Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Šťastná? Ne, už nikdy víc

04.02.2010 (21:30) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1791×

Sad Music

Šťastná? Ne, už nikdy víc

Konečky jejích prstů se pevně držely kamínků a vráželi si je do kůže. Dělaly to nevědomky. Když byla malá, trávila tu spousty času.

„Bells… co to děláš?“ otázal se malý chlapec.

„Nic.“ Malá dívka sebrala pár kamínků a hodila je po chlapci. Jeho tvář se zkroutila do naštvané grimasy.

„Pojď za mnou Jakeu,“ prosila Bella.

„Nejdu,“ řekl chlapec a snažil se o vážný výraz. Ale nedařil se mu. Dívenka se pouze zasmála a zatahala hocha za rukáv.

„Pojď,“ říkala stále.

„Podívej,“ ukázala na hladinu moře, která byla hluboko pod nimi. Voda se silně odrážela od skály.

„Je to hloubka, co?“ pověděl malý hoch vystrašeným hlasem.

„Jo, to je, ale jednou, až budeme velcí, uděláme to co oni,“ ukázala malým prstíkem na mladé chlapce, kteří skákali z onoho útesu.

„Tak jo, ale slib mi, že se nám nic nestane.“

„Neboj, nestane, jsem přece starší, dám na tebe pozor,“ slíbila Bella.

„Bello! Jacobe! Co tady děláte? Víte, že sem sami nesmíte.“ Hubovala je mladá žena. Byla snědá jako místní indiáni. Jacobova matka. Ale pocházela z jiného kmene. Jenže láska, kterou hledala ji zavedla až sem. Do La Push.

„Promiň,“ řekli obě děti zároveň a také se tomu oba hlasitě zasmáli. Proběhli kolem ženy a rychle utíkali zpět do domu.

„Můžeme?“ známý hlas ji vytrhl ze vzpomínek.

„Jo, jasně, že jo.“

Jake se pomalu naklonil přes kraj útesu a lehce se zatřásl.

„Copak, bojim, bojim?“ utahovala si z něj Bella.

„Ne, proč by.“

Pomalu se připravovali na skok, když Bella uslyšela ‚jeho‘ hlas ve své hlavě.

‚Nedělej to, prosím. Slíbila si to.‘

‚Ty si také slíbil spousty věcí, ale nedodržel, proč bych já měla?‘ myslela si v duchu.

Hlas se dál neozýval. Bylo ticho, všude kolem.

‚Jsem šťastná, celkem, tak jak jsi chtěl. Dokonce i opatrná, Jake mě stále stráží. Ale tohle udělám. Není nad trochu adrenalinu, ne?‘

‚Nebuď… prosím nedělej to. Slib je slib.‘

‚Ty jsi mi zase slíbil, že to bude jako bys neexistoval, ale není to tak, mé vzpomínky totiž nejdou vymazat.‘

Instinktivně se chytila Jakeovi ruky.

„Tak jo, můžeme,“ usmála se falešným úsměvem.

Rozběhli se a skočili do prostoru pod nimi. Belle to připadalo jako dlouhý pád. Oči měla zavřené, pak je otevřela a hladina byla těsně pod ní. Ponořili se hluboko do nitra moře.

„Tak co, jdeš znova? Zatím je to zadarmo.“ Snažil se Jacob vtipkovat.

„Ne, díky. Jednou mi to stačilo, běž sám.“ Nenechal se dlouho pobízet a rychle běžel zpět na útes.

Bella ležela na pláži, užívala si slunce, které vykouklo skrz mohutné mraky. Ohlédla se, měla nepříjemný pocit, že ji někdo pozoruje.

Odložila z krku řetízek s přívěškem z bílého zlata. Dostala ho jako dar od Edwarda. Chtěla ho zahrabat v písku a už nikdy u sebe ani nemít poslední věc, kterou ji dal.

„Pojeď s námi, prosím.“

„Nemůžu, víš, že pro tebe udělám cokoliv na světě, ale smlouva je smlouva. Ta se nedá na tvé přání změnit.“

„Jo, no tak si potom až přijedu, můžeme vyrazit někam spolu, nebo ne?“

„Jo, to můžeme.“

„Edwarde, co se děje?“

„Nic, jen je mi líto, že nebudeme spolu, ani nevíš, jak moc jsem si navykl vídat tě každý den.“

„Tak řekni bratrům, můžete přeci vyrazit na lov.“ Bella se snažila situaci trochu odlehčit.

„Jo, to není špatný nápad.“

„Taky byl můj,“ zakřenila se.

„Miluji tě. A přísahám, že tě nikdy nevystavím žádnému nebezpečí, věříš mi?“

„Věřím, a taky tě miluji,“ řekla a přisála se na jeho hebké rty.

„Bello! Jsi v pořádku?“

„Jo, v pohodě.“

„Usnula jsi a…“ nechtěl to doříct.

„A? No tak Jacobe, řekni mi to,“ snažila se o úsměv. I když tušila, co jí odpoví.

„Volala jsi ho, už zase.“ Věděla, že si nevymýšlí. Byla sice s Jakem šťastná, ale… pořád tu byl on. Edward.

„Promiň.“

„Neomlouvej se. Vzpomínky přeci nejdou vymazat, jen tak, lusknutím prsty. Já tě miluju a počkám, to přece víš.“ Pouze kývla na souhlas.

„Já… taky tě miluju. Asi, víš už je to dlouho a on je pryč, prostě už není, není tady a já ani nechci, aby tu zase někdy byl.“ Ruku si přitom držela na srdci, tam už není, nepatří tam. Věděla, že lže sama sobě. Nikdy nezmizí, vždy bude mít v jejím srdci zvláštní kout, ne, její srdce bude navždy patřit jen jemu a nikomu jinému, ani Jakeovi, i když si to přála.

„Víš, možná je příliš brzy se ptát, ale užírá mě to od první chvíle, kdy jsi souhlasila, že spolu budeme víc než jen kamarádi. Já… víš…“ zakoktával se.

„Vezmeš si mě? Tak a je to venku.“

„Já… Nevím co ti na to říct, ale asi… Asi jo… Ne teď, ale jednou, jednou určitě.“ Tvář měla zakřivenou do šťastného úsměvu, nechtěla mu lhát, nikdy, ale nemohla mu ublížit. Měla právo ublížit jen jedné osobě. A to sobě samé.

„To chce vítězný skok, pojď se mnou.“

„Nejdu, promiň.“ Jake se jen usmál a už byl pryč, Bells opět osaměla.

„Proč?“ uslyšela ten líbezný hlas.

„Je šťastný a já… Já budu taky… Určitě.“

„Lžeš sama sobě, nikdy ho nebudeš milovat, ne tak jako já miluji tebe a ty mě.“ Až v tuto chvíli ji došlo, že hlas, který slyší, není v její hlavě nýbrž za ní. Rychle se ohlédla a spatřila ho. Její vzpomínky nebyly nic oproti tomu, co teď viděla. Lesk a třpyt se odrážely od jeho kůže. Vstala a pomalu se přibližovala k Edwardovi, porušil smlouvu, zatáhla ho do lesa. Dívala se na něj, jako na anděla, který vystoupil z nebe. Zvedla svou paži a lehce se dlaní dotkla jeho tváře, dotek byl lehký jako pírko, bála se, že když se na něj přestane dívat, zmizí.

Položil její dlaň do své a oba si užívali chvilku, která jim byla darována. Ona už byla zaslíbena jinému, kdyby se ozval dřív, možná by to bylo jinak.

„Neopouštěj mě, prosím,“ slzy ji tekly po tvářích.

„Já… Musím Bells. Ani nevíš, jak moc si přeji zůstat.“

„Tak zůstaň,“ řekla potichu, aby to nikdo neslyšel, jen on.

„Nesmím, my… Nemůžeme být spolu, je mi to líto. Miluji tě. Nezapomeň. Nikdy.“ Rychle pustil její ruce a odešel, ani si neuvědomila, jak rychlý byl.

„Zůstaň,“ šeptala do větru.

„ZŮSTAŇ, PROSÍM,“ křičela, zlomená žalem. Srdce ji puklo a nešlo slepit zpět.

„Odejdi.“ Touto větou překvapila sama sebe, jedna část nechtěla, aby odešel, znovu, ale ta druhá věděla, že je to tak lepší, alespoň si to namlouvala.

„Já Jacoba opravdu miluji a tohle bych mu nemohla udělat, promiň,“ řekla chladným hlasem.

„Tak jen poslední věc, jestli mohu žádat.“

„Jakou?“

Nečekal, okamžitě ji políbil, své ledové rty nechtěl odtrhnout od jejích. Už nikdy. Ale čas je neúprosný a jednou musel skončit.

„Tohle, to není fér, proč mi to děláš? Raději odejdi, prosím,“ snažila se slzy zatlačit zpět, ale nešlo to.

„Proč… protože… protože tě miluji. A neboj, už… už jsem na odchodu.“ Pohladil ji po tváři a odešel.

„Bells? Co tu děláš?“ vylekal ji Jacobův hlas.

„Nic, jen… ale nic… Půjdeme?“

„Jo, můžeme. Všem oznámíme tu naši novinu.“ Jásal Jacob nad nastávající svatbou, věděl, že nebude hned, ale bude a on si vezme za ženu milovanou osobu.

„Jsi šťastná Bells?“ zeptal se, když odcházeli z pláže.

„Jo, jsem… Samozřejmě, že ano. Počkej něco jsem si tam zapomněla.“

„Co? Mám pro to doběhnout?“

„Ne, já se projdu, počkej zatím na mě dobře?“ Jen němě souhlasil.

Pomalu se vracela k pláži, našla to místo a z písku vyhrabala jemný řetízek. Vstala a stále se dívala k lesu, zahlédla Edwarda, naposledy v životě se mu dívala do očí a viděla v nich úplně stejný smutek a žal, jako cítila ona sama.

„Miluji tě, Edwarde. Navždy.“  Otočila se na patě a vydala se za Jacobem, vstříc nové životní kapitole.

Neslyšela slabé miluji tě, které ji odpověděl Edward do větru. Pozoroval ji, dokud s Jacobem nezmizeli v dálce a odešel, navždy z jejího života.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastná? Ne, už nikdy víc: