Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Štěstí mi vždycky proklouzlo mezi prsty. Teď už ne!

13.12.2009 (16:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2650×

Štěstí mi vždycky proklouzne mezi prsty. Teď už ne!

hudba

Nikdo:

Edward žil s Bellou svojí věčnost. No ona to zatím vlastně věčnost být nemohla. Bella byla pořád člověk a Edward jí zatím neměl v plánu proměnit.


Bella:

Šla jsem po temném schodišti od Katky. Konečně se mi podařilo přesvědčit Edwarda, aby mě nechal chvíli samotnou bez dozoru. Katka teď byla moje nová lidská kamarádka na nové škole v novém městě. Z Forks jsme se museli odstěhovat, protože lidé začali pochybovat o tom že Cullenovi stárnou.. Nevadilo mi to, hlavně že jsem byla s ním.

Scházela jsem schod po schodu dolů k parkovišti, kde bylo moje nové autíčko. Jelikož Edward miloval rychlá, krásné auta, tak jsem mu dovolila, aby mi jedno koupil – Audi R8. Když v tom jsem za sebou uslyšela kroky. Ne, už zase. Sakra proč mám takovou smůlu. Vždycky já. Má pravdu! Zase Pomyslela jsem si ohlédla se. 

Byl to muž ve středních letech. Do obličeje jsem mu neviděla, ale byl asi metr osmdesát vysoký. Nebyl ani tlustý ani hubený. Začala jsem mít takový divný pocit. Trochu jsem přidala do kroku.

Jenže to bych nesměla být já. Zakopla jsem a… najednou jsem se kutálela po schodech. Když jsem dopadla na rovnou zem, praštila jsem se o ni do hlavy a omdlela. Necítila jsem bolest, jen chlad, který mě obklopoval ze všech stran. Nevím jak dlouho jsem tam ležela ani co se dělo a upřímně bylo mi to jedno až na ten chlad. Byl nepříjemný. Najednou jsem ucítila chlad ještě větší. Něco jako ruce, které by mě brali do náruče, ale nic s takhle studenýma rukama neexistuje. Najednou jsem si vzpomněla. 

„Edward“ vyšlo skoro neslyšně z mích úst. Byla jsem stále mimo, ale věděla jsem, že jsem v bezpečí. Nic jsem neslyšela. Jen jsem cítila jeho mramorově chladné obětí.


Edward:

„Bello, slyšíš mě?“ tázal jsem se jí.

„Edward“ řekla tak potichu, že jsem jí neslyšel pomalu ani já. No sláva, slyší mě. Konečně nějaká odezva. Pomyslel jsem si, ale asi moc brzy. Znovu omdlela.

„Ne Bello, komunikuj se mnou. Otevři oči. Prosím.“ Mluvil jsem na ní, již trochu zoufalí. Běžel jsem směr nemocnice. Bylo to rychlejší než auto, teda kdyby tam nějaké stálo asi jí ho někdo ukradl. Ale čert vem auto, hlavně ať je v pořádku.

Vletěl jsem do nemocnice. „Carlisle?!“ řval jsem. Byla to nemocnice jako každá jiná, ale zrovna teď tam bylo málo lidí. Za minutu nebo dvě jsem Carlisla jak vychází v nějaké chodby, když jí uviděl vyděsil se. Rychle na ambulanci, nevypadá dobře! Co se stalo? Proč je mokrá? Poslal mi v myšlenkách a já šel za ním. Nevěděl jsem jak mu odpovědět, jen na jednu otázku jsem znal odpověď – pršelo a hodně.

„Polož jí na lehátko.“ Řekl Carlisle. Položil jsem jí a ona zasténala.

„Co se stalo?“ tázal se Carlisle.

„No já nevím, dlouho se nevracela do bytu, tak jsem jí šel hledat ke Katce, jestli se nezdržela a našel jsem jí u parkoviště pod schody celou promočenou. Vzal jsem jí do náruče, byla mimo. Jen na chvíli se probrala, ale ne úplně a hned zase omdlela. Co nejrychleji jsem běžel sem.“ Vychrlil jsem ze sebe, ale to už Carlisle Bellu prohlížel. 

„Udeřila se do hlavy a má asi zlomenou pánev.“ Odhrnul jí tričko. Přes celé její břicho měla modřinu. „Nemůžu vyloučit krvácení do dutiny břišní.“ Pokračoval „Vezmi jí na rentgen a na CT hlavy a břicha!“ řekl rázně. Než stihl dopovědět poslední slova, už jsem jí držel v náručí. Zase zasténala.

Nesl jsem jí na rentgen a bylo mi hrozně, s každým mým krokem zaúpěla. Snažil jsem se co nejméně zvedat nohy, abych s ní moc neotřásal. Konečně jsem uviděl rentgen. Položil jsem jí a zrentgenoval. Měl jsem od Carlisle klíče, protože rentgen co používají v noci byl na jiném oddělení. Odeslal jsem mu snímky a šel s ní na CT, tam již byla sestřička.

„A mladý pan Culen, co pro vás mohu udělat?“ řekla aniž by se na mě podívala.

„Mám tu žádanku na CT hlavy a břicha.“ Odpověděl jsem.

„Pro vás? A to jdete po svých?“ ptala se a při těch poslední slovech se otáčela. Kriste pane, já jsem ale debil, že já se nejdřív nepodívám. Nadávala si v duchu a já se musel pousmát.

„Ne pro ní. Mohla by jste si prosím pospíšit? Nevypadá to s ní dobře!“ odpovídal jsem rychle. To už odemykala dveře a ukazovala směrem dovnitř… Odesílala snímky, ale to už jsem měl Bellu zase v náručí a nesl jí zpět za Carlislem.

„Edwarde nevypadá to dobře, má zlomenou pánev, těžký otřes mozku a musí na sál.“ Oznámil mi Carlisle. Nevěděl jsem co mám říct, jen jsem kývl a to už Carlisle volal na sál. Za pár minut už si pro ní šli sestřičky a vezli jí na sál. Já jsem pořád stál v prázdné ambulanci a hleděl do prázdna. Ne nesmí umřít, udělám cokoliv abych jí zachránil. Zazvonil mi telefon.

„Ano?“ zeptal jsem se.

„Edwarde tady Carlisle potřebuju tvojí pomoc na sále zvládneš to?“ tázal se mě do telefonu Carlisle.

„Ano nedokázal bych jí ublížit za minutu jsem tam.“ Odpověděl jsem a už jsem lidským během běžel na sál. Vystudoval jsem medicínu asi tak třikrát a mám i nějakou praxi. Jeden čas jsem byl dokonce i zaměstnaný v nemocnici.

Když jsem se převlékl a vstoupil na operační sál. Hned jsem věděl, že je zle. Bylo kolem ní asi dvanáct lidí a všichni něco dělali. Edwarde potřebuji tě tady u mě. Pojď mi pomoct s tím břichem. Nezvládáme to, hodně krvácí potřebujeme odsávání a zároveň tři páry rukou ,rychle. Myslel Carlisle stále na to samé. Pořád ty myšlenky opakoval do té doby, než jsem nestál vedle něj a nedržel svorku. Zvládneš to? Jestli ne tak odejdi! Poslal mi myšlenku. Já jen kývl a hleděl si práce. Operace byla dlouhá, ale za chvíli jsem tam jen stál a překážel, tak jsem odešel na chodbu a čekal jsem na výsledek. Krvácení jsme zastavili, ale jak to dopadne ví jenom Alice.

Seděl jsem na lavičce, když se otevřely dveře, ze kterých vyšel Carlisle s neutrálním výrazem. Četl jsem jeho myšlenky, ale myslel na něco úplně jiného – na Esmé, na papíry, které má v kanceláři, na to co by měl koupit Alici k narozeninám…

„Tak jak?“ zeptal jsem je.

„Mám dvě zprávy jednu dobrou a druhou špatnou. Jakou chceš dřív?“ zeptal se neutrálním tónem.

„Dobrou!“ odpověděl jsem.

„Bella není v ohrožení života, ale můžou ještě nastat komplikace, jak jistě víš.“ Odpověděl a já se usmál, ale pak mi došlo, že tohle je ta dobrá zpráva.

„A ta špatná?“ zeptal jsem se se strachem v hlase.

„Edwarde říká se mi to těžko, tohle je nejhorší věc, kterou jsem za poslední týden řekl. Bella byla těhotná a“ odmlčel se „museli jsme jí to vzít, jinak by nepřežila ani ona ani dítě.“ Řekl a mě bylo hrozně.

„Se mnou?“ došlo mi.

„Ano opravdu bylo tvoje.“ Odpověděl a myšlenkami mi poslal. Bella tě miluje, nikdy by tě nepodvedla. Vím to. Věděl jsem i to, že je těhotná, jen jsem chtěl, aby ti to řekla sama a ona to chtěla taky. Tak teď jsem prožíval smíšené pocity a to absolutně. Bella žije. Byl jsem skoro otcem, ale nejsem. Upír může mít děti. Absolutně jsem netušil jak se mám chovat.

„Alice je na cestě sem, snad ti řekne víc.“ Dodal Carlisle a odcházel pryč. Byl jsem mu vděčný, že mě nechává samotného asi tušil jak mi je.

Alice dorazila během pěti minut.

„Bude v pohodě.“ Říkala už z dálky a ukazovala mi svojí vizi. Seděl jsem na té samé lavičce. Lokty opřené o nohy a hlavu svěšenou dolů. Alice mi ukázala jak vypadám. Bylo mi to jedno. Moje tělo vypadala jako by mě někdo opustil. Byl jsem zhroucený. Co se děje bráško? Zeptala se mě Alice.

„Alice nemůžu, teď ne.“ Odpověděl jsem jí mrtvým hlasem. Nic neřekla jen si sedla vedle mě a objala mě.

„Promiň neviděla jsem to.“ Řekla smutně.

„Nezlobím se, nemůžeš všechno vidět a taky nemůžeme stále dokola měnit její osud.“ Odpověděl jsem a kdybych mohl, tak brečím. Až teď jsem se zhroutil úplně.

„Půjdeme za ní? Za chvíli se probere.“ Řekla a usmála se mi do vlasů.

„Ano.“ Odpověděl jsem jí, ale ani jsem nemusel, protože věděla co řeknu.


Když jsme přišli na JIPku akorát se probírala. Byla tak slabá a ještě neměla úplně vyhráno. Téhle Aliciny vizi nevěřím.

„Ahoj miláčku.“ Řekl jsem a nasadil úsměv. Nevím, kde se ve mně vzal.

„Co..“ nedovolil jsem jí to doříct.

„Nemluv a odpočívej. Budu tu s tebou.“ Řekl jsem.

„Ahoj Bello.“ Řekla Alice a šla z druhé strany. Bella jen kývla na souhlas.

Alice za chvíli odcházela pryč. Chvíli jsem Belle něco říkal. Bylo to úplně z jiného času než je tenhle. 

„Edwarde? Chtěla bych ti něco říct.“ Řekla potichounku.

„Povíš mi to zítra. Dnes odpočívej.“ Řekl jsem.

„Ne chci ti to říct teď. NA slova sílu mám.“ Odsekla potichu. Nemohl jsem jí v tom bránit.

„Nevím jak je tomu teď, ale“ odmlčela se „čekám s tebou dítě. Má to být holčička.“ Řekla tiše. Co jí mám na to říct? 

„Bello, _ je mi to hrozně líto, ale museli jí to vzít. Jinak by jste nepřežily ani jedna.“ Řekl jsem pomalu a potichu. Ranilo jí to, hodně. Po tvářích jí začali stékat slzy. Objal jsem jí. Jen lehce abych jí neublížil, abych se dotkl jen jejích ramen.

„Ne to není pravda, že ne? Proč mám takovou smůlu? Proč každé moje štěstí trvá jen chvíli a pak odejde?“ vzlykala. Odtrhl jsem se od ní a šahal na stolek pro prášky na uklidnění. Píchl jsem jí to do kapičky. Zapsal do karty a otočil se zpět na ní.

„Bohu žel lásko moje, je.“ Odpověděl jsem a nahnul jsem se k ní, abych jí políbil. Polibek mi oplatila. Byl to ten nejsmutnější polibek v mojí existenci.

Seděl jsem tam s ní celou noc, po těch práškách usnula. Nespala klidně. Házela sebou v posteli. Bál jsem se, že si potrhá stehy. To by nebylo dobré. Musela by znovu na sál. Chytil jsem jí a jemně jí přidržel na posteli. Chvíli mi chtěla oponovat, ale pak se uklidnila. Pořád spala. 

Těsně před tím než začalo svítat se probudila.


Bella:
Usnula jsem. Zdál se mi sen. Šla jsem nemocniční chodbou kolem dětského oddělení s novorozenci. Stála jsem tam za sklem a hleděla na jednu holčičku. Byla krásná. Spinkala. Měla bronzové vlásky a bílou pleť. Její rty byly rudě červené a jmenovala se Rennesmé Culen.
Byla to moje dcera. Nejednou do místnosti vstoupila postava v sesterském oblečení, až na ten rozdíl, že toto oblečení mělo černou a ne bílou barvu. Vzala mojí dceru do náruče a nesla jí pryč. Běžela jsem za ní, ale moje nohy jí nestačily. Byla pryč i s mojí dcerou. Za mnou jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se a za mnou stál Edward s nejhorším výrazem na světě. 

„Bello už se nevrátí.“ Řekl. 

„A ty s tím jako nic neuděláš? Jsi přece rychlejší než vítr, Dohnal by jsi je a získal svojí dceru zpět.“ Křičela jsem na něj. 

„Ani já jí nedoženu. Je nepolapitelná. Je neomluvná. Je nespravedlivá.“ Odpověděl a šel ke mně. Byla jsem jako přimražená. Nemohla jsem se hnou. Viděla jsem jí znovu, ale za Edwardem. 

„Pozor!“ křikla jsem a odstrčila jsem ho z cesty, když po něm ta sestra natahovala ruce. 

„Ne Bello, nedotýkej se jí.“ Křičel, ale to už mě sestra držela za ramena.

„Vezmi si místo ní mě!“ řekl Edward. Sestra odtrhla své dlaně ode mě a chytla Edwarda kolem pasu ocelovím sevřením. Odváděla ho pryč a já se nemohla hnout dál. V tom jsem se probudila.

Edward mě přidržoval na posteli. Nemohla jsem se hnout. Těkala jsem očima po pokoji. Ujišťovala jsem se, že jsem vzhůru.

Ahoj broučku, jak se cítíš? Nechceš napít?“ zeptal se mne.

„Chci abys mě políbil.“ Řekla jsem. a Políbil mě.

„Za dvě hodiny bude vizita, budu muset jít, aby mě tu neviděli.“ Řekl a já se zatvářila smutně.

„Neboj se, hned po vizitě jsem tady.“ Usmál se na mne a já na něj. No byl to spíš úšklebek než úsměv.

Nelhal hned potom co skončila vizita byl u mě v pokoji.

„Dneska tě převezou na normální pokoj.“ Oznámil mi ve dveřích.

„Ten pokoj nebude normální viď?“ zeptala jsem se.

„To uvidíš sama.“ Odpověděl a usmál se.

„Miluji tě.“ Řekla jsem, když si sedl na mojí postel.

„Já tebe na de všechno na světě. Udělal bych pro tebe všechno. Teď už opravdu všechno. Nechci o tebe nikdy přijít. Tenhle pocit už nechci nikdy zažít.“ Řekl a mě to potěšilo.

S ním hodiny utíkaly vždycky strašně rychle. Najednou byly tři odpoledne a mě převáželi na můj ‚normální‘ pokoj. Nebyl normální. Byl to nadstandard pro jednoho s velkým oknem a stromem. Věděla jsem proč tam ten strom a to okno je. Najednou byl večer a já byla unavená. Usnula jsem ani jsem se moc nesnažila.

Týdny ubíhali. Já se uzdravovala jak fyzicky tak psychicky. Měla jsem jet domů. K nám do bytu. Kde jsem doma, už asi tři čtvrtě roku. Těšila jsem se strašně moc. Pánev jsem měla srostlou a vevnitř už jsem prý byla taky v pořádku. Edward mě opouštěl vždy jen, aby oběhl budovu a vyšplhal oknem, nebo když šel na lov. Byl se mnou pořád. Chodila za mnou i Alice, Jazz, Emm, Esmé a dokonce i Rose. Ta to brala ze všech nejhůř. Možná ještě hůř než já a to já jsem měla být budoucí matka. Edward mi každý den nosil čerstvé květiny. Nevím kde je bral. V mém pokoji to bylo jako v květinářství. 

Nastal den kdy jsem měla jít domů. Měla jsem berle, ale Edward je prostě Edward a tak mě nesl až do auta. Před bytem mě zase zvedl do náruče a nesl na horu. Vešli jsme do bytu a Edward mě nesl do ložnice.

„Já už nechci ležet! Ležela jsem poslední dva měsíce. Prosím.“ Změnil směr. Šel do obýváku. Posadil mě na pohovku a šel do kuchyně.

„Ty tu nebudeš se mnou?“ ptala jsem se.

„Já myslel, že ti udělám něco k jídlu.“ Řekl.

„Ale já nemám hlad. No vlastně mám, ale o jídlo se nejedná.“ Řekla jsem a v tu chvíli už byl u mě a líbal mě.

„Ty se nezměníš.“ Řekl mezi polibky.


Doma jsem byla až do konce školního roku. O prázdninách jsem s Edwardem jela k moři. Bylo mi divný, že k moři, ale nebránila jsem se. Jizva na břiše nebyla skoro vidět, ale stále mi to připomínala. Letěli jsme letadlem, ale já nevěděla kam. Edward mi to odmítl sdělit. Letěli jsme asi 12 hodin, myslím, chvíli jsem spala. Přistávali jsme na letišti a tam na nás čekalo auto s tmavými skly. Nastoupila jsem na sedadlo spolujezdce a Edward řídil.

„Pojedeme dlouho, klidně spi.ů řekl a já si hlavu opřela o okénko a usnula.

Mně to připadalo jako chvilka, ale museli jsme jet dlouho, protože se stmívalo. Když jsem se probudila, akorát začal zastavovat.

„Řekneš mi už konečně, kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Teď jsme na Hawai, ale ještě pojedeme lodí.“ Odpověděl.

„Ještě?“ zeptala jsem se a zívla.

„Ano, musíme tam být sami.“ Řekl. Až teď jsem si uvědomila, že by se vystavoval hroznému nebezpečí.

O pár hodin později mi pomáhal vystoupit ze člunu.

„Vítám tě na tvém ostrově.“ Řekl.

„Mém ostrově?“ To bylo jediné co ze mě vypadlo. Nestačila jsem se ještě ani rozkoukat a Edward už přede mnou klečel.

„Isabello Swan vezmete si mě za manžela?“ zeptal se mě s krásným neodolatelným úsměvem.

„Ale pane Edwarde Cullene, to bych byla úplně blbá, kdybych si tohle štěstí nechala proklouznou mezi prsty. Samozřejmě, že ano. Ano!“ odpověděla jsem. On v setině sekundy stál, navlíkal mi prstýnek. 

„Ten byl mojí matky.“ Řekl a já se mu vrhla kolem krku a začala ho líbat.

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí mi vždycky proklouzlo mezi prsty. Teď už ne!: