Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Stáří - začátek nebo konec?

19.07.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 4999×

Dívala jsem se do zrcadla a studovala svou tvář. Jak jsem se téhle chvíle kdysi bála. Teď mi to připadalo k smíchu. Milovala jsem každou vrásku, kterou jsem měla. Ke každé z nich se vázalo tisíc vzpomínek, milých chvilek a lidí, kteří už většinou odešli.

Jsem stará. Je to sedmdesát let, co jsme s Edwardem uzavřeli tuhle dohodu. Ze začátku to bylo velmi těžké, ale zvykla jsem si. Kupředu mě hnala vidina, že to odloučení přece není navždy. Jednou spolu budeme… bez podmínek. Pokud to tak budu v tu dobu ještě chtít. A ten den právě přišel. Cítila jsem to a věděla jsem, že Alice to Edwardovi řekne.

Po té nešťastné oslavě narozenin se rozhodl, že odejdou. Prý to tak bude lepší. Musím mít příležitost žít svůj život. Snažil se mi namluvit, že už ke mně nic necítí…, že nechce, abych šla s nimi, ale to bylo nemožné. Jeho srdce ke mně promlouvalo, i když se svými rty snažil přimět mě věřit v opak. A tak jsme se dohodli na kompromisu.

Pokusím se žít normální lidský život tak, jak chtěl. O nic nepřijdu. A ve chvíli, kdy budu mít smrt na dosah, se se mnou setká. Buď se spolu rozloučíme – pokud uznám, že měl pravdu a i život bez něj mi dal vše, co jsem od něj chtěla, nebo mě promění. Bez podmínek a ihned.

Tolik jsem se tehdy bála, že budu vypadat jako jeho babička. Teď vypadám spíš jako jeho prababička. Mám několik vnoučat, která jsou starší než on. Je mi ostatně téměř 90. Ale ujistil mě, že upírský jed mě promění zpět do mé nejlepší podoby. Omládnu. Nebudu vypadat ani o den starší než on.

Znovu jsem se usmála na svůj odraz v zrcadle a pohladila ho. Myslím, že jsem připravená odejít. Všechno, co jsem chtěla, jsem zařídila. Rozloučila jsem se s mými drahými, napsala dopisy na rozloučenou (závěť se mi zdála trochu morbidní) plné lásky a rozdala věci, které pro mě něco znamenaly. Uspořádala jsem vše tak, aby si nikdo nemusel dělat starosti. Jsem si jista, že to pochopí.

Věděla jsem, že Edwarda mi prozradí mé srdce, a tak jsem se opět ponořila do vzpomínek. Edward byl důvod mé existence. Prožít další lásku se vším, co k ní patří, založit rodinu – to se zdálo nemožné. Po čase… na vysoké škole jsem ale potkala prima kluka. Nebyla to tatáž láska. To ani nejde, ale byl to dost silný cit na to, abych s ním chtěla být. Věděla jsem, že bude dobrý manžel a otec, a tak jsem nakonec přijala jeho nabídku k sňatku. Máme spolu syna Edwarda (i když mu samozřejmě nikdo, včetně mě, neřekne jinak než Edie) a dceru Renesmé (podle mojí a Edwardovy matky).

Manželství se sice rozpadlo, když děti odešly, ale dokázali jsme zůstat přáteli. Prostě to vyšumělo – jak řekl on. Já jsem věděla, že to bylo proto, že smysl tohohle svazku byl splněn. I naše děti mají děti… teď už dospělé. Ke čtyřem vnoučatům nám tak přibyla první pravnučka a brzy bych se možná dočkala další. Jenže nedočkám. Dnes odejdu… a ona mě v naší rodině nahradí.

Tak to přece má být – někdo zemře, aby uvolnil místo jinému. Obvykle se říká, že do miminka vstoupil jeho duch. No, já mám jistotu, že ten duch nebudu. Zažila jsem vše, co mi tento život mohl nabídnout. Má láska k Edwardovi je, po čas mého manželství, trochu utlumená (jako bych ji prostě zasunula do pozadí a věnovala se v tu chvíli podstatnějším věcem), se rozhořela novou intenzitou a s každým dnem sílí. Nemůžu se ho dočkat. Kdepak asi je? Co dělal celá ta léta? … Na povídání budeme mít spoustu času.

V tom mi srdce poskočilo. Nemusela jsem se ptát, kdo je, když jsem uslyšela tiché zaklepání. Usmála jsem se své nervozitě. Jako bych se vrátila zpátky do toho dne, kdy jsme se rozdělili. Nezměnilo se téměř nic. Jen jsem přibrala zkušenosti, vrásky a byla jsem si teď jista, že mi konečně uvěří. Stále ho chci stejně jako tenkrát. Nebo možná víc. Rozhodně si ho víc vážím, ve světle zkušeností. Teď už mi nebude moct vyčítat, že jsem mladá… I když má oproti mě stále víc než 100 let náskok.

S úsměvem jsem otevřela dveře a okamžik jsme jen tak proti sobě stáli. Užívali jsme si vzájemný pohled. Tedy aspoň já si ho užívala. Vůbec se nezměnil. Jak by také mohl. To jen moje paměť trochu vybledla, nebo spíš upravila jeho andělský zjev tak, aby byl trochu uvěřitelnější.

S tím nádherným úsměvem, který jsem si uchovávala v srdci, vztáhl ruku a přejel mi po tváři. Věděla jsem, že jeho dotyk už mi nebude připadat ledový dlouho.

„Vůbec ses nezměnila, Bello. Jsi tak krásná,“ vzdychl tiše.

Tušila jsem, že je napjatý z mé odpovědi. Stejně jako já se tohoto dne nemohl dočkat. A tak jsem naše čekání ukončila. Vzala jsem ho za ruku a s úsměvem se zeptala. „Půjdeme?“

Edward mi úsměv oplatil. Nebylo třeba dalšího vysvětlování ani dotazů. Oba jsme si naši dohodu pamatovali, jako bychom  ji uzavřeli včera. Když jsme vyšli z domu, otočila jsem se, abych se na něj naposledy podívala. Nechávala jsem tu svůj starý život. Za ruku jsem vedla svého anděla. Co na tom, že se za chvíli stane andělem smrti? Smrt je přece jen začátek. A pro mě je to rozhodně začátek nového života. Ne lepšího, jiného. Ale rozhodně šťastného. Budu přece se svou láskou… se svým andělem.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Stáří - začátek nebo konec?: