Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Šťastní navěky?

18.02.2010 (17:30) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1554×

Šťastná? Ne, už nikdy víc

Štěstí netrvá věčně

Konec štěstí?

Sad melody

Šťastní navěky?

Uběhl rok, dva, tři, čtyři, deset, dvacet…

Všichni každý den mrkli svým bystrým zrakem ke dveřím, jestli náhodou není za nimi. Nikdo tam nikdy nebyl. Ale on čekal stále, doufal, nevzdával se naděje.

„Alice… co když se něco změnilo a ty ses zmýlila. Co když se nevrátí?“

„Edwarde já se nemohu mýlit, řekla jsem, viděla jsem, že jednou tu s námi bude žít. Budeme šťastní. Ale kdy? Sama nevím a to mě štve.“

V té době se Bella zdráhala vrátit zpět ke svým milovaným. I když ji to zpět táhlo, přinutila se nemyslet na to. Ze všeho nejdřív potřebovala najít samu sebe. Potřebovala vědět, jak moc se změnila. Ale nezapomínala. Téměř každý týden psala svému otci dopis, ve kterém se vždy omlouvala za svůj náhlý odchod. Vždy doufala, že to otec nějak pochopí, ale s každým napsaným řádek pokaždé pochybovala.

„Tak tohle je tvůj nový domov Bells. Doufám, že se ti tady bude líbit. Já vím, že to je něco jiného, ale snad si tu brzy zvykneš.“ Charlie se snažil své dceři pobyt co nejvíc usnadnit. Neviděli se celá léta a teď u něj měla bydlet.

„Jo, já taky doufám. Třeba si tu i nakonec zvyknu.“

„Jsem rád, že jsi tady Bells.“ Její otec nikdy nebyl na city, a když tohle řekl, byla dojatá.

„Mimochodem, zapsal jsem tě na místní střední školu. Můžeš nastoupit už zítra, jestli chceš. Nebo stačí až za týden.“

„Ráda bych už zítra.“ Usmála se na tátu a ten odešel.

,‚Co bych si taky tady celý týden počala?‘

Celé dny se potulovala a pak si uvědomila, že se vždy o pár kilometrů přibližuje svému domovu. Přes den se chovala jako normální člověk. Studovala, chodila na brigády. Nikdy však na nějakém místě nevydržela déle jak tři či čtyři roky. Střední školu si prošla vždy od druháku nebo třeťáku. Několikrát.

Každý večer si zabíhala do lesů ulovit zvěř, po vzoru své rodiny nemohla pít lidskou krev. Nebyla by to ona.

„Edwarde, proč nepijete lidskou krev?“ zeptala se jednoho dne.

„Víš Bells, jednou jsem ji pil. Pár let, když jsem měl pocit, že mě ostatní omezují v tom, co bych chtěl. Chtěl jsem být nezávislý. Jiní než oni. Alespoň to jsem si myslel. Ale po těch pár letech se mi to začalo hnusit. Ale nemysli si, že jsem zabíjel nevinné, to bych nedokázal. Podle svého daru jsem projížděl mysl lidí a zjišťoval o nich pár věcí. Většinou zemřeli jen gauneři.“

„Většinou? Edwarde mě to můžeš říct.“

„Já vím, ale. Nerad na to vzpomínám. Nevadí?“

„Ne, jasně, že ne. Hlavní přece je, jaký jsi teď. Ne kým jsi byl dřív.“ Lehce ho políbila na rty a cítila jakousi bolest v tom polibku.

„Edwarde, co se děje?“ zeptal se ustaraným hlasem Carlisle.

„Ty se ještě ptáš?“ Měl sto chutí na něj zakřičet, ale neměl dost sil.

„Edwarde, ona se vrátí… Jednou.“

„Ale kdy?“

„Až se sama rozhodne, že nás potřebuje. Nemůžeš nikoho nikdy k ničemu nutit, to si zapamatuj.“

„Jo, já vím a omlouvám se.“ Cítil se nepříjemně.

„Všechno bude dobrý. Jediné co musíme udělat je čekat,“ řekl za nimi Emmett. Nečekal, že zrovna tohle Emmett řekne. Poslední dobou už nedělal vtípky jako dřív. Neměl se komu předvádět. Nejhůře to nejspíš nesl Jasper. S jeho darem mu to ostatní příliš neulehčovali. Cítil, jak se každý v jeho rodině cítí. Smutek by cítil i bez daru. Obklopoval všechny.

„Můžeme vyrazit?“

„Jo, můžeme. Edwarde? Jdeš taky?“ Všichni se chystali na lov, ale Edward je nevnímal.

„Co, cože?“

„Ptám se, jdeš s námi? Na lov?“ Neodpověděl, jen se zvedl z křesla a pomalým krokem se vydal za nimi.

„Jo. Jdu s vámi.“ Běžel za nimi, ale loudal se. Nemělo cenu nikam spěchat. Měli přece celou věčnost.

Jak se tak loudal zničehonic se zarazil. Stál na místě a jen poslouchal, co se kolem něj děje. Slyšel jemné nášlapy chodidel. Pro člověka neslyšné zapraskání a šustění listů blízko jeho osoby.

„Edwarde?“ zaslechl tichý hlásek kousek za ním. Otočil se a nevěřil svým očím. Stála tam. Přímo před ním. Krásná, nádherná, okouzlující… nebyla slova, která by použil, aby řekl, jak vypadá.

„Bells?“ Myslel, že má halucinace. Myslel, že po tak dlouhé době bez ní, je tohle jen a jen přelud, který brzy zmizí. Stáli tam několik minut. Edward se nehnul z místa. Párkrát zamrkal a najednou byla pryč.

„Ne, ne, ne. To není možný. Ale byla tu,“ opakoval si stále.

„Edwarde, Edwarde!“ volala jeho sestra.

„Co se děje? Byla tu viď? Řekni, že ano. Prosím.“ Kdyby jen mohla plakat, takhle akorát zadržovala vzlyky, které se z ní draly. Edward ji slyšel vzdáleně. Nevnímal její přítomnost. Jen pomalu přikyvoval. Sám nevěřil, že se vrátila. Že je tu někde s nimi.

„Vraťte se. Já dohlédnu na Edwarda, aby si něco ulovil,“ ujal se slova Carlisle. Všichni souhlasili a nechali je o samotě. Alice se několikrát ohlédla, dokud se jí oba nevytratili z dohledu. Cítila, jak se jí Jasper zkouší uklidnit. Ale nedařilo se mu.

„Je tu!“ vykřikla tiše Alice.

„Vím, že tu je. Cítím její přítomnost, je blízko.“ Pak ji hlavou proletěla krátká vize.

„Edwarde? Já… chci se omluvit, ale v podstatě bych řekla, že nemám ani za co. Možná jen, že jsem tě opustila potom, co si viděl, jak umírám, ale jinak. Sám si nechtěl, abych se stala upírkou, a pak si přijdeš a přeměníš mě. Možná by bylo lepší, kdybychom se nikdy nepoznali, nikdy bychom si tohle nemuseli prožít. Já nemusela zradit Jakea. Kdyby ses tenkrát neobjevil na té pláži. Mohlo být všechno jinak. Nebyla bych sice tak šťastná jako s tebou, ale… ta přetvářka šťastné nevěsty mi také moc nevyhovovala, jenže neranila tolik lidí. Za to můj náhlý odchod ano. Jakea sice ne, zahlédla jsem ho, když jsem se konečně rozhodla jít za vámi. Vypadal šťastný s nějakou krásnou dívkou po boku.“

„Nic už prosím neříkej. Já jsem rád, že ses vrátila a to mi naprosto stačí. Jo?“

„Jo,“ přitulila se k němu a nechtěla se ho pustit.

„Bells?“ řekla, když ji spatřila, jak sedí na schodech jejich domu. Vzhlédla k Alice nevěřícně. Myslela, že na ni bude křičet, proč to všechno udělala, ale Alice k ní jen přistoupila, sedla si vedle ní a objala ji takovou silou, že kdyby byla člověk už by ji rozdrtila.

„Slib mi prosím jen jednu věc. Že už mě tu nikdy, ale opravdu nikdy nenecháš samotnou a Edwarda též samozřejmě.“

„Ty už jsi to viděla, že je to tak?“

„Jo, ale já to chci slyšet od tebe.“

„Dobrá tak… slibuju, že už tebe ani tvého bratra nikdy, ale opravdu nikdy neopustím. Ale, co když mi Edward neodpustí?“

„Ale jo, uvidíš. Už brzy.“

„Myslíš? Dokáže mi odpustit?“

„Už jde, tak se ho zeptej.“ Bella najednou nevěděla co říct, co si myslet. Viděla jen jeho. Smutného, zničeného. Za to všechno mohla ona. Všichni odešli do domu a nechali je samotné. Potřebovali si promluvit.

Dlouhou dobu bylo ticho, Edward se tvářil, že ji nenávidí. Pocity se v něm vařily.

„Možná to byla špatná volba.“ Byla pomalu na odchodu, ale Edward ji chytil za paži a zadržel.

„Nebyla.“

„Chtěla bych prosit o odpuštění, ale…“

„Ty? To spíš já… už si mohla být vdaná a šťastná.“

„Nemohla, viděla jsem Jacoba, byl šťastný, hádám, že se otiskl pár dní po mém zmizení. Když mě uviděl, usmál se a rty naznačoval, děkuju. Ani nevím proč. Vůbec to nechápu.“

„Nemusíš chápat, hlavní je… že jsi zpátky. Tolik jsi mi chyběla. Alice taky a dokonce i Rose. A všem ostatním samozřejmě. Jen, proč teď, proč ne dřív?“

„Já nemohla jsem, bála jsem se, že mě odeženeš. Popravdě, cítila bych se lépe, kdybys na mě křičel, nadával mi a ne abys se mnou soucítil. Ty za nic nemůžeš.“

„Máš pravdu, nemůžu. Jen jsem tě tu nechal, samotnou, nechráněnou.“

Chtěl říct ještě tolik věcí, ale Bella ho okamžitě políbila. Zprvu byl v šoku, ale pak ji začal polibky oplácet. Alice se divila, že její vize nevyšla tak jak čekala, ale neřešila to, všechno dopadlo celkem dobře. Jejich štěstí musel cítit každý v blízkosti několika mil.

Teď už mohli být spolu. Šťastní navěky.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastní navěky?: