Nevím, jestli se to dá brát jako songfic, ale rozhodně to je reakce na jednu písničku a co víc, není to veselé. Po dlouhé době se vracím ve zvláštním stylu, takže slabší povahy, nečíst...
16.05.2011 (16:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 2803×
Dívala se na svůj odraz v zrcadle. Černá blůza, dlouhé kalhoty a ta ohyzdná páska přes ruku. Znamení toho, že truchlí. Brečela by, kdyby měla ještě sílu. Dnes. V tento den, kdy se sny splachují do odpadu a budoucnost mizí v neprohlédnutelné mlze. Přejela si dlaní po látce na bocích a z posledních sil se narovnala.
Nechtěl by, aby plakala. Ne kvůli němu, ale nemohla si pomoct. Její tělo chtělo truchlit. Vzlykat pro jeho život, lásku, úsměv.
Slíbil jí, že to bude jako kdyby nikdy neexistoval, ale lhal. Nevěděl o tom, ale lhal. Odešel, aby ji ochránil… Odešel, aby měla šanci žít. Odešel, aniž by věděl, co se stane…
Vzlykla a ramena se jí znovu roztřásla. Byla toho žalu plná. Svírala ruce v pěst a tiskla víčka k sobě. Dnes. Jejich poslední a definitivní sbohem.
„Je čas,“ zašeptala sama pro sebe a polkla příchuť zklamání. Těžkým a nemotorným krokem vyšla z pokoje a sestoupila po schodech do přízemí.
Kolem jejích ramen se omotaly dvě paže. Přijala je, jako by byly jeho. Stejně ledové, hladké a krásné. Bílá kůže její přítelkyně, která jí byla oporou. Znovu vzlykla, když si vzpomněla na jeho vůni.
„Zvládneme to,“ tišila ji Alice a nepouštěla ji z objetí.
„Pořád tomu nevěřím,“ vzlykla a přitiskla se silněji. Co jen byla schopná. Žal se v ní mísil s douškou vzteku. Zlobila se na něj, že uvěřil. Nechal se obelhat lží a omylem. Kdyby jen ten telefon zvedla ona…
Vše mohlo být jinak.
„Není to tvoje vina, Bello,“ přesvědčovala ji Alice, když uviděla její nepřítomný pohled. Bella zvedla oči a zadívala se Alici do očí. Hledala odpuštění, protože jeho smrt byla rozhodně její vinou. To ona skočila z útesu. To ona podstupovala veškerá nebezpečí, aby si vyvolala pocit jeho přítomnosti. A kvůli těm okamžikům o něj definitivně přišla.
Neodpověděla jí z jediného prostého důvodu. Nevěděla jak. Místo toho vyšly do zamračeného dne a nastoupily do černého vozu. Černého jako její myšlenky, budoucnost, srdce. Zemřela ve chvíli, kdy on. Kdyby nebyla člověkem… Stihla by to. Zabránila by mu v tom!
Auto vyjelo směrem z města. Nenáviděla to, čím byl. Připravil se o místo na hřbitově. Nemohl tam být pohřben, protože jeho hrob byl už v Chicagu. Stejně by o to nestál. Miloval klid a les. Opřela si hlavu o okénko a pozorovala přírodu u krajnice, která se zanedlouho změnila v hustý les.
Tu cestu znala. Tolikrát po ní jela, aby našla svůj vlastní klid. Několikrát i s ním, když jí ukazoval své tajné místečko.
Trhavě se nadechla a po tváři jí stekla slza. Byla opuštěná jako ona. Sama, předurčena k zániku, který Bella nedočkavě vyhlížela. Chtěla jít za ním.
Projeli mezi stromy a zastavili, aby přestoupili do jiného vozu. Emmett na ně čekal se svým džípem, ale Bella ho strnule obešla a šla dál. Hlouběji do lesa. V naději, že ji cestou zabije strom nebo zabloudí a umře hlady. Cokoliv, jen aby byla opět se svou láskou. Zasloužil si, aby k němu přišla tak jako tenkrát. Po svých nemotorných nohou.
Došla tam. Alice s ostatními Cullenovými jí byli v patách. Nemluvili, neběželi, jen šli. Pomalu a s úctou vstoupila do kuželu slunečního světla, které snad zářilo jen na jejich louce. Zadržela dech, když uviděla bílý náhrobek ve stínu velkého stromu. Na mramorovém kameni byla vytesána žalující a krutá slova.
Zde jsem našel své štěstí a svůj věčný klid…
A co já? křičela v duchu a konečně ji opustily síly. Zhroutila se do trávy před kamenem a plnými dlaněmi ji vytrhávala ze země. Nikdo jí nebránil. Vykřikla a pustila ven tu bolest. Ztratila ho. Přišla o sebe. Jenže už neměla důvod vstávat každé ráno a žít. Už ji nikdy neobejme, nepolíbí a neusměje se na ni. Nikdy.
Slunce se pomalu vytrácelo, když se Bellina ramene opět dotkla Alice.
„Blíží se noc, Bello…“ Jen zavrtěla hlavou a rozbrečela se. Nemůže odejít. Ne teď. Vždyť by to znamenalo, že je vážně po všem a ona se přece ještě nerozloučila. Ne, není na to připravená, ještě nemůže odejít. „Ach, Bello…“ vzlykla Alice.
„Bells…“ Zvedla zmateně hlavu. Nevěděla, že je tu i on. Jacob. Přítel a nepřítel v jednom. „Pojď…“ Zamžilo se jí vidění od nových slz, tekoucích teď v potocích po jejích tvářích. „Musíš ho nechat odejít. Chtěl by to. Bello, pusť ho, ať může v klidu odpočívat,“ prosil ji, ale ona nechtěla. Chtěla být jednou taky sobecká. Proč by měl odcházet, když ona se na to necítila? „Bude pořád s tebou, neboj se ho teď nechat jít…“ Rozvzlykala se. Zoufale zabořila tvář do Jacobovy hrudi a nepřestávala brečet. „Miloval tě.“
„Miluji tě,“ zašeptal vítr v korunách stromů a Bella vzhlédla. Vítr sílil s jejím zoufalstvím. Tráva se klátila z jedné strany na druhou a nebe se mračilo stejně jako její srdce. Pak se ozvala ohlušující rána a oblohu proťal zářivý blesk. Do Belliných očí vypálil obraz usměvavé tváře a Bella se rozesmála. Je s ní a bude, dokud na něj nepřestane vzpomínat. Dodržel slib. Navěky spolu.
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Splněný slib:
Tak to bylo úžasné! Muluju jednorázovky, ve kterých jde o pocity a tahle byla úžasná!!
Já absolutně nemám slov. Bylo to úžasné, dokonalé, geniální... Ty pocity a všechny emoce, jak si dokázala přesně zachytit, to je nádherný! Bellu ani Edu nemám moc ráda, ale tahle povídka mi vehnala slzy do očí. Slib, že budeš psat dál!!!
Normálne ja revem!!!! A to sa mi pri čítaní nestáva! So proste úžasná!!! Som dojatá!!!!
Koulí se mi slzy jak hrachy, je to nádhera Míšo, moc se Ti to povedlo, je to dokonalé
ach... to ma fakt dostalo plakala som a veľmi... je to presne ako zo mnou a moťom...len to bolo tak že môj Moťko sa zabil na motorke... vždi som mu hovorila aby na tej motorke nejazdil tak ríchlo no on.. nepočuval... Išel za mnou a narazil do sromu... asi rok potom ako navždi odišiel som sa dala ako tak dokopi ale stále mi puka srdce ked na ňho mislím.... Už chápem že to nebola moja vina... no ale život ide dalej a jabi som chcela abi Maťko vedel ako som aj ho veľmi ĽUBIM!!!
Ja, ja, ja z toho nemožem, ja sa asi rozplačem...
Překrásné, nádherné, úžasné. Přecenila jsem se a rozhodla se to přečíst, takže mi slza ukápla, ale vůbec toho nelituji, bylo to vážně perfektní, tak , tak smutné, že mám z toho menší depku! ... , ale ta povídka mi zato stála :), depka přejde. Vážně se ti to ,oc povedlo... A no, jenom tleskám...
To bolo dokonalé! Vážne... Len teraz asi bude s Jacobom, a to sa mi nepáči. Vážne úžasná poviedka!
Tak tohle je opravdu nádherně a úžasně napsané. Málokdy mně rozbrečí něco hned na začátku, ale tobě se to povedlo. Si talent od přírody. Ten konec je nejdokonalejší. Ttleskám!!!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!