že přívěšek lze otevřít, byla tam jejich miniaturní společná fotka a pod ní vepsané ‚Navždy‘. Rozplakala se. Kdyby ji řekl, že ji nechce, bylo by vše jednodušší, ale takhle když řekl ‚Miluji tě, ale nemůžeme být spolu‘ bylo to mnohem těžší.

„Slíbil jsi, že mě neopustíš, že se jednou vezmeme, proč si mi lhal, proč? A já ti věřila.“

‚Vrať se, prosím‘

‚Já nemůžu, na to tě až moc miluju. Promiň.‘

Stoupla si na kraj útesu a chystala se skočit, poslední skok jejího života, chtěla si ho užít.

„Mohla jsem být s Jacobem, ale toho já nechci. Já chci, já potřebuju tebe, ale ty tu nejsi.“

„Ale já tu jsem,“ zakřičel kdosi za ní, jenže to už neslyšela. Udělala jeden krok do neznáma, krok do prázdného prostoru pod sebou. Neslyšela hlasy, které ji volali, aby to nedělala. Spadla do vody, bylo to jako by spadla na tvrdý beton, který ji roztříštil všechny kosti v těle.

Ale Bella už nic necítila, už byla volná.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí netrvá věčně: